První má cesta do regionu vedla v roce 2011 po cestě do Austrálie, kdy jsme během přerušení cesty navštívili Kuala Lumpur, ostrovy Penang a Langkawi v Malajsii, ale také hlavní město Bruneje Bandar Seri Begawan s odskokem do východní enklávy sultanátu – Bangar.

Malajsie 2011

• připravuje se

Brunej 2011

• připravuje se

Singapur a Malajsie 2013

Znovu se do regionu dostávám v roce 2013. Není to ani tolik cílené, Singapur se ukázal jako příjemný kompromis místa zajímavého a snadno dostupného jako destinace zpáteční letenky z Taiwanu/Číny. Výlet do Malajsie pak pramenil z výhodné letenky z Kuala Lumpur do Indonésie, kam jsem se přesunul následně.

Singapur 2013

• Singapur – evropsko-čínsko-malajsko-indický ostrovní stát

Malajsie 2013

• Kuala Lumpur – velkoměsto na bahnitém soutoku
• Cameron Highlands – úprk z rozpáleného velkoměsta k čajovým plantážím
• Melaka – staré centrum obchodu se Západem

Melaka je malé přístavní městečko na západním pobřeží poloostrovní Malajsie. Před 14. stoletím zde byla jen rybářská vesnička, pak byl vystavěn přístav s velice strategickou polohou. Na půl cesty mezi Čínou a Indií, ale s dobrou dostupností i na indonézské Moluky, odkud bylo importováno koření. V roce 1511 přístav dobyli Portugalci, následkem čehož se však arabští a indičtí obchodníci stáhli do jiných přístavů. Význam přístavu dále upadl s velkým rozvojem holandského přístavu v Batavii (dnešní Jakarta). V roce 1641 Melaku dobývají Holanďané a ovládají dalších 150 let, během nichž znovu obchod vzkvétá. V roce 1824 přebíraji vládu nad Melakou Britové.

Melaka je tedy (jako spoustu dalších míst v Malajsii) místem, kde se vystřídalo několik kultur, z nichž každá z nich něco zanechala. Ačkoli je to malé městečko, je tam indická, čínská i koloniální čtvrť. Kromě toho se nedaleko nacházejí malé rybářské vesničky, kde dodnes existuje katolická menšina mluvící kristang, kreolským jazykem založeným na staré portugalštině.

Melaku jsme chtěli navštívit už při cestě ze Singapuru, ale kvůli problémům z opožděným zavazadlem jsme výlet několikrát odložili, až nám zbyl na den před odletem. Ráno popojíždíme dvě stanice monorailem, pak přestupujeme na LRT a jedeme na jižní předměstí KL, odkud odjíždějí autobusy do Melaky. Jezdí to každou chvíli, kupujeme lístek na bus, co jede přesně za 15 minut, což je akorát dojít si na záchod, koupit pití a hurá odjet (kdyby neměl bus na příjezdu 15min zpoždění, ehm). Za dvě hodinky jsme na nádraží Melaka Sentral, které je od centra ještě kus, zjišťujeme, že nás tam za ringgit a půl doveze bus č. 17, který posléze najdeme. Vystupujeme na rozhraní mezi indickou a koloniální čtvrtí. Procházíme koloniální čtvrť, ve které je mimochodem také spousta muzeí, zabloudíme jen do muzea islámu a do rekonstruovaného Sultánova paláce.

Kostel Františka Xaverského (o kterém jsem se tady na blogu rozepisoval u Japonska)

Jedním ze symbolů Melaky jsou šíleně zdobené rikši. Je jich tady hromada a jsou natolik šílené, že nějak nevím, co si o tom mám myslet.

Parkoviště rikš

Hlavní náměstí před starou radnicí

o_O

Radnice

Muzeum islámu

Muzeum islámu

Jakýsi parčík se starým letadlem a vlakem

Nedaleko řeky byla nedávno postavena vyhlídková věž. Nejsem si úplně jistý, jestli se sem hodí, nicméně je zajímavá, po středovém sloupu vyjíždí jakýsi otočný vyhlídkový talíř. Technicky by to mohlo být zajímavé, zjišťujeme cenu, ale když vidíme 20 ringgitů, jdeme zase pryč.

Vyhlídková věž - talíř se při vzestupu/sestupu otáčí.

Zbytky starého opevnění

Rekonstrukce Sultánova paláce

Řeka oddělující koloniální čtvrť od čínské

A za mostem to vypadá úplně jinak. Procházíme se asi hodinu, zabloudíme do obchodů s pohledy a do čínského chrámu (ne že bych jich já osobně neměl dost).

Čínská čtvrť

O_O

Čínská čtvrť

Na autobusové nádraží se tentokrát vracíme pěšky, v autobusech se nevyznáme, ale hlavně máme dost času a je to asi jen 3 km (a ještě se nám hodí zastavit v Tescu, o kterém víme, že je po cestě). Na nádraží jsme někdy o půl páté, říkáme si, že by bylo ideální chytit bus nejpozději o půl šesté, protože v 8 musíme být v KL. Autobus firmy s poetickým názvem “Jebat Ekspress” odjíždí až v 18:30, obcházíme další prodejce a sháníme až přesně na 17:30. Nevadí. Ale až pak zjišťujeme, že jede na autobusové nádraží Puduraya, tedy to, co je v centru města kousek od našeho hostelu, my čekali lístek na jižní nádraží. Moc radost z toho nemáme, protože ve 20:00 máme sraz se známými na Bukit Jalil, kousek od jižního nádraží, kus od centra. To by se dalo pořád stíhat, nebýt toho, že se na autobusu vyskytl v půlce cesty nějaký problém, který řidičovi trvalo 50 minut vyřešit. Informuju známého, nakonec ještě nemůžeme najít stanici LRT v okolí Puduraye, takže když se dostaneme na Bukit Jalil, je skoro půl desáté. S rodinou nás vyzvedávají a jedeme do nedalekého města Sri Petaling na večeři do německé hospody s příznačným názvem Bavarian Beergarden. Po nějaké době zase nějaké lepší evropské pivo a jídlo.

Na večeři

Známí nás autem odvážejí až na Bukit Bintang, což nám dost pomůže. Je po půlnoci, jdeme akorát spát. Další den odlétáme, ráno se chceme ještě jít podívat na Petronas Twin Towers. Když jsem v KL byl před dvěma lety, každý den se rozdávaly za 10 ringgitů (a ještě krátkou dobu předtím to bylo zdarma) vstupenky na Skybridge mezi věžemi. Tehdy však byl víkend, což je doba, kdy se o lístky hlásí spoustu lidí, když jsme přišli hodinu po otevření, byla hala naprosto plná, vzhledem k tomu, že jsme měli na KL jen jeden den, jsme se na to vykašlali, protože bychom celý den zabili čekáním zde s nejistotou, jestli se vůbec nahoru dostaneme. Teď jsem doufal, že budeme úspěšnější, byli jsme tam ještě před začátkem prodeje lístků (08:30), navíc ve všední den. Ani tentokrát nevyšlo. Už se evidentně nedá sehnat lístek jen na Skybridge, ale je kombinovaný se vstupným na vyhlídku v jedné z věží (dříve nepřístupná) za 80 ringgitů. Na to už se můžu vykašlat… Kuba to taky vzdává, takže jdeme ven udělat pár fotek, pak k Menaře (televizní věž), na oběd, zpátky na hostel a hurá na letiště. Po odbavení se v odletové hale loučíme, Kuba letí z vnitrostátních odletů v 16:20 na Langkawi, já z mezinárodních v 16:40 do Jakarty…

Petronas Twin Towers

Petronas Twin Towers

Menara KL

Cameron Highlands je vysočina nacházející se asi 200 km severně od Kuala Lumpur. Jedná se o snad nejturističtější místo v poloostrovní Malajsii (co si budeme povídat, ono tam těch zajímavých míst tolik není), což mě na jednu stranu odpuzuje, na druhou stranu jsem na něj slyšel velice dobré ohlasy, takže doufám, že když tam pojedeme teď mimo sezónu a načasujeme mimo víkend (stalo se), bude to fajn. Bylo to super :)

Autobus z KL odjíždí z nádraží Pudaraya, které máme asi kilometr pěšky od hostelu. Ráno se nám pochopitelně moc vstávat nechce, ale podaří se, v 9 jsme na nádraží a o půl desáté už sedíme v buse do městečka Tanah Rata, které leží v srdci CH. Cesta trvá okolo čtyř hodin, ještě se stíhám trochu vyspat, autobus jako vždy velice pohodlný. Před příjezdem do Tanah Rata už vidím krásné čajové plantáže, o chvíli později vystupujeme a v informačním centru se ptám na guesthouse, kam jsem včera v noci posílal rezervační mail. Guesthouse najdeme, dorm za směšných 20 ringgitů na osobu už není, ale dostáváme krásný twin za 70 dohromady. Chvíli odpočíváme a přemýšlíme nad plánem. Chtělo by to nějakou pěší túru, ale koukám, že ty zajímavější jsou na skoro celý den, takže necháváme na zítřek. Na dnešek si zkusíme sehnat skútr a objedeme pěkné vyhlídky, je jich tady dost. Na skútr se ptáme na recepci, prý se sehnat nedají, ale dá se sehnat malá motorka, dostáváme tip, kde. Za chvíli je naše za 35 ringgitů na půl dne včetně instruktáže. Nejdřív se cítim trochu nejistý, ale nakonec se do toho dostávám. Jedeme na asi pět kilometrů vzdálenou velice pěknou vyhlídku, kterou jsme před pár hodinami zahlídli z busu.

Čajové plantáže

Čajové plantáže

Neznámé ovoce

Odtud pak míříme zpátky na sever, zhruba 20 km na sever od Tanah Rata se má prý nacházet nejkrásnější výhled na plantáže a čajová továrna (ta zavírá ve čtyři, což nestíháme, ale ani nás nějak moc nezajímá). Po cestě je několik jahodových farem, kterými jsou Cameron Highlands taky známé. Chceme se zastavit, protože čekáme nějaký pěkný výhled, ale opak je pravdou. Z jahod už je opravdu jen atrakce pro turisty, nic zajímavého tam vidět není a aby se člověk k samotným jahodám dostal, musí je jít sbírat. Za to, aby si člověk nasbíral půl kila jahod, musí zaplatit asi 20 ringgitů, což není vůbec málo. Kašleme na to a dáváme si za zlomek ceny jahodový cheesecake a jahodovou kávu. Cheesecake ujde (ale měl jsem lepší), káva z prášku s chemickým jahodovým aromatem. Hm. To jsme naletěli.

Svačina

Výhled na jahody

Nasedáme a jedeme dál. Za chvíli se blížíme k onomu doporučenému výhledu, ale je tam závora. Pustit nás nechtějí, že zavřeno. Parkujeme motorku a závoru obcházíme po nedaleké cestě. Výhledy za závorou nic extra, ale z jiných míst ještě před moc pěkné.

Čajové plantáže

Čajové plantáže

Po návratu do Tanah Rata se ještě chceme zastavit u vodopádu Parit. V průvodci je na něj doporučení, tak nějak najdeme stezku, která je asi 500 metrů dlouhá. Akorát se začíná stmívat a lezeme do lesa. Po deseti minutách najdeme… no, už jsem viděl pěknější (a větší vodopády).

Vodopád Parit

K večeři u Číňanů hotpot – vzpomínka na Čínu.

Hotpot

Hotpot

Ráno se z guesthousu vykopáváme v 9, chceme vylézt na horu Gunung Beremban, ale nejsme si jisti, jestli to stíháme, abychom stihli poslední bus do KL ve čtyři odpoledne. Po roti od Indů k snídani vycházíme podle mapy po silnici, ze které by po nějaké době měla odbočovat stezka. Není. Dojdeme až na konec asfaltové cesty, obracíme se. Pak se snažíme projít přes nějaký komplex se skleníky, taky dojdeme až nakonec a nic, kromě ne moc dobře vypadající pěšinky vedoucí do džungle. Vzdáváme to a vracíme se zpět, když v tu chvíli se v jednom bodě zorientujeme.

Tanah Rata z konce asfaltové cesty, kam jsme došli

Zjišťujeme, že máme starou mapu, jedna křižovatka, na kterou dojdeme, je v mapě zakreslena jako zatáčka… která byla podobná jedné zatáčce o kousek dál, proto nás zmátla. Trasu jsme našli, ale je nám naprosto jasné, že už nemá cenu začínat výstup, takže půjdeme alespoň kousek, protože se hned na prvním kilometru stezky nachází Robinsonovy vodopády. I ty však chvíli hledáme.

U řeky

Mysleli jsme si, že výše zmíněné místo mají být ony vodopády, ale to proto, že naše mapa je nejen neaktuální, ale špatná, protože odbočku na Gunung Beremban ukazovala až za vodopády, tedy za tímto místem. Potkali jsme dva cizince, kteří však tvrdili, že jsou vodopády snad ještě dál, jen díky nim jsme to vyzkoušeli a vodopády našli. Ještě předtím jsme si však řekli, že bychom se mohli vydat chvíli po odbočce na Gunung Beremban, protože odsud vede kilometr dlouhý úsek označovaný jako “jungle walk”. Myšlenka, že kilometr bychom mohli za chvilku ujít, se rozplývá hned po prvních pár desítkách metrů, když vidíme terén. Navíc máme krátké nohavice, takže se velice rychle vracíme.

Jungle walk

A konečně Robinsonovy vodopády

V Tanah Rata se zastavujeme na skvělý oběd u Indů, ještě předtím kupujeme lístky na bus a o půl druhé odjíždíme zpátky do KL…

Oběd na banánovém listu

Zpátky v KL

Satay <3

Cesta autobusem ze Singapuru trvá asi šest hodin včetně přechodu hranic. Bus je pohodlný, vždy jen tři sedačky napříč, takže velice prostorné, kromě toho jsou v nich zabudovány vibrační motorky pro masáž, s čímž jsem se ještě nesetkal. Holt je evidentně třeba zákazníkovi nabídnout co nejvíc, aby tady byla autobusová doprava schopna konkurovat letecké. Nemám tušení, kam v KL dojedeme, nakonec se ukazuje, že je to Berjaya Times Square, což je ani ne kilometr od našeho hostelu, což nám usnadňuje situaci, že nemusíme se zavazadly někde shánět malajské ringgity na MHD. Hostel trochu hledáme v zapadlých uličkách a užíváme si ohromný kontrast čistého Singapuru a smradlavé Malajsie. No, zase se po třech týdnech cítím jako v Asii….

Kuba má hned v plánu jet na letiště a odvézt si krosnu, protože už nikomu volat nechce, víme, jak to vždy dopadlo. Od snídaně jsme však nic nejedli, tak se ještě stavujeme na wontony, nudle a satay do vedlejší ulice. Až z průvodce později zjišťuju, že ona ulice, Jalan Alor, je pro své jídlo dost známá, nic jiného než stánky s jídlem tu téměř není. Jdu s Kubou na zastávku monorailu, odkud se vydává na vzdálené letiště.

Večeře v Kuala Lumpur

Jelikož odjel někdy v 6, čekám, že okolo 10 by mohl být s rezervou zpět, ale až teprve v 11 mi přichází sms, ať dojdu o půlnoci na KL Sentral. Chystám se a hned vyrážím, je to pěšky něco přes 4 km. O další půlhodinu později mi přijde zpráva, že vyjeli později, takže odbočuju z nejkratší cesty a náhodou docházím k mešitě Jamek, která se nachází hned u soutoku, podle kterého je město zjevně pojmenováno – Kuala Lumpur totiž znamená “bahnitý soutok”. V KL jsem byl před dvěma lety, takže toto místo hned poznávám a jelikož mám čas, pokračuju dál rovně k Dataran Merdeka – Náměstí nezávislosti. V noci tady samozřejmě není moc co vidět, ale když mám čas, proč se neprojít. Přece jen je ve srovnání s denní dobou chládek, ale pořád se pěkně potím. Pokračuju dále okolo Národní mešity a starého nádraží až na KL Sentral. Po patnácti minutách se scházíme s Kubou. Oba potřebujeme na chvíli vydechnout, zapadneme do McDonald’s, jediné, co je na nádraží otevřeno. Kuba vypráví zážitky, jak na letišti trvalo asi dvě hodiny vyřídit vše potřebné a vyzvednout si krosnu. Ale dorazila. A hned z ní vytahuje “překvapení” – likér Vana Tallinn (po dobrém pivu snad nejlepší alkoholický nápoj ;) ). Je po jedné hodině ranní, monorail už nejezdí, pěšky se nám nechce, takže nezbývá než si zaplatit za 20 ringgitů taxi na Bukit Bintang. Vzhledem k tomu, jak je pozdě, zítřejší plán na Melaku opět odsouváme na později a místo toho si dáme prohlídku KL (kterou jsem plánoval na den před odletem), takže nemusíme spěchat se vstáváním. Plechovka silného piva, co jsme si každý dali, nás zmůže velice rychle, spát jdeme okolo čtvrté.

Noc u Masjid Jamek

Noční Dataran Merdeka

Našlo se!

Noční Bukit Bintang

I následující den je v KL krásně. Když jsem město navštívil poprvé, vůbec se mi nelíbilo. Bylo totiž zataženo, mlha, šedo, kapalo. Teď je krásně modrá obloha s pár bílými mraky, což vytváří naprosto jinou atmosféru a naráz mám z KL naprosto jiný dojem. Poté, co se vyhrabeme z postele, se dohodneme na návštěvě jeskyní Batu na severním předměstí. Něco přes 2 ringgity za lístek na monorail a jediný ringgit za vlak až k jeskyním. Ty jsem při své první návštěvě nestihl. Pěkné, je tady však pořádné horko a schody nám dávají zabrat :) Takže se osvěžujeme ledovým kokosem.

Batu Caves

Batu Caves

Batu Caves

Batu Caves

Batu Caves

Batu Caves

Batu Caves

Batu Caves

Výhled na KL

Vracíme se do města, nevystupujeme tentokrát na Sentralu, ale na starém nádraží. Tady už to znám, jelikož v KL toho zase tak moc není, po zbytek dne plánuju s Kubou projít místa, která znám z dřívějška – a začínáme právě nádražím. Samo o sobě je totiž nádhernou koloniální budovou, stejně jako sídlo vlakové společnosti KTM, hned naproti nádraží.

Sídlo KTM

Staré nádraží

Jen kousek od nádraží se nachází moc krásná Masjid Nagara (Národní mešita). Tu jsem dříve viděl jen zvenku, jelikož je po většinu času pro turisty uzavřena. Teď jsme chytli posledních 10 minut, kdy byli turisté vpouštěni dovnitř, takže jsme zašli i dovnitř.

Masjid Nagara

Masjid Nagara

Masjid Nagara

Masjid Nagara

Odsud pěšky pokračujeme do čínské čtvrti, kde se naobědváme, pak na dříve zmiňované náměstí Dataran Merdeka. Původně kriketové hřiště, kde však Malajsie roku 1957 vyhlásila nezávislost. To, že je většina plochy zarostlá trávníkem, je velice příjemné a neobvyklé, předpokládám, že to souvisí právě s minulostí plochy jako hřiště.

Čínská čtvrť

Na soutoku

Dataran Merdeka

Dataran Merdeka

Pak už se pomalu vracíme zpátky na hostel, přece jen jsme unavení. Večer však chceme ještě vyrazit k Petronas Twin Towers. Tento mrakodrap patří rozhodně k mým nejoblíbenějším pro svou krásu. Ta se velice těžko zachycuje na fotce, stál jsem pod věžemi celkově třikrát a vždy to byl velice silný dojem. Tentokrát tu však poprvé stojím v noci. Nahoru plánujeme jít až den před odletem.

Petronas Twin Towers

Petronas Twin Towers

Nedaleká fontána

Po cestě zpátky nějak bloudíme, ale nakonec dojdeme po šipkách v klimatizovaném nadchodu, který se táhne asi kilometr podél naší cesty. Užitečná věc, škoda, že při další návštěvě Twin Towers jsme ho už zase nenašli :) K večeři shaokao (tyčky s masem… k mému překvapení tady mají i psa) a spát…

Večerní Jalan Alor

Večeře