V dubnu 2015 se vydávám na obvyklou jarní cestu do Japonska. Tentokrát na rozdíl od minulých let neletím z ČR, ale z Číny, konkrétně z Fuzhou. Nejdostupnější možností, jak cenově tak s ohledem na množství termínů a kombinací, je letět přes Shanghai s China Eastern a/nebo Shanghai Airlines. S druhou jmenovanou jsem se po negativní zkušenosti (zmeškání letu, protože byl na poslední chvíli změněn bez upozornění, a následné komplikace při vyjednávání náhradního letu) rozhodl nelétat, pokud to nebude nezbytně nutné, s první jmenovanou (kromě několikahodinových zpoždění a čínských pasažérů, tedy nevyhnutelnou věcí u čínských aerolinek) vysloveně negativní zkušenost nemám, ale stále platí, že když je ta možnost, zvolím raději dopravce nečínského. A když už čínského, tak aspoň člena Star Alliance.

S hledáním této možnosti to bylo dost komplikované. Lety se Star Alliance začínaly o 5000 dráže než s China Eastern a nečínští dopravci ještě o kus dráže, když nepočítám Air Macau s 27h přestupy v obou směrech. A to jsem se při hledání neomezoval na Fuzhou, ale prověřoval i vzdálenější letiště jako Xiamen, Quanzhou, Taizhou, Wenzhou, Nanchang, dokonce Shanghai a nic. Když už jsem se chtěl začít smiřovat s myšlenkou, že poletím s Číňany, napadla mě ještě jedna možnost – Fuzhou je jen malý kousek od Taiwanu, který má s Japonskem velice rušné letecké spojení. Jenže lodní spojení pevniny s Taiwanem je dost komplikované, nespolehlivé a časově náročné a letecké extrémně drahé. V případě trasy Fuzhou-Taipei se bavíme zhruba o 200 kilometrech a 7000 Kč za zpáteční letenku… Naštěstí letecké spojení Taiwanu s Japonskem je o tolik levnější, že se mi po hodince práce s Matrixem daří najít na dvě letenky výhodné spojení jak časově, tak i cenově – srovnatelné. A co víc, v Japonsku musím být až v neděli večer, takže na Taiwan už letím ve čtvrtek večer a dělám prodloužený víkend na Taiwanu. Tam se totiž rád vracím především za kamarády. Nezajet totiž na návštěvu z 200 km vzdáleného Fuzhou by byl hřích, ale platit si letenku za 7000 Kč se mi fakt nechtělo.

Do Fuzhou letím oběma směry Xiamen Airem. Čínský Skyteam, co dodat, tady bohužel není na výběr vůbec nic jiného, ale na ten 200km let to přežiju. Proč podle letového řádu let trvá 1:20, přestože je operován B737, je mi záhadou až do samotného letu.

No. Let nic extra, hodinové zpoždění, jídlo hnusné, osazenstvo hlučné, prostě čínská klasika. Do toho se přidávají turbulence téměř od začátku až do konce letu, třikrát během letu se ozve hlášení, že si máme kvůli očekávané “severe turbulence” utáhnout pásy co nejtěsněji a taky bude pozastaven cabin service, takže jídlo a pití se rozváží asi načtyřikrát. Zaskáčeme si pěkně.

Záhada ohledně délky letu v poměru ke vzdálenosti je mi objasněna, když někdy po skoro hodině od odletu zapínám GPS.

Důvod netuším. Čekal bych buďto, že přímo v Úžině zrovna hrozí silnější turbulence, nebo, vzhledem k tomu, že dle letového řádu to není jen dnešní situace, celková zácpa v Úžině (ostatně ruch na trase mezi Hong Kongem/Guangzhou a Taiwanem a Japonskem je ohromný).

Nakonec přistáváme v noci na taipeiském letišti Songshan. Přistání pěkné, jen kousek od přistávací dráhy se totiž nachází mrakodrap Taipei 101, na který koukám krásně přímo z okénka.
Na Taiwanu trávím tři noci. Na letišti Songshan se vyskytuju poprvé a musím ho jen pochválit. Je malé, takže po příletu jsem rychle venku. Je kousek od centra, takže přímo před letištěm sedám na metro a za půl hodiny jsem tam, kde potřebuju být. Naopak, když o několik dní později letím do Japonska a odlet mám 07.45 ráno, v 5 chytám taxíka, který o tři křižovatky dál najíždí na dálnici a za 10 minut jsem na letišti.

Jelikož jsem chtěl do Japonska letět se Star Alliance, vypadalo to klasicky na All Nippon Airways, než jsem objevil itinerář, kde byl jeden let sice pod codesharem NH, ale ve skutečnosti operovaný taiwanským Eva Airem. Tento let mi velice seděl časově, finančně a s Eva Airem jsem nikdy neletěl (kromě toho, že nelétá na trasách, které obvykle potřebuju, je dost drahý). Zpátky letím z letiště Kansai opět přes Hanedu zpět na Songshan (a o půl dne později do Fuzhou) komplet s NH.

Letenku jsem kupoval zhruba dva měsíce před odletem, ale až pár dní před přesunem na Taiwan jsem dohledával nějaké informace o Eva Airu a při té příležitosti narazil na jejich Hello Kitty jety – vystylované A330, kterými operují některé lety. Na rozdíl od Pokémoních letadel ANA a podobných se Hello Kitty jet nevyznačuje jen tím, že je pomalovaný zvenku, ale celou škálou dalších drobností. Vzpomněl jsem si, že jsem o těchto letadlech už slyšel před lety, kdy jedním z nich letěla má taiwanská kamarádka. Začal jsem tedy pátrat, na kterých letech přesně je onen slavný Hello Kitty jet nasazen, a po pár minutách zjišťuju, že jsem se trefil. Bude sranda :)

Na Songshan tedy mířím taxíkem, přijíždím zhruba v 05.10, check-in je ještě zavřený, ale už nás vítají cedule s Hello Kitty.

Check-in bez problémů, automaticky je mi nabídnut emergency exit, s čímž souhlasím. Dostávám na kufr Hello Kitty tag, na batoh Hello Kitty approved hand baggage tag a do ruky Hello Kitty boarding pass a lounge invitation.

Letiště je opravdu malé, za kontrolou jedno duty free, jeden salonek (operovaný společně několika aerolinkami) a pár chodba ke gatům. Čekal jsem, že na takto malém letišti ráno salonek fungovat nebude, takže příjemné překvapení, že ano. O půl šesté, když vcházím, je úplně prázdno, ale rychle se začíná plnit.

Ke snídani vybírám z několika skvělých dim sumů, na pití si vychutnávám (po dlouhých měsících v Číně!) skvělou kávu a před odchodem taiwanské pivo, abych přepl na let do spacího režimu.

Jakmile zahlásí boarding, vycházím k přistavenému letadlu. Z prosklené haly je na něj pěkný výhled.

Nastupuju. V letadle už mě vítají Hello Kitty polštářky, stejně tak se Hello Kitty vyskytuje na bezpečnostních instrukcích a… eh, na blicím sáčku.

Let trvá necelé tři hodiny a probíhá bez turbulencí nebo jiných komplikací. Trochu mě mrzí, že letadlo neletí podél souostroví Ryūkyū, kde je pěkný výhled, jak jsem tak nějak podvědomě čekal – ale až při pozdějším pohledu na mapu se dívám, že to dává smysl.

Po pivu v salonku si potřebuju odskočit. Na WC mě vítá mýdlo a několik krémů… jak jinak než v podání Hello Kitty. A toaletní papír? Hádejte…

Zvědavý jsem na jídlo, protože jsem slyšel, že je též ve stylu Hello Kitty. Tady jsem bohužel zklamán, vybírám variantu seafood udon. Hlavní jídlo kromě krevet docela bez chuti, dezert taktéž nic moc, takže vyberu krevety a sním ovoce, ostatně jsem najezený ze salonku. Co je na tom ale nejhorší, že téměř nikde žádná Hello Kitty, jak jsem to čekal z toho, co jsem slyšel dříve :( Jenom malé kamaboko (mletá ryba bez chuti) a příbory.

Procházím katalog duty-free nákupů. I tady se najde dostatek Hello Kitty produktů.

Nakonec plánuju ještě vyfotit letušku (či letušky) v uniformách Hello Kitty, ostatně Eva Air sám lidi vybízí, ať fotí a sdílí na sociálních médiích. Letušky jsou sice velice milé a ochotné, ale čekám na jednu konkrétní, která nese tašky na duty free (jak jinak než ve stylu Hello Kitty), a i když s fotkou nemá problém, tak moc aktivní není, musím čekat několik sekund s namáčknutou spouští, než se mi na zlomek sekundy aspoň podívá do objektivu. Takže fotka není ideální, ale lepší než nic.

Před polednem japonského času přistáváme na letišti Haneda.

Vtipný zážitek, přestože úchylka Hello Kitty se mi vždy vyhýbala. Uznávám, že jako marketingový tah je to od Eva Airu geniální. Že bych tím někdy znovu musel záměrně letět znovu, se rozhodně říct nedá. K celému zážitku si na závěr vypůjčím slova jistého bloggera, který podobný report zakončil slovy “Now if only I were a 12 year old girl…”.

Cesta do Kaohsiungu trvá běžným vlakem obvykle od dvou do tří hodin, já mám to “štěstí”, že jsou všechny plné a lístky na sezení jsou na jeden, který jede tři hodiny a půl. Ale nikam nespěchám, lepší ve vlaku tři a půl hodiny sedět než dvě hodiny stát. Vedle mě sedí babička, která mi nabízí nějakou sušenku, když zjistí, že mluvím čínsky, začne spousta otázek a až do konce cesty nemám nouzi ani o jídlo, protože mi toho babička cpe tolik, že to nejsem schopen sníst. Taiwan, no.

V Kaohsiungu mě opět překvapuje, jak jsou klimatické rozdíly na Taiwanu velké. Přestože je Taipei-Kaohsiung něco přes 350 km, v Taipei bylo neustále pod mrakem a okolo 15 °C, v Changhua a okolí se teploty pohybovaly okolo 20-25 °C, v Kaohsiungu už pořádně pálí slunce a teplotu odhaduju na nějakých 30 stupňů. I proto je cesta na hostel pěšky dost nepříjemná. V Kaohsiungu nejsem poprvé, takže se vydávám pěšky, než však hostel najdu (to chvíli trvá), jsem opět celý propocený.

Dneska mám jediný plán, vyjet k Lianchitan – Lotosovému jezeru. Tvoří jakousi ikonu Kaohsiungu, ale minule mi nějak uniklo. Navíc se tam natáčela jedna hudební scéna z mého oblíbeného taiwanského filmu o melounech (sinologové ví) The Wayward Cloud, takže jsem si to tentokrát nemohl nechat ujít ;) Zastávku metra mám asi tři minuty pěšky od hostelu, cesta do severní části města trvá asi 20 minut. Cesta k jezeru není značená a trochu bloudím, nicméně dříve než na jezero narážím na jeden park, tak se rozhodnu udělat tam krátkou exkurzi. To mi usnadňuje práci, protože park je na kopci, ze kterého jezero brzo uvidím.

Na kopci nad Lotosovým jezerem

Zde v Zuoyingu (kus na sever od centra) zatím končí vysokorychlostní trať (HSR).

Pak už k jezeru. Volným tempem se pár hodin procházím až do setmění, nikam nespěchám.

Představení u Lotosového jezera

Lotosové jezero

Lotosové jezero

Lotosové jezero

Po jezeru se stejnou cestou vracím na hostel, fotím vestibul nádherné stanice Formosa Boulevard (metro v Kaohsiungu je celkově velice krásné a moderní) a na večeři se stavuju na blízkém nočním trhu Liuhe. Zkouším jakousi větší kouli z těsta plněnou masem a chilli, k tomu pak klasiku zhengjiao, malé smažené knedlíčky plněné mletým masem a zeleninou.

Výzdoba stanice Formosa Boulevard

Výzdoba stanice Formosa Boulevard

Noční trh

V Kaohsiungu se plánuju zdržet čtyři noci. Ne celou dobu ve městě, plánoval jsem několik míst, na která bych mohl vyjet (především ostrov Xiaoliuqiu), ale jaksi jsem to pokazil a nevyšlo mi to.

Následující den večer mám domluvenou schůzku s kamarádkou, takže nikam z města nevyjíždím. Nakonec se rozhoduju vyrazit na ostrov Cijin (Qijin), který se táhne podél kaohsiungského pobřeží. Je proslavený pěknými výhledy na přístav, majákem a mořskými plody. Chtěl jsem ho navštívit už před čtyřmi lety, ale ten den jsem nestíhal, takže jsem se v blízkosti přístavu musel otočit. Jedu metrem na samý západní konec linky, odtud je to asi 15 minut pěšky na trajekt. Na ostrově strávím asi dvě hodiny, pak se vracím na hostel a chystám na večerní schůzku.

Trajekt na Cijin

Trhy s mořskými plody na Cijinu

Pláž na Cijinu

Maják na Cijinu

Maják na Cijinu

Schůzku máme na stanici metra asi 15 minut cesty od hostelu. Kromě mé kamarádky Suzu, se kterou jsme byli domluvení, přišel i její přítel (jsou tady na dovolené) a kamarádka Mickey, která studovala v Japonsku na stejné škole, ale od té doby jsme se neviděli a byli jsme v kontaktu minimálně. Jdeme do nějaké italské restaurace, po více než půlroce vidím těstoviny (a nejsou špatné), na večeři trávíme asi dvě hodiny, pak se loučíme. Suzu s přítelem jedou zítra domů na sever, Mickey mě ale zve na zítřejší večer na ohňostroje, co se konají nad Aihe (“Řeka lásky” – jedno z nejznámějších míst v Kaohsiungu, kde jsem ten den nebyl, ale byl jsem tam už dřív) při příležitosti lampionového festivalu (o kterém jsem myslel, že začíná až za pár dní).

Společná večeře

Noční trh tentokrát ještě za světla

Třetí den pobytu v Kaohsiungu jsem plánoval vyjet na ostrůvek Xiaoliuqiu (doslova “Malé Ryūkyū“) s krásnou přírodou. Už jsem tam chtěl před čtyřmi lety, ale tehdy jsem dal přednost návštěvě národního parku Kenting. Xiaoliuqiu však kvůli zítřejšímu pozvání odkládám na pozítří, protože sraz na večeři máme už v 17:45, což bych pravděpodobně nestíhal.

Tento den se trochu prospím, Když někdy po poledni prověřuju plány na další dny, napadá mě pro jistotu zkontrolovat letenku (při tom, jaké mám štěstí na čínské aerolinky, to určitě není od věci). A pěkně se leknu. Ačkoli počítám s tím, že odlétám 22. a zařizuju se podle toho (hostel zaplacen do 22., domluvené setkání s kamarády v HK na 23. apod.), z letenky zjišťuju, že odlétám už 21., tedy zítra ráno. Letenku jsem kupoval už někdy v říjnu a o měsíc později jsem řešil problém se zrušeným letem po cestě pryč z Taiwanu, možná proto jsem si to nějak špatně zapamatoval a myslel, že letím až 22. Pěkná chyba, ale aspoň to zjišťuju včas. Přicházím tím už podruhé o výlet na Xiaoliuqiu, ale lepší než si nechat uletět letadlo. To ale znamená, že trávím následně půlku odpoledne přeplánováváním všeho, co jsem tímhle pokazil. Nakonec se mi každopádně podaří i získat většinu peněz za zrušenou noc v hostelu.

Po půl šesté tedy čekám Mickey na Formosa Boulevardu, Přijíždí asi o 10 minut později a omlouvá se, že se zdržela v práci. Nasedám k ní na skútr a jedeme někam na večeři. Po 15 minutách dojíždíme k nějaké budově a ptá se mě, jestli jsem tady někdy byl. Nebyl. Ptám se, co je to za budovu. S úsměvem je mi oznámeno, že je to největší a nejlepší nákupní centrum v Kaohsiungu. Aha, tak už je mi jasné, proč jsem tady nebyl (a nijak mě to netrápí) :) Čekáme ještě na nějakou kamarádku od Mickey, nakonec ji najdeme v jednom obchodě s oblečením. V suterénu je spousta restaurací, vybíráme japonský udon, neměl jsem ani nepamatuju (chutná skvěle). Pak jdeme klasicky na pití, nechávám si doporučit jakýsi “krémový čaj”. Spodní dvě třetiny kelímku jsou čaj (černý nebo zelený, s trochou cukru), na tom je krém, něco mezi smetanou a šlehačkou, trochu slané. Nepije se ani brčkem ani přímo z okraje kelímku, ale přes víčko s malým otvorem, výsledkem je, že se pokaždé člověk napije naráz trochy čaje a trochy krému, velice zajímavý kontrast chuti. Pak prý, že se projdem po obchoďáku. Nastává další událost, kterou nejsem (obecně) schopen chápat (což má zcela jistě souvislost s mou úzkostí z nákupních center). Asi 15 minut se holky procházejí obchody s oblečením, aniž by se na to nějak soustředily nebo dívaly na něco konkrétního, a povídají si. Uff, jaká úleva, když vylezeme ven.

Pěšky jdeme k přístavu, tam už je rozloženo spoustu stánků s jídlem. Holky mi chtějí něco koupit, ale jsem totálně nacpaný. Jelikož je lampionový festival, podél řeky Aihe jsou vystaveny desítky lampionů nejrůznějších tvarů. Prý je dělaly děti ze základních škol v rámci nějaké soutěže. Po prohlídce jdeme zpátky do přístavu – v 9 začínají ohňostroje. Chci tam být s předstihem, abych zabral dobré místo na focení, téměř všude podél zábradlí totiž už stojí fotografové se stativy. Nakonec najdu někde místo i na ten svůj. Ohňostroj je super, trvá asi 15 minut.

Kaohsiungský přístav - samozřejmě všude jídlo

Ani představení nesmí chybět.

Výstavy lampionů

Výstavy lampionů

Další představení

Ohňostroje nad přístavem

Ohňostroje nad přístavem

Ohňostroje nad přístavem

Následuje už jen cesta zpátky přes řeku ke stánkům a další jídlo. Pořád moc nemůžu, ale občas od holek něco ochutnám. Po pár desítkách minut se vracíme zpátky k zaparkovanému skútru, Mickey mě odveze zpátky na hostel, jedno objetí na rozloučenou a loučím se i s Taiwanem. Za šest hodin musím odjíždět z hostelu na první ranní metro na letiště, takže nakonec věnuju čas přípravám a ani nejdu spát. O půl deváté ráno pak nasedám na letadlo do Macaa…

Kaohsiungské letiště

Po dvou a půl hodinách v pomalém vlaku z Taoyuanu přiíjždím do Changhua. Než jsem nasedl do vlaku, kamarádka, která mě doprovázela, psala kamarádce do Changhua, kdy mě má čekat, takže jsem ji hned po příjezdu vyhlížel. Zahlédl jsem ji ještě než jsem prošel turniketem ven z nádraží, zamával a o pár desítek sekund později už směřoval k ní. Pozdravíme se a instruuje mě, jak naložit věci na její skútr. To je trochu komplikovanější, protože mám věcí docela dost. Během toho se mi ale něco nezdá. I když jsem si myslel, že to je ona, mluví na mě čínsky, na japonštinu (kterou jsme zvyklí se bavit) nereaguje, ještě víc jsem zaražen, když promluví anglicky (tu vůbec neumí) a když se na ni tak dívám, zjišťuju, že to možná není ona. První myšlenka byla, jestli to není náhodná taxikářka, ale to se mi taky nezdá, tak se nervózně rozhlížím, jestli svou kamarádku neuvidím. Nakonec mi řekne, že Yufen (na kterou čekám) je ještě v Taichungu, ptám se na Bena, amerického přítele od Yufen, prý taky pořád v Taichungu. To mě uklidnilo. Nasedám a jedeme k ní domů, kde už to poznávám. Evidentně mladší sestra, holt jsou si dost podobné a už jsem ji dříve viděl taky, tak jsem je nějak zaměnil. Sedáme na pohovku a povídáme si, jedna z prvních věcí, co mi říká, je, že ji překvapuje, že jsem ji po těch letech tak rychle poznal, to nějak přecházím mlčením.

Za chvíli přijíždí celá rodina ve třech autech, asi hodinu odpočinek, pak následuje večeře, na kterou jsem byl pozván. Jdeme do nedaleké luxusně vypadající restaurace, kde už je objednáno novoroční menu sestávající asi ze šesti chodů. Všechno velice dobré. Na pití čaj nebo whisky. Whisky se pije z miniskleniček o objemu sotva 2 ml (kromě tatínka rodiny, který si suverénně nalévá do třídecové sklenice, ze které ostatní popíjejí čaj). Ani trochu mi nechutná, ale když už jsem řekl, že ji teda zkusím, tak se pak těžko odříká, když to každou chvíli chtějí dolévat.

Novoroční večeře

Novoroční večeře

Novoroční večeře

Po večeři se vracíme, chvíli si povídám s rodinou, pak se nastěhuju se zavazadly do pokoje ve třetím patře a souhlasím se srazem ráno v 05:30. Jedeme někam na výlet. Nevím kam, říkali mi název, ale hned jsem ho zapomněl, tak se nechávám překvapit. Na poslední chvíli se odjezd posouvá na 06:00, takže se dneska stihnu vyspat celé dvě hodiny.

Ráno zastávka na kafe a onigiri v 7-Eleven a jedeme. Ve dvou autech, je nás asi 10. Kromě příbuzenstva a mě pak ještě dříve zmiňovaný Ben. Já, Yufen a Ben jsme před pěti lety studovali v Japonsku v jedné třídě. Když jsem rok poté poprvé přiletěl na Taiwan, Ben tam letěl taky, bohužel jsme se minuli, přilétal pár hodin po mém odletu (znovu jsme se o pár hodin minuli o pár let později v Kuala Lumpur, takže teď jsme se setkali po pěti letech). A vím, že spolu tihle dva v Japonsku vycházeli dobře, přesto mě překvapilo, když mi tehdy oznámila, že spolu chodí. Přece jen vztah napříč kulturami, přes půl zeměkoule (v té době žil v USA), ona ještě o pět let starší než on… celkově překvapení. Ale vztah jim drží dodnes, Ben momentálně čtvrtým rokem žije v Singapuru a vzájemně se každých pár měsíců navštěvují.

Na výlet jedeme do přírodní rezervace Xitou ve vnitrozemí Taiwanu. Je to jen pár desítek kilometrů od Alishanu či Sun Moon Lake, o kterých jsem psal před pár lety. Teď už se rád podívám na méně známá místa, kam bych se sám navíc těžko dostal.

Jak se dá čekat, je tady docela plno. Před vstupem do samotné rezervace je hromada různých stánků a blbostí pro děcka, takže velká část party (ti, co jsou zde se svými malými dětmi) tady zůstávají a my se jdeme radši projít.

Foukání bublin

Rezervace zase tak zajímavá není (alespoň pro toho, kdo vyrostl mezi horami a lesy), ale na výlet z města proč ne. Je zde docela dost tras, ale dáváme si za cíl dojít k “velkému stromu” a “velkému balvanu”, což jsou hlavní orientační body na druhé straně rezervace. Jdeme pomalu, po cestě ještě odbočujeme k rezervaci se stromy gingko, ale v zimě jsou opadané.

Bambusový les v rezervaci Xitou

Naše parta

Duhový most, prý

Velký balvan. Při velkém zemětřesení v roce 1999 se utrhl ze skály o kus výš na kopci.

Někde v Xitou

Někdy ve dvě hodiny přichází zpráva, že silnice směrem na pobřeží jsou úplně zacpané, že bude lepší jet tak za dvě hodinky, kdy si dáváme sraz u vstupu do rezervace. Nepomáhá. Hned po odjezdu je vše docela ok, naopak v protisměru je mnohakilometrová kolona. Ale to se postupně zhoršuje. Jelikož jsem v noci skoro nespal, jsem po vycházce docela unavený a cestu autem prospím, nicméně se každou chvíli budím a vidím, že stojíme mezi auty. Pak jsem vzbuzen na dálničním odpočívadle a je mi řečeno, že si dáváme pauzu na večeři. Konečně se nám podařilo dostat až na dálnici, poté, co jsme na nájezdu na ni za hodinu ujeli 600 metrů. Holt jsou prázdniny, celý Taiwan cestuje a takto to pak vypadá (a konečně jsem pochopil, proč jsme ráno vyjížděli tak brzo). Na odpočívadle trávíme asi hodinu, pak přichází zpráva, že se zácpa na dálnici trochu uvolnila, tak rychle nasedáme do auta. Aut je na dálnici pořád hromada, ale hýbe se to, asi za hodinu jsme doma. Celou asi stokilometrovou cestu jsme nakonec ujeli za 6 hodin.

Následující den večer Ben odlítá z Taoyuanského letiště, Yufen ho samozřejmě jede vyprovodit, takže já mám volno. Dávám nakonec na Benovo doporučení a vlakem jedu do městečka Jiji. Je podobným směrem jako Xitou, vlastně je to nedaleko, projíždíme pod dálnicí, na které jsme včera stáli, ale vlakem je to bez problémů, za hodinu jsem tam. Proč Jiji?

Jiji je jedno z mnoha typických taiwanských turistických městeček. Středem takových měst se táhne laojie (stará ulice, která v mnoha případech není stará ani trochu, jen stylizovaná), podél které se táhnou desítky stánků s různým jídlem. Jiji má navíc pěkné okolí (kopce) a jednu zajímavost, která mě sem přitáhla. Tou je zborcený chrám Wuchang. Padl při velkém zemětřesení v roce 1999. To bylo druhým nejsilnějším zemětřesením zaznamenaným na Taiwanu, zahynulo při asi 2 500 lidí. Jeho epicentrum bylo právě ve městě Jiji, takže zborcený chrám byl ponechán jako jakási památka. Při korekci tohoto postu náhodou zjišťuju, že dvě relativně velká (i když zdaleka ne tak smrtící) zemětřesení přesně tuto oblast postihla krátce po mé návštěvě, v březnu a červnu 2013.

Na nádraží v Jiji

"Stará ulice" v Jiji

"Stará ulice" v Jiji

Z nádraží plánuju jít přímo k chrámu, ale přímo přede mnou se rozléhá laojie a pokušení projít se a koupit něco k jídlu neodolávám. Hned odtud k chrámu. Působivé.

Zborcený chrám

Zborcený chrám

Zborcený chrám

Zborcený chrám

Kromě chrámu je ve městě pár dalších zajímavostí, ale ty mi až zas tak zajímavé nepřijdou, takže volím variantu vylézt někam na kopec. Jeden takový kopec v dálce vidím, není mi jasné, jestli je v mých silách ho stihnout, ale proč to nezkusit. Nedaleko za kopcem by se mělo nacházet jezero Sun Moon Lake, o kterém jsem psal dříve.

Jackfruit - největší ovoce, váží až 10 kg. Aby si člověk dával pozor, kudy jde, když se proplétá hájem těchto stromů.

Po cestě do kopců

Po cestě do kopců

Banánový háj

Cesta není tak jednoduchá, jdu dlouho po silnici a není jasné, která cesta je správná. Jdu tedy po šipkách na chrám Jianguo, který by podle všeho měl být někde na kopci. Nakonec trochu bloudím, po hodině cesty šipky naráz nikde a rozhoduju se, že na vrchol kašlu. Hledám místo s nějakým pěkným výhledem, ale celý kopec je zarostlý neznámou rostlinu, kterou až po delší době identifikuju jako banánovník. Jeden chrám se evidentně nachází nedaleko, dolů po svahu, tak se nakonec prodírám banánovým hájem a dojdu k němu. Po prohlídce zjišťuju, že mi vlak do Changhua jede za hodinu anebo za dvě a půl, tak spěchám dolů. Po cestě dolů se ještě stavuju ve “vojenském parku” a pak hurá na vlak. Pět minut před odjezdem vlaku jsem na nádraží, chci lístek do Changhua, slečna za pokladnou odpovídá něco, co jí nerozumím, ale začíná to, že je bohužel příliš mnoho lidí… ptám se tedy, jestli má nebo nemá, nakonec lístek dostanu, možná i tady zapůsobila laowai power. Vlak je nacpaný pěkně.

U chrámu

Cesta zpět

"Vojenský park"

Nacpané nádraží v Jiji

Večerní procházka po Changhua

Následující den jsem plánoval odjet, abych u kamarádky neotravoval moc dlouho, takže když se mě večer ptá na plán, odpovídám, že bych měl jet. Naopak mě ale přemlouvá, ať zůstanu, protože na mě doteď neměla čas. Že prý zítra bohužel taky něco má, ale pozítří můžeme zajet někam spolu na výlet. Tak beru. Na následující den na její doporučení plánuju jet do přírodní rezervace Dakeng.

Ráno se mi ale do vstávání nechce, než se vykopu ven, je skoro poledne a s tím přichází nabídka zajet někam na oběd. Sedáme na skútr a jedeme na rouyuan, masové koule v jakési škrobové hmotě. Bohužel restaurace zavřená, přece jen jsou pořád prázdniny. Tak končíme později na zhengjiao, taky fajn. Na nádraží jsem skoro v jednu, ve dvě v Taichungu, odkud musím dojet autobusem na kraj města. Ten taky nějakou dobu hledám.

Vystupuju na zastávce Dakeng a snažím se najít výchozí bod pro trasy na hřeben. Trasy jsou čtyři, všechny vedou na hřeben, podél kterého vede trasa č. 5. Dále jsou zde trasy 6-10, ale ty se zdají být nepříliš zajímavé, vedou jen na nízké kopečky okolo. Původní plán je vyjít po jedničce nahoru, po pětce přejít celý hřeben a po čtyřce se vrátit dolů. V jednom obchodě se na trasy ptám, prodavač mě pošle na jednu stranu, asi po kilometru si uvědomuju, že tady ne. Podle kompasu pak zjišťuju, že jdu přesně na opačnou stranu, skvělé. Než se vrátím a konečně naleznu mapu a šipku na trasy, které potřebuju, je půl čtvrté. Nebyl by to problém (výstup zase tak dlouhý není), kdybych z této mapy nezjistil, že jen k začátku tras je to odsud ještě okolo sedmi kilometrů do kopce. Po silnici, ale žádná veřejná doprava tady nejezdí.

Asi patnáct minut po odchodu ze začátku trasy se mi teprve ukazují hory, na které chci vylézt.

Váhám, co mám dělat, na ty méně náročné trasy se mi nechce, tak se nakonec opravdu rozhoduju jít k trase č. 3, vydávám se rychlým tempem po silnici vpřed. Asi za hodinu těch sedm kilometrů vyběhnu. Na trasu č. 4 ale kašlu, dvojka je kratší, nemám čas. Výstup je docela strmý a jelikož už jsem trochu unavený, trvá mi asi hodinu a půl. Potkávám už jen pár lidí, co jdou dolů (včetně dvou cizinců z USA a Kanady, tady docela překvapení). Ve chvíli, kdy vyjdu nahoru, akorát slunce nad Taichungem zapadá.

Cesta na Dakeng

Cesta na Dakeng

Občas je cesta zborcená a musí se obcházet...

Západ slunce nad Taichungem

Dolů se mi nechce po stejné trase, takže jdu chvíli po hřebeni a rozhoduju se vrátit po trase č. 2. Toho po asi dvou kilometrech po hřebeni lituju, protože je čím dál tím větší tma a cestu jsem si ještě prodloužil. Asi za hodinu se mi nějak podaří slézt dolů. Doufám, že nebude problém s autobusy do Taichungu, ale poslední vlak do Changhua jede až o půlnoci, tak bych to měl stíhat. Ve chvíli, kdy ujdu asi dva kilometry po silnici od dolního konce trasy č. 2, mě zastavuje auto a ptá se, jestli nechci svézt. Proč ne. O kilometr dál stejně tak nastupuje jeden páreček. Odvezeni jsme až na hlavní cestu, odkud jezdí autobusy, takže nasedáme. I tady potkávám dva cizince (tentokrát z JAR), opět překvapení. Bus mě odveze až na vlakové nádraží, odkud hned jedu do Changhua, asi v deset večer jsem zpět.

Začínám sestup

Na další den si dáváme odpočinek. Nebyli jsme schopni vymyslet nic, kam by se dalo dojet na skútru či vlakem (autem se to moc nedá), nebyl jsem tam a bylo to dostatečně zajímavé, takže nakonec volíme projížďku do Lugangu, kde už jsem před pár lety byl. Po cestě tam ještě zastávka na rouyuan, když to včera nevyšlo, a jedeme na skútru asi půl hodiny. Dále v Lugangu ještě jedna zastávka v muzeu, které je v domě jakéhosi vzdělaného a bohatého muže. Pár zajímavostí se tam našlo, ale jinak jen klasicky nudné muzeum. Pak nakupuju pudinkový čaj a přesouváme se k uličce Moruxiang, což se překládá jako “breast touching lane”. Vychází to z toho, že ulička je tak úzká, že když se v ní žena míjí s mužem, tomu nezbývá než se otřít o její prsa. No, to je vše. V uličce jsou davy turistů.

Kuličky rouyuan

Muzeum v Lugangu

Úzká ulička Moruxiang

A pak už jen klasický taiwanský turismus – jídlo, jídlo a jídlo :)

Všichni Taiwanci neustále chodí po stáncích a jí.

Jedno z nejznámějších taiwanských jídel - ústřicová omeleta

Všude je spousta jídla.

Večer se vracíme brzo, odpoledne odpočívám a pracuju, v deset večer přichází zpráva, jestli jedem na noční trh. Nabídka na další hromadu skvělého jídla se samozřejmě neodmítá :)

Noční trhy se moc neliší od toho, co jsme viděli odpoledne - spoustu lidí v ulici, kteří shánějí něco k jídlu.

Oblíbená pochoutka Taiwanců - smradlavé tofu

Na další den mi kamarádka naplánovala výlet. Pojedeme do prefektury Miaoli (něco přes 100 km na sever) do městečka Nanzhuang. Nikdy tam sama nebyla, ale znělo jí to zajímavě. Tato oblast je domovem menšiny Hakka a ze zajímavostí tam je… jídlo, jídlo. Pak taky trochu přírody a tak, ale jídlo je samozřejmě nejdůležitější. Ráno se stavujeme ve snídaňovém bufetu (skvělá věc) a vlakem do městečka Zhunan, odtud ještě asi hodinu busem do Nanzhuangu.

Vysmátý prodavač smažených sépií

Dezert

Nanzhuang není špatný. A jídlo tam taky není špatné :) Obzvláště mě překvapila smažená sépie. Sépie obecně nemusím a obvykle nejím, ale tahle byla opravdu vynikající.

Po pár hodinách procházení uličkami jedeme autobusem dál do malé přírodní rezervace. Pěkná párkilometrová procházka přírodou. Pak zpátky do Changhua.

Procházka za Nanzhuangem

Procházka za Nanzhuangem

Procházka za Nanzhuangem

Následující den beru jako odpočinek. Mám spoustu práce a příprav, co potřebuju udělat, takže tomu věnuju celé odpoledne. Takže ven se vyhrabu akorát na oběd do vietnamské restaurace, pak na procházku k velkému Buddhovi (asi jediná známější atrakce v Changhua), konfuciánskému chrámu a pak večer na nuomigao (lepivá rýže s mletým sušeným masem). Ráno jdeme ještě na poslední jídlo do snídaňového bufetu a hurá vlakem do Kaohsiungu…

Známá Buddhova socha v Changhua

7. února 2013 okolo osmé hodiny večerní po dvou a půl hodinách letu přistávám na letišti Taoyuan na severu Taiwanu.

Podruhé v životě se vydávám na Taiwan. Místo, které se mi zarylo do paměti jako vyspělé a moderní, zároveň s krásnou přírodou a hlavně úžasným jídlem. Stejně jako poprvé před čtyřmi lety, i tentokrát zde strávím zhruba dva týdny. Plán nemám. Nic jsem před příletem nevymyslel a vůbec mě to netrápí. Jedu především navštívit své kamarádky a odpočinout si. A taky utéct od novoročního šílenství v Číně, na Taiwanu to není zdaleka tak šílené. Po měsíci cestování v Číně jsem trochu unavený, navíc velkou část zajímavých míst na Taiwanu jsem už navštívil, takže nemám kam spěchat. Jediné, co mám naplánováno, je novoroční večeře 9. u jedné kamarádky a 11. u druhé, na tyto akce jsem byl předem pozván. Chci se sejít i s dalšími lidmi, ale nechávám tomu volný průběh.

Na letišti už mě čeká kamarádka se svou sestrou. Hledáme správné parkoviště, hledáme správné auto, nasedáme, několikrát hledáme správnou cestu, ale nakonec dorazíme. Na večeři mi kupují obří kuřecí řízek, samozřejmě perlový čaj a pár dalších drobností. Bydlí už jen kousek odsud. Vybavují se mi vzpomínky, jak jsem tady nocoval před lety. Nacházíme se v městečku Linkou. Hned při pohledu na mapu zjišťuju překvapení. Dříve bylo toto městečko řazeno pod prefekturu Taipei (která byla okolo samotného města Taipei), před třemi lety byla prefektura proměněna v město, které bylo pojmenováno “Xinbei”. v angličtině New Taipei City, a stalo se z něj největší taiwanské město. Večer si pár hodin povídáme, neviděli jsme se čtyři roky. A na rozdíl od své první návštěvy už se dorozumím i se zbytkem rodiny čínsky, i když s kamarádkou se stále bavím spíše japonsky.

Druhý den ráno se trochu prospím, jsem unavený a stejně jsou všichni v práci (až následující den začínají prázdniny). Mám domluvený sraz s jinou kamarádkou v Taipei, ale až na večer. Okolo poledne se doma zastavuje sestřina kamarádka na oběd a nabízí odvoz na autobusovou zastávku, ale vzhledem k tomu, že je docela hnusně, v Taipei se mi moc nikam hnát nechce, tak využívám až druhé nabídky, tedy nechat se tam odvézt, až někdy před třetí přijde z práce. Mezitím na netu zkoumám, co bych mohl navštívit, na “klasická” místa, která už znám, se mi nechce. Koukám se po nějakém místě s pěkným výhledem na město a nacházím doporučení na kopec Xiangshan, tedy Sloní hora, nachází se kousek od mrakodrapu Taipei 101, kam bez problémů trefím.

Pod Taipei 101 v mlze

V Taipei na hlavním nádraží jsem někdy okolo půl čtvrté odpoledne, hned sedám do metra a popojíždím asi o pět zastávek k městské radnici. Odsud už si vybavuju cestu k mrakodrapu. Je zataženo, fouká a prší, mrakodrap se občas ztrácí v mracích. A i když takové počasí není obvykle pro focení nic extra, není to jednolitá šeď a vypadá to tentokrát pěkně. Podle instrukcí od mrakodrapu pokračuju k dále k začátku stezky na kopec. Déšť ustává, už jen poprchává, což má tu výhodu, že tady kromě pár staříků na procházce nikdo není. Obvykle to tady v době západu slunce bývá narváno. Asi za 20 minut se vyškrábu na kopec. Rozhoduju se počkat až do tmy, zbývá asi hodina a půl a stejně nemám moc co na práci, Západ slunce má být v 17:42, sraz mám na hlavním nádraží až v 19:00.

Večerní Taipei v mlze

Město začíná za chvíli svítit...

... a o hodinku později už je úplná tma.

Krátce po sedmé hodině se tedy setkávám na nádraží s kamarádkou. Taktéž se známe z dob studií v Japonsku, ale viděli jsme se naposled před dvěma lety, když byla v Praze. Hned sedáme do metra a jedeme na noční trh Shilin na severu města. A zase jsem projednou pořádně nacpaný skvělým jídlem. V 9 má sraz s jedním známým Japoncem, jdu ještě s ní, ale mrzí mě, že nemůžu pokračovat s nimi. Jedou na jednu horu za městem. Jel bych taky, ale ve 22:30 mi jede poslední autobus zpátky. Nedá se nic dělat, loučíme se a plánujeme, kdy se zase potkáme znovu. O dva týdny později se těsně míjíme v Hong Kongu.

Na nočním trhu

Další ráno je 9. února, hlavní svátek. A hlavní žranice. Holky od rána pomáhají s úklidem a přípravami jídla, takže je pro mě dost překvapením, že odpoledne přichází návrh, že někam vyjedeme. Jen tak se podívat do okolí. Nakonec skončíme u jednoho blízkého chrámu, kde zjišťujeme, že zrovna probíhá představení vietnamských akrobatů. Díváme se asi hodinu a půl, úžasné a na rozdíl od Cirque du Soleil, se kterým mi toto představení přijde občas docela srovnatelné, je toto zdarma.

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Pak už nastává čas se vrátit na večeři. Ta začíná někdy po šesté hodině. V chatě nedaleko od domu se schází hromada příbuzných, zhruba 20-30 lidí, a hostina začíná. Nemůžu si stěžovat.

Novoroční žranice

Večer pak rodinka trvá na tom, že mě musí naučit hru s kostkama. Hraje se o drobáky. Proč ne. Není to špatná hra, po dvou hodinách končí většina drobáků u mě. Ačkoli jsem následující den plánoval odjíždět, přichází nabídka, jestli si to nechci rozmyslet, zůstat ještě jeden den kvůli odvetě. Zvážím, nakonec propočítám, že mě čas netlačí, tak souhlasím.

Čeští psi se petard bojí, taiwanští k nim naopak utíkají...

Hrajeme kostky.

Na následující den je naplánován výlet. Jedeme autem ve čtyřech do starého (nevím, jak moc autenticky) městečka Sanxia. Vypadá asi jako všechna turistická městečka na Taiwanu. To znamená, že středobodem je nějaká laojie, stará ulice (většinou fake), podél které jsou desítky až stovky krámků a stánků s jídlem. Mezi nimi kolují davy Taiwanců, co žerou, žerou až žerou. Proč jsou všichni tak štíhlí?

Ulice s jídlem

Mí kamarádi

Pět úrovní ostrosti jednoho jídla

Každopádně se přidáváme. Každé městečko má většinou nějakou známou specialitu (předpokládám, že u měst, která nic takového neměla, se něco vymyslelo), tady je to croissant ve tvaru kravského rohu. Dáváme si zmrzlinu v kornoutu z onoho rohu. Za chvíli přichází douhua (hmota podobná tofu nasladko) a pár dalších drobností. Když nás to přestane bavit, jedeme dál. Rozhodlo se, že mě vezmou do nedalekého městečka Daxi, které je mimo jiné známé Čankajškovým mausoleem (kam jsme teda nešli). I tady je hromada stánků s jídlem a místní specialitou je dougan, sušené tofu. Neobvyklá chuť, ale není to vůbec špatné.

Dougan

Stará ulice v Daxi

Most v Daxi

Po jídle scházíme dolů k řece k dalšímu známému místu – most. Z dálky to vypadalo jako obyčejný šedý betonový most, tak mě překvapilo, když holky tvrdily, jak je v noci pěkný. No, fakt, že zblízka vypadá líp. A hudebníci na obou stranách mostu vytvářejí velice pohodovou atmosféru.

Večer tedy následuje odveta v kostkách. Moc si nepomohli, stejně jako včera zase vydělávám asi 50 NT.

Další den plánuju odjezd na brzké odpoledne, večer mám totiž domluvenou večeři v Changhua. Tak prý, ať ještě zůstanu na oběd. Netušil jsem, že to bude oběd ve stylu předvčerejší večeře. Na druhý den nového roku se všichni prý vracejí domů, takže teď je věkový průměr o mnoho nižší než při novoroční večeři. A tento oběd je ještě masivnější než ona večeře.

Další novoroční žranice

Další novoroční žranice

Dojídám, balím se a o půl druhé mě kamarádka se sestrou vezou na nádraží v Taoyuanu. Bohužel nebyly lístky na sedačku, omlouvá se několikrát kamarádka, jen na stání. Dvě hodiny. Po cestování v Číně mi to přijde vtipné…

No a poslední den byl opět odpočinkový. Ráno s kamarádkou hodinu cesta autobusem do centra Taipeie, tam sraz s kamarádkou, která přijela z Changhua, a ve třech dále čtyřicet minut metrem na samý okraj Taipeie, respektive městečka Danshui u moře. Následovalo několikahodinové procházení se po obchodech s jídlem a sladkostmi.

Centrální nádraží v Taipei. Tomuhle bych se nedivil v Japonsku, ale tady mě takováto cedule překvapila :)

Výhled z konečné stanice v Danshui

V Danshui

V Danshui

Specialitou tohoto městečka jsou tato “železná vejce”, jak tomu říkají (Iron eggs (鐵蛋) are eggs which have been repeatedly stewed in a mix of spices and air dried. The resulting eggs are dark brown, chewy and, about half its initial size.). No, ehm, asi před třičtvrtěrokem jsem jich dvě balení od jedné z kamarádek dostal a ještě pořád jsem je nedokázal dojíst (a to mi pomáhalo docela dost lidí) :)

Železná vejce

Uličky v Danshui

Stánky s jídlem

Stánky s jídlem

Další pochoutka - uvnitř maso, chobotnice, kreveta a nějaká zelenina

Uličky v Danshui

Kreveta zabalená a usmažená v těstě

Na pobřeží řeky, která teče z Taipeie a zde se vlévá do moře

Uličky v Danshui

Točená zmrzlina trochu jinak než u nás... :)

Nasedáme do lodě a plujeme ještě pár kilometrů na sever. Byly obrovské vlny a pěkně to s tou malou lodí házelo.

Lovers' Bridge

Fisherman's Wharf

Fisherman's Wharf

Fisherman's Wharf

Smažené kuličky z mletého masa a smažená sépie

Lovers' Bridge

Lovers' Bridge

Zpátky v Danshui

V Danshui

A další pochoutka (opět drcený led, zalitý něčím čokoládovým)

A tato varianta zalitá nečím vanilkovým, dole dříve zmiňované tapioca balls a červené fazole

Stánky s jídlem

Sladké brambory

Pak už jen cesta zpět do centra Taipeie a odtamtud autobusem na letiště. Toto je další zajímavá cedule na taipeiském nádraží. Pro jistotu foceno z dálky se zoomem, aby mě nesebrala security patrol nebo detection device :D

Naposled před taipeiským nádražím

Dálnice

Mezinárodní letiště Taoyuan. Loučení s kamarádkami a čekání na let do Hong Kongu.

Odlet z Taiwanu

Letiště v Hong Kongu

Tak to je vše. V HK jsme přistáli o půl jedenácté večer a měl jsem akorát dvě hodiny na přestup, během kterého jsem se stihl setkat s rodinou, která zrovna náhodou v HK přestupovala taky ;) V HK bylo v noci 28 stupňů, takže když jsem o 13 hodin později vystoupil na Heathrow, tamních 7 stupňů byl “skvělý” teplotní šok. Pak už jen další let do Prahy a zdlouhavá cesta domů.

Na závěr ještě má cestovní mapa :)

Předposlední den, návrat do Taipeie, pomalá příprava na odlet. Plán na tento den jsem neměl, delší dobu dopředu jsem uvažoval o návštěvě národního parku Yangmingshan, které je nedaleko od Taipeie, bohužel zaprvé se ke mně neměl kdo přidat, zadruhé hlavně po procházce z předchozího dne jsem na to rozhodně neměl. Takže jsem se prospal snad až do 11, pak jsem ještě vykecával dlouho s cestovateli, které jsem potkal na hostelu (dva Australani, Japonec, Číňan) a vyrazil do města bež konkrétního cíle. Napadlo mě navštívit National Palace Museum (aka Zakázané město Taiwanu), bohužel bylo trochu z ruky, ale hlavně jsem na to stihl zapomenout během toho, co jsem se nacházel ve městě jinde, a pak už bylo pozdě (zavírali někdy ve 4).

Nejdříve jsem teda vyrazil do čtvrti Xinyi podívat se na Sun Yat-sen Memorial Hall.

Podobné oznámení měli i v HK, tam se dokonce zobrazovalo na displayích v metru.

Sun Yat-sen Memorial Hall

Sun Yat-sen Memorial Hall

Sun Yat-sen Memorial Hall

Sun Yat-sen Memorial Hall

Sun Yat-sen Memorial Hall

Chytl jsem akorát střídání stráží, které mě překvapilo. Velice slavnostní, trvalo to asi 5 minut.

U Sun Yat-sen Memorial Hall

Sun Yat-sen Memorial Hall

U Sun Yat-sen Memorial Hall

U Sun Yat-sen Memorial Hall

U Sun Yat-sen Memorial Hall

Jak vidno z fotek, pamětní síň se nachází v blízkosti Taipei 101 (je to asi kilometr), takže jsem se vydal pěšky tam. A to proto, že tam je v okolí několik nákupních center. Chtěl jsem nakoupit suvenýry/dárky pro rodinu/známé.

Radnice

Po cestě k Taipei 101

Nějaké živé hudební vystoupení před velkým obchodním domem

Znovu nádherný mrakodrap Taipei 101, jen ve dne

Taipei 101

Taipei 101

Napravo obchodní centrum "New York New York", ve kterém se nakonec dalo nakoupit mnohem lépe než v pětipatrovém obchoďáku v Taipei 101. Jen tu tašku "I love New York New York", do které balili nákupy, jsem musel rychle vyhodit, protože mi bylo divné s něčím takovým chodit :)

Jahodový mléčný čaj o_o

U Taipei 101

O jednu dlouhou jízdu metrem později ve čtvrti Shilin, severní Taipei. Čtvrť je proslulá největším a nejznámějším trhem v Taipei, ne-li na celém ostrově.

A už na trhu

Hromada oblečení

Trh Shilin

Trh Shilin

Trh Shilin

Vnitřní část trhu

Vnitřní část trhu

Vnitřní část trhu

Vnitřní část trhu

Vnitřní část trhu

Vnitřní část trhu

Vnitřní část trhu

Trh Shilin

Hm, co říct k tomuhle... po návratu do ČR u nás ještě týden sněžilo a bylo z toho teplotního šoku opravdu nepříjemné nachlazení :)

Trh Shilin

Nějaký dětský koutek

Herny

Herny

Herny

Bowling

Další oblečení. Prostě nebylo možné se v davu pohybovat rozumnou rychlostí.

Metro

Obchod se sushi ve stanici metra. 1 ks nigirizushi (s čímkoli) vyšel většinou okolo 10 NTD, tzn cca 5.5 CZK.

Znovu před Chiang Kai-Shek Memorial Hall. Spal jsem předchozí noc poblíž, tak jsem to tento večer vzal trochu jinudy. Jen jsem se vrátil pro věci, které jsem si ráno odložil.

Chiang Kai-Shek Memorial Hall

Chiang Kai-Shek Memorial Hall

... a pak jsem se vrátil do centra, sem na autobusové nádraží, a odcestoval opět ke kamarádce na okraj Taipeie.

Dneska to bude méně vyprávění a více fotek ;)

Desátý den svého pobytu na Taiwanu jsem celý věnoval návštěvě národního parku Taroko. Dominantou tohoto parku (ale současně také jednou z přírodních dominant celého ostrova) je jednoznačně necelých 20 kilometrů dlouhá stejnojmenná soutěska táhnoucí se z centrální části ostrova až téměř k moři. Nejlepším výchozím bodem pro tento národní park je právě město Hualien, kde jsem předchozí noc spal.

Při vycházení z hostelu cca v 8:20 ráno jsem potkal Němku, která měla stejnou cestu jako já, tak jsme povyměňovali zkušenosti s cestováním po Taiwanu (evidentně měla v předchozích dnech podobný plán jako já, ve stejném hostelu v Kaohsiungu jsme se o den minuli a v Kentingu jsme byli stejný den). Byla už v Hualienu druhý den, přičemž ten první byla taky v soutěsce Taroko, takže mi trochu pověděla co a jak. První den viděla západní a střední část soutěsky, což vyžadovalo přesun taxi, a druhý den měla v plánu se porozhlédnout po západní části. Já zaprvé neměl čas trávit v soutěsce dva dny, zadruhé místo volání a placení taxi na 10 km se mnohem radši projdu, takže můj plán byl jednoduchý, prostě celou soutěsku za den projít ze západu na východ. Autobusem se dalo dostat právě buď na východní okraj, nebo do vesničky Tiansiang v západní části, přesuny mezi těmito místy byly realizovatelné jen buď pomocí taxi nebo jednoduše pěšky. Soutěskou přímo prochází silnice zvaná “central cross-island highway” (jedna z pouhých tří silnic, které spojují východ ostrova se západem skrze hornatý střed). A pod pojmem “highway” jsem si mylně představoval něco honosnějšího. Cesta má dva úzké pruhy (které občas splývají jen v jeden), je šíleně klikatá atd, při tom, jakou jel autobusák rychlostí a ještě předjížděl, jsem měl chvílemi docela strach.

První pohled z busu na řeku

Někdy v 10 hodin jsem dojel do vesničky Tiansiang a nakoupil si zásoby vody na cestu. Na to, abych se dostal na druhou stranu soutěsky, jsem měl 8 a půl hodiny, takže jsem se rozhodl ještě před tím vypravit na druhou stranu – asi 3 km západně od vesnice měl být nějaký vodopád.

Cesta k vodopádu vedla přes několik tunelů ve skále. Některé kromě toho, že byly dlouhé, se i klikatily (není případ tohoto), takže když jsem neměl baterku, jsem musel několikrát použít blesk, abych aspoň trochu viděl, kam jdu ;)

Po cestě k vodopádu Baiyang

Po cestě k vodopádu Baiyang

Po cestě k vodopádu Baiyang

Po cestě k vodopádu Baiyang

Po cestě k vodopádu Baiyang

Vodopád Baiyang... čekal jsem teda něco většího, málem jsem jej přehlédl. Každopádně stezka pokračovala dál, za dalším tunelem se měly nacházet nějaké další pěkné vodopády, bohužel trasa byla kvůli sesuvům půdy zavřená.

Zpět v Tiansiangu

Krátce po vyjítí z Tiansiangu

Krátce po vyjítí z Tiansiangu

Central cross-island highway

No a takto nějak vypadá slavná central cross-island highway. Pro lidi, kteří chtějí celou soutěskou projít, nezbývá jiná možnost než jít po silnici, protože (kromě dvou nejznámějších míst) žádná zvláštní stezka pro chodce není. On to teda nikdo nedělá, nepotkal jsem žádného jiného blázna, co to šel pěšky, všichni měli buď auta, motorky nebo se vozili taxíkem.

Makak

Pavilon s informacemi o central cross-island highway

Pavilon s informacemi o central cross-island highway

Pavilon s informacemi o central cross-island highway

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

A tady začíná “Tunnel of Nine Turns”, nejznámější a nejužší část soutěsky. Úsek je asi 2 km dlouhý a cesta pro chodce vede zvlášť (silnice je vedena tunelem).

Tunnel of Nine Turns

Tunnel of Nine Turns

Tunnel of Nine Turns

Tunnel of Nine Turns

Tunnel of Nine Turns

Tunnel of Nine Turns

Tunnel of Nine Turns

Pohled dolů na řeku v nejužším bodě

A nahoru

Tunnel of Nine Turns

Tunnel of Nine Turns

Tunnel of Nine Turns

Konec "nine turns"

Cesta soutěskou

Doprava byla natěsno nejen v rovině horizontální, ale i ve vertikální... :)

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

Ten útes naproti je vysoký přes 1000 m

Cesta soutěskou

Cesta soutěskou

Další část soutěsky ("Swallow Grotto"), kde byla zvlášť vedena cesta pro chodce, takže zde zastavovala auta a autobusy - organizované zájezdy. Snažil jsem se vyfotit výšku útesu vzhledem k lidem, ale marně :)

Swallow Grotto

Swallow Grotto

Swallow Grotto

Swallow Grotto

Swallow Grotto

Swallow Grotto

Swallow Grotto

Swallow Grotto

Swallow Grotto

Celou dobu jsem si říkal, jak je možné, že se tam doprava nezaseká, nikdo se nemusí extra vyhýbat... a hle, první komplikace, čekal jsem asi 5 min na odblokování tunelu.

Prý "aboriginal statue". Národní park je taky domovem jednoho z taiwanských domorodých kmenů.

Blížím se ke konci

Cesta dále k pobřeží

Cesta dále k pobřeží

A toto je Eternal Spring Shrine - svatyně věnovaná obětem při stavbě silnice (viz jednu z fotek z pavilonu s informacemi dříve)

Cesta ke svatyni byla odbočka z mé trasy, ale vzhledem k tomu, že na autobusovou zastávku to bylo zhruba 2 km, měl jsem hodinu čas a cítil jsem se, že pořád nemám dost, tak jsem ještě odbočil na vedlejší trasu a o pár kilometrů si cestu prodloužil stezkou přes dva chrámy.

Eternal Spring Shrine

Což se mi vymstilo, nečekal jsem, že povede celou dobu po takovýchto schodech a ty budou sakra dlouhé.

Na odbočce přes chrámy

Na odbočce přes chrámy

Na odbočce přes chrámy

Na odbočce přes chrámy

Na odbočce přes chrámy

Na odbočce přes chrámy

Na odbočce přes chrámy

Zpět na hlavní cestě téměř u pobřeží

A další dopravní komplikace, které vedly k tomu, že to takhle asi minutu stálo, pak vylezlo pár řidičů a šli si to zřejmě vyříkat.

Nakonec jsem došel, respektive spíš doběhl, protože jsem se tou prodlouženou trasou dost zdržel a zjistil jsem, že když nepoběžím, tak mi ujede poslední autobus do civilizace. No po nasednutí do autobusu jsem byl unavený značně.

Hualien

Po příjezdu jsem pozjišťoval spoje a rozhodoval se, jestli jet hned to Taipeie, nebo zůstat přes noc v Hualienu. Pro cestu do Taipeie hned mluvilo to, že tam budu mít celý následující den volno a nebudu muset platit hostel v Hualienu (který byl relativně drahý), pro nocleh v Hualienu mluvilo zase to, že bych si hned odpočinul, mohl bych jet i levnějším vlakem (takhle nezbývalo, než zaplatit ten nejdražší, abych byl v Taipei ještě v rozumnou dobu) a taky to, že výhled z vlaku na téhle trase je velice krásný (což mě mrzí, že jsem neviděl). Nakonec jsem se rozhodnul se přesunout hned do Taipeie, takže jsem se vrátil na hostel, vyzvedl si věci, zarezervoval nejlevnější ubytování v centru Taipeie a jel jsem. Cesta nejrychlejším vlakem trvala 2 h (jinak 3-4 h).

Nádraží ve Hualienu

Nejnovější vlak v provozu na taiwanských železnicích

Jízdenka

No dojel jsem, z posledních sil jsem se v Taipei dobelhal do hostelu (to byl taky boj… daleko od metra, do hostelu se chodilo přes nějaké bylinkářství, jehož personál anglicky neuměl a vždy jen volal majitelku hostelu, jejíž angličtině jsem přes ten telefon sotva rozuměl). No po sprše jsem skočil do postele a padl únavou.

Na tento den jsem měl plán docela jednoduchý. Jediné, co jsem potřeboval splnit, bylo přesunout se z Kaohsiungu do Hualienu – Hualien je největší město na východním pobřeží, které je hornaté a nepříliš obydlené. Cesta z Kaohsiungu trvá podle třídy vlaku od pěti do sedmi hodin. Takže předchozí den večer jsem zarezervoval hostel v Hualienu a zjistil spoje, stačilo mi vyjet okolo druhé hodiny odpolední, tím pádem jsem měl čas se ráno věnovat samotnému Kaohsiungu, na který mi do té doby nezbyl téměř žádný čas, ačkoli už jsem tam spal několik dní.

Toto byl sice plán vymyšlený den předem, jenže po pozdním příjezdu a námaze z předchozího dne se vstávání na zvonění budíku v 9 ráno ukázalo býti nemožným. Nakonec se mi nepodařilo vstát dřív než někdy v 11 – pořád mi zbývaly tři hodiny.

U Love River ve dne

U Love River ve dne

U Love River ve dne

V Kaohsiungu toho tolik k vidění není, spíš jsou jednotlivá zajímavá místa na všemožných periferiích města. Já měl v plánu navštívit ostrov Cijin, který se nachází přímo kousek od centra a je proslulý především trhy s mořskými plody. Bohužel cesta tam se ukázala značně delší, než se zdála, stejně tak jako únava. Takže jsem se unaven doloudal do přístavu, odkud se dalo přeplout na ostrov (přeplutí trvá asi dvě minuty), a měl jsem akorát čas se pomalu otočit a jít vyzvednout věci do hostelu a spěchat na nádraží. Metro ze zastávky, která náhodou byla poblíž, odjíždělo až za půl hodiny (takový interval mě překvapil, na to že byl všední den okolo poledne), to bych nestíhal, tak jsem se vydal zpátky pěšky a ještě se mi podařilo zabloudit. Takže když jsem konečně dorazil do hostelu, pobral jsem všechna zavazadla a spěchal na nádraží.

Brána do přístaviště

Přístav

Hlídka přístavu...?

Ze zvědavosti jsem koukl na ceny benzinu... Vychází okolo 13 Kč ;)

Asi poprvé jsem byl donucen promluvit pár slov čínsky, když jsem dostal chuť na nějaké pití a nebyl nikdo, kdo by mi ho koupil :) Zase jsem vyzkoušel něco zajímavého - opět čaj s mlékem, ale s kokosovým mlékem, ve kterém plavaly kousky čerstvého kokosu. Super.

Z vlaku

Náhodně z vlaku. Cesta mi trvala asi 6 hodin včetně jednoho přestupu. Webový systém pro hledání spojů s přestupy ani dokonce počítat neumí, hledal jsem spoj nadvakrát… protože asi není běžné přestupovat. Systém tratí na Taiwanu je totiž velice primitivní – když odečtu vysokorychlostní trať HSR (která je vedena na vlastních kolejích a patří jinému vlastníkovi než “obyčejné” tratě) a pár slepých krátkých “branch lines” tak… jediná trať, která na Taiwanu je, je okružní linka kolem ostrova. Tudíž stačí sednout do nějakého vlaku a dostane se člověk dřív nebo později kamkoli ;)

Z vlaku

Po dvou hodinách jízdy se začaly objevovat hory. Výhled byl opravdu pěkný, občas se mihly vodopády, které jsem bohužel nestíhal fotit, na druhé straně moře.

Z vlaku

Z vlaku

Z vlaku

Z vlaku

Škoda byla, že se stmívalo relativně brzy, takže asi polovinu hornatého pobřeží jsem projel za tmy. Stejně to bylo druhý den, kdy jsem projel zbytek pobřeží taktéž až v noci :(

Po příjezdu do Hualienu.

Můj hostel se naštěstí nacházel jen asi 200 m od nádraží, i tak mi ale chvíli trvalo ho najít. Spal jsem v “dorm” pro 12 lidí úplně sám, nikde nikdo. Dorazil jsem někdy po osmé hodině, bohužel jsem byl natolik unavený, že jsem akorát poseděl u internetu, vymyslel program na následující den a šel spát. V samotném Hualienu je k vidění jen pár věcí – nejznámější atrakcí je Ocean Park – kromě obrovského akvária je možné zde zhlédnout skvělá představení cvičených ryb, tuleňů a dalších – viděl jsem na videu od kamaráda, působivé; nicméně kromě nedostatku času mě od toho odradilo vstupné ve výši v přepočtu přes 500 Kč, takže jsem si to nechal ujít.

Na tento den jsem měl plán poměrně jednoduchý – dojet do národního parku Kenting, trochu porelaxovat a vrátit se zpět na hostel. Národní park Kenting se rozléhá na nejjižnějším cípu ostrova a je proslulý především svými plážemi. A samozřejmě je zde už v březnu dostatečné horko na to, aby se zde dalo koupat. Já sice nejsem moc příznivcem válení se u moře, jenže zaprvé jsem si uvědomil, že jsem se v moři nekoupal už 8 let, zadruhé jsem si potřeboval odpočinout po náročných předchozích dnech. Do Kentingu se dá dostat nejsnáze autobusem z Kaohsiungu, což trvá asi 3 hodiny.

Central Park v Kaohsiungu ve dne

Central Park v Kaohsiungu ve dne

Ještě jeden pohled na 85 Skytower

A příjezd do stejnojmenného městečka Kenting, největší obce v parku

Městečko Kenting

První pláž jsem našel asi po patnácti minutách chůze od autobusové zastávky. Během tří hodin cesty autobusem jsem plánoval, kam se půjdu podívat, bohužel jsem z RG zjistil, že velká pláž, která byla v městečku, byla skoupena hotely a je veřejnosti nepřístupná a zůstala pouze jedna maličká pláž, která bývá přelidněná. A pak jsou v celém národním parku spousty dalších pláží, které mají být opravdu nádherné, jenže jak už to v národních parcích bývá, bez auta nebo motorky toho člověk moc nenadělá. Takže jsem se musel spokojit s touto malou pláží.

Pláž

No a spokojen jsem opravdu byl. Ačkoli byla sobota, pořád nebyla plná sezóna (ačkoli teplota vzduchu se pohybovala nad 30 stupni určitě), takže na pláži bylo pár lidí.

Pláž v Kentingu

Chvíli jsem se posadil na pláž a přemýšlel, co s problémem, na který jsem narazil včera – nějak jsem opomenul vzít z domu opalovací krém a podle slov majitele hostelu není lehké ho sehnat. No nakonec jsem se vydal do 7 Eleven, který byl v těsné blízkosti pláže a prodavači, který anglicky neuměl, se mi podařilo nějak vysvětlit, co potřebuju. Za malé množství krému jsem dal asi 120 Kč, ale co se dalo dělat, spálit jsem se opravdu nechtěl.

Pláž v Kentingu

Pláž v Kentingu

Pláž v Kentingu

Pláž v Kentingu

Takže jsem si chvíli zaplaval, vrátil se na břeh a asi půl hodiny odpočíval na pláži … pak už jsem tu pasivitu nevydržel a zvedal jsem se, že půjdu někam dál. V parku je k vidění dost zajímavých věcí, bohužel všechny daleko a veřejná přeprava kromě taxi nějak neexistuje. Tak jsem se rozhodl vydat se k majáku Eluanbi, který se nachází ve stejnojmenné vesničce na stejnojmenném mysu, který představuje nejjižnější bod Taiwanu. Kdyby mi zbyl čas, tak bych pokračoval ke korálovým útesům, ale to už mi nevyšlo. Z mapy jsem odhadoval vzdálenost zhruba na 6 km, bohužel se to ukázalo být daleko více.

Po cestě dál na jih

Po cestě dál na jih

Další pláž o pár kilometrů dál

Další pláž o pár kilometrů dál

Osada "Sail Rock" pojmenovaná podle stejnojmenné skály. Asi 4 kilometry na východ od městečka Kenting. Je zde jen pár hotelů, restaurací a obchodů.

Sail Rock

Z dálky vypadal maličký, ale není to pravda ;)

Můj plán byl stihnout dojít k majáku do západu slunce a pozorovat západ slunce odtamtud...

Sail Rock

Další pláž

Další pláž

Dále na jih

Dorazil jsem do vesničky Eluanbi. Mé plány se bohužel trochu zvrhly. Ukázalo se, že jen na okraj vesnice to bylo z městečka Kenting devět kilometrů a ještě minimálně dva dále k majáku. A hledání cesty k majáku se ukázalo jako další problém. A slunce mělo každou chvíli zapadnout.

Eluanbi

Nakonec jsem k majáku dorazil. Slunce už bylo bohužel dávno pod horizontem. Navíc jsem čekal, že (jak píše Rough Guide) bude možné se dostat nahoru na maják, ten byl ale celý ohrazen s cedulemi značícími zákaz vstupu do areálu pod tučnou pokutou. A celkově byl maják trošku zklamáním, podle popisu jsem si ho představoval trošku větší a velkolepější ;)

Maják Eluanbi

V blízkosti majáku začíná cesta na nejjižnější bod Taiwanu, tak proč se nepodívat, když už je to kousek. Každopádně už jsem buď byl tak znavený, že jsem zkresleně vnímal vzdálenosti, nebo to fakt nebylo 800 m ale ještě aspoň kilometr a půl.

Cesta na nejjižnější bod

A dorazil jsem na místo.

Nejjižnější bod Taiwanu

A přede mnou Luzonský průliv. Zhruba 250 kilometrů vody mě dělilo od nejsevernějšího ostrova Filipín.

Nejjižnější bod Taiwanu

Když jsem došel zpět do Eluanbi, byla napůl tma. A to mě ještě čekala zpět celá cesta do Kentingu.

Pohled z dálky na Kenting

Zpět v Kentingu

Když jsem dorazil zpět do Kentingu, bylo asi čtvrt na 10 a akorát jsem znovu mohl pozorovat taiwanský pouliční noční život. Škoda, že už jsem byl po více než dvaceti kilometrech chůze natolik vyčerpaný, že jsem na to neměl náladu a mé jediné myšlenky se soustředily na sehnání něčeho k jídlu (to takový problém nebyl) a na to, jak se dostat do Kaohsiungu – to už bylo horší, ale pořád to nebyl tak velký problém. I teď mimo sezónu se totiž mezi Kaohsiungem a Kentingem pohybuje obrovské množství autobusů. Ráno snad každých 5-10 minut, okolo poledne každých 20 minut, a i přes celou noc minimálně každou půlhodinu. Trochu problém byl, že jsem netušil, kde je zastávka. Zkoušel jsem se někoho zeptat, ale jeho pseudoanglický popis jsem totálně nepochopil, tak jsem šel na místo, kde mě autobus předtím vysadil. Za chvíli jel autobus, ale ne že by zastavil. Zkoušel jsem nějakou dobu běžet za ním (městečko Kenting je jen jedna dlouhá ulice…), abych aspoň viděl, kde zastaví a věděl, kde mám příště čekat… marně. Až pak mi došlo, že to možná funguje tak, že je třeba na autobus mávnout a zastaví kdekoli. A taky že jo. Koupil jsem si tedy něco k jídlu a čekal na další autobus za půl hodiny, k mému překvapení se nějaký objevil už asi za 15 minut. Tak jsem vyběhl na ulici a úspěšně jej zastavil ;)

Do Kaohsiungu jsem dorazil asi o půl jedné a ještě téměř půl hodiny jsem čekal na metro, takže na hostel jsem dorazil někdy po jedné hodině ranní. Od tohoto dne jsem si sliboval trochu relaxu u moře, abych byl správně odpočatý pro další dny. A to nějak nevyšlo, no :)

Ještě fotka z metra. V HK i na Taiwanu je zakázáno v metru a v některých vlacích jíst, pít, a dokonce i žvýkat. Ale líbilo se mi, jak tuto zónu mají občas pěkně vyznačenu okolo turniketů :) (Ještě občas bylo napsáno "beyond this line".)

Z Tainanu jsem se vrátil na hostel do Kaohsiungu, kde jsem v poklidu strávil zbytek večera. Jako první jsem vybalil suvenýr z Tainanu:

Čajová sada z Tainanu

V zapadlém krámku v nějaké postranní uličce jsem objevil obchod s čaji a čajovým nádobím. Za docela přijatelnou cenu jsem uviděl jednoduchou konvičku s několika šálky. Bylo mi jasné, že v ČR by to stálo mnohem víc, ačkoli byla docela obyčejná… a já si chtěl něco podobného přivézt. No a vzhledem k tomu, že v obchodě anglicky samozřejmě neuměli, tak jsem pak byl překvapen, když paní nejenže začala balit další šálky (o kterých jsem neměl tušení, že jsou v ceně) a nádobí (kromě toho, co je na fotce, k tomu patří ještě dřevěná váza a pár dřevěných drobností), ale ještě jsem to dostal v takovémto nádherném kufříku a… ještě si řekla o 100 TWD (cca 60 Kč) méně než měla napsáno na původní cenovce. Sice to bylo (kvůli kufříku) docela objemné a tedy problematické při cestování (a odvozu do Evropy), ale nakonec z toho mám jen spokojenost a radost :)

Výhled ze střechy hostelu na "Love River" (zmíním později).

Někdy v deset večer (po troše odpočinku) jsem se vydal k mrakodrapu 85 Skytower (neboli Tuntex Tower). Kromě výšky 378 m se chlubí také třetím nejrychlejším výtahem na světě (to jsem netušil, až na místě jsem zjistil, že všechny tři nejrychlejší výtahy už mám vyzkoušené ;) ).

Pohled na přístaviště. Zapomněl jsem zmínit, že se Kaohsiung pyšní obrovským přístavem - údajně šestý největší na světě.

Výhled na centrum města

Výhled na centrum města

To kulaté vpravo nahoře je "Hello Kitty Ferris wheel" (chtěl jsem tam :) nevyšel čas), které je postaveno na Dream Mall, prý druhý největší obchodní dům v Asii.

Takto vypadá nejrozumnější výsledek mého mnohaminutového zoufakého snažení vyfotit 85 Skytower (která skoro vůbec nesvítila) bez stativu a čehokoli na podepření.

Ústí Love River do moře.

Love River (愛河) je řeka protékající centrem města, která byla před několika dekádami… dalo by se říct až odpadní stokou. Poté byla vyčištěna a proměněna až v turistickou atrakci. V noci je osvětlena okolními světly a projížďky na loďkách po této řece zde také představují značný business.

Love River

Love River

Pak jsem na chvíli sedl k PC, když za mnou přišel majitel hostelu, jestli prý s nimi nejdu sednout chvíli na pivo k řece. Sice jsem se chystal spát dřív, ale nakonec jsem šel. Byli tam další cizinci (US, Austrálie… myslím), jeho kamarádi, kteří tam dlouhodobě bydleli, takže jsme si popovídali. Proč to říkám, napadlo mě se při té příležitosti zeptat, jestli neví, kde sehnat opalovací krém, že jsem ho zapomněl vzít z domu a asi jej budu následující den potřebovat. Zjistil jsem potěšující zprávu – místní obyvatelé jsou přizpůsobení, krém nepotřebují, takže se neprodává, když už, tak draho :) Takže nezbývalo než doufat, že se nespálím (nakonec jsem teda sehnal, o tom později). Sám majitel hostelu byl mimochodem Polák, což mě velice překvapilo ;) (Mluvil anglicky dokonale, takže jsem to vůbec nepoznal.)