20. – 21. srpen 2015
Kyrgyzstán se sice na mém dlouhém seznamu míst, které chci jednou navštívit, vyskytoval, ale tuto cestu jsem déle dopředu neplánoval. Rozhodl jsem se relativně spontánně (cca čtyři týdny před odletem) vycestovat do Mongolska, kam jsou obvykle příšerně drahé letenky, a byly dvě hlavní možnosti. Buďto s čínskými aerolinkami, které rozhodně mezi mé oblíbené rozhodně nepatří, nebo s mými oblíbenými tureckými. Sice až do Ulaanbaataru lítají malým letadlem a stop v Bishkeku uprostřed noci může dost lidí odradit, já to naopak využil na stopover a podíval se za minimum peněz do země, kam bych se jinak v blízké době nedostal. Bohužel kvůli plánování na poslední chvíli a tomu, že to beru jen jako zastávku po cestě a nemůžu se zdržet déle, mi na Kyrgyzstán vycházejí jen čtyři dny.
Do Bishkeku přilétáme uprostřed noci v 2.40, což je opravdu debilní. Naštěstí jsem se při plánování zamyslel, jak se s tím vypořádat, a napadlo mě docela rozumné řešení. Ze čtyř dnů jsem měl plán jeden den zůstat v Bishkeku a na dva dny s kamarádkou vyrazit k jezeru Issyk-Kul. Zbývající den by vůbec nebyl problém využít u jezera nebo kdekoli v okolí Bishkeku, ale právě takto debilní čas příletu mě navnadil se podívat do druhého největšího města Oshe, které je známé svým velkým bazarem a mohutnou skalou tyčící se nad plochou Ferganskou kotlinou, ve které se Osh nachází. Skoro sedmisetkilometrová cesta do Oshe přes mohutné hory sice po zemi trvá 12 hodin a ještě k tomu většinou vede přes Uzbekistán, což pro cizince značně komplikuje situaci, ale dnes už není problém mezi městy letět, což trvá sotva 40 minut a ani to nestojí tak moc. Takže vybírám let hned v sedm ráno z Bishkeku a v šest večer zase zpět. Sice všechny kyrgyzské letecké společnosti jsou na blacklistu EU, ale tak na druhou stranu, ono po zemi to nebude rozhodně o nic bezpečnější.
Na letišti mi tedy zbývá okolo čtyř hodin, což je s rezervou akorát. Na letišti je relativně živo a funguje tady dost ponurá atmosféra, zhruba taková, jakou bych čekal u letiště v postsovětské zemi, ehm. První hodinu a půl trávím na lavičce, kde napůl funguje wifi, protože se mi udělalo nějak špatně, a pak vyrážím splnit jedinou věc, co tady potřebuju vyřešit. Někde nechat krosnu. Mám totiž jen 15kg zavazadlo zdarma (a jedu nabalený na dvouměsíční výlet a vezu hromadu dárků do Mongolska, takže se opravdu nevejdu) a navíc ji ani s sebou nepotřebuju a je mi na obtíž.
No ale není to tak jednoduché. Na internetu jsem četl jen dost kusé informace o tom, že by někde úschovna měla být. Najít se mi nedaří a doptat se mi taky nedaří. Někdo mě posílá na druhý konec terminálu, kde nic takového není, ostatní mi rovnou řeknou, že hledám zbytečně. Další variantou je tedy zkusit nechat krosnu u někoho v jednom z mnoha obchůdků, co tady jsou. Ve většině sice personál spí, ale nepochodím ani u zbytku. Na domluvení tohoto totiž má ruština zatím nestačí a když na někoho promluvím anglicky, obvykle se beze slova odvrací pryč.
Takže dochází na krajní variantu. Svých 23 kg musím přebalit tak, ať se vejdu do 15 a zbytek jde na palubu. Naštěstí je tady v terminálu váha. Vybírám ty nejtěžší věci (kromě alkoholu) a cpu do už tak přeplněného příručáku. Pak mám o svůj batoh dost velké obavy, aby to vydržel, ale s tím, že ještě beru do ruky stativ, se mi podaří krosnu dostat na nějakých 16 kg. Zjišťuju, že vnitrostátní terminál je asi o půl kilometru vedle, takže to na sebe všechno házím a vydávám se na cestu do budovy, která opravdu jako letištní terminál nevypadá. První bezpečnostní prohlídka už je u vstupu a odletová hala se skládá z asi šesti přepážek a má velikost asi dvou průměrných rodinných obýváků, takže vzhledem k tomu, že během půlhodiny odlétají tři lety do Oshe, se tady moc nedá dýchat, natož hýbat. O to líp pro mě, že vlastně v tom davu ani nikdo nevidí, kolik zavazadel pronáším na palubu. Dostávám místo u okýnka a přes další bezpečnostní kontroly dojdu do pěkně vypadající haly, kde zalézám do kouta a poprvé se odhodlávám porušit místní všudypřítomný zákaz focení.
Samotný let je krátký a následkem únavy ho stejně většinu prospím. Ale výhled na hory hned jižně od Bishkeku si ujít nenechám. O to větší šok je přistání, kdy v zemi drtivé většině pokryté horami přistáváme na úplné placce.
Výlet do Oshe mi nakonec dost zpestřilo to, že kamarádka Samara, se kterou jsem se chystal k jezeru, mi asi den před odletem napsala, že zrovna náhodou tento den bude v Oshi a vezme si mě na starost. Sice tím padá naše společná cesta k jezeru, protože tady musí zůstat, ale ve výsledku to nijak nevadí. Sama je z Bishkeku, ale, jak se dozvídám později, tady bydlí její starší sestra a poprosila ji, jestli jí nemůže na pár dní přijet pohlídat dcerku.
Samara mě tedy čeká na letišti. Už když čekám na baggage claimu na krosnu, mi zaklepe na rameno a ptá se, proč jsem nevyšel ven, že na mě čeká celou dobu a už myslela, že jsem se někde ztratil. Nějak mě totiž nenapadlo, že vnitřní prostor letiště bude naprosto v pohodě přístupný z venku a mohl jsem jít za ní ven a pak se vrátit, ehm. Celkově je to pořádně polní letiště teda. Plakáty Turkish Airlines, kteří sem přímo lítají, působí dost komicky.
Sedáme do auta od Samařina kamaráda a jedeme do města. Plánujem, co podnikneme, skončí to samozřejmě u diskuze, co si dáme k jídlu. Nejdříve navrhuje Samara nějaké nudle, ale daná restaurace je zavřená, takže klasika boršč a blinčiky se smetanou. U boršče jsem zásadně překvapen, protože tomu jsem nikdy v ČR neholdoval, ale tady mi opravdu chutná – zjevně proto, že zelenina není rozvařena do podivné konzistence bez chuti, což je můj obvyklý problém s kuchyní v ČR.
Sedáme do auta a popojíždíme za město, kde se tyčí hora Sulaiman-Too. V české literatuře se vyskytuje pod různými názvy, “Sulejmanova hora”, “Šalamounova hora” či “Šalamounův trůn”, tak radši zůstanu u nepřeloženého názvu. Na hoře je zajímavé, že se tyčí jako jediný bod nad totálně placatou Ferganskou kotlinou, takže je všude z města vidět.
Vstupujeme a Samara se mě ptá, jestli chci vyzkoušet místní tradiční nápoj čepovaný ze sudu. Tak proč ne. Čekám nějaký kumys, každopádně se to jmenuje šoro a až pak zjišťuju doma zpětně, z čeho se to vyrábí – mouka, voda, drcený ječmen, sádlo, kvasnice, sůl a nechat pořádně pokvasit. No jak se dá čekat, chutná to opravdu nic moc.
Vylézt nahoru není nijak náročné, ale horko je pořádné, takže se zapotíme. Uvnitř hory se nacházejí jeskyně, kde je dnes muzeum. Nahoře se nachází malý svatostánek. Není divu, že pro svou specifickou polohu je hora významným poutním místem, a to už od předislámských dob.
Vracíme se dolů a sedáme do parku. Jelikož jsem se v letadle téměř nevyspal, půlku noci strávil na letišti, tak na mě doléhá únava a já se rozvaluju na lavičce a na více než půlhodinu usínám.
Probírám se a řešíme, co dál. Vyřešíme to, že nic extra vidět nepotřebuju, spíš si užít trochu klidu a toho, že jsem s kamarádkou, co jsem nějakou dobu neviděl a dlouho asi neuvidím. Tak Samara zjišťuje adresu jakéhosi letoviska za městem, kam se dá zajet do přírody odpočinout. Prý o tom místě slyšela, ale nikdy tam nebyla, takže vlastně sama neví. Domlouváme taxíka, je to tak 20 kilometrů. Dojíždíme po rozbité cestě k místě na pokraji lesa, kde je pár domků, zjevně menší hotel, pár menších (značně umělých) jezírek, spoustu laviček… a klid. Samara je trochu zklamaná, že myslela, že to tu bude zajímavější, ale mě to nijak netrápí. Procházíme se, povídáme si a skončíme v altánku, kde se opět rozvaluju na koberec a asi na hodinku si pospím.
Po cestě zpátky se nakonec vykašleme na taxikáře, Samara zastavuje auto, co nás hází na hlavní cestu, kde asi 20 minut čekáme na maršrutku, co nás odváží zpátky do města.
Po cestě zpět se Samary ptám na pivo, na letišti v Bishkeku jsem totiž koukal, že jsem viděl jak ruské, tak české, ale snad i nějaké místní. Prý ho mají Kyrgyzové docela rádi, navrhuje mi, že můžem zajít se někam osvěžit. Naráz si všímám, že občerstvoven je tady několik a pivo mají běžně čepované, což jsem tady až tolik nečekal. Takže končíme ve stanu u východoevropské klasiky Žatecký gus – vařeno snad v ČR, ale jde to jen na export (nedivím se). V horku ale sedne.
Mezitím přichází bratr od Samary, seznamujeme se (i když se nedomluvíme) a vyrážíme ještě na procházku do ulic města. Končíme na pozdním obědě.
A na pozdní oběd volíme samsy – pečené taštičky plněné masem a cibulí. Vynikající. Vzpomínám, když jsem si na velice podobných taštičkách pochutnával v ujgurském Kashgaru o půl roku dříve. Na čínskou hranici a do Kashgaru je to odsud co by kamenem dohodil – vzduchem zhruba 300 kilometrů.
Za chvilku se tu schází několik dalších kamarádů a naráz mám nabídky ubytování a jsem důrazně přemlouván, ať tu pár dní zůstanu, vodky se prý taky najde dost. Jsem tím vším docela zlákán, ale přece jen mám plány, letenku a jen pár dní v Kyrgyzstánu, tak nakonec bohužel odmítám. Nechávám se odvézt na letiště a po fajn dni s kamarády se vracím se zase do Bishkeku…
Pingback: Kyrgyzstán | zennie.cz