Kyoto – více než tisíc let císařským městem

Není divu, že Kyoto je pravděpodobně nejnavštěvovanějším cílem turistů v Japonsku. Mnozí navštěvují Japonsko jen kvůli Kyotu, mnozí jej prohlašují za nejkrásnější město v Asii. Osobně nespadám ani do jedné z těchto skupin, přesto ho mám rád. Za toto všechno Kyoto vděčí své velice bohaté historii. Kyoto (zpočátku pod starým názvem Heiankyo) totiž bylo sídlem císařského dvora od roku 794 až do 1869 (zajímavostí je také to, že Japonsko nemá dodnes de iure určené hlavní město, přestože sídlo císaře i vlády je v Tokyu, a je tím pádem za hlavní město de facto považováno, jsou i takoví, kteří za hlavní město dodnes pokládají právě Kyoto).

O nejstarší historii Kyota moc nevíme, období jeho rozkvětu začalo na konci 8. století, kdy sem byl přesídlen císařský dvůr z Nagaoky, jak jsem zmínil už v minulém příspěvku. Kyoto bylo ve své době kopií sídelního města dynastie Tang v Číně – Chang’anu (dnešní Xi’an). Z toho vyplynulo mimo jiné to, že má pravoúhlý systém ulic, což dodnes v Japonsku není obvyklé. Město bylo z velké části zničeno při povstání Ōnin a následném období válčících států, naopak bylo americkou armádou ušetřeno bombardování (kterému neunikla většina velkých měst). Díky tomu můžeme dodnes spoustu historických klenotů vidět v jejich původní podobě.

První kyotská pozoruhodnost cestovatele uvítá většinou hned při příjezdu – je jí totiž samotné kyotské nádraží. Nové nádraží v Kyotu bylo otevřeno v roce 1997. To se neobešlo bez řady protestů, protože zatímco celé město je historické a plné památek, bez vysokých budov, nádraží je vystaveno ve futuristickém stylu a ční do výšky sedmdesáti metrů. V Kyotu taky existuje vyhláška limitující maximální výšku staveb a až na pár výjimek v těsné blízkosti nádraží tady opravdu žádné vysoké budovy nejsou. Před nádražím se tyčí věž, ze které je docela pěkný výhled na celé město.

Atrium kyotského nádraží

Nádraží

Výhled z nádraží na město

Nádraží

Nádraží zvenku

Nádraží zvenku a odraz vyhlídkové věže Kyoto Tower

První místo co navštěvujeme, je hrad Nijō. Ten byl dostavěn v roce 1626 a sloužil jako sídlo pro rod Tokugawů, který krátce předtím uzurpoval moc, což z císaře udělalo jenom symbolickou loutku bez jakékoli moci. To je taky důvod, proč hrad stojí v blízkosti císařského paláce. Na jednu stranu tímto byla demonstrována moc rodu, na druhou stranu to umožňovalo snadno kontrolovat tok informací směrem k a od císaře.

Hrad není výrazně opevněn jako např. Himeji, nenajdeme zde dvojitou bránu se střílnami ani vysoké hradby. Tokugawové se totiž nebáli útoku hrubou silou, mnohem více hrozilo, že zaútočí jedna odhodlaná osoba – ninja. A to se projevilo na stavbě hradu. Kromě toho, že se jedná v podstatě o dva hrady v sobě (celý areál je obklopen vodním příkopem a hradbami, kromě toho ještě jedna část uvnitř je obehnána dalšími hradbami a příkopem), je hrad plný pastí. Za zmínku stojí především “slavičí podlaha” (s náhodně uvolněnými prkny, která při našlápnutí hlasitě vržou) nebo tajné místnosti, kde se schovávali strážci, kteří celé noci bděli.

Hrad Nijō (uvnitř se bohužel fotit nesmělo)

Zahrady hradu Nijō

Vnitřní hrad

Vnitřní hradby

Z hradu Nijō míříme do východního Kyota – v oblasti Higashiyama je asi největší koncentrace památek. Jako první tam máme na programu nepříliš navštěvovaný (oproti ostatním významným památkám) zenový chrám Nanzenji.

Nanzenji byl založen v roce 1291 císařem Kameyama. Dnes je známý bránou Sanmon, akvaduktem a suchou zahradou.

Místní zahrada je známá jako "Zahrada skákajícího tygra"

Akvadukt přiváděl do Kyota vodu z nedalekého jezera Biwa - tedy z největšího jezera v Japonsku.

Gigantická brána Sanmon

Výhled ze Sanmonu směrem na centrum města

Podél řeky od Nanzenji vede takzvaná Stezka filosofie. Je to zhruba dva a půl kilometru dlouhá cesta podél řeky vedoucí k chrámu Ginkakuji, přičemž míjí asi desítku menších chrámů. Je lemována sakurami, takže obzvláště na jaře je to hodně krásná procházka. Pojmenovaná je po jednom japonském profesorovi filosofie, který sem chodil rozjímat.

Zhruba po 45 minutách docházíme ke Ginkakuji neboli Chrám Stříbrnému pavilonu, jedné z nejznámějších památek v Kyotu. Ten pochází z roku 1490 a založil ho šógun Ashikaga Yoshimasa. V té době se Japonsko zmítalo v nepokojích, a proto si pavilon nechal vystavět právě v této klidné části Kyota, nejprve sloužil jako jeho sídlo po odchodu do ústraní, s tím, že si přál, aby byl po jeho smrti přeměněn v zenový chrám. Architekturou se snažil napodobit známější Zlatý pavilon, který vybudoval jeho dědeček, a měl jej v úmyslu pokrýt stříbrem, což se mu nepodařilo kvůli zmiňovaným nepokojům. Přesto se dodnes dochoval název Stříbrný pavilon. Mimo samotný pavilon je chrám proslulý i zenovou zahradou.

Zahrada, v pozadí Stříbrný pavilon

Pohled na chrám shora

Tady je chybný anglický nápis, což není v Japonsku nic vzácného. Co mě zaujalo, je to, že jsem u stejné fontány stál před lety a bylo na ní místo tohoto nápisu napsáno "This water is not suitable for drinking water" :)

Poslední částí našeho odpoledního programu je Kinkakuji. Aneb Chrám Zlatého pavilonu, jedno z nejčastěji fotografovaných míst v celém Japonsku. V roce 1398 jej založil šógun Ashikaga Yoshimitsu. Podobně jako jeho dříve zmiňovaný vnuk si ho vystavil jako své sídlo s přáním, aby bylo po jeho smrti přetvořeno na buddhistický chrám. Na rozdíl od něj je ale opravdu pokryt vrstvou zlata.

Pavilon se ve své původní podobě dochoval až do roku 1950, kdy jej úmyslně zapálil mladý mnich. Pavilon celý vyhořel. Tato událost inspirovala spisovatele Mishima Yukio, který napsal román Zlatý pavilon, který byl přeložen i do češtiny a já ho rozhodně doporučuju. Pavilon byl postaven znovu o pět let později.

Asi nejznámější pohled na Zlatý pavilon

Zlatý pavilon

Po prohlídce se vracíme na hotel, nastává krátká pauza a večerní program. Tedy prohlídka Gionu a Pontochō. Do Gionu odjíždí skoro celá skupina na představení o japonské kultuře, já si ho nechávám ujít a přijíždím až okolo deváté hodiny. Gion je známá stará čtvrť v Kyotu a současně místo, kde je největší šance narazit na gejšu, kterých je v dnešním Japonsku jen okolo tisíce.

Ulička Hanamikojidōri lemovaná tradičními čajovnami

I já měl to štěstí potkat gejšu :) Poprvé v životě, nepodaří se to vždycky, většinou je možné je zahlédnout jen během několikasekundového přesunu mezi taxíkem a čajovnou nebo naopak. S touhle to bylo podobné, ale rychle jsem k ní stihl doběhnout a poprosit ji o fotku, což svolila.

Svatyně Yasaka, kde se každý rok odehrává jeden z nejznámějších festivalů - Gion Matsuri

Pontochō je čtvrť, která je od Gionu oddělena řekou Kamo. Také se jedná o zábavní čtvrť, dneska v ní můžeme najít plno restaurací a barů, ale když vkročíme do postranních ulic, tak najdeme i služby erotického charakteru.

Řeka Kamo

Ulička v Pontochō

Jeden z podniků v Pontochō :)

A na další den ráno už nám z Kyota zbývá jenom chrám Kiyomizudera. Opět jedna z úplně nejznámějších památek v Japonsku. Doslova znamená “chrám čisté vody”, pojmenování je dáno pramenem v chrámu, který je považován za léčivý. Pochází z roku 798.

Asi školní zájezd pod chrámem

Kiyomizudera

Nějaké nástroje, které nosili mnichové. Je možné je zkusit zvednout. To vlevo a vpravo se docela dalo, abych zvedl to uprostřed, musel jsem vylézt na stojan, zapřít se a asi na pátý pokus jsem to asi o centimetr zvednul :)

Součástí chrámu je svatyně Jishu zasvěcená bohům lásky.

Dva kameny ve svatyni. Účelem je to, že lidé zavřou oči a od jednoho kamene se snaží dojít k druhému. Pokud se jim to podaří, znamená to, že stejně úspěšní budou v hledání lásky.

Také se tady dají koupit věštby omikuji, ze kterých se člověk má dozvědět, jaké bude jeho štěstí v lásce.

Nejznámější pohled. Je vidět, jak je Kiyomizudera vystavěná na dřevěných sloupech, 13 metrů nad zemí. V období Edo (kdy sloupy nebyly obrostlé stromy) lidé věřili, že pokud přežijí skok dolů, splní se jim přání. A existují záznamy asi o 130 skocích. Dnes je skákání zakázáno.