Surabaya – město hrdinů a horké prameny na venkově

20. – 23. březen 2013

20. března ráno se rozhoduju odjet z Klatenu, kde jsem strávil asi pět nocí. Chtěl jsem ještě udělat výlet do Sola, ale pořádně jsem to nestíhal a z několika důvodů už se mi nechtělo bydlet u stejných lidí, tak se rozhoduju ráno vyjet autobusem do Sola, kde se budu snažit sehnat bus do Surabayi, druhého největšího města Indonésie. Přestože je to do Sola jen 35 kilometrů, jedeme asi hodinu a půl. To je u indonéských busů naprosto běžné. Jeden z důvodů je samozřejmě ten, že neexistují fixní zastávky, takže se staví každou chvíli, kdykoli někdo chce nastupovat nebo vystupovat. Nastupuje se zadními dveřmi a pokud nastupuje jen jeden člověk, je zcela běžné, že řidič nezastaví úplně, jen přibrzdí a nastupujícího chytá za ruku týpek, který už v zadních dveřích čeká a následně vybírá jízdné. Taky si to párkrát vyzkouším, při popojíždění do Jogjakarty to bylo ok, ve chvíli, kdy se přesouvám se svými 30-40 kg zavazadel, už tenhle styl nastupování tak příjemný není. Další zdržení a iritace vychází z toho, že každou chvíli do autobusu nastupuje někdo s nějakým většinou malým strunným nástrojem (ale občas se objeví i kytara), zahraje a zazpívá písničku, obejde cestující, od většiny dostane po 500 až 1 000 rupiích a zase vystoupí. Obvykle se to stává tak jednou za půl hodiny, ale po cestě do Sola se jich vystřídalo asi 10, přičemž v jednu chvíli tam byli asi tři naráz a museli čekat, než na ně přišla řada. Když to člověk poslouchá několik hodin po sobě, je to značně unavující, o následných natažených rukou na peníze ani nemluvě. Podobným stylem pak přicházejí do autobusu v každé vesnici obchodníci prodávající vodu, oříšky, sušené tofu a spoustu dalších věcí, ti sice umí být taky hlučný, ale aspoň z jejich přítomnosti člověk něco může mít, obzvláště, když je hladový.

Hudebník v autobuse

Autobusák v pohotovosti pro zachytávání nastupujících lidí. Snad v žádném indonéském autobuse se dveře za jízdy nezavírají.

V Solu ještě nakupuju na svačinu nějaké gorengan a vodu a sháním se po buse do Surabayi. Jeden naháněč mě pošle do jednoho busu, ale až po chvíli zjišťuju, že jede do Malangu, evidentně chce prachy a je mu jedno, že by mě vyhodil někde na půlce cesty, ať chytám jiný bus. Tak vlezu hned do vedlejšího, který za chvíli odjíždí. Jízdní řády v Indonésii neexistují, prostě se jede, až řidič usoudí, že je dostatečně plný.

Cesta do Surabayi je šílená. Zhruba 260 km jedeme okolo osmi hodin. Žádná dálnice, obyčejné cesty, ale stejně jako po cestě z Klatenu, každou chvíli bus někde zastavuje.

Náhodná krajina po cestě

Do Surabayi přijíždím okolo půl osmé večer, kdy už je dávno tma. Čeká mě nový hostitel Martin, hned jedeme k němu na pokoj odhodit věci a následně na skvělou večeři. Rovnou následuje projížďka po městě, které je přezdíváno jako město hrdinů. Následkem toho je v Surabayi spousta různých památníků, které mi Martin ukazuje. Jako úplně první mě však veze do čtvrti Dolly, o které jsem do té doby neslyšel, což se sám divím, jelikož je velice proslulá jako jeden z největších red-light districtů v celé Asii. Ze zjevných důvodů odtamtud žádné fotky nemám, ale musím říct, že nádherných holek bylo během projížďky vidět více než dost (a prý jsou dost levné).

Monument žraloka a krokodýla je symbolem města: "sura" totiž znamená žralok a "baya" je krokodýl.

Monument v Surabayi (nepamatuju si, co je zač)

Monument v Surabayi (ani tady)

Děti hrající si na fontáně

Děti hrající si na fontáně

Bambusový monument

Parčík, kde se každý den večer schází spousta lidí. Za 10 minut, co jsme tu byli, Martin potkal asi tři známé.

Po noční prohlídce města (se kterou jsem vlastně ani dneska nepočítal) se vracíme k Martinovi na pokoj, plánujeme, co budeme dělat dál, a jdeme spát. Martin je učitel a zítra musí na škole odučit pár hodin, a pak spolu pojedeme na venkov za jeho rodinou, kam se každý víkend vrací. Domlouváme se, že vstaneme v 7 a pojedeme spolu do školy, já budík nenastavuju a spoléhám, že mě Martin vzbudí, místo toho se vzbudím v 11 a nikde nikdo. Ranní sprcha, dávám se do pořádku a když Martin asi za 20 min přijde, jsem nachystán jet s ním ještě do školy. Představuje mě ředitelce a pár svým žákům, kteří jsou většinou čínského původu. Ptám se ho, co teď má za hodinu, odpovídá, že angličtinu, prý, jestli mu nechci pomoct. Jasně. Paní ředitelka schválí a já si jdu s bandou čtrnáctiletých indonéských Číňanů anglicky povídat o Evropě. Na Martinovu výzvu zkouším i čínštinu, ale ta nefunguje, až když mluvím hodně pomalu, se začnou někteří žáci chytat, a to zrovna ti stydliví, kteří odmítají komunikovat. Po hodině balíme a odjíždíme na motorce kamsi na jih na venkov.

Já jakožto pan učitel

S Martinem na obědě

Vynikající oběd

Následujících několik hodin trávíme na motorce. Martin se mě ptá, jestli nezajedeme do horkých pramenů, tak říkám, že proč ne. Jedeme někam do hor až do vesničky, kde končí cesta. Motorku parkujeme u jedné restaurace, kde chvíli sedneme, sníme pár gorengan a vypijime čaj. Pak mě Martin vede do temného lesa, kde není jediné světlo, jdeme po svahu v mokré trávě a blátě po pěšince. Nechápu, kam tady můžeme jít, protože z Japonska či Číny mám jinou představu o horkých pramenech. Nakonec se opravdu objeví několik bazénků (přírodních samozřejmě), kde se koupou lidi. Shazujeme oblečení a vlezeme tam. Tady v horách totiž není zdaleka takové horko jako dole, takže poležené v pramenech je velice příjemné. Bazénků je tady několik, jeden z nich je tak horký, že do něj nedokážu ponořit víc než nohy po stehna, a to ještě asi po deseti minutách.

Horké prameny

Od horkých pramenů je to ještě asi hodinu cesty do Martinova domu, který se nachází v opravdu malé vesničce. Žije tady jen se svou matkou, vždy od čtvrtka do neděle. Dům je velice starý, má předsíň (kde má Martinova maminka obchod), dva pokoje, kuchyň a koupelnu, dokonce ani záchod není, musí se chodit k příbuzným do vedlejšího domu.

Ráno má Martin sraz s kamarády ze školy, pak mě vyzvedává a vozí mě po okolí. Několik hodin jezdíme po chrámech, archeologických nálezištích, muzeích a vesnicích. Něco pěkné, něco trochu nuda.

Plantáž cukrové třtiny

Jeden z chrámů

Vykopávky

Staré javánské písmo

Ležící Buddha

I ve vesnici vyvěrá horký pramen - a děti si ho užívají.

Mangovník

Neznámé, ale chutné ovoce (později zjištěno: prý jamajská třešeň)

Papája

Volejbal v jedné z vesnic

Další totálně neznámé ovoce (později zjištěno: annona squamosa/sugar apple/sweetsop/láhevník?)

Čerstvě utržené aloe vera, dostal jsem před odchodem do sprchy, prý je to dobré na vlasy a všichni to používají.

Soto ayam k večeři

Něco ve stylu satay na večeři

U Martina doma

Další den ráno plánujeme návrat do Surabayi a odtud cestu na ostrov Madura. Velký a pro turisty neznámý ostrov se spoustou zajímavostí. Bohužel mě začíná urgovat můj host z Probolingga, že potřebuje, abych přijel o den dřív. To mě mrzí (o to víc, když jsem pak zjistil, o co mu šlo), ale nedá se nic dělat. Vracíme se do Surabayi, chvíli vydechneme a Martin mě odváží na autobusové nádraží, odkud mizím do asi tři hodiny vzdáleného Probolingga.

This entry was posted in Cestování, Indonésie. Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>