18. – 21. únor 2013
Cesta do Kaohsiungu trvá běžným vlakem obvykle od dvou do tří hodin, já mám to “štěstí”, že jsou všechny plné a lístky na sezení jsou na jeden, který jede tři hodiny a půl. Ale nikam nespěchám, lepší ve vlaku tři a půl hodiny sedět než dvě hodiny stát. Vedle mě sedí babička, která mi nabízí nějakou sušenku, když zjistí, že mluvím čínsky, začne spousta otázek a až do konce cesty nemám nouzi ani o jídlo, protože mi toho babička cpe tolik, že to nejsem schopen sníst. Taiwan, no.
V Kaohsiungu mě opět překvapuje, jak jsou klimatické rozdíly na Taiwanu velké. Přestože je Taipei-Kaohsiung něco přes 350 km, v Taipei bylo neustále pod mrakem a okolo 15 °C, v Changhua a okolí se teploty pohybovaly okolo 20-25 °C, v Kaohsiungu už pořádně pálí slunce a teplotu odhaduju na nějakých 30 stupňů. I proto je cesta na hostel pěšky dost nepříjemná. V Kaohsiungu nejsem poprvé, takže se vydávám pěšky, než však hostel najdu (to chvíli trvá), jsem opět celý propocený.
Dneska mám jediný plán, vyjet k Lianchitan – Lotosovému jezeru. Tvoří jakousi ikonu Kaohsiungu, ale minule mi nějak uniklo. Navíc se tam natáčela jedna hudební scéna z mého oblíbeného taiwanského filmu o melounech (sinologové ví) The Wayward Cloud, takže jsem si to tentokrát nemohl nechat ujít ;) Zastávku metra mám asi tři minuty pěšky od hostelu, cesta do severní části města trvá asi 20 minut. Cesta k jezeru není značená a trochu bloudím, nicméně dříve než na jezero narážím na jeden park, tak se rozhodnu udělat tam krátkou exkurzi. To mi usnadňuje práci, protože park je na kopci, ze kterého jezero brzo uvidím.
Na kopci nad Lotosovým jezerem
Zde v Zuoyingu (kus na sever od centra) zatím končí vysokorychlostní trať (HSR).
Pak už k jezeru. Volným tempem se pár hodin procházím až do setmění, nikam nespěchám.
Představení u Lotosového jezera
Lotosové jezero
Lotosové jezero
Lotosové jezero
Po jezeru se stejnou cestou vracím na hostel, fotím vestibul nádherné stanice Formosa Boulevard (metro v Kaohsiungu je celkově velice krásné a moderní) a na večeři se stavuju na blízkém nočním trhu Liuhe. Zkouším jakousi větší kouli z těsta plněnou masem a chilli, k tomu pak klasiku zhengjiao, malé smažené knedlíčky plněné mletým masem a zeleninou.
Výzdoba stanice Formosa Boulevard
Výzdoba stanice Formosa Boulevard
Noční trh
V Kaohsiungu se plánuju zdržet čtyři noci. Ne celou dobu ve městě, plánoval jsem několik míst, na která bych mohl vyjet (především ostrov Xiaoliuqiu), ale jaksi jsem to pokazil a nevyšlo mi to.
Následující den večer mám domluvenou schůzku s kamarádkou, takže nikam z města nevyjíždím. Nakonec se rozhoduju vyrazit na ostrov Cijin (Qijin), který se táhne podél kaohsiungského pobřeží. Je proslavený pěknými výhledy na přístav, majákem a mořskými plody. Chtěl jsem ho navštívit už před čtyřmi lety, ale ten den jsem nestíhal, takže jsem se v blízkosti přístavu musel otočit. Jedu metrem na samý západní konec linky, odtud je to asi 15 minut pěšky na trajekt. Na ostrově strávím asi dvě hodiny, pak se vracím na hostel a chystám na večerní schůzku.
Trajekt na Cijin
Trhy s mořskými plody na Cijinu
Pláž na Cijinu
Maják na Cijinu
Maják na Cijinu
Schůzku máme na stanici metra asi 15 minut cesty od hostelu. Kromě mé kamarádky Suzu, se kterou jsme byli domluvení, přišel i její přítel (jsou tady na dovolené) a kamarádka Mickey, která studovala v Japonsku na stejné škole, ale od té doby jsme se neviděli a byli jsme v kontaktu minimálně. Jdeme do nějaké italské restaurace, po více než půlroce vidím těstoviny (a nejsou špatné), na večeři trávíme asi dvě hodiny, pak se loučíme. Suzu s přítelem jedou zítra domů na sever, Mickey mě ale zve na zítřejší večer na ohňostroje, co se konají nad Aihe (“Řeka lásky” – jedno z nejznámějších míst v Kaohsiungu, kde jsem ten den nebyl, ale byl jsem tam už dřív) při příležitosti lampionového festivalu (o kterém jsem myslel, že začíná až za pár dní).
Společná večeře
Noční trh tentokrát ještě za světla
Třetí den pobytu v Kaohsiungu jsem plánoval vyjet na ostrůvek Xiaoliuqiu (doslova “Malé Ryūkyū“) s krásnou přírodou. Už jsem tam chtěl před čtyřmi lety, ale tehdy jsem dal přednost návštěvě národního parku Kenting. Xiaoliuqiu však kvůli zítřejšímu pozvání odkládám na pozítří, protože sraz na večeři máme už v 17:45, což bych pravděpodobně nestíhal.
Tento den se trochu prospím, Když někdy po poledni prověřuju plány na další dny, napadá mě pro jistotu zkontrolovat letenku (při tom, jaké mám štěstí na čínské aerolinky, to určitě není od věci). A pěkně se leknu. Ačkoli počítám s tím, že odlétám 22. a zařizuju se podle toho (hostel zaplacen do 22., domluvené setkání s kamarády v HK na 23. apod.), z letenky zjišťuju, že odlétám už 21., tedy zítra ráno. Letenku jsem kupoval už někdy v říjnu a o měsíc později jsem řešil problém se zrušeným letem po cestě pryč z Taiwanu, možná proto jsem si to nějak špatně zapamatoval a myslel, že letím až 22. Pěkná chyba, ale aspoň to zjišťuju včas. Přicházím tím už podruhé o výlet na Xiaoliuqiu, ale lepší než si nechat uletět letadlo. To ale znamená, že trávím následně půlku odpoledne přeplánováváním všeho, co jsem tímhle pokazil. Nakonec se mi každopádně podaří i získat většinu peněz za zrušenou noc v hostelu.
Po půl šesté tedy čekám Mickey na Formosa Boulevardu, Přijíždí asi o 10 minut později a omlouvá se, že se zdržela v práci. Nasedám k ní na skútr a jedeme někam na večeři. Po 15 minutách dojíždíme k nějaké budově a ptá se mě, jestli jsem tady někdy byl. Nebyl. Ptám se, co je to za budovu. S úsměvem je mi oznámeno, že je to největší a nejlepší nákupní centrum v Kaohsiungu. Aha, tak už je mi jasné, proč jsem tady nebyl (a nijak mě to netrápí) :) Čekáme ještě na nějakou kamarádku od Mickey, nakonec ji najdeme v jednom obchodě s oblečením. V suterénu je spousta restaurací, vybíráme japonský udon, neměl jsem ani nepamatuju (chutná skvěle). Pak jdeme klasicky na pití, nechávám si doporučit jakýsi “krémový čaj”. Spodní dvě třetiny kelímku jsou čaj (černý nebo zelený, s trochou cukru), na tom je krém, něco mezi smetanou a šlehačkou, trochu slané. Nepije se ani brčkem ani přímo z okraje kelímku, ale přes víčko s malým otvorem, výsledkem je, že se pokaždé člověk napije naráz trochy čaje a trochy krému, velice zajímavý kontrast chuti. Pak prý, že se projdem po obchoďáku. Nastává další událost, kterou nejsem (obecně) schopen chápat (což má zcela jistě souvislost s mou úzkostí z nákupních center). Asi 15 minut se holky procházejí obchody s oblečením, aniž by se na to nějak soustředily nebo dívaly na něco konkrétního, a povídají si. Uff, jaká úleva, když vylezeme ven.
Pěšky jdeme k přístavu, tam už je rozloženo spoustu stánků s jídlem. Holky mi chtějí něco koupit, ale jsem totálně nacpaný. Jelikož je lampionový festival, podél řeky Aihe jsou vystaveny desítky lampionů nejrůznějších tvarů. Prý je dělaly děti ze základních škol v rámci nějaké soutěže. Po prohlídce jdeme zpátky do přístavu – v 9 začínají ohňostroje. Chci tam být s předstihem, abych zabral dobré místo na focení, téměř všude podél zábradlí totiž už stojí fotografové se stativy. Nakonec najdu někde místo i na ten svůj. Ohňostroj je super, trvá asi 15 minut.
Kaohsiungský přístav - samozřejmě všude jídlo
Ani představení nesmí chybět.
Výstavy lampionů
Výstavy lampionů
Další představení
Ohňostroje nad přístavem
Ohňostroje nad přístavem
Ohňostroje nad přístavem
Následuje už jen cesta zpátky přes řeku ke stánkům a další jídlo. Pořád moc nemůžu, ale občas od holek něco ochutnám. Po pár desítkách minut se vracíme zpátky k zaparkovanému skútru, Mickey mě odveze zpátky na hostel, jedno objetí na rozloučenou a loučím se i s Taiwanem. Za šest hodin musím odjíždět z hostelu na první ranní metro na letiště, takže nakonec věnuju čas přípravám a ani nejdu spát. O půl deváté ráno pak nasedám na letadlo do Macaa…
Kaohsiungské letiště
Pingback: Hong Kong, Macao a Taiwan | zennie.cz