Jedním z turisty často navštěvovaných měst (i když zdaleka ne tolik jako Kyoto, Tokyo, Osaka a mnohá další) je právě Kanazawa – nevelké město uzavřené mezi Japonským mořem a Japonskými Alpami. Město má bohatou a šťastnou historii, kromě toho jako jedno z mála větších měst uniklo bombardování ve druhé světové válce, proto se zachovalo spoustu starých čtvrtí.
Do Kanazawy přijíždíme z Tokya vlakem. 450 km dlouhá cesta trvá zhruba čtyři hodiny – hodinu shinkansenem, pak přestupujeme na expres. To by se mělo brzo změnit. Když jsem v okolí kanazawského nádraží viděl něco, co vypadalo jako koridor pro shinkansen, přimělo mě to pohledat na internetu. Příští rok se má otevírat shinkansenová trať do nedaleké Toyamy, v roce 2015 by shinkansen z Tokya měl jezdit až do Kanazawy. Tím by se celá cesta měla zkrátit zhruba na dvě a půl hodiny.
Hned po ubytování jedeme městským busem do čtvrti Nagamachi. V této čtvrti, která má dodnes starobylý nádech, bydleli samurajové se svými rodinami. Nachází se totiž v těsné blízkosti hradu.
Jeden ze samurajských domů byl rekonstruován a proměněn v muzeum. Patřil rodině Nomura, ve své době jedné z nejbohatších ve městě.
Asi nejznámější atrakcí v Kanazawě je park Kenrokuen, který jsme měli na programu druhý den. Kenrokuen patří mezi tři “nej” zahrady v Japonsku. To, čím je proslulý, je skryto už v jeho názvu. “Kenroku” (兼六) znamená “spojení šesti”. Myšleno tím je šest prvků, které má obsahovat dokonalá krajina. Tyto prvky byly vymezeny v Číně za vlády dynastie Song a jsou to: rozlehlost, izolovanost od okolí, starobylost (reprezentovaná přírodou), umělost (reprezentovaná mosty, pagodami…), dostatek vodních ploch a pěkný výhled (za jasných dnů je vidět Japonské moře). Ve většině japonských zahrad bychom těžko hledali čtyři z těchto prvků, natož více. Kenrokuen byl jako budován vnější zahrada kanazawského hradu vládnoucím klanem Maeda už od počátku 17. století, avšak v roce 1759 vyhořel a musel být vybudován znovu.
Ze zahrad se přesouváme do přilehlého areálu kanazawského hradu. Ten byl založen v roce 1583 klanem Maeda. Během své historie ale mnohokrát vyhořel. Původní je dnes pouze dvojitá brána Ishikawa z roku 1788. Velice neobvyklé je, že střešní tašky použité na hradu jsou z olova. Kromě toho, že tak neshoří, se povídá, že to je proto, aby v případě obléhání mohla být roztavena a použita na výrobu kulek.
Po posledním požáru na konci 19. století nebyl hrad dlouho rekonstruován a zhruba před patnácti lety na jeho místě byla jen ohromná travnatá plocha. Hrad se do původní podoby dodnes staví. Od té doby, co jsem ho navštívil v roce 2008, tam přibylo několik budov.
Po prohlídce hradu míříme dále pěšky do staré čtvrti Higashichaya. Je to největší ze tří kanazawských čtvrtí, ve kterých se nacházely čajovny, kde gejši bavily své hosty. Dva z domů gejš jsou dnes jako muzeum otevřeny pro veřejnost.
Na závěr se vydáváme do blizké továrny na zlaté listy, což je další věc, kterou se Kanazawa v Japonsku zviditelnila. Kanazawa znamená “zlatý močál”, což má souvislost s tím, že se zde historicky zlato těžilo. A právě tady jej zpracovávají na tenké lístky, které se používají k pozlacení všeho možného. Asi nejvíc se podnik proslavil dodáním zlatých listů, které byly použity pro pokrytí Zlatého pavilonu v Kyotu, poté co byl ve 20. století po požáru zrekonstruován. Zlaté listy se používají nejen k ozdobě předmětů, v prodejně se dají zakoupit např. i sušenky se zlatem, polévky atd. Věří se tomu, že je to dobré pro zdraví. V době, kdy jsme Kanazawu navštívil, bohužel zrovna zemřel majitel továrny, takže nebyla přístupná, abychom viděli proces výroby, dostali jsme se pouze do prodejny.
Vracíme se na hotel, bereme věci a večerním vlakem odjíždíme do Kyota.
Pingback: Japonsko |