Jedním z turisty často navštěvovaných měst (i když zdaleka ne tolik jako Kyoto, Tokyo, Osaka a mnohá další) je právě Kanazawa – nevelké město uzavřené mezi Japonským mořem a Japonskými Alpami. Město má bohatou a šťastnou historii, kromě toho jako jedno z mála větších měst uniklo bombardování ve druhé světové válce, proto se zachovalo spoustu starých čtvrtí.
Do Kanazawy přijíždíme z Tokya vlakem. 450 km dlouhá cesta trvá zhruba čtyři hodiny – hodinu shinkansenem, pak přestupujeme na expres. To by se mělo brzo změnit. Když jsem v okolí kanazawského nádraží viděl něco, co vypadalo jako koridor pro shinkansen, přimělo mě to pohledat na internetu. Příští rok se má otevírat shinkansenová trať do nedaleké Toyamy, v roce 2015 by shinkansen z Tokya měl jezdit až do Kanazawy. Tím by se celá cesta měla zkrátit zhruba na dvě a půl hodiny.
Ráno na hotelu v Tokyu - "neotvírejte okno, je to nebezpečné!". Proč už mě tohle v Japonsku nepřekvapuje?
Nástupiště na nádraží Ueno v Tokyu. Na nádražích v Japonsku jsou očíslována jednotlivá místa na nástupišti, kde vždy vlaky stejně zastavují. Čísla, u kterých bude konkrétní vlak stát, jsou pak na světelných cedulích. Vpravo je upozornění, že na tomto místě staví (dveřmi) jen shinkansen Max (na který zrovna čekáme).
Hned po ubytování jedeme městským busem do čtvrti Nagamachi. V této čtvrti, která má dodnes starobylý nádech, bydleli samurajové se svými rodinami. Nachází se totiž v těsné blízkosti hradu.
Nagamachi
Jeden ze samurajských domů byl rekonstruován a proměněn v muzeum. Patřil rodině Nomura, ve své době jedné z nejbohatších ve městě.
Dům rodiny Nomura
Kromě pár exponátů je uvnitř jenom v každé místnosti popis, k čemu sloužila. To je teda ve všech starých japonských domech víceméně stejné.
V zahradě domu
Staré mince
V Nagamachi se nachází známá dílna na barvení hedvábí, kterou jsme si také prošli. Na plakátu její zakladatel. Paní popisuje celý proces výroby.
Místo pro umělce
Ukázka hotových děl. Celý proces barvení kimona zabere od několika měsíců až po půl roku. Ceny dosahují i několika milionů yenů.
Kanazawské nádraží
Večeře - barakatsu - místní varianta na tonkatsu
Vynález, který nechápu. Na japonských hotelech často bývají indukční plotýnky. Tahle v sobě má zabudovanou nádržku na vodu a slouží jako zvlhčovač vzduchu. Nejen, že pro mě osobně je hotel útočiště, kde si odpočinu od příšerné vzdušné vlhkosti, která je venku, ale koho by kdy napadlo spojit tak naprosto odlišné dvě věci jako indukční plotýnka a zvlhčovač vzduchu do jednoho zařízení?
Asi nejznámější atrakcí v Kanazawě je park Kenrokuen, který jsme měli na programu druhý den. Kenrokuen patří mezi tři “nej” zahrady v Japonsku. To, čím je proslulý, je skryto už v jeho názvu. “Kenroku” (兼六) znamená “spojení šesti”. Myšleno tím je šest prvků, které má obsahovat dokonalá krajina. Tyto prvky byly vymezeny v Číně za vlády dynastie Song a jsou to: rozlehlost, izolovanost od okolí, starobylost (reprezentovaná přírodou), umělost (reprezentovaná mosty, pagodami…), dostatek vodních ploch a pěkný výhled (za jasných dnů je vidět Japonské moře). Ve většině japonských zahrad bychom těžko hledali čtyři z těchto prvků, natož více. Kenrokuen byl jako budován vnější zahrada kanazawského hradu vládnoucím klanem Maeda už od počátku 17. století, avšak v roce 1759 vyhořel a musel být vybudován znovu.
Kenrokuen
Kenrokuen
Kenrokuen
V Kenrokuenu najdeme nejstarší fontánu v Japonsku. Voda je do výšky tří a půl metru vyháněna tlakem jezera, které je položeno o něco výše.
Ze zahrad se přesouváme do přilehlého areálu kanazawského hradu. Ten byl založen v roce 1583 klanem Maeda. Během své historie ale mnohokrát vyhořel. Původní je dnes pouze dvojitá brána Ishikawa z roku 1788. Velice neobvyklé je, že střešní tašky použité na hradu jsou z olova. Kromě toho, že tak neshoří, se povídá, že to je proto, aby v případě obléhání mohla být roztavena a použita na výrobu kulek.
Po posledním požáru na konci 19. století nebyl hrad dlouho rekonstruován a zhruba před patnácti lety na jeho místě byla jen ohromná travnatá plocha. Hrad se do původní podoby dodnes staví. Od té doby, co jsem ho navštívil v roce 2008, tam přibylo několik budov.
Kanazawský hrad
Po prohlídce hradu míříme dále pěšky do staré čtvrti Higashichaya. Je to největší ze tří kanazawských čtvrtí, ve kterých se nacházely čajovny, kde gejši bavily své hosty. Dva z domů gejš jsou dnes jako muzeum otevřeny pro veřejnost.
Kanazawa
Hlavní ulička ve čtvrti Higashichaya
Uvnitř jednoho z domů
Na závěr se vydáváme do blizké továrny na zlaté listy, což je další věc, kterou se Kanazawa v Japonsku zviditelnila. Kanazawa znamená “zlatý močál”, což má souvislost s tím, že se zde historicky zlato těžilo. A právě tady jej zpracovávají na tenké lístky, které se používají k pozlacení všeho možného. Asi nejvíc se podnik proslavil dodáním zlatých listů, které byly použity pro pokrytí Zlatého pavilonu v Kyotu, poté co byl ve 20. století po požáru zrekonstruován. Zlaté listy se používají nejen k ozdobě předmětů, v prodejně se dají zakoupit např. i sušenky se zlatem, polévky atd. Věří se tomu, že je to dobré pro zdraví. V době, kdy jsme Kanazawu navštívil, bohužel zrovna zemřel majitel továrny, takže nebyla přístupná, abychom viděli proces výroby, dostali jsme se pouze do prodejny.
Pozlacené předměty
Pozlacené předměty
Zlatá polévka :)
Sušenky se zlatými vločkami
Vracíme se na hotel, bereme věci a večerním vlakem odjíždíme do Kyota.
Pingback: Japonsko |