Deqin – zasněžené velehory a trable s tibetským řidičem

V 8:40 ráno máme se třemi Číňankami, ke kterým jsme se přidali, sraz ve společné místnosti hostelu. Trochu nestíhám balit (jedeme jen s batohem a krosny necháváme v Shangrile) a přijdu pozdě, ale evidentně to nikoho netrápí, protože když dojdeme v 9:10 (tedy o 10 minut později) na místo srazu s řidičem a dalšími dvěma spolucestujícími, jsme tu stejně první. Stejně jako včera, ani dneska jsme nestihli snídani, ale už na to napůl spoléháme, že se někde na jídlo zastavíme. To je nakonec první téma rozhovoru hned po nasednutí do auta, řidič navrhuje nějaký podnik po cestě, že to bude tak za hodinu. Cesta do Deqinu by podle něj měla trvat tři hodiny, což se mi moc nezdá, ale přece jen to autem jde rychleji než autobusem.

Po cestě do Deqinu

Pěkně hluboké údolí

Skoro dvě hodiny po odjezdu však stále nejsme ve vesnici, kde sliboval jídlo, když se náhle objevuje dopravní policie a kontrola. To vidím poprvé a docela jsem i pochyboval, že se v Číně něco podobného provádí. Nicméně našeho řidiče si proklepnou, odchází za nimi s papíry, poplácají se po ramenech, dají si spolu pár cigaret, policie někam volá a dlouho se nic neděje. Nakonec musí řidič kousek popojet, ať neblokujeme cestu, a čekáme další půlhodinu. Pak mi jedna z Číňanek přijde oznámit, že náš řidič má nějaký problém s doklady (falešné?) a musíme počkat na jiného řidiče, který je už ale blízko. O 10 minut později se opravdu objevuje nějaký neznámý týpek, nasedáme všichni do auta (jeden navíc se vždy vejde) a nový řidič nás odveze do blízké vesničky Benzilan, kde konečně stavíme na oběd. Restaurace, kde nás vyhodil, funguje stylem “jídelní lístek nemáme, pojď se podívat do kuchyně a nějak si to nakombinuj”, nakonec jdeme jinam, protože by to prý asi trvalo dýl. Místo toho si dáváme chaofan a xiaolongbao. A kupujeme vodu na cestu, kterou vzápětí v restauraci zapomínáme. Nastupujeme do auta, po novém řidiči ani památky, dál nás veze stejný řidič jako od začátku.

Jedno cigáro za uchem, druhé mezi rty. Čínská policie.

Po chvíli přijíždíme k místu s pěkným výhledem. Zjišťujeme, že jsme u první kličky řeky Jinsha (z které je o pár desítek kilometrů dále Dlouhá řeka). Problém je, že dobrý výhled na celou kličku je jen z jednoho bodu, odjinud ho vždy zakrývají okolní kopce. A abychom se na ten jeden bod dostali, bylo by třeba koupit lístek za šílených 150 kuaiů. Na to samozřejmě kašleme, jedna Číňanka a náš řidič do areálu proklouznou bez lístku, my to radši nezkoušíme. Nasedáme zpátky do auta, jedeme dále a po pár set metrech se ptám řidiče, jestli by to nešlo vidět odsud, tak zastavuje. Teď je výhled zase zacloněn skálou z druhé strany, ale řidič běží zpátky a prodírá se keřem (evidentně se vyzná), následuju ho a dostanu se na místo, kde je téměř celá klička vidět. Mít více času, sejdeme níže, kde bude výhled ještě lepší, ale nestíháme.

První klička řeky Jinsha

Silnice do Deqinu

Latinku na cedulích vystřídala tibetština

Se stoupající nadmořskou výškou přibývá i sníh, ale na silnici v pohodě.

Později se konečně cesta začíná zvedat. Z doslechu mám informace, že by měla vést až do výšky 5 000 metrů, ale nezdá se, že by tato informace byla pravdivá. V každém případě máme štěstí na počasí, protože mezi listopadem a březnem bývá cesta často zasypaná a neprůjezdná, teď je naprosto suchá, až v nejvyšších místech se objevují hromady sněhu na protější straně údolí (které je ve stínu), na naší slunečné straně nic, jen v jeden okamžik při klesání namrzlá cesta a hned nehoda, u které asistuje policie a náš řidič dostává strach a nejdřív říká, že dál nejedeme. Po průjezdu jedním údolím se objevují zasněžené hory. Prý masiv Baima Xueshan. V nejvyšším místě silnice zastavujeme, nadšené holky se koulují a kloužou na ledu, my fotíme krásné hory. Naměřená nadmořská výška okolo 4 300 m.

Baima Xueshan

Nehoda na namrzlé silnici

Náhodní Číňani si led užívají, asi přijeli z jihu.

Pak už se začínáme blížit Deqinu. Cesta trvá ještě asi hodinu a půl (celá cesta včetně všech zastávek tedy trvá okolo sedmi hodin), před Deqinem se objevují hory, kvůli kterým sem jedeme – Kawagarbo neboli čínsky Meili Xueshan. Před Deqinem nám zastavuje na jedné vyhlídce, ale má evidentně pravdu s tím, že výhled ráno je nejkrásnější. Teď je výhled přímo proti slunci, navíc jsou vrcholky hor skryty v mracích (což je pro nás dost nezvyk, když jsme mraky týden skoro neviděli). Pak sjíždíme do Deqinu, kde se zastavujeme jen na trhu na nákup ovoce. Deqin je zajímavý, je šíleně zastrčený na konci hlubokého údolí, takže před vjezdem do města v serpentinách sjíždíme odhadem 500 výškových metrů. Za Deqinem v opačném směru zase cesta zhruba do stejné výšky prudce stoupá. Deqin je poslední město před hranicí Tibetské autonomní oblasti, která je tvořena právě masivem Meili Xueshan. Drtivá většina obyvatel Deqinu jsou Tibeťané, ale přesto to tady má zcela jinou atmosféru než tibetská městečka v západním Sichuanu. Přece jen to tady není tak odlehlá oblast, z velice turistické Shangrily se sem dá dostat za pár hodin, navíc se zdá, že jsou snahy o propagace městečka a lákání turistů. Cesta ze Shangrily má jen pár krátkých nezpevněných úseků, s dlouhými šílenými cestami v Sichuanu je to naprosto nesrovnatelné, navíc se mezi Deqinem a Shangrilou staví zcela nová cesta se spoustou tunelů a až se postaví letiště, budou davy turistů i tady.

Nad Deqinem

Výhled na Kawagarbo

Deqin

Samotný Deqin projíždíme, vyjíždíme na druhou stranu údolí, o 10 km dále se nachází chrám Feilaisi, v jehož blízkosti holky zařídily ubytování. To je dobře, protože z Deqinu není výhled na hory, takže na východ slunce bychom museli vyjíždět velice brzo a ještě platit předraženou vyhlídku. Tu platit teď nemusíme proto, že ji máme z hotelového balkonu (a věřím, že lístek na tu vyhlídku je dražší než kolik jsme platili za ubytování). Než nám připraví pokoj, hrajeme billiard, ve kterém nás Tibeťan docela drtí. Na pokoji nás pak rozesměje důmyslné řešení záchodu a když se jdeme podívat na balkon, ke kterému jsou přilehlé (značně dražší) pokoje oddělené jen skleněnými stěnami, nás dostává “obyvatel” jednoho z pokojů. Ještě necháváme rozehřát elektrické deky (je tu pěkná zima) a jdeme s ostatními ke chrámu Feilaisi. Na to, jak je známý, jsem čekal, že to bude nějaký velký komplex, ale je maličký. Ale uvnitř velice pěkný a útulný.

Geniální záchod

V jednom z pokojů :)

V tomhle šíleně hlubokém a úzkém (většina města kvůli tomu ani není vidět) údolí se schovává Deqin.

Chrám Feilaisi

Dostáváme hlad, ale nejsme sami, pár z Jiangxi se Tibeťanů na ulici ptá, jestli se můžeme najíst k nim, že jim zaplatíme. Zajímavé řešení, ale nevychází, asi třikrát jsme odmítnuti, že jídlo pro 7 lidí doma nemají. A nikdo kromě těch asi tří lidí na ulici není, přece jen jsme kus za městem, kde je pár baráků. Ptají se, jestli jezdí nějaké busy do Deqinu, ale prý jen baoche (pronajaté dodávky). Do hotelové restaurace se nám nechce, je drahá, ale asi nic nezbyde. Po asi dvou stech metrech chůze zpátky k hotelu však zrovna projíždí náš řidič, zastavujeme ho, s kamarádem evidentně jedou do Deqinu, tak nás zdarma vezmou. Vyhazuje nás u nějaké restaurace. Přichází návrh, že každý objedná jedno jídlo, je nás sedm, tak to budeme mít pěkně barevné. já vybírám své oblíbené sichuanské huiguorou. Ještě před objednáním si však týpek z Jiangxi volá šéfa a smlouvá o ceně, když je nás tolik, že to musí jít níž. Jídlo je vynikající. Po jídle nám donesou účet, to se týpkovi nezdá, zase si zavolá šéfa a hned máme 10 % slevu. Proč ne. Voláme řidičovi a necháváme se zase vyvézt nahoru. Holky nás zvou, ať se s nimi jdeme podívat na film o horolezcích (neúspěšných) na Meili Xueshan, což přijímáme, ale nakonec jsme unavení, film je navíc jen v čínštině, tak se odebíráme na pokoj.

Společná večeře

Večeře

V tu chvíli si uvědomujeme, že jsme si nevzali ručníky. Jdeme zpátky na recepci a ptáme se, jestli nám půjčí ručníky. Slečna za přepážkou vypadá, že nějak nechápe, co a proč po ní chceme, nakonec nám je dá. Martin jde do sprchy první a obratem zjišťuje, proč na nás asi slečna tak koukala. Voda, co teče ze sprchy, zjevně akorát stéká odněkud z ledovce. Ok, takže sprcha bude muset počkat do zítřka. Jdeme zalézt do postele, vyhřívané deky, zdá se, pořádně nefungujou. Hřejou dost slabě, ale pořád je pod dekou o dost tepleji než venku.

Noční Kawagarbo (bohužel jsem s sebou neměl stativ)

Ranní sraz je dohodnutý na 7:30 na balkoně ve třetím patře, odkud budeme pozorovat východ slunce nad horami. Budíček mám na 6:45, ale nějak ho zaspím a probouzíme se 7:25. Rychle se oblékneme a mizíme na balkon, kde jsme nakonec stejně první. Umýt zuby apod. zvládáme jen díky tomu, že nám zůstal zbytek vody od večera v rychlovarné konvici. Z kohoutku neteče nic, posléze zjišťujeme, že bez vody je celý podnik, evidentně mrazy s trubkami udělaly svoje. Výhled z balkonu je ale super. Mraky úplně zmizely, o půl osmé je ještě tma, i přes nepříjemnou zimu čekáme a fotíme asi hodinu. Ze začátku vidíme, jak měsíc zapadá za hory, o něco později jednotlivé vrcholky začíná osvětlovat slunce.

Kawagarbo se tyčí do výšky 6 730 m n. m. a je nejvyšším bodem pohoří Hengduan, které tvoří hranici Tibetské autonomní provincie a Yunnanu a táhne se až na barmskou hranici, která je odsud sotva 100 km. Pod horami v údolí protéká horní tok Mekongu (či Lancangjiangu v čínštině), trochu mě mrzí, že jsem ho neviděl, byl by to asi zase trochu jiný pohled než ten, který se mi naskytl v Laosu (krásná řeka protékající divočinou a malými vesničkami) či v Kambodži (ohromná, ale relativně špinavá řeka). Za Mekongem je ledovec Mingyong, nejníže položený čínský ledovec s unikátním ekosystémem, taktéž mě mrzí, že na návštěvu nezbyl čas.

Kawagarbo před východem slunce

Měsíc zapadl, slunce stále nikde.

Slunce vychází.

Sousední vrcholky

Za denního světla

V 9 hodin totiž vyjíždíme zpátky do Shangrily. Teploměr na autě hlásí -12 °C. Tentokrát už jedeme s minimem zastávek, jen v Benzilanu zase stavíme na oběd. Jelikož sedím na přední sedačce, za Benzilanem mě řidič žádá, ať si nasadím čepici, ať nejde poznat, že jsem cizinec, ať má policejní hlídka o důvod míň nás zastavit, pokud tam ještě je. Ale není.

Zpáteční cesta

O další hodinu později však řidič náhle zabrzdí auto a vystupuje. Myslel bych si, že jde na WC, kdyby to nebylo před delší rovinkou, na jejímž konci stojí nějaká auta. Začínáme se dohadovat, že je tam asi policie a náš řidič shání náhradního řidiče. Někam totiž dlouho telefonuje. Po deseti minutách se vrací do auta, vypíná motor, říká, ať chvíli počkáme, a jde zase pryč. Náhle projíždí jedno auto, náš řidič zpozorní, něco za autem zavolá a běží za ním. Auto zastavuje o několik desítek metrů dále. Vidíme řidiče, jak se baví s řidičem druhého auta, po chvíli nastupuje a auto i s naším řidičem mizí v dáli. Vtipná situace :)

Asi po patnácti minutách z protisměru přijíždí auto, z něj vystupuje neznámý Tibeťan a sedá do našeho auta. Dozvídáme se, že je to kámoš našeho řidiče. O pár desítek sekund později zjišťujeme, že to před námi není jen policejní kontrola, ale vojenský checkpoint, takže jeden po druhém procházíme pěšky s doklady přes kontrolu. Autem po pár minutách pokračujeme dál, kde už nás čeká náš řidič. Evidentně stopl kámošovo auto, nechal se provézt přes checkpoint, o kousek dál pohlídal auto, kámoš stopl náhodné auto zpět, dojel pro nás a provezl nás checkpointem. Chytré. Že teda policii nebylo divné, že tam jeden člověk převáží po několika minutách různá auta přes checkpoint, ale co :) Po cestě se pak ptám našeho řidiče, jestli nemá řidičák, nebo co. Nemluví moc srozumitelně a ochotně, ale pomalejší vysvětlení od holek začínám chápat. Evidentně mají zaveden bodový systém (akorát se body odečítají) a náš řidič o všechny už přišel, tudíž má zákaz řízení. Na otázku, za co mu strhli body, odpověděl něco, z čeho jsem pochopil, že ho dvakrát chytli při jízdě na červenou, i když se mi ani trochu nezdá, že by se za takovouhle blbost, co dělá každý druhý Číňan, braly řidičáky, takže kdo ví :)

Jezero Napahai po cestě

Do Shangrily přijíždíme po poledni. Holky z Guangxi pokračují do Lijiangu, tak se nechají odvézt na autobusové nádraží, slečna z Chongqingu by s námi šla na klášter Sumtseling, ale má s sebou kufr, takže se nechává odvézt do města. Loučíme se a zjišťujeme, že domluvených 80 kuaiů byla jen jednosměrná cesta, takže celý výlet nebyl tak super výhodný, jak jsme si mysleli, ale stálo to za to.

Klášter Sumtseling (přezdívaný Malá Potala) je kus na sever od města, víme, že tam jezdí autobus č. 3, ale když nejede, jdeme pěšky, z mapy zjišťuju, že je to asi 4 km, a během cesty projíždí jen jeden bus, který nám nezastavil. Počasí je trochu nepříjemné, 5-10 stupňů, ale intenzivní slunce a občas silný vítr, takže mám na sobě čtyři vrstvy a chvílemi je mi pod intenzivním sluncem šílené horko, pak začne foukat vítr a já mrznu. Chrám je pěkný a pohledy od jezera pod ním ještě pěknější. Vstupné je ale opravdu předražené (110 kuaiů, evidentně za poslední tři roky cena vzrostla zhruba na trojnásobek) a vzhledem k tomu, že peníze ze vstupného stejně nejdou klášteru, ale organizaci pro podporu turismu, tak bez nejmenších výčitek používáme fintu, co nám poradili Číňani, a jdeme bez lístku.

Sumtseling

Sumtseling

Sumtseling

Zpátky už jedeme autobusem, vystupujeme v novém městě a jdeme na jídlo, pak zpátky na hostel, kde nás čekají krosny. Objednáváme ještě jednu noc, naštěstí twin pokoj je volný (druhou noc našeho pobytu, tj. dva dny zpět, jsme se museli stěhovat do dorm, kde jsme sice byli sami, ale… elektrické deky nehřály zdaleka tak skvěle jako v twinu). Je pět večer, ale jsme unavení, zalézáme pod teplé deky. Abychom nezabili úplně celý večer, rozhodujeme se v 7 jít podívat na nedaleké náměstíčko, kde každý večer místní tančí. Přes QQ (vylézt z teplé postele rozhodně ne) se domlouváme s Číňankou ve vedlejším pokoji, jde s námi, ale vykopeme se až v 8.

Tanec je pěkný, stojíme tam asi 15 minut, pak přijde návrh vylézt na kopec ke chrámu a obřímu modlitebnímu mlýnku. Tam potkáváme bandu Číňanů, co si pochutnávají na dortu. Taky jsme přizváni, prý má jedna z nich narozeniny. Popřejeme k narozeninám a dort neodmítáme. Je samozřejmě hnusný jako všechny čínské dorty. Kromě Číňanů jsou tam ještě dvě Evropanky, které se s bandou Číňanů evidentně seznámily na náměstíčku u tance před pár desítkami minut. Společně jdeme dolů, Číňani se odpojují, s Němkou a Francouzkou (a Číňankou z hostelu) jdeme něco zobnout do shaokao restaurace, která nás zachránila před vyhladověním před pár dny. Jídla máme nakonec hromadu. Loučíme se a mizíme na hostel pod vyhřátou deku odpočívat…

Tanec na náměstíčku

Obří mlýnek v noci

This entry was posted in Cestování, Čína, Tibet. Bookmark the permalink.

One Response to Deqin – zasněžené velehory a trable s tibetským řidičem

  1. Pingback: Čína | zennie.cz

Leave a Reply

Your email address will not be published.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>