Nanning, kam přijíždíme lehátkovým busem, je hlavním městem Zhuangské autonomní provincie Guangxi, nachází se na jejim jihozápadě a prý to není nikterak zajímavé město. Většina cestovatelů se zde zdržuje akorát na vyřizování vietnamského víza (týká se i Charlene, která sem přijela se mnou). Vietnamská hranice je odsud totiž pár hodin cesty. Já jsem vůbec neměl v plánu sem jezdit, používám Nanning jako bod k tranzitu do Guilinu, známého města nacházejícího se na severováchodě Guangxi.
Až před příjezdem do Nanningu si uvědomuju, že netuším, kam přijedeme. Když vjíždíme na autobusové nádraží, vidím, že jsme ještě na okraji města a v rychlosti postřehnu znak pro “východ”, tedy evidentně východní autobusové nádraží. Po výstupu se ptám na autobusy do města, s Charlene jdeme na zastávku a hledám jí bus na zastávku, kde je její hostel (neumí čínsky). Loučíme se a já jdu na bus na vlakové nádraží, je to skoro hodina cesty. Sice bych mohl do Guilinu jet odsud busem, asi by to bylo rychlejší, ale předpokládám, že podstatně dražší. Na zastávce ke mně přichází Číňan a ptá se mě, jestli jsem z Indie (wtf). Na vlakovém nádraží se mě nějaký kluk anglicky ptá, jestli mi není v kraťasech zima a prý kam jedu, po mé anglické odpovědi, že do Guilinu, mi (teď už čínsky) říká, že umím skvěle čínsky (v tomhle jsou Číňani stejní jako Japonci, hm). Odpovídám mu čínsky, jak to asi může vědět. Dále mě na nádraží vítají ohromné fronty na lístky, stojím asi hodinu a pozoruju, jak jsou všechny vlaky vyprodané. Nejsem si jistý, které všechny vlaky jedou přes Guilin, ale jeden jede určitě, který mi nakonec těsně ujede kvůli tomu, že přede mnou někdo skupuje lístky evidentně po desítkách. Další vlak, který má místa, vypadá, že jede až za 5 hodin. Na nádraží se prodávají lístky na 18 dní dopředu, tedy až do 2. 2., což už je týden před Novým rokem (nejrušnější období v Číně) a úplně všechny lístky na tenhle den jsou vyprodané. Hm, tenhle problém ještě budu muset nějak řešit. Dostávám se na řadu a kupuju lístek na vlak, co odjíždí za 30 minut, ideální. Vlak jede do Xi’anu a na světelné tabuli byl ukázán jako vyprodaný, včetně všech míst na stání – evidentně se vztahuje na místa až do finální destinace (ale těch cca 35 hodin na stání bych teda jet nechtěl), já jedu jen kousek. Nakupuju instantní nudle na cestu a nsstupuju, k mému překvapení je vlak docela prázdný, každá druhá sedačka je volná, přemýšlím, jestli jsem v Číně vůbec někdy viděl takto prázdný vlak.
Po sedmi hodinách cesty přijíždíme na nádraží v Guilinu. Pěšky jdu asi kilometr na hostel, který jsem vyhlídl po cestě nočním busem. Po cestě jsem atrakcí pro celý Guilin, všichni na mě zděšeně čumí, občas se někdo zeptá, jestli mi není zima a dva kluci se se mnou chtějí fotit. No jo, přijel jsem přesně tak oblečený, jak jsem byl, když jsem se na Hainanu potřeboval rychle nabalit. Krátké tričko, kraťasy nad kolena a žabky. Číňani chodí nabalení v zimních bundách a na ulicích je plno stánků s huňatými čepicemi a rukavicemi. Já zase nechápu je, přijde mi, že je tak 15 stupňů, což je pro mě na kraťasy stále akorát. Zbytek večera trávím na večeři a na netu, po bezmála 30 hodinách na cestě nemám na nic víc energii, navíc je stejně pozdě a jsem kus od centra.
Vlajka na hostelu
Ráno vyrážím do města. V Guilinu trávím tři noci, pak musím do Kunmingu, kde se scházím s kamarády. Jeden den plánuju strávit plavbou po řece Li do Yangshuo (jedna z nejznámějších scenérií v Číně, vyzobrazená na 20kuaiové bankovce), jeden den na známých rýžových terasách. Terasy bohužel nakonec vynechávám pro celkovou únavu a komplikacím s dopravou a tomu, že nemám moc peněz na utrácení. Den místo toho trávím ve městě. které samo o sobě moc zajímavé není. V jeho okolí se však nachází spoustu přírodních krás, problém je, že to vyjde na šílené peníze. Guilin je moc turistický a těží z toho v neskutečné míře, což pro mě bylo největším zklamáním.
Sluneční a měsíční pagoda
Hlavní pěší zóna
Za úplně nejkrásnější příklad těžení z turismu považuju “Skálu sloního chobotu”, skála v řece, ve které je otvor, takže celá scenerie má vypadat jako slon, smáčející chobot do vody. Problém je v tom, že toto místo je propagováno jako jakýsi symbol Guilinu, přičemž se tam vybírá vstupné 70 kuaiů (což je podobně jako třeba na Terakotové armádě a podobných místech). Místo by šlo volně vidět z nábřeží, kdyby podél něj nebyly uměle vysázené stromy, aby na tomhle mohli Číňani vydělávat (a celá vyhlídka je obtažená ostnatým drátem, aby se zvenku nedalo přelézt).
Takto skála vypadá, vyfotil jsem aspoň na plakátu, 70 kuaiů za tohle fakt dávat nebudu.
Asi nejlepší pohled na skálu, co se dá vidět bez placení. Jen tak pro představu.
Hlavní náměstí. Prý má být velice krásné. Možná, kdyby nebylo celé zastavěné stánky a šlo aspoň trochu vidět.
Guilin z trochu jiné strany
Řeka Li
Město mě moc nebaví a platit předražená vstupná odmítám, tak uvažuju, že se vrátím na hostel, nakonec se ještě rozhoduju vyběhnout na jeden kopec (kde se taky platí vstupné, ale alespoň tam snad bude dobrý výhled – i když je dneska hnusně). Je někde kilometr a půl mimo moji mapu, takže ho chvíli hledám. Jdu, stromová alej, nechápu, kde tady může být kopec, naráz alej skončí a přede mnou obrovská strmá skála. U pokladny zjišťuju, že je to ještě jiné místo, tak jdu dál, z druhého místa má být lepší výhled. Asi po deseti minutách narážím na další kopec, mnohem mohutnější. Platím 35 kuaiů a jdu dovnitř. Vypadá to jen jako obrovská skála, ale mýlím se, jen co zajdu za roh, vítá mě asi milion obchodů, kterými musím projít, než půjdu nahoru. Chmpf. Evidentně je ale celý areál hory Diecaishan docela velký, je několik vrcholků a jeskyní. Nakonec se spokojím s výhledem z jednoho vrcholku. Výstup je strmý, ale stojí za to (a asi i za ty peníze).
Jeskyně
Pěkný výhled na Guilin
Vracím se na hostel se zastávkou na nádraží. Ještě pořád jsem nekoupil vlakový lístek do Kunmingu a chci odjíždět pozítří, takže bych měl máknout. Jezdí dva vlaky denně, jeden jižní trasou přes Nanning (18 hodin), druhý severní trasou přes Guiyang (23 hodin). Chci jet jižní, je to trasa s velice pěknými výhledy (což je stejně jedno, když je to v noci), ale rychlejší a o něco málo levnější. Uvažoval jsem o lístku na sedačce, přece jen už jsem pár desítek hodin na sedačkách vydržel a nemám peníze, ale nakonec jsem vyměkl a rozhodl se sehnat lehátko. Stojím ve frontě asi hodinu, když dojdu na řadu, je mi řečeno, že lístek na svůj vlak tady nekoupím (protože odjíždí ze severního nádraží, což tady neprodávají). Hm. Nabízí mi ten druhý, severní trasu. Tak beru, je mi to už jedno. Když je lehátko, 18 nebo 23 hodin není zásadní rozdíl, cena taky podobná a po hodině stání ve frontě si říkám, že lepší koupit, než se hrkat shánět někde lístek na druhý vlak, zjistit, že nejsou, a riskovat, že mezitím zmizí i lístky na můj vlak. Na světelné ceduli jsem totiž viděl, že je posledních 9 míst na tvrdém lehátku (a 18 na měkkém, což bych opravdu platit nechtěl), sedačky žádné. 296 kuaiů, fuj. Ale mám to.
Ráno tedy plánuju cestu po řece Li do Yangshuo. Nakonec platím organizovanou cestu na hostelu, zahrnující odvoz autobusem do přístavu Yangdi, tam asi hodinu a půl dlouhou projížďku po řece a bus dál do Yangshuo, kde program ve 3 odpoledne končí. Nepodařilo se mi vyčíst, jak se tato cesta dá udělat samostatně. Ráno v 9 odjíždíme busem, v přístavu jsme rozděleni do skupinek po čtyřech a nasedáme na bambusové vory (samozřejmě s motorem a bambus při bližším zkoumání vypadá spíš jako plast). Plavba je fajn, ale pro mě dost zklamání. Především kvůli počasí. Je fakt hnusně šedo, navíc na řece fouká a po hodině už je pěkná zima. Škoda. V létě to bude mnohem lepší, ale zase tady bude nesrovnatelně více turistů, člověk si nevybere.
V přístavu Yangdi
Kde jsou turisti, tam jsou vždy i otravní prodavači blbostí, kteří se vám neštítí vlézt až na vor a strkat věci na prodej do obličeje.
Pohled z voru do řeky ve chvíli, kdy majitel voru vyprávěl něco o tom, že je voda v řece tak čistá, že se dá pít, ehm. Ne že by to nebyla jedna z těch čistších vod, co jsem v řece viděl, ale poté, co jsem viděl, jak ve 4 000 m. n m., kde by se dala čekat ještě dočela čistá voda, nemají místní problém v ní umývat auto, mě představa pití vody z čínské řeky opravdu neláká.
Na řece
Na řece
Na řece
Na řece
Na řece
Rybář s kormorány
V autobuse pak odmítám (a všichni Evropani se mnou) naléhání průvodce, ať se přidám na rozšířenou cestu na “real countryside village”. Ve vesničce je oběd, ukázka rybaření s kormorány, projížďka po řece loďkou bez motoru a jakýsi úžasný most, kde se prá natáčely dva filmy (z nichž ani o jednom jsem v životě neslyšel). To vše jen za 130 kuaiů, ehm. Ti kormoráni by mě zajímali, je to tady docela známá věc (vysílají se do řeky na lovení ryb, přičemž mají podvázaný krk, takže rybu nemohou spolknout), ale to je tak všechno. O tom, jak vypadají “opravdové vesničky”, kam jezdí zájezdy, už jsem zjistil něco na Hainanu, a potvrzuje se mi to, když přijíždíme a zahlédnu pokladnu prodávající lístky na vstup. Asi půlka busu vystupuje, my jedeme dál do Yangshuo. Spolu s partou cizinců (dva z Německa, jedna z Británie a jedna z Nového Zálandu) jdeme někam na jídlo. Všude předraženo. Nakonec zapadáme do jedné restaurace (ceny tak 2x vyšší než obvykle, což je dobré skore na Yangshuo), ale aspoň je to dobré.
Yangshuo - toť pěkná scenerie a komerční zázemí pro turisty
Mám sice čas a mohl bych se zdržet ještě pár hodin, ale nic moc v okolí není, dá se vylézt na jeden kopec, ale opět další vstupné a v tom počasí nebude výhled nic extra, takže na to kašlu a spolu s jednou Němkou z party jdeme na bus do Guilinu. Jedeme asi hodinu a půl, Guilin samozřejmě ucpaný, vystupujeme dřív a na hostel přes ucpané město pěšky. Na hostelu je all you can eat BBQ party za 30 kuaiů, až mě mrzí, že jsem se najedl v Yangshuo. Jdu spát pozdě, aspoň budu schopen usnout další den ve vlaku, ve které mě čeká 23 hodin…
Yangshuo
Pingback: Čína | zennie.cz