Do Sanya z Harbinu přilétám okolo jedné hodiny ranní. Zatímco v Harbinu bylo ráno před odletem opět okolo -30 °C, v Sanya je teď v noci příjemných 20 °C, ze subarktického pásma jsem přeletěl rovnou do tropického. Přes den dosahují teploty v Sanya ke 30 °C, což je pro odpočinek velice příjemné. Nejsem žádný plážový povaleč, ale rozmrznutí a odpočinek po týdnu na severovýchodě Číny opravdu vítám. Sanya je druhé nejjižnější město Číny, přičemž to úplně nejjižnější je Sansha ležící na sporných Paracelových ostrovech. Čína jej uměle založila před pár měsíci, aby si podpořila nárok o toto území, o které se pře s Vietnamem a Taiwanem. Ostrov Hainan je díky příjemným teplotám po celý rok populární letovisko mezi čínskými, ale také ruskými turisty.
Z letiště se na hostel musím dostat taxíkem, jiná možnost teď v noci není. Vystojím frontu a prosím řidiče o odvoz na ulici Luling. Můj hostel by se měl nacházet naproti resortu Sanya Royal Garden Resort, bohužel řidič anglický název nezná a já neznám čínský. Ve chvíli, kdy se pokusím připojit na net, abych to dohledal, mi přijde sms, že mi došel kredit a jsou mi pozastaveny veškeré služby. Vynikajicí, jako vždy v ten nejlepší moment :) A to přestože jsem dobíjel před pár dny, asi jsem špatně pochopil systém placení za wifi na harbinském letišti a vysálo mi to všechen kredit. Na ulici Luling tedy vyhlížíme resort, nakonec ho najdu. Hostel nevidím nikde, tak se nechám vysadit před resortem. První poznatek je, že budovy resortu jsou na obou stranách cesty, tudíž moc nechápu, jak může být hostel naproti. Jdu se zeptat na recepci resortu, kde mě hned chtějí ubytovat, což odmítám, vsadím se, že tolik peněz nemám ani na účtu, abych tady do rána vydržel. Chtějí mi pomoct, ale netuší moc jak, telefonní číslo, které mám, nikdo nebere. Chtějí po mě napsat mé jméno, netuším proč, tak radši zdrhám, než mě tady ubytujou. Sejdu zpátky na cestu, kde zrovna sedí nějaký policajt, taky se ho ptám. Netuší, ale posílá mě do nedaleké zapadlé uličky. Jdu tam, po chvíli nacházím šipku Hostelling International. Jdu po ní, ale je to jiný hostel. No vida. Lepší než nic, sice zavřeno (je tam zvonek), ale pokud nenajdu svůj, kde mám rezervaci, tak to zkusím tu. Vracím se na hlavní cestu a náhodou narážím na svůj hostel, okolo kterého jsem už před chvílí prošel, aniž bych si všiml. Fajn. Dvě ráno, naštěstí je otevřeno a na recepci je cedule, že personál spí na pokoji 105. Budím je, dostávám klíč od pokoje a povlečení s tím, že zbytek dořešíme ráno.
Z postele se vyhrabávám až někdy po poledni, vzhledem k tomu, že jsem předchozí noc nespal, jel jsem až z Dandongu jen s pár hodinami spánku ve vlaku a letadle. Potkávám se s pár lidmi na pokoji, mimo jiné s Němci Philipem a Raffalelem, kteří mi dávají pár doporučení a říkají, že zítra jedou na výlet na Opičí ostrov, jestli se nechci přidat. Zvážím, jdu se naobědvat a pak na pláž. Je dneska sice teplo, ale zataženo. Jen tak se po pláži procházím asi hodinu, spoustu lidí, žije to tu. Taky se cítím dobře, pohoda, teplo, odpočinek, změna oproti předcházejícím dnům. Pak se vracím na hostel, jdu se ještě projít do “rybářské vesničky” v uličkách kousek od hostelu a vracím se zpátky a vyřizuju věci na netu, které jsem v posledních dnech nestíhal kvůli polofunkčnímu či nefunkčnímu připojení k internetu.
Ruština vládne
Na pláži
Nakonec se rozhoduju připojit k cestě na Opičí ostrov. Přímo v Sanya toho moc není, jen hotely a pláže. Dá se zajet na nějaké odlehlejší pláže, kde není tolik lidí, ale necítim, že bych se potřeboval někde válet, beru něco aktivnějšího. Hostel nabízí účast na jednodenních zájezdech místních cestovek, když to propočítávám, zjišťuju, že to vyjde na stejné peníze, jako kdybych jel individuálně, navíc je to bez starostí (a já teď odpočívám) – a to jsem ještě nevěděl, že to budu mít s kulturním zážitkem – tak to na poslední chvíli kupuju a přidávám se k německým kolegům.
Odjezd autobusem je v 7:00, zastávka je asi 15 minut cesty od hostelu. V 6:30 jsem chtěl vycházet, ale sotva jsem schopen vylézt v 6:20, což je pořád lepší než v případě oněch Němců, kteří se vrátili z plážového baru o půlnoci ve značně unaveném stavu a ve 6:30 je ještě pořád budím. Nakonec vycházíme ve třičtvrtě na sedm, přičemž po pěti minutách cesty směrem k autobusové zastávce se ukazuje, že jsou ve výsledku na cestu připraveni lépe než já, protože jsem si zapomněl peněženku. Půjčuju si tedy stovku od nich, lepší než na poslední chvíli zkoušet běžet na hostel a zpátky.
K ostrovu jedeme asi dvě hodiny, z toho hodinu po dálnici a hodinu po naprosto otřesné a rozbité polňačce, takže pěkně skáčeme. Ne že by tam nevedla normální cesta, on si to řidič evidentně jen zkracuje. Možná by si mohli uvědomit, že těch pár korun na ušetřeném benzinu se jim dost možná vrátí na servisu autobusu. Na samotný ostrov nejedeme lodí, ale lanovkou. Pohybujeme se pak ve skupině asi 30 lidí. Což se nám ani jednomu moc nezamlouvá (navíc průvodci mluvícímu přes reproduktor rozumím minimum a mí kamarádi vůbec), tak zvažujeme, že se trhneme a domluvíme na místě srazu, ale pak vypráví něco o nějakém představení, což bychom viděli rádi, tak se nakonec držíme skupiny. Představení jsou dvě, jedno cirkusové (vtipné), druhé akrobatické (opičky jezdí na kolech, chodí na chůdách atd.). Před akrobatickým vystoupením ještě přijdou lidi s papoušky a začnou od lidí vybírat peníze zajímavým způsobem. Když lidi vytáhnou bankovku, pták přiletí (a lidi mají pár sekund na to se s ním vyfotit) a odletí s ní zpět k pánovi. Celkově představení pěkná, akorát to kazí ty davy Číňanů. Celkově si vychutnáváme atmosféru čínskému zájezdu, což je pro nás všechny docela vtipné kulturní obohacení.
Lanovka na Opičí ostrov
Lanovka na Opičí ostrov
Lanovka na Opičí ostrov
Cirkusové vystoupení
Jak z turistů dostat peníze
Jak z turistů dostat peníze
Cirkusové vystoupení
Cirkusové vystoupení
Cirkusové vystoupení
Cirkusové vystoupení
Cirkusové vystoupení
Vzhledem k tomu, že jsme ráno nic nejedli (nebyl čas) a nikde po cestě nic sehnat nešlo, máme hlad. Po představení je na programu oběd. Průvodce se mě ptá, jestli chceme do bufetové restaurace s mořskými plody. Normální cena 68, s ním 58 kuaiů (a zcela jistě provize pro něj). Shodujeme se, že za ty prachy ne. Dovezli nás tam chytře autobusem a široko daleko nic není. Číňanům se to taky moc nelíbí, takže nejdřív jdou dovnitř jen dva lidi a ostatní řvou na průvodce, jak dlouho tady budou muset čekat. Nakonec se ještě pár dalších lidí nechá přemluvit, ale půlka včetně nás čeká venku. Průvodce se vyptává, co bychom si dali, říkám, že je to jedno, ale ne za ty prachy. Odvede nás na loď vracíme se na pevninu, kde je malé městečko, z čehož máme radost, protože tam snad půjde sehnat jídlo za rozumné peníze. Do jedné restaurace nás dovede, ať se najíme tady. Zatímco se baví s personálem (a beztak domlouvá provizi), si vyžádávám jídelní lístek a když vidím, že ceny se pohybujou od 60 nahoru, tak mu už trochu naštvaně povídám, že když tvrdím, že oběd za 58 je moc, tak nebudu jíst ani tady. Stojím si za tím, že si někam zajdeme sami, domlouváme sraz za 50 minut a jdeme někam. Zapadnem na Lanzhou lamian, tažené nudle, i tady jsou ceny pěkně přestřelené, takže usuzuju, že vzhledem k turističnosti tohoto místa to asi nikde o moc lepší nebude, tak objednáváme smažené nudle po 25. Nejsou nic moc, zdaleka nemají na ty samé, co u nás v kampusu dělají za 8 kuaiů. Co se dá dělat. Máme ještě 25 minut do srazu, tak kupujeme pivo a jdeme sednout na pláž. Po dopití je akorát čas na sraz, pomalu se vracíme, když na nás na hlavní ulici vyběhne jedna holka ze zájezdu, že nás shánějí, že mi několikrát volali (můj mobil nehlásí nic) a celý bus na nás čeká. No co, Číňani nás štvou neustále, není občas od věci naštvat je.
Na pláži
Už jsme mysleli, že jedeme zpátky do Sanya, ale za hodinu jsme vysazeni v nějakém skanzenu. Raffael hlásí, že v buse seděl vedle člověka, co uměl anglicky, co mu vysvětloval, že to není nic umělého, ale autentická vesnička. To víš, že jo. Zajímalo by mě, jestli tomu sami Číňani věří. Na Hainanu totiž žije relativně početná menšina národů Miao (o kterém jsem dříve psal) a Li, tohle je skanzen věnovaný jejich kultuře. Dostáváme průvodce, co se u každého sloupu a kamene zastavuje a dlouze v čínštině něco vypráví, což nás za chvíli přestane bavit, tak se odpojujeme a jdeme sami napřed. Podotýkám, že jsou tady asi jenom skupinové zájezdy, žádní jednotlivci. Občas je to fakt šílené. Dále nám pak ukazujou, jak se tady praží kokos s medem. O pár metrů dál dostáváme z misek ochutnávku. Asi o dvě minuty později dostáváme každý jeden sáček onoho kokosu do ruky (já ho nějak – asi podvědomá ochrana – automaticky odmítám), o 10 metrů dál je pokladna, kde si ho musíme zaplatit :) Celá vesnička je jedna velká šílenost a past na turisty (ale Číňani to tak evidentně nevnímají a prostě nakupujou, aspoň podle toho, co jsem viděl v buse za přehlídku věcí, co kdo nakoupil). Venku pak čekáme na zbytek skupiny asi hodinu a půl, opravdu by mě zajímalo, co tam dělali tak dlouho. Do Sanya přijíždíme asi o půl páté večer.
Vesnička
Vesnička
Turisti! o_O
Pražení kokosu
Na večer máme v plánu vylézt na jeden kopec kousek nad hostelem. Podívat se na západ slunce. Kupujeme pivo a jdeme na kopec. Jenom vstupné na blbý kopec je asi 45 kuaiů, studentské naštěstí za 25 (ke kteérmu potřebujeme vyřídit nějaký papír u šéfa, než nám ho u pokladny prodají). Za dalších 15 je odvoz elektrominibusem nahoru, to nechceme, pak toho litujeme, když vidíme, jak rychle slunce zapadá a jaký kus cesty nás ještě čeká. Ale nakonec to stíháme. Nahoře jsme asi dvě hodiny, až do úplné tmy. Potkáváme zase nějakou velkou čínskou skupinu s průvodcem s vlaječkou a reproduktorem – evidentně Číňani neumí sami ani vyjít na kopec. Pak se vracíme na hostel a zvažujeme, kam zajít na jídlo. Teď už by se nám jízda elektrobusem dolů hodila, protože jsme zdechlí, nasedáme, předstírání, že neumíme čínsky a lístky jsme ztratili, však nevychází, takže jdeme pěšky. Na hostelu potkáváme další dva Rusy, ochutnáváme s nimi severokorejskou ženšenovici a domlouváme se, co dál. Oni chtějí jít někam do clubu, to mě neláká (navíc musím další den vstávat), Němci zase na pláž (to bych bral), ale tak jako tak jsme kromě nepříliš chutných nudlí přes den nic nejedli, takže potřebujeme zajít někam na večeři. Nakonec je ukecávám na rybářskou vesničku kousek od hostelu.
Na kopci
Noční Sanya
Noční Sanya
Sejdeme do rybářské vesničky a anglicko-německo-rusky (jeden z Rusů neumí anglicky, ale umí německy) se domlouváme, kam půjdeme, když v tu chvíli mi někdo zaklepe na rameno. Kdo to je? Můj japonský kamarád Maeda, co se mnou studoval na univerzitě v Guiyangu, nicméně loučili jsme se před měsícem s tím, že jede do Kashgaru. Což je město na opečném konci Číny, 6 000 km odsud. Kde se tu vzal? Že prý tam byla zima, tak se vrátil a jede na Hainan rozmrznout. A potkáme se tady v nějaké zapadlé uličce. Že prý bydlí v tom hostelu kousek od našeho, na který jsem narazil, když jsem hledal svůj po cestě z letiště. Přijel jsem vlakem z Kashgaru, nebyla místa na spaní, takže celou dobu na sedačce, 70 hodin. Respekt.
Přemlouvám ho tedy, ať jde s námi na večeři, i když už večeřel, nakonec do nějakého podniku zapomeneme. Koukám na jídelní lístek, hned mě upoutalo psí a kočičí maso. Pejska už jsem měl, kočku ne, plánoval jsem vyzkoušet v autonomní oblasti Guangxi (kam se chystám po Hainanu), kde se prý dá sehnat, tady jsem to ale nečekal. Tak se ptám ostatních, všem to přijde jako vtipný nápad, tak objednávám jeden kotel psa, jeden kotel kočky a dvě menší jídla. Psa už jsem měl dřív a musím říct, že ani tentokrát mě to nenadchlo. Kočka mě překvapila, chutná mnohem líp :) Ostatní jdou po večeři někam do clubu, já se vracím na hostel a jdu spát.
Je to tady, hehe.
Na večeři
Kočka ;)
Ráno je můj poslední den na Hainanu, plánuju odlet vlakem na sever ostrova do Haikou, odtud vlakem do města Liuzhou v centrální části autonomní oblasti Guangxi (cca 11 hodin, ale jenom jeden vlak denně), odtud vlakem do nedalelého Guilinu (cca 3 hodiny, jezdí to často). To se ukazuje být jako problém. Ráno se vydávám dobít kredit, vybrat peníze z banky a koupit lístek na vlak… není. Na následující týden všechno vyprodané. Netuším, co dělat. Vracím se na hostel, potkávám znovu Japonce ze včerejška, který mi potvrzuje, že se lístky nedají pořádně sehnat, jede dneska večer do Guangzhou a lístek kupoval 4 dny předem a sehnal jenom měkké lehátko za 380 kuaiů. Jdu tedy na hostel a chci se podívat po letenkách, ale nefunguje internet. Vedle mě ve společné místnosti sedí jedna slečna, co se se správcem hostelu baví o svých plánech, zmiňuje, že jede busem do Nanningu. Hned zpozorním a ptám se jí na to, prý koupila lehátkový bus, lístek 301 kuaiů, odjíždí o půl třetí (a v tom okamžiku bylo čtvrt na jednu). Informuje se o busech, prý busy na pevninu jezdí, lístky by měly být, i když je to o kus dražší než vlaky. Slečna (jmenuje se Charlene a je z Anglie) mi nabízí, že můžu jet taxíkem s ní na autobusové nádraží, že za třičtvrtě hodiny odjíždí. Zvažuju a nakonec beru, rychle se nabalím, platím hostel, zajdu na jídlo, osprchuju se a v jednu hodinu jsem připravený k odjezdu.
Ráno na pláži
Přijíždíme taxíkem na nádraží, Charlene se odpojuje, jde do supermarketu nakoupit a přeje mi, ať seženu nějakou rozumnou jízdenku. Vůbec netuším, kam odsud busy jezdí, počítám spíš, že seženu něco na pevninu na zítřek a vrátím se na hostel (a pro případ, že bych opravdu odjel, mám ale už zavazadla s sebou). Nakonec se stane nečekaná věc a opravdu se mi podaří sehnat lístky na poslední bus tento den do Nanningu. Odjezd za hodinu, jede to asi 18 hodin, takže taky jdu nakoupit pytel jídla a pití na cestu. V čekárně se znovu scházíme s Charlene a o půl druhé vyjíždíme.
Zajímavé ovoce
Poprvé v životě jedu lehátkovým busem, rozhodně fajn zkušenost. Hned při vstupu do busu se fasujou igelitky na boty, v buse se chodí bez bot, což je super, že je čisto. Napříč busem jsou vždy tři lehátka (mezi nimi dvě uličky), jen úplně vzadu je 5 míst těsně vedle sebe. A podobně je druhé patro. Celkem jsem napočítal 37 lehátek, na mém lístku je čislo 37, takže jsem dost možná měl v koupi lístku docela štěstí. Lehátko dlouhé tak 170 cm, což špatné není, v úplně vzpřímené pozici stejně nespím a vzhledem k tomu, že se chodí bez bot a je čisto, není problém se vyklonit do uličky. Celkově relativně pohodlné, Charlene si pochvaluje, přestože je nahoře, kde jsem slyšel, že to občas docela houpe. Dole je zase větší hluk od motoru (a ostatně na cestách to taky pěkně skáče celé), ale nemám s tím větši problém. Asi po pěti hodinách přijíždíme do Haikou, kde nás vyhodí z busu, dostáváme všichni krabičku s teplou rýží, zeleninou a masem (maso = povětšinou kůže a kosti, žádné překvapení), evidentně v ceně lístku, nečekali jsme. Do budovy terminálu a přes bezpečnostní kontrolu jdeme pěšky, asi o půl hodiny nasedáme na trajekt. Mimochodem, při jízdě vlakem je na trajekt naložený celý vlak (a nevystupuje se). Charlene mi na trajektu vypráví, že když jela na Hainan, nevěděla o tom (myslela, že tam je most). Nebylo jí divné, když se vlak na dlouho zastavil. Až když se celý vlak houpal ze strany na stranu, znervózněla a zeptala se jediné slečny ve vagonu, co uměla trochu anglicky, jestli jsou na lodi, načež se celý vagon začal smát. Nedivím se :) Škoda, že jsem lístek na vlak nesehnal.
Lehátkový bus
Pauza na jídlo. Všichni sedí či stojí s krabičkama. Za deset minut vypadala scéna skoro stejně, akorát krabičky s jídlem vystřídaly cigarety.
Odjezd z Hainanu na pevninu
Asi za hodinu dojíždíme na pevninu, je okolo jedenácté večer, nasedáme zpátky do busu a jdeme spát. Podle informací Charlene bychom měli být v Nanningu v šest ráno. Probouzím se o půl osmé a pořád nic. Nevadí, aspoň jsem se vyspal, ostatně nikam nespěchám, tento den potřebuju jenom dojet do Guilinu. Do Nanningu přijíždíme okolo deváté…
Pingback: Čína | zennie.cz