Dnes bych se rád pokusil nastínit, jak se dá postupovat při výběru univerzity a jaké jsou obecně rozdíly. Předem podotýkám, že to je značně subjektivní záležitost, proto budu prezentovat mimo jiné i své osobní názory. Navíc zkušenosti, které s jednotlivými místy mám, kromě Guiyangu vycházejí pouze z krátkodobých pobytů nebo informací z druhé ruky. Dále je třeba poznamenat, že druhá část článku je relevantní především pro studenty s vládním stipendiem, které poskytuje nejvíc volnosti, co se týče výběru cílové univerzity v rámci ČLR, zatímco nad problémem pevnina vs. Taiwan je vhodné se zamyslet ještě před výběrem stipendijního programu.
Při výběru cílové univerzity lze brát v úvahu spoustu aspektů, napadají mě především tyto – rozšířenost standardní čínštiny, jazykově-dialektová situace, používaná znaková sada, podnebí, dopravní infrastruktura, cenová úroveň, atraktivita okolí, místní kuchyně, národnostní složení studentů, specifika daného města a univerzity. Priorita jednotlivých kritérií je samozřejmě značně subjektivní záležitostí.
Pevninská Čína versus Taiwan
Pevninskou Čínu a Taiwan považuju za natolik odlišné destinace, že se k nim raději vyjádřím úplně zvlášť.
Taiwan je podle mého názoru velice vhodný pro lidi, kteří jsou v Asii poprvé a nechtějí utrpět velký šok. Je vhodný pro lidi, kteří si chtějí vyzkoušet něco jako Evropu. Taiwan je oproti pevnině rozhodně rozvinutější a mnohem západnější. Má to své výhody i nevýhody.
Mezi výhody rozhodně patří právě to, že zde všechno relativně funguje, podle mého názoru se nedá čekat velký kulturní šok (alespoň oproti pevnině). Je zde čisto, jsou zde slušnější a kultivovanější (dle západních standardů!) lidi, angličtina je tu v případě potřeby užitečnější než v Číně (to může být pro studium čínštiny nevýhoda – opět subjektivní záležitost). Podnebí na Taiwanu je teplejší než ve většině kontinentální Číny, od pozdního jara může být pořádné horko a vlhko, v zimě naopak docela chládek, i když klimatizace je na většině míst běžná (nemám však informace ze studentských kolejí). Během pozdního léta a brzkého podzimu je však třeba počítat s případnými tajfuny, následné záplavy taky nejsou výjimečné. Cenová úroveň na Taiwanu je o něco vyšší než ve většině Číny. Kuchyni (subjektivně) hodnotím jako skvělou, všudypřítomné noční trhy jsou úžasné a už se nemůžu dočkat února, až si na nějaký noční trh zase zajdu.
Pokud jde o výuku jazyka, dá se očekávat velice dobrá úroveň (avšak vždy záleží na konkrétních vyučujících), už jen proto, že se dá očekávat méně “čínského” přístupu orientovaného na učení se nazpaměť a více “západního” způsobu orientovaného na praktické využití. Čínština se tady dá naučit velice dobře. Prospívá tomu i jazykový vývoj v posledních dekádách. Zatímco v polovině 90. let byl prvním jazykem 67 % taiwanské populace jazyk minnan (“taiwanština”) a pouze pro 20 % standardní čínština (údaj převzat z mé seminární práce do předmětu Jazyky Austrálie a Oceánie), situace se do dnešní doby stihla obrátit. Standardní čínština funguje jako univerzální dorozumívací jazyk, mladých lidí ovládajících příbuznou řeč minnan ubývá, stejně tak jako lidí, kteří standardní čínštinu neumí. Běžně mluvený jazyk samozřejmě není naprosto čistá putonghua (to není skoro nikde), ale rozdíly jsou minimální. Typické je především splývání postalveolárních/retroflexních konsonantů s prealveolárními, tzn. splývání sh a s, zh a z, ch a c (hlásky zapsány v hanyu pinyinu, který zrovna na Taiwanu moc rozšířený není). Podobných detailů je více, mluvčí pekingské čínštiny může mít ze začátku problém, ale na tohle se dá zvyknout docela rychle. Existují i drobné rozdíly v tónech (u konkrétních morfémů, ne v celém systému) a slovní zásobě, což je způsobeno především vlivem minnan a japonštiny, ale opět se jedná o relativně malé rozdíly.
Co je však zcela zásadní rozdíl oproti pevninské Číně (a troufám si říct, že pro mnoho lidí může být hlavním faktorem pro rozhodování se), je použitá znaková sada. Zatímco na pevnině došlo zhruba v polovině 20. století ke zjednodušování, Taiwan si ponechal tradiční znaky. Opět, toto může být považováno i za výhodu, i za nevýhodu. Mnoho lidí má k problematice tradičních/zjednodušených znaků dost vyhraněný názor, já se pokouším k tomu přistupovat trochu s odstupem. Hned na začátek však uvedu, že jsem osobně více nakloněn zjednodušeným znakům, i když optimální možnost je samozřejmě umět (alespoň pasivně) obojí. K samotné znakové reformě bych měl výhrady, ale znaky už jsou zaužívány a pro mě osobně je nejvyšší prioritou praktičnost a aktuální situace, takže nevidím smysl v tom zabývat se kritikou už dávno proběhlé reformy.
Asi nejdůležitější výhodu vidím v tom, že zjednodušené znaky používá celá pevninská Čína (přes 1.3 miliardy obyvatel) s výjimkou Hong Kongu a Macaa, ale dále taky Singapur. Využití tradičních znaků je omezeno na Taiwan, Hong Kong a Macao (cca 30 milionů obyvatel) a pak případně čínské komunity v zahraničí, které se většinou také drží tradičních znaků. Další výhoda spočívá v tom, že… jsou prostě jednodušší. Některé znaky vůbec zjednodušeny nebyly, některé byly zjednodušeny trochu, některé však velice zásadně, a ruční psaní textu ve zjednodušených znacích je tedy rychlejší a samotný proces učení může být rychlejší (pokud člověk neumí japonsky). Také jsou snáze čitelnější (především v tištěné podobě malým fontem). Když znovu zopakuju svůj názor, že je optimální se postupem času naučit obojí, bude třetím argumentem pro zjednodušené znaky to, že je jednodušší se po zjednodušených znacích naučit tradiční než naopak (což vychází z procesů, které při zjednodušování proběhly). Ostatně i několik Číňanů mi potvrdilo, že s tradičními znaky větší problém nemají, zatímco Taiwanci mi potvrdili, že textům ve zjednodušených znacích rozumí jen obtížně nebo vůbec. Je to samozřejmě i věc přístupu, u překvapivě vysokého počtu lidí, kteří studovali na Taiwanu, jsem se mnohdy setkal s poněkud povýšeným přístupem, opovržením vůči zjednodušeným znakům (podložené argumenty jako že… jsou přece pěknější, ergo lepší atd.). Vzhledem k praktické využitelnosti zjednodušených znaků se tím však dotyčný sám o dost ochuzuje a trochu shazuje.
Samozřejmě i tradiční znaky mají své výhody. Pokud člověk plánuje žít na Taiwanu (nebo v jiných oblastech, kde se používají) a nemá v plánu přijít do styku s moderní literaturou nebo lidmi z pevniny, tak nemá moc smysl se věnovat zjednodušeným znakům. Tradiční znaky se také budou hodit všem, kteří mají v plánu přijít do styku se starší literaturou. Tradiční znaky jsou jednodušší pro lidi, kteří umí japonsky (nebo se naopak následně japonsky chtějí učit). Často se taky objevují argumenty postavené na estetických kvalitách tradičních znaků, ale opět záleží na tom, jestli se chce člověk věnovat umění anebo naučit praktickou čínštinu (takže u mě opět v tomto vítězí zjednodušené). Další argumenty pro tradiční znaky bývají to, že jsou při zjednodušování mnohdy vypouštěny důležité sémantické prvky a nahrazovány čistě fonetickými. To by vedlo spíše k diskuzi k procesu reformy, ale praktickým důsledkem je právě i to, že je těžší z tradičních znaků přejít na zjednodušené, jak jsem psal výše. Pokud se člověk nejprve naučí zjednodušené, tak mu tam ony prvky totiž nechybí. Zdelake ne všechny tradiční znaky ale mají sémantický (či fonetický) prvek, který by byl natolik jasný, aby značně usnadnil zapamatování daného znaku. No a abych nezapomněl – tradiční znaky najdeme skoro vždy v textech písniček na karaoke i na pevnině :) Dalším z argumentů, který však nezní moc často, ale osobně ho docela pociťuju, je pak menší míra ambiguity u tradičních znaků, což plyne z toho, že jsou případy, kdy dva tradiční znaky byly zjednodušeny do jedné podoby, protože se vyslovují podobně. Konkrétně např. příklad relativně často používaného znaku 发 (je jich samozřejmě víc), který je zjednodušením znaku 發 (čteno fā, poslat) ale také znaku 髮 (čteno fà, vlasy). Čtení je tedy dáno kontextem, což není problematické samo o sobě, kámen úrazu spočívá v podobné výslovnosti. Neměl bych problém s tím, kdyby měl znak dva odlišné významy a dvě odlišná čtení, stejně tak nemám problém se dvěma odlišnými významy se společným čtením (i když to na mě působí trochu divně), ale mám problém s tím, když jsou významy odlišné, ale čtení velice podobná, ne však stejná (fā a fà). To mě zbytečně plete při rychlejším čtení nebo mluvení. Podobných příkladů by se dalo najít víc, nicméně dost možná tento problém netrápí lidi, kteří začali se zjednodušenými znaky, ale opět se na mě podepisuje to, že jsem s tradičními znaky přišel do styku o řadu let dřív než se zjednodušenými.
Na závěr ještě jednu zásadní nevýhodu, kterou vidím v Taiwanu. Je to jeho malá rozloha a relativní odlehlost. To se projevuje zaprvé dražšími letenkami než do pevninské Číny, zadruhé tím, že je těžké z něj někam vypadnout. A osobně to, že nechci být rok na malém ostrově, bylo jedním z hlavních důvodů, proč Taiwan ne (mělo samozřejmě vliv i to, že jsem už na Taiwanu dřív byl a z velké části ho projel). Ne, že by na samotném Taiwanu nebylo nic k vidění (naopak, považuju to za velice příjemné místo pro cestování), ale přece jen bych se podíval i někam dál. A letenky nejsou nejlevnější. Relativně často se dají sehnat rozumné letenky na Filipíny či v poslední době Hong Kong či Singapur, ale pořád žádná sláva. Letenky přes úžinu do pevninské Číny jsou šíleně předražené, zkomplikované faktem, že se na Taiwanu nedá opatřit čínské vízum (tzn. pokud ho nechce člověk vyřídit jinde, je třeba ho svěřit agentuře, která jej posílá a vyřizuje v Hong Kongu, což stojí nějaký čas a peníze… o posílání pasu 800 km daleko, pokud nemá člověk druhý pas, ani nemluvě). Ve volnosti a možnostech cestování u mě tedy vede určitě pevninská Čína.
Stručně tedy shrnu, jaká vidím pozitiva Taiwanu:
- Velmi “čistá” čínština
- Kultivované prostředí
- Relativně příjemné podnebí
- Dobrá kuchyně
Jako hlavní negativa vidím:
- Omezené možnosti cestování
- Dražší letenky z Evropy
- Vyšší životní náklady než na většině pevniny
A ať každý posoudí, zda je pro něj plus nebo mínus:
- Tradiční znaky
- Relativně “západní” prostředí
Pevninská Čína – problém jazyka
Pevninská Čína je obrovská, stejně tak i rozdíly mezi chudou a bohatou vrstvou. Obojí (samozřejmě ve spojení s dalšími faktory) se odráží v komplikované jazykově-dialektové situaci.
Na začátek trochu teorie. Problémy s jazykově-dialektovou situací na počátku 20. století přirozeně vedly k standardizaci jazyka, jehož výsledkem je tzv. moderní standardní čínština neboli putonghua (často se také uvádí nepřesný termín mandarínština či mandarínská čínština, což je ve skutečnosti odlišný dialekt). Byla ustanovena za základě pekingského dialektu (přestože i pekingský dialekt a putonghua mají jisté odlišnosti). Putonghua se učí všude na školách a je oficiálně používaná v médiích. Teoreticky by proto měla být univerzálně použitelná. Prakticky to však tak jednoduché není. Podívejme se na jazykově-dialektovou mapu.
Jazykově-dialektová mapa Číny
Zdroj: wikipedia.org
Největší část zabírá jazyk označený jako “Mandarin”. Říkejme tomuto čínština, plochy ostatních barev považujme za odlišné (byť čínské) jazyky (a vím, že to není úplně přesné, ale přesná hranice se určit nedá a pro tyto účely zjednodušení postačí). Z mapy je zřejmé, že s jazykovou situací to je komplikovanější především na jihovýchodě Číny. Jazyky yue (především kantonština) jsou velice rozšířené v provinciích Guangdong a Hainan a v autonomní oblasti Guangxi. Kantonština je hlavním dorozumívacím prostředkem i v SAR Hong Kong a Macao, těmi se tady ale tady nezabývám, i když jsou sice v mnoha věcech specifické, jsou pro studenty MU na studium čínštiny nedostupné. Zkušenost s domlouváním čínsky v těchto oblastech nemám, ale slyšel jsem různé zkušenosti vypovídající o různých situacích od naprosté nepoužitelnosti až po bezproblémové domluvení, zároveň však vím o minimu studentů, kteří šli studovat čínštinu sem. Jazyky wu jsou používané především v Shanghai a v provincii Zhejiang, odkud mám sice velice omezené zkušenosti, ale s domluvou to nebylo o nic horší než tady v Guizhou (nicméně minimálně v Shanghai místní jazyk v posledních letech rychle vymírá ve prospěch čínštiny a angličtiny).
Nevybarvené oblasti jsou především ty, které nejsou osídleny etnickými Číňany, jejichž mateřský jazyk nepatří mezi čínské jazyky. Především Tibetská náhorní plošina (kromě Tibetské autonomní oblasti i provincie Qinghai a velká část Sichuanu), AO Xinjiang (Ujgursko či Východní Turkestán, oblast obydlená především Ujgury, kteří jsou však čím dál více sinizováni) či AO Neimenggu (Vnitřní Mongolsko) na severu Číny.
Jenže mapa nestačí, praxe není tak jednoduchá. Zaprvé jsem navštívil oblasti s téměř výhradně tibetským obyvatelstvem. Čínských nápisů bylo minimum, čínsky hovořících lidí taky velice málo (ale jednalo se o venkov). Ale když už někdy někdo čínsky mluvil, většinou to byla velice čistá putonghua – o mnoho srozumitelnější než čínština obyvatel z blízkého středního Sichuanu. Proč? Protože čínština je až sekundárním jazykem místních obyvatel, naučí se ho ve škole a setkávají se s ním v médiích. Jelikož jejich mateřský jazyk je nečínský, nemají kde pochytit šílený čínský dialekt. K podobné praxi může docházet i v jiných místech, kde čínština nefunguje jako primární dorozumívací jazyk.
Druhý problém je přesně opačný. To, že se někde mluví tím, co je na mapě znázorněno jako čínština, ještě v žádném případě neznamená, že to bude srozumitelné pro cizince, který je zvyklý na putonghua. Velmi čistá čínština se dá očekávat samozřejmě v Pekingu či blízkém Tianjinu. Kvalitní čínštinou se rádi chlubí obyvatelé oblasti dongbei (severozápadní provincie Liaoning, Jilin a Heilongjiang), kde se určitě dá čínština naučit rychle, avšak nevýhodou je velice nepříznivé podnebí. Praxe je však taková, že každá oblast má svůj specifický dialekt, více či méně vzdálený od standardu. Obzvláště daleko ve vnitrozemí je situace velice znát. Zkušenosti můžu potvrdit především odsud z Guizhou, ale podobná situace je údajně v Chongqingu, Sichuanu či Yunnanu.
Jak to tedy v Guizhou vypadá ve skutečnosti? Místnimu dialektu se říká guizhouhua (příp. guiyanghua) a od standardu se liší docela dost. Člověk postupem času získá schopnost mu částečně porozumět, ale není to nic jednoduchého (a za půl roku se nemá moc cenu o to pokoušet), liší se slovní zásobou i fonetickým systémem (včetně tónů). Standardní čínština se tu samozřejmě všude učí a domluvit se s ní zase takový problém není. Ve městě se to obvykle dá i se staršími lidmi (na delší pokec to není, ale zeptat se na cestu nebo si koupit svačinu není problém), ale mladí a vzdělaní lidé jsou jistota, tam většinou není problém. Horší je situace v menších městech a na venkově, kde už je vzdělaných lidí podstatně míň a i když putonghua lidé rozumí, nebudou vždy schopní v ní odpovědět (v Guizhou je situace komplikována ještě tím, že více než 40 % obyvatelstva je tvořeno nečínskými národnostími menšinami, což ve výše uvedené mapě zaznačeno není). Analogická situace s venkovem se však dá uplatnit na většinu částí Číny. Tak jako tak je však třeba si v Guizhou zvyknout na docela zásadní změny ve výslovnosti. Základem je splývání fonémů /zh/, /sh/, /ch/ s /z/, /s/ a /ch/ (to se vyskytuje v mnoha místech Číny, stejně tak i na Taiwanu), zmatky ve fonémech /f/ a /h/, změna /l/ na /n/ a další. Tohle se projevuje mnohdy i v případě, že se místní snaží mluvit putonghua.
Je na každém, kterou cestu zvolí. Když jsem se na toto téma bavil s Mgr. Pavlíkem z pražského Ústavu Dálného východu, doporučoval pro začátečníky volit školu někde na předměstí Pekingu s argumentací, že v “čistém” (co se jazyka týče) prostředí se naučí člověk nejrychleji, zatímco studovat v odlehlejších oblastech je mnohem náročnější proces, jehož výhodou je to, že se pak člověk naučí rozumět opravdu lecčemu (zatímco člověk, který se naučí dobře čínsky v Pekingu, může mít mimo Peking problémy). Nevýhodou téhož je pak ale podle něj to, že pak člověk snadno pochytí nějaké “zlozvyky” určitého dialektu, kterých může být obtížné se zbavit. V každém případě pro mě osobně je jasná volna jít studovat do vnitrozemí, přestože je to daleko větší výzva.
Sever či jih? Problém rozdílného podnebí
Podnebí je dalším faktorem, který je pro mnoho lidí důležitý. Čína se rozkládá v oblastech od tropického pásma až po subarktické, takže je opravdu z čeho vybírat. Najdeme oblasti, kde za celý rok neklesá teplota pod 20 °C, místa, kde v zimě teplota klesá k -40 °C nebo místa, kde se mění počasí každou chvíli a v říjnu nás nepřekvapí vánice jen půl hodiny poté, co svítilo slunce. Roli hraje především zeměpisná šířka, nadmořská výška, vzdálenost od pobřeží a vzdušné proudy. Opět si vezmu na pomoc pár map.
Teploty v lednu
Zdroj: chinatouristmaps.com
Teploty v červenci
Zdroj: chinamaps.org
Srážková mapa
Zdroj: wikipedia.org
To, že na severu je zima, na jihu teplo, není samozřejmě nic překvapivého, ale není to tak jednoduché. Podnebí na jihozápadě je monzunové, tudíž lze očekávat velké množství srážek a zvýšenou vlhkost vzduchu, která ve spojení s vysokými teplotami v létě určitě není příjemná (vztahuje se i na Taiwan). Také hrozí riziko tajfunů. S postupem dále na západ do vnitrozemí množství srážek a teplota klesá, nadmořská výška stoupá. Zatímco východní Sichuan a Chongqing leží v nížině (a v létě je zde obzvláště horko a vlhko), provincie Guizhou a Yunnan leží na náhorní plošině, takže v létě není zdaleka takové horko jako v Chongqingu, v zimě zato může pěkně přituhnout. Kunming v Yunnanu je přezdíván jako Město věčného jara kvůli svým příjemným teplotám, ale vzhledem k tomu, že leží téměř 2 000 metrů nad mořem, zde prý zima moc příjemná není. Zpátky na sever máme zmiňovaný Chongqing. Ten je pro své počasí neblaze proslaven, spolu s Wuhanem a Nanjingem tvoří “tři pece na Dlouhé řece”, což se odkazuje k šíleným vedrům a vzdušné vlhkosti přes léto (minimálně v Chongqingu potvrzuju osobní zkušeností). Je to však lidové pojmenování, tři města se skutečně nejvyššími teplotami jsou údajně Fuzhou, Hangzhou a… Chongqing. Následuje Changsha, Wuhan, Haikou, Nanchang, Guangzhou, Xi’an a Nanning.
Dlouhá řeka zhruba tvoří hranici mezi tím, co se běžně označuje jako “severní Čína” a “jižní Čína”. Zásadní projev tohoto je, že v severní Číně je standardem mít topení, na jihu ne. Samozřejmě přechod není takto ostrý a topení najdeme i v mnoha místech na jihu. U nás v Guiyangu každopádně není a myslím, že toto může být v zimě pro někoho velká nevýhoda. Mně osobně nevadí nižší teploty venku, mnohem náchylnější jsem na “bydlení” v chladu a k nachlazení ve spánku. Dá se samozřejmě koupit přímotop, ale taky to není úplně ono. V jižní Číně je na druhou stranu na mnoha místech dostupná klimatizace, kterou se v zimě dá topit, ale je třeba počítat s tím, že se jedná o velice málo efektivní způsob vytápění, což znamená, že vyhřátí místnosti může trvat poměrně dlouho, ale hlavně se to může pěkně prodražit.
Dále na sever od Dlouhé řeky je v létě podobně horko jako na jihu, akorát je sušší vzduch a v zimě teploty klesají pod bod mrazu. Teploty v Pekingu sahající k -10 stupňům nejsou ničím výjimečným. O dost horší je situace dále na sever či severozápad ovlivněný sibiřským klimatem. Ve Vnitřním Mongolsku a v provinciích Liaoning, Jilin a Heilongjiang jsou zimy velice kruté. V Harbinu je průměrná lednová teplota okolo -18 °C, nejsou však výjimečné teploty okolo -35 °C, když se k tomu přidá vítr, pocitový mráz klesá i na teplotu -45 °C. Ostatně z městečka Mohe, ležící na severu Heilongjiangu u ruské hranice (kam se mimochodem jezdí pozorovat polární záře), pochází čínský teplotní rekord -51.8 °C, přestože se nachází ve stejné zeměpisné šířce jako Berlín či Varšava. V létě však v severovýchodních oblastech dosahují teploty až k 35 °C, běžně je zde ale příjemný chládek oproti rozpálenému letnímu Pekingu, takže při zohlednění “čistoty” čínštiny v této oblasti to nemusí být špatné místo pro studium v jarním semestru (v podzimním už by to tak příjemné nebylo). Pokud by se náhodou někdo chystal studovat do oblasti severozápadní Číny, do Xinjiangu, což moc nepředpokládám (ne že bych to nechtěl doporučit, určitě to bude zajímavá zkušenost), musí se připravit na minimum srážek, horká léta a velice studené zimy.
Co se týče mých zkušeností z Guiyangu, byl jsem překvapený hned při prvním příjezdu. Zatímco v Chongqingu, odkud jsem přijel, panovalo šílené horko a vlhko, ve 400 km vzdáleném Guiyangu byl příjemný chládek. Guiyang je zhruba 1 300 metrů nad mořem a velká vedra a vlhkost se mu vyhýbá. Už v září se však začlo ochlazovat. Od října dál se už teplota pohybovala minimálně. Většinou bylo několik dní po sobě okolo 10-15 stupňů, zatažená obloha a častý déšť, v noci teploty dost klesají (na rozdíl např. od Chongqingu, kde je i po večech teplo), poté na několik dní vystoupala teplota ke 20 stupňům (ale jenom na den až dva, pak zase zima). V prosinci klesají teploty až k nule, výjimečně pod nulu. Sněží zde prý vzácně, předpověď to hlásila na předminulý víkend, nakonec k tomu ale nedošlo. Ale jenom týden předtím bylo o víkendu náhle 20 stupňů a obloha bez mráčků, takže jsme se šli koupat – začátkem prosince. Momentálně je 27. prosinec, čtvrt na jednu ráno a venku je údajně -1 °C (a na další dny předpověď sněhu, tak jsem zvědavý). Ve výsledku jsem překvapen, jak je zde klima chladné, jsme daleko na jihu a nadmořská výška taky není nijak závratná, přesto zde kolikrát byla teplota nižší než ve stejném okamžiku v ČR. Místní však tvrdí, že je letos chladněji než obvykle. Nepříjemné jsou pro mě hlavně chladné noci, především, dokud nebylo topení. Topení nám slibovala dodat škola, nakonec jsme usoudili, že se při rychlosti místního vyřizování nedočkáme a koupili si svoje (není tak drahé, takže to byla dobrá volba).
Ostatní faktory
Koho zajímá cestování, při výběru destinace zvažuje i jiné faktory než podnebí či jazyková situace. Mnoho lidí chce strávit svůj (půl)rok někde u moře, někdo zase chce hory či historii.
Čína je na krásnou přírodu velice bohatá. Na severovýchodě najdeme spíše nižší pohoří, ale také světoznámé krásy jako přírodní rezervace Changbaishan na hranici s KLDR. Krásné rozlehlé pastviny jsou doménou především hned sousedního Vnitřního Mongolska, které se táhne až do západní Číny, ale najdeme je také v Tibetu a Sichuanu. Toto jsou zase ideální oblasti pro návštěvu velehor. Yunnan také nabízí spoustu přírodních krás, hned na západ se rozkládá Guizhou a Guangxi, které jsou proslulé obzvláště hornatou krajinou, homolovitými kopci a jeskyněmi. Na jihu pak máme Hainan, dnes napůl ruský ostrov se spoustou pláží. Mezi další významné zajímavosti bych zařadil přírodní rezervace Jiuzhaigou, Huanglong a Emeishan v Sichuanu, Zhangjiajie v Hunanu, Huashan v Shaanxi či Huangshan v Anhui. Guizhou či Guangxi jsou zase zajímavým místem pro nahlédnutí do života národnostních menšin (Zhuang, Miao, Dong, Buyi, Tujia…). Další fakt k zohlednění je, že mnohá čínská města jsou postižena intenzivním znečištěním. Typicky Chongqing či Lanzhou jsou známá jako špinavá města, kde přes silný smog jen málokdy prosvitne slunce, umocněno je to ještě silně znečištěnou řekou (Dlouhá řeka v Chongqingu, Žlutá řeka v Lanzhou). Xi’an se zase nachází ve sprašové oblasti, je zde neustále velice prašno a slunce se také moc neukazuje.
Milovníci historie a čínské kultury si zase užijou ve městech jako Peking, Xi’an či Nanjing. Kromě nejslavnějších památek typu Zakázané město či Terakotová armáda v nich a jejich okolích najdeme stovky chrámů a významných hrobek. O Dlouhé zdi snad ani mluvit nemusím. Oproti tomu milovníci moderních velkoměst si přijdou na své v Shanghai, ale řekl bych, že i v Tianjinu, Shenzhenu a samozřejmě především v Hong Kongu. Málo navštěvovaným, ale přesto překvapivě moderním městem ve vnitrozemí je Chengdu.
Jelikož výše stipendia není ovlivněna výběrem destinace (v rámci jednoho druhu stipendia), i cenová úroveň daného města pro dost studentů může hrát roli při výběru. Tady je asi jasné, že cenová úroveň v městech, kde probíhá intenzivní rozvoj (Tianjin, Shenzhen, Xiamen…) může být o dost vyšší než v menších městech a chudších oblastech (Guiyang, Xi’an, Chongqing), ostatně v minulém článku padla informace o kolejích za 350 RMB v Chongqingu a 1 300 RMB v Shanghai. O cenové úrovni v Guiyangu se rozepíšu v dalších článcích.
V každé čínské oblasti taky najdeme jiné národnostní složení studentů, které se dá do určité míry predikovat. Shanghai je se svými vysokými cenami určitě atraktivnější pro bohaté Evropany a Američany než pro chudé studenty z jihovýchodní Asie. Ti se naopak soustředí v jižní Číně, kterou mají velice blízko a cenová úroveň není vysoká. Východ Číny (Peking, Tianjin, Shenyang, Jinan, Hangzhou…) je obecně velice populární pro studenty z Jižní Koreje, KLDR i Japonska. V čínském vnitrozemí zase častěji narazíme na studenty ze střední Asie. Proč to může být pro někoho relevantní? Záleží, jaké kultury jsou komu blízké a s kým se chce bavit. Nicméně Asiati často příliš neovládají angličtinu (což může být pro někoho motivace pro častější používání čínštiny), zase jsou některé komunity (Vietnamci, Korejci) často velice uzavřené a s cizinci se moc nebaví. O národnostním složení v Guiyangu se taky rozepíšu v jednom z příštích článků.
Poslední věcí, o které se rozepíšu, je čínská kuchyně. Ta je velice různorodá, takže jen obecně a stručně. Často se říká, severní kuchyně je slaná, západní kyselá a ostrá, jižní slaná a sladká, východní sladká. To je samozřejmě generalizace, kterou se moc řídit nedá. Ale opět, ať zváží každý sám podle dostupných informací na internetu, nemám dlouhodobé zkušenosti, abych z toho udělal nějaký závěr, snad kromě (jiho)západní kuchyně, která je podle mě pro průměrného Evropana nejproblematičtější. I v Guizhou je dost ostrého jídla, avšak není problém si říct o jídlo bez chilli, často se (alespoň cizinců) ptají automaticky. O kus víc si na ostrém jídle ujíždějí v Chongqingu a v Sichuanu, kde se navíc štědře používá sichuanský pepř (花椒). Má velice výraznou chuť (která přebije v jídle cokoli jiného) a paralyzuje ústa. Zatímco chilli mi nevadí skoro vůbec, na sichuanský pepř jsem si nedokázal zvyknout a jediná schovaná kulička v jídle mě dokáže naštvat. Nejostřejší kuchyně je prý ale v Hunanu, ale nemůžu soudit, nenavštívil jsem. V jižní kuchyni si zase přijdou na své ti, kteří rádi zkoušejí nové věci, říká se, že Kantonci sní všechno, co létá, kromě letadla, i všechno, co má čtyři nohy, kromě stolu. Není problém sehnat psí, hadí či kočičí maso, kromě toho určitě nezapomenu, jak nám Mgr. Kučera vyprávěl o jídle zvaném “tři myší písknutí” (čerstvě vyhlíhlé myšky, poprvé písknou, když jsou nabrány na hůlky, podruhé, když jsou namočeny do omáčky, potřetí, když jsou rozkousnuty). Neznamená to v žádném případě, že by se člověk, který experimentovat nechce, měl bát, tato jídla nejsou každodenní součástí jídelníčku a jsou většinou brány jako drahé speciality. Naopak, jižní kuchyně je vyhlášená. Obecně asi platí, že čím větší město, tím více zahraničního (ať už západní nebo třeba japonské) jídla se tam dá sehnat. Rozšířeno je KFC, o kus méně McDonald’s, Burger King a Pizza Hut. A hlavně Dico’s – takový čínský McDonald’s.
Chongqingské ohnivé peklo - to podlouhlého tvaru je chilli, to kulatého tvaru je sichuanský pepř.
Závěrem bych dodal, že jak bylo v článku popsáno, faktorů, podle kterých se lze při výběru destinace pro studium rozhodovat, je opravdu hodně, problematika toho, jak si vybrat, aby si z pobytu člověk odnesl co nejvíc (pozitivního, ne nenávisti k Číně), je složitá. Pokud máte pocit, že jsem na něco důležitého zapomněl, s něčím nesouhlasíte, chcete se zeptat nebo naopak podělit o své zkušenosti, je k tomu prostor zde v komentářích ke článku. V dalších článcích bych se rád rozepsal o samotném průběhu studia na Guizhou University a životě v Guiyangu.
Pingback: Čína | zennie.cz