Japonsko 2012 – první čtyři dny, Tōkyō, Nikkō, Hakone

I v roce 2012 mě čeká cesta do Japonska, jako obvykle v červenci, tentokrát se zdržím měsíc. Při cestě, která je zčásti pracovní, zčásti soukromá, celkově po Japonsku najedu a nalétám okolo 8 000 km. Nejdál na severu se vyskytuju v prefektuře Miyagi (zasažené velkým zemětřesením a tsunami minulý rok), nejdál na jihu až v druhé nejjižnější prefektuře Kagoshima. Většinu míst, kam jsem jel, už jsem v minulosti opakovaně navštívil. Úplně nový však pro mě byl ostrov Kyūshū, který se mi velice zalíbil a doufám, že ho někdy projedu podrobněji. O místech, která jsem už navštívil dříve, jsem se tu už většinou rozepsal, takže budu docela stručný. Fotil jsem ale stejně, protože jsem konečně vyjel do Japonska s lepším foťákem.

Z Prahy odlétám 1. července do Tōkya spolu se skupinou třinácti lidí, se kterými strávím následující dva týdny. Letím tentokrát s Turkish Airlines, z Istanbulu tedy místo obvyklé trasy přes Rusko letíme přes Kazachstán a Čínu, proto přilétáme ze západu a ne ze severu. A vyplňuje se to, v co jsem doufal – letíme v blízkosti hory Fuji, jejíž vrcholek se jako obvykle skrývá nad mraky, dokonce je na ni výhled přímo z levé strany letadla, kde sedím.

Výhled na horu Fuji z letadla

V Tōkyu se toho od mé poslední návštěvy před rokem moc nezměnilo. Hlavní novinkou je dokončení a otevřené nové televizní věže Tokyo Sky Tree ve čtvrti Sumida. Je vysoká 643 metrů, druhá nejvyšší stavba na planetě. Při první letošní návštěvě jsem se tam nestihl dostat, až později.

Přilétáme ráno, po přesunu na hotel do Asakusy vlakem a taxíkem volím nenáročný program, procházka okolo Císařského paláce, Kongresové centrum, pěšky do Ginzy a chvíle volna v budově Sony, v jejíchž spodních patrech se konají pravidelné exhibice nových produktů. Na hotel se vracíme pozdě odpoledne, mě ještě bohužel čeká vyplňování čtrnácti formulářů na JR Passy, cesta na nádraží Tōkyō, kde mi slečna (když dorazím asi 10 minut před zavírací dobou) lítostně oznámí, že od letoška jsou na JRP nové formuláře a ty, co jsem hodinu vyplňoval, jsou mi k ničemu. Takže nové, pak vyřídit všechny lístky na vlaky JR na příštích 14 dnů. Následně cesta na nádraží Asakusa, kde zařizuju lístky na následující den (jiná vlaková společnost). Pěšky se pak vracím přes chrám Sensōji (kde jsem nikdy nebyl v noci) na hotel, po cestě ještě večeře.

Císařský palác

V budově Sony

Pohled na Sky Tree v noci z Asakusy. Před rokem už byla sice stavba zvenku dokončena, ale až teď jsem ji poprvé viděl svítit.

Staré a nové - chrám Sensōji a Tokyo Sky Tree

Plakáty s nejhledanějšími zločinci

K první večeři v Japonsku jsem si vybral totéž, co minulý rok. Rāmen, gyōza a pivo, ve stejné restauraci jako téměř přesně před rokem.

Pár lístků...

Hned ráno jedeme vlakem do Nikkō. Vycházíme v 7:30, stavujeme se na snídani. Bydlíme v Tōyoko Inn, prostory na snídani jsou dost malé a hlavně snídaně je jen japonská (a ne moc dobrá), což by pro většinu lidí představovalo problém, proto chodíme ráno do nedalekého Denny’s.

Snídaně v Denny's

Do Nikkō je to vlakem zhruba dvě hodiny, během kterých většina lidí objevuje kouzlo výčepu ve vlaku a využívá příležitosti k vyzkoušení japonského piva. V Nikkō zařizuju lístky na autobus a absolvujeme obvyklý okruh, most Shinkyō, chrám Rinnōji (bohužel se stále opravuje), svatyně Tōshōgū, Futarasan a Taiyūin.

Známé tři opice Kikizaru, Iwazaru a Mizaru (neslyšet, nemluvit a nevidět) v Tōshōgū. Znázorňují jedno staré přísloví jako slovní hříčku.

Brána Karamon, která se ještě minulý rok opravovala

Novinkou u svatyně Tōshōgū je částečné zpřístupnění pětipatrové pagody. Je trvale zavřená, letos se po dlouhé době dalo dostat až k ní a nahlédnout dovnitř. Co jsem pochopil z informačních tabulí, má to souvislost s otevřením Tokyo Sky Tree. V pětipatrové pagodě je totiž zavěšen dlouhý cedrový kmen, který vyrovnává otřesy způsobené nárazy větru a zemětřesením. To je ve svém principu stejná technologie, jaká se používá v moderních výškových stavbách, tedy zjevně i Tokyo Sky Tree. Ke vstupence dostávám složku na papíry, kdy je vedle sebe vyobrazena právě tato pagoda a Tokyo Sky Tree.

Pětipatrová pagoda

Po prohlídce je ještě dost času a zvažuju cestu k řece, kde je řada bůžků Jizō. Poprchává, tak se mi do toho nechce, nakonec ale lidi projeví zájem, tak jdeme.

Jizō u řeky

Večer v Tōkyu mě Petr, jeden z účastníků, požádá, ať ho vezmu do nějaké typické japonské hospody. Proč ne, tyto podniky, kterým se říká izakaya (vypadá to dost jinak než česká hospoda), mám velice rád. A zrovna v Asakuse o ně není nouze. Máme ale nejdřív problém najít nějakou, která vypadá sympaticky, takže až asi po dvaceti minutách do jedné vlezem. I tady jsme atrakcí pro místní, jedna stará paní se mi neustále snaží něco vyprávět, bohužel ji přes alkoholový opar (na její straně) nerozumím téměř ani slovo. I objednání jídla je problém. V těchto “echt” hospodách se nevyskytuje nic jako jídelní lístek, není stálá nabídka, když něco je, napíšou to na papír a pověsí někam na zeď. Takže po celé izakayi jsou náhodně na všemožných místech vystavené papíry s ručně naškrábanými nápisy, kterým mám taky docela problém rozumět. Jedna věc je, jak jsou naškrábané, druhá věc je, že v izakayích se podávají specifická jídla, jiná než v restauracích, a mají své názvy, které z velké části prostě neznám (což se mi protentokrát nevyplatilo).

Vyberu pár věcí, které jsem schopen rozluštit a vypadají chutně. Prý nemají. Ani na druhý pokus. Ale doporučují mi cosi, co je prý “něco jako yakitori” (yakitori je kuřecí maso, případně vnitřnosti, opečené na špejlích). Jedna špejle za 90 yenů, celkově 13 druhů. Objednáváme od každého jeden, přičemž čtyři z nich nemají, tak za chvíli dostáváme devět jakýchsi špejlí. Pouštíme se do jídla, chutná to všechno tak nějak… gumově, nijak. Nějaké vnitřnosti evidentně, Marně čekám, kdy narazím na maso.

Motsuyaki

Když jsem asi v půlce, naráz si všímám, že na ceduli přímo přede mnou je ta samá nabídka. Od té, kterou nám ukazovali, se však liší v jedné zásadní věci – kromě samotného specifického názvu, co se pro konkrétní pokrm používá, je pod každou položkou v závorce napsané, která část těla to je. Nestíhám se divit, naštěstí to “nejhorší” už mám za sebou, protože na rozdíl od Petra ochutnávám zprava doleva. Ze solidarity radší pomlčím a prozradím mu to až po “jídle” (stejně to všechno nedojíme, protože většina věcí se prostě nedá rozžvýkat).

Co jsme snědli

Pokrm se tedy jmenuje motsuyaki, což jsou prostě opečené vnitřnosti. Nevěděl jsem, dohledal jsem později, teď už nezapomenu. Do konce pobytu jsem nápis “motsu” ještě několikrát spatřil, tak jsem si vždycky vzpomněl na tento zážitek a danému podniku se obloukem vyhnul. Co se týče samotného překladu výše zobrazené cedule, tak zleva doprava: mozek, játra, srdce, jazyk, průdušnice, slezina, varlata, vagina, prsa, děloha, žaludek, tlusté střevo a konečník. No, sice nás ještě natáhli (resp. asi zaúčtovali sake, které nám nedonesli, což jsme si uvědomili pozdě), ale aspoň máme zážitek a všichni si z nás po zbytek pobytu mají proč dělat srandu :)

Samozřejmě se necítíme úplně sytí, takže už dojdeme na hotel, který je blízko, odložím si cennosti (pro jistotu) a na recepci se ptám, kde je tu nějaká dobrá izakaya. Posílají nás do zapadlé uličky, kde jsou yatai, stánky s jídlem, a občas nějaká izakaya. Jdeme. Zapadáme do jednoho podniku, opět budíme velkou pozornost (běloši, ještě k tomu jeden mluví japonsky), při objednávání se nás paní ptá, odkud jsme, po zbytek času každou chvíli zaslechnu, jak se o nás někdo baví.

Tohle už chutná lépe...

K jídlu si dáváme pivo. U baru popíjí sám jeden pán, který popíjí nějaký zajímavě vypadající nápoj. Ptám se později, co to je, prý oolong smíchaný se shōchū. Shōchū mi nechutná, jednou jsem koupil v plechovce dokonce namíchané s oolongem, což bylo otřesné, přesto to ale vypadá dobře, stojí to 500 yenů, tak nakonec zkoušíme. Je to dobré, velice osvěžující a vůbec v tom nejde cítit alkohol (otázka je, jestli je to výhoda nebo nevýhoda).

Pan hospodský nalévá shōchū.

V izakayi. Pán sedící v pravé části fotky nás pak bere dál.

Zhruba v 10 se zavírá. V té době už jsme tu jen my a pán, který popíjel shōchū s oolongem. Už dříve se na nás několikrát ohlížel, teď se s námi dává do řeči a nabízí, že nás někam vezme dál. Proč ne. Posouváme se asi o dvě stě metrů dále, tentokrát už je to velká a luxusní izakaya. Ptá se, jestli máme hlad. Trochu. Objednává asi deset porcí jídla. Dva saláty, dva tácy sushi, maso na špejli, slaninové závitky… nejsme naprosto schopní to sníst. Nad pivem a shōchū s oolongem sedíme asi ještě dvě hodiny, já funguju jako tlumočník. Náš nový kamarád se jmenuje Yasuo, je mu 46, dvakrát rozvedený, tři děti, vypráví spoustu zajímavých věcí ze života v Japonsku. Dnes mu umřel kamarád, což je důvod, proč strávil většinu večera u sklenice alkoholu. Nakonec platí celou útratu, dává nám číslo, že ještě v následujících uvidíme (to bohužel nakonec nevyjde). Asi ve dvě jsme zpátky na hotelu.

Třetí večeře

Ráno sraz v 8, opět cesta na snídani, odtud metrem a vlakem na Shinjuku, nejrušnější nádraží na světě, o kterém už jsem dříve psal. Bohužel se víc věcí nepodaří a nakonec jsem rád, že jsme neměli koupené lístky předem, protože vlak, kterým jsem plánoval v 10 odjet, by nám asi o 10 minut ujel. Naštěstí další jede v 10:40, z toho jsem měl trochu strach. Takže máme volno na krátkou procházku po Shinjuku, v 10:40 odjíždíme do Hakone.

Ráno v Shinjuku

V Hakone absolvujeme tradiční okruh (lanovkou do údolí Ōwakudani, dolů k jezeru Ashinoko, stará celnice na trase Tokaido, autobusem zpátky do městečka Hakone-Yumoto. Z Ōwakudani bývá výhled na Fuji, bohužel v létě je dobrá viditelnost dost vzácná. Bohužel je v daném směru totálně zataženo a ani po hodině a půl volna to nevypadá nadějně, tak už jdu na místo srazu (ze kterého je výhled daným směrem zakryt budovou). Chvíli před časem srazu za mnou někdo naštěstí doběhne a informuje mě, že se ukázala! Fakt že jo, ze tří mých návštěv tady byla vidět daleko nejlépe. Tenhle výhled vydrží skoro půl hodiny, tak čas odjezdu odkládáme a fotíme. Nebýt zmeškaného vlaku ráno, horu bychom neviděli…

Výhled na Fuji

Dole u jezera Ashinoko

Celnice je bohužel zavřená, tak se vracíme dříve, následuje koupel v onsenu. Skvělé zakončení dne. Do Tōkya se vracíme pozdě, okolo desáté hodiny jsme na hotelu.

Následující den máme na programu samotné Tōkyō. Asi tentokrát žádné místo, o kterém bych nepsal dříve, tak jen stručně s pár fotkami. Ráno chrám Sensōji, odtud lodí do zahrad Hamarikyū, pěšky po mrakodrapové čtvrti Shiodome, vlakem na umělý ostrov Odaiba, zpátky na pevninu, metrem a vlakem do čtvrti Harajuku do svatyně Meiji, po nákupní třídě Omotesandō směrem k Aoyamě, metrem zpátky do Asakusy.

Čaj v zahradách Hamarikyū

Přáníčka v zahradách Hamarikyū

Kočičí kavárna na Odaibě

Japonci obvykle zákazy dodržují, jsou však některé, na které se absolutně kašle. Např. když je někde napsané parkování kol, je to téměř zárukou toho, že tam nějaká kola budou. Kolemjdoucí Japonka byla mým focením této scény velice zaskočena a ptala se mě na důvod...