Shanghai – víkendový výlet na východ Číny

15. – 18. listopad 2012

Ještě před přistáním na čínské půdě v srpnu jsem své nové kamarádce Amy v letadle slíbil, že ji přijedu navštívit, a to jsem hodlal dodržet. Proto jsem hned po příjezdu do Guiyangu začal sledovat letenky, zjistil, že nejnižší ceny letenek jsou zhruba dva měsíce před odletem, po konzultaci s Amy jsem nakonec koupil letenku na termín 15.-19. listopadu (ve čtvrtek brzo ráno odlet z Guiyangu, v pondělí pozdě večer návrat, takže 5 téměř celých dní). Amy slíbila, že mě městem provede, ubytuje mě a hlavně mě seznámí s prý úžasným shanghaiským jídlem. Až na to ubytování vše vyšlo, rodiče zakázali, aby se v jejím pokoji zdržovala cizí osoba mužského pohlaví (ano Asie, nepřekvapuje mě to, spíš mě překvapilo, že mi to vůbec nabídla), takže si rezervuju hostel na 3 noci po 55 kuaích. Čtvrtou noc plánuju strávit v Hangzhou, ve městě asi 170 km od Shanghaie, kde studují tři mé spolužačky z brněnského KSČ (kulturní studia Číny, pro nezasvěcené).

Výlet pro mě začíná ve středu večer, kdy se vydávám do centra Guiyangu. Ze čtvrti Huaxi, kde bydlím, cesta na letiště veřejnou dopravou trvá okolo dvou hodin, odlet mám po osmé hodině ranní. Původně zvažuju přespat v guiyangském hostelu, který už znám z dřívějška, ale asi týden před odletem se zapovídám se spolužákem Thomasem, který zmiňuje, že má byt nedaleko letiště a mohl bych přespat u něj. Skvělé. V osm večer tedy vyjíždím od kampusu autobusem, kterým jsem nikdy nejel, do čtvrti, kde jsem nikde nebyl, takže nejdříve Thomasův byt nemůžu najít, nakonec se to nějak podaří. Ptám se Thomase, kdy by mi doporučil ráno vyjít (ať stíhám chytnout taxi a odbavit se), že mi to letí v 8:35, prý tak v 7:15. Zhruba v 7:20 tedy ráno jdu chytat taxi, až chvíli předtím si uvědomuju, jak málo času mám, dal jsem totiž na jeho doporučení, aniž bych si to spočítal (a jsem zvyklý i na vnitrostátní lety jezdit dvě hodiny před odletem). No, ještě horší to je, když se v taxíku podívám na letenku a zjistím, že jsem se spletl, letí to v 8:15. To už jsem trošku nervózní, ale taxíka jsem chytl hned, na cestě nejsou žádné zácpy a na letiště to opravdu není daleko, takže když dorazím, jdu rovnou na červeně svítící check-in, který za 10 minut zavírá, projdu bezpečnostní kontrolou, nakoupím pár drobností pro Amy (nejznámější produkt provincie Guizhou je pálenka Maotai z čiroku, podle mě extrémně hnusná, a nic jiného reprezentativního dříve sehnat nemůžu, proto až na letišti nakupuju místní čaj a sladkosti z městečka Qingyan) a rovnou jdu do letadla. Před odletem si Číňani přede mnou volají letušku a ptají se na rozbité panely nad hlavou, co s tím, letuška prohlédne, osahá a mávne rukou, feiji tai lao le, letadlo už je prý staré. To mi samozřejmě při startu v silném větru pak moc na jistotě nepřidává.

Zhruba o dvě a čtvrt hodiny přistáváme na letišti Pudong, kde mě vítá krásné počasí, okolo 15 stupňů, slunečno, tohle jsme v Guiyangu už nějakou dobu neměli. Spěchám rychle do města, zhruba v 10:45 se dostávám z letadla, marně jsem před odletem doufal, že se mi podaří stihnout vlak právě v 10:45. Na letiště Pudong totiž jezdí maglev dosahující rychlosti 431 km/h, což bylo i důvodem, proč jsem chtěl letět na Pudong a ne na letiště Hongqiao, kam směřuje drtivá většina vnitrostátních letů (letů na Pudong je míň a jsou často násobně dražší, i když ve chvíli, kdy jsem to kupoval, to zrovna překvapivě u jednoho letu bylo naopak). Bohužel touto rychlostí jezdí vlak jen ve špíčce, která končí v 10:45 (a začíná pak zase odpoledne), takže poslední rychlý vlak mi ujel a nasedám v 11:00 do dalšího, který se loudá jenom 301 km/h a třicetikilometrová vzdálenost mu trvá celých osm minut. Zvažoval jsem i několikanásobně levnější cestu metrem, ale trvá dýl, já spěchal na schůzku s Amy a přece jen jsem si chtěl maglev zažít, v plné rychlosti snad ještě někdy časem.

Z maglevu přestupuju na metro a jedu asi 13 zastávek přes centrum do čtvrti Changning, kde mám zarezervovaný hostel a schůzku s Amy. Když stojím na recepci, už mi Amy volá a žene mě na zastávku Jiangsu Road, odhazuju krosnu na pokoj a hned tam mizím. Slíbila mi totiž, že mi ukáže univerzitu a vezmě mě na hodinu japonštiny, kterou si byla nucena od letoška zapsat. Scházíme se v metru, seznamuje mě se svým přítelem a jedeme do kampusu Shanghai Jiaotong University. Mylně čekám, že je někde v centru, ale třikrát přestupujeme v metru, nakonec ještě taxi a po hodině a půl jsme v kampusu. Výuka japonštiny na dost mizerné úrovni, především kvůli velkému množství studentů ve třídě a nemožnosti individuálního přístupu (takže osobně hodnotím povinnou výuku japonštiny na jejím oboru jako zbytečnou překážku – ti, co jsou tam z donucení, se nic nenaučí, ti, co se něco naučit chtějí, nemají možnost kvůli velkému počtu lidí – no ostatně to velice dobře znám ze své domovské univerzity).

Ve chvíli, kdy se vracíme do města, už je tma. Přijedeme na ulici Nanjing, která se táhle přes celé centrum a je jakousi shanghaiskou obdobou Ginzy či Pařižské ulice. Amy je odhodlaná přimět mě se do Shanghaie zamilovat a volí k tomu dobrou taktiku – přes jídlo. Nejprve to je sladká brambora plněná sýrem a zastávka u stánku s pitím (nakonec se odhodlám vyzkoušet slané kakao – kupodivu je to tak od třetího loku dobré), pak se jde na knedlíčky Xiaoyang Shengjian, prý místo, které by měl každý cizinec navštívit jako první (shodou okolností na něj předchozí večer dostávám doporučení od svého českého spolužáka Lukáše). Samozřejmě je místo tak profláklé, že je třeba před prodejnou stát dlouhou frontu. Ani to však Číňany netrápí, protože je naprosto běžné si jídlo z jednoho podniku vzít jinam. Vlastně je to docela zvykem si do jednoho podniku přinést jídlo nebo pití odjinud (u nás v kampusu většina levných podniků ani pití neprodává, místo toho nás pošlou – nebo sami zajdou – do supermarketu naproti, a nikomu nevadí, když se k jídlu vypije 30 piv). Hned vedle je KFC, mí kamarádi hned plánují koupit knedlíčky a přesunout se tam – to zhatí cedule zakazující v KFC podobné praktiky. V následujících dnech si všímám, že tuhle ceduli mají všechny zahraniční řetězce. Vtipné :) Čínské podniky s tím opravdu problém nemají.

Shengjian samozřejmě vynikajicí. Sice jsem slyšel, že v shanghaiských knedlíčcích je kromě masa i vařící šťáva, ale zapomněl, takže po rozkousnutí stříká žhavý vývar všude. Před druhým pokusem se mi dostává poučení, prý jen jemně nakousnout (“treat it gently, like a lady”, prý), šťávu vysát a pak teprve sníst. Daří se. Po čtyřech kouscích si říkám, že sice fajn, ale ještě bych něco snědl (přece jen jsem za celý den snědl jen pár sušenek a malou svačinu v letadle). To jsem nevěděl, že to je teprve první večeře…

Hned po pár minutách Amy navrhuje zajít na nějaký zákusek, nejdříve košíček ze sladkého těsta se sýrem, k tomu pak nějaký dortík z anglické pekárny. V Asii mám k pečivu a zákuskům velkou nedůvěru a vyhýbám se jim, jak to jde (Asiati to prostě neumí, dobré pečivo a zákusky jsem měl, ale opravdu velice vzácně a za draho). Samozřejmě to nebudeme jíst na ulici, takže zapadneme do japonského bufetu a kupujeme k tomu takoyaki – moji oblíbenou japonskou lahůdku, kuličky z těsta s nasekanými chobotničkami. Obojí vynikající.

Naše další kroky vedou do kantonské restaurace. Tentokrát je přenechán výběr mně, ale jídelní lístek je tak obsáhlý, že stejně nakonec vybírá Amy. Na stůl putuje podivné nasládlé želé, plátky kachny a kuřete nasladko, zajímavé tyčinky se slanou omáčkou (prý typická shanghaiská snídaně), ale vrcholem večera jsou… kuřecí pařátky, na kterých si Číňani ujíždějí. Když se mě ptali, jestli je chci, rázně jsem to odmítl… a asi právě proto je objednali, že musím. Není cesty ven, takže jsem si vyzkoušel “jídlo”, do kterého bych se asi nikdy nenechal ukecat, kdybych nebyl přinucen :) No, na pařátcích není skoro co okusovat, to málo co tam je, nemá v podstatě žádnou chuť (jen jde slabě cítit tukem). Ale tyhle byly v nějaké omáčce, takže to aspoň chutnalo po té omáčce. Proč Číňani neustále pojídají (ve vlacích to je vidět obzvláště často) suché pařátky (prodávají se normálně vakuově balené v obchodech), to se mi tímhle stále nevysvětlilo.

Po každém jídle se mě ptají, na kolik procent jsem plný, teď už docela dost, takže se jde ještě do vyhlášené zmrzlinárny a konec. Je půl deváté, jsme všichni plní, Amy s přítelem něco mají, takže se loučíme. Domlouváme se na sraz další den, ona nechce “moc brzo”, tak čekám tak v 10, ale to prý znamená tak ve 2. On chce dřív, nakonec je to kompromis a sraz máme na východní (dnes jsme byli na západní) ulici Nanjing v metru. Já se po ulici Nanjing procházím až na Renmin Guangchang (Lidové náměstí), kde je známé Shanghaiské muzeum, tam vlezu do metra a jedu zpátky na hostel. Na pokoji (dorm pro 4) dva Číňani (a teda až ráno jsem poznal, že jazyk, kterým se baví, je čínština, takže by mě opravdu zajímalo, z které části Číny) a jeden Evropan, nikdo ani nezdraví, takže socializace se pro dnešek nekoná.

Ráno mám sice hromadu času, ale jsem unavený, takže pozdějšího srazu využiju pro odpočinek, vstávám v 10, z postele se vyhrabávám o hodinu později. Trošku s předstihem vyrážím na metro, na stanici si dávám snídani/oběd v McDonald’s. Ne, že by mi čínské jídlo nejelo, ale vzhledem k tomu, že tohle v Guiyangu nemáme a přece jen po třech měsících v Číně dostane člověk chuť na změnu, tak mi chutná, přestože v ČR se tam stravuju opravdu minimálně. Když přijíždím na místo srazu, Amy píše, že kvůli dešti nemůžou sehnat taxi a přijedou o 10 minut později, nakonec mění místo srazu na křižovatku venku (místo srazu dole v metru), prý se vydávají pěšky, nakonec taxi chytnou a přijíždějí s téměř hodinovým zpožděním, volají mi a nabírají mě do taxíku směrem k Yuyuanu, tedy zahradám Yu, kde jsme za dalších 10 minut.

Co v Yuyuanu? Myslel jsem, že si prohlídneme pěkné zahrady, ale… ne. Jdeme jíst. Je tam spousta dobrého jídla a to se musí využít. Jako první je to luxusně vypadající podnik, kde dělají xiaolongbao. Malé napařované knedlíčky plněné zeleninou či masem – asi nejslavnější prvek shanghaiské kuchyně (a asi jediné jídlo, co jsem znal předem). Amy vysvětluje, že je to sice velice slavné, přesto shanghaiská kuchyně nabízí spousty lepších jídel. Já si teda nestěžuju, xiaolongbao jsou super (taktiku vypití vývaru už mám navíc zvládnutou ze včerejška), aby taky ne, když jeden košík se šesti kusy stojí až 106 kuaiů (tedy cena jediného knedlíčku je vyšší než můj průměrný výdaj za večeři v kampusu). Košíky objednáváme tři – se zeleninou, s masem a s masem a krabími jikrami. K tomu putují na stůl ještě smažené kuličky z mletých krevet a smradlavé tofu (o kterém jsem psal dříve v postech o Taiwanu). To mi ale nesmrdí vůbec a je velice dobré (stejně jako smradlavé tofu na Taiwanu). To se nedá říct o smradlavém tofu, co jsem viděl jinde v Číně, jeden stánek bývá občas při východu z našeho kampusu, projít kolem něj je utrpení… ještě jsme nezjistili, jestli tam tak smrdí to tofu nebo ta obrovská otevřená popelnice hned vedle.

Tentokrát jsem rychle plný, protože jsem před chvílí obědval. Hned venku se mě Amy ptá na měsíční koláčky (zmiňoval jsem v postu o Kangdingu), prý jestli jsem měl někdy plněný masem. Ne. Tak za 30 sekund už ho mám v ruce. Tvrdila mi, že není sladký, ale lidé ze Shanghaie mají evidentně jiný pojem o slově sladký (říká se, že východní kuchyně je sladká), takže tohle mi úplně nejede. Vzápětí si ale spravím chuť na ningboských knedlíčcích (Ningbo je město v provincii Zhejiang, od Shanghaie jenom přes Hangzhouský záliv), jsou sladké a plněné černým sezamem – vynikající. Poslední kapkou do už tak plného žaludku je pak koláček s fazolemi a vepřovým sádlem (kvůli kterému to prý Amy nechutná, ale já tam nic takového necítím). Kromě toho mě Amy ještě nutí nakupovat spoustu sladkostí, tak nakupuju pro kamarády v Guizhou, sám ale nic už nejsem schopen sníst.

Pěšky jdeme směrem na východ k řece Huangpu, která Shanghai rozděluje na dvě hlavní části – staré (relativně) Puxi (znamená “západně od řeky”) a nový Pudong (“východně od řeky”) – čtvrť, kde byly před pár desetiletími jenom bažiny, ale od té doby tam stihlo vyrůst spoustu mrakodrapů, které dnes už jsou neodmyslitelnou součástí Shanghaie. Asi kilometrovému úseku na břehu řeky v Puxi se říká The Bund a je to pravděpodobně nejznámější místo v Shanghai. Pocházejí odsud známé fotografie panoramatu Pudongu, kromě toho je zde vystavěna řada budov v koloniálním stylu. Tady se se mnou oba opět loučí, protože musí jet do školy. Naráz jsem nějak sám a přepadá mě blbá nálada, protože prší, výhled nestojí za moc (a ještě mi blbne stativ) a celkově mám pocit, že se toho nějak dneska moc pokazilo, takže si kupuju německé pivo s českým nápisem, asi hodinu se ještě sám procházím po Bundu a pak směřuju na metro a zpátky na hostel.

Je pátek a mám chuť vyjet někam do clubu, několik mi jich doporučoval dříve zmiňovaný kamarád Lukáš, který v Shanghai studoval celý minulý akademický rok. Samotnému se mi nechce, seznamuju se na hotelu s Brazilcem Marcusem (který by šel, ale bohužel ho dnes, první den v Číně, obrali o 300 dolarů…) a Britem Paulem, který ve třiceti letech skončil s prací, poprvé vyletěl do zahraničí a plánuje cestovat 18 měsíců. S Paulem nakonec vybíráme undergroundový club Shelter (doslova, jedná se o bývalý protiatomový kryt v podzemí), který je asi jen dva kilometry od hostelu, ale pořád prší, tak bereme taxi. Venku plno podivných individuí, jednak žebráků, jednak prodavačů trávy a haše, přes které se probíjíme, platíme 30 kuaiů za vstup a jsme zklamaní. Přestože je pátek, vůbec to tu nežije, uvnitř sedí na lavičkách asi šest párečků a jedna banda cizinců (která se s námi nechce bavit), takže si vystačíme s jedním předraženým Tigerem (singapurské pivo), asi třičtvrtě hodiny kecáme, pak to vzdáváme a vracíme se na hostel. Pěšky, v dešti, zhruba v jednu jsme zpátky.

Další den má Amy bohužel ráno zkoušku a celý den školu (ano, sobota, vítejte v Asii), jsem domluvený s Katkou a Ivonou, spolužačkami z Brna, co tady teď studují, že někam zajdem. Sraz je domluvený na 6 večer, takže do té doby mám spoustu času. Plánuju zařídit vlakový lístek do Hangzhou na další den a navštívit Muzeum propagandy. Na hostelu se ptám, kde se tady prodávají lístky na vlak, pošlou mě zhruba kilometr směrem, kudy jsme se včera s Paulem vraceli, takže mám představu. Hned při východu z hostelu se ke mně přidává Američanka z Minnesoty, že taky potřebuje koupit lístek. Říkám ok, aspoň je s kým pokecat, za deset minut už toho lituju. Odhadem zhruba stopadesátikilová slečna, která na všechno, co řeknu, odpovídá něco ve stylu: “Ohhhh reaaaallyyyyy, that’s sooooooo awwwwwwwesoooooome!”, když třeba řeknu, že si jdu koupit do obchodu pití, prohlásí: “Ohhhhhh yeaaaaaahhhh, such a greaaaaaat ideeeaaaaa!” a tak dále, což mi ve spojení s jejím vychloubáním začne velice rychle lézt na nervy. Bohužel je prodejna lístků zavřená, tak se vydávám do Muzea propagandy, které je o další kilometr dál (velice blízko Shelteru) a ona se přidává. To je velice těžké najít, šel jsem jenom po paměti, když nikde nebylo, vytáhl jsem mapu, vrátil se do místa, které mapa ukazovala. Nikde nic, obytné paneláky a vedle hotel. Co teď?

Už se chci jít někoho čínsky zeptat, když pár metrů od nás vystoupí dvě Evropanky z taxíku, Američanka je iniciativní a jde se zeptat. Máme jít přes vrátnici do tohoto sídliště, tam do paneláku označeného písmenem B, sejít do sklepa a tam to je. WTF? Cítíme se hodně divně, když lezeme do normálního obytného paneláku (nikde absolutně žádné značení), ale když sjedeme výtahem do suterénu, přímo před námi se objeví cedule vítající nás v muzeu. Platíme vstupné a procházíme. Jsou zde vystaveny spousty propagandistických plakátů z 50. a 60. let, některé jsou dnes docela vtipné, některé spíše smutné. Ve vedlejší místnosti je obchod se suvenýry, kde je možné zakoupit i spoustu relikvií z dané doby, od malých plakátů až po propagandistické učebnice angličtiny. Upřímně jsem divil, že vůbec čínská vláda připustí existenci podobného muzea, na druhou stranu se mi tímhle vysvětluje to prapodivné umístění muzea bez jakéhokoli značení.

Snažíme se dále pokračovat v pátrání po jiné prodejně lístků, ptám se v nedaleké trafice a nakonec nacházíme. Ulevuje se mi, že mám lístek a že se mi daří zbavit se Američanky, která sedá na metro a jede zpátky na hostel. Plánoval jsem sice koupit lístek na levný vlak K (jede zhruba 2 hodiny), nakonec si řikám, že když už je ta možnost, tak vyzkouším nejrychlejší čínskou třídu vlaků G, který stojí o kus víc, ale 170kilometrovou vzdálenost překonává za pouhých 49 minut. Přece jenom v Hangzhou mám málo času a mohl jsem si ho možná vyhradit víc.

Mé další kroky měly směřovat do místa Tianzifang, pěkného místa ve staré francouzské čtvrti (kde se právě nacházelo i ono muzeum, jen asi o 2 km jinde), ale překvapivě se vyjasnilo (ráno bylo ošklivě), tak jsem změnil plán a rozhodl si užít pěkný pohled na mrakodrapy, který mi unikl včera. Jdu na metro k chrámu Ping’an, odtud asi 20 minut metrem pod řekou až do Pudongu, kde se mrakodrapy nachází. Nic jsem nejedl (už jenom proto, že jsem nechtěl jít na jídlo s onou Američankou), takže mám hlad a opět to řeší McDonald’s (tentokrát ale spíš z důvodu jejich jednotných cen, protože v Pudongu bych jinak za jídlo dal šílené peníze).

Nejprve se snažím dostat na pobřeží (a podívat se na řeku a Bund z druhé strany) a rozhoduju se, odkud bych se chtěl podívat na město shora. Hlavní možnosti jsou tři, věž Oriental Pearl Tower, Jinmao Tower a Shanghai World Finance Centre (alias “otvírák”). Perlu vyřazuju jako první, má nejdražší vstupné, je tam nejvíc lidí a výhled je nejnižší a prý celkově nic moc (jedinou výhodou je skleněná podlaha). Mezi zbylýma dvěma dlouho váhám, nakonec volím dražší variantu, otvírák. Za vstupné do nejvyššího patra bych měl platit 150 kuaiů, až na místě zjišťuju, že studenti pod 23 mají slevu, já mám sice 23 přesně, ale kombinace čínského studijního průkazu s pasem prochází a za 100 kuaiů už je to srovnatelné se vstupným na Jinmao (88 kuaiů).

Ve SWFC je nejdřív dole k vidění model města (na kterém se postupně střídá den a noc), a informační video o budově. V době svého dokončení v roce 2007 byla nejvyšší budovou v kontinentální Číně, druhou nejvyšší na světě (494 m). Vyhlídka ve 100. patře je údajně nejvyšší na světě – 474 m (v nejvyšším současném mrakodrapu na světě, Burj Khalifa, je vyhlídka ve výšce 452 metrů). 100. patro se nachází přesně nad tou “dírou” v mrakodrapu, dále lze navštívit 97. patro těsně pod dírou a 94. patro, kde se zdržuju nejdýl, protože je prostorné a pohodlné, dá se i sednout. Nemám moc co na práci, takže čekám na setmění, abych si užil i noční výhled.

Večer mě čeká zase večeře s Amy s přítelem, kteří se mi dříve nemohli věnovat, k tomu se přidávají Ivona a Katka, spolužačky z oboru v Brně. Původně chceme na variantu hotpotu xiabu xiabu (tipuju, že se jedná o japonské shabu-shabu), je plno, tak hledáme něco jiného. Nakonec se usidlujeme v japonské restauraci. Chuť spíš průměrná, oproti běžným podnikům zaostává, ceny šílené, ale co už, japonské jídlo jsem dlouho neviděl a dlouho neuvidím.

S čínskou částí naší party se loučím, už je po zbytek výletu neuvidím. S holkama se vydáváme metrem do čtvrti Tianzifang, kam jsem chtěl jít ráno, ale změnil jsem plány. Proč? Je tam pěkně a dá se tam narazit na české pivo. A není to Plzeň ani Budvar… je to Černá Hora, pro mě velké a příjemné překvapení. Ne tolik příjemné už je překvapení při pohledu do nápojového lístku, očekávám předraženou cenu okolo 30 kuaiů, nakonec je to za dvojnásobek. Ale zkusím to, holky zůstávají u Stelly za 40. Ještě se nám k tomu snaží vnutit nějaké drobné snacky, které stojí taky minimálně 40, což odmítáme, nakonec dostáváme zdarma arašídy.

Nad pivem si vyměňujeme všemožné zkušenosti ze studia i cestování v Číně, po jedenácté hodině platíme a odcházíme. Bohužel jsme nestihli poslední metro, takže nezbývá než taxi. Já to mám cca 6 km, plánuju cestu pěšky, ale mám to stejným směrem jako Ivona, tak nakonec jedu s ní, platím část taxíku (jehož taxametr naskakuje šílenou rychlostí, takže příjezd na místo určení vyčkávám velice netrpělivě) a vystupuju dřív. Na hostel to mám zhruba půl kilometru, ale běžně chodím z druhé strany. Jdu podle mapy, která mě bohužel žene do podivné uličky. V Shanghai (stejně jako na většině jiných míst v Číně) se cítím naprosto bezpečně, tedy do té doby, než vlezu do téhle uličky. Naráz nikde žádné světlo, evidentně nikde žádná funkční elektrika, rozbořené domy, bordel na ulici, smrad (nic podobného jsem v Shanghai do té doby neviděl… a to bylo pořád v centru). Abych se děsivé uličce vyhnul, musel bych obcházet docela velký blok domů, což se mi nechce, takže 200 metrů hororu nějak přežiju, ale podobný strach a nejistotu jsem cítil naposledy asi při vytuhnutí v tibetském průsmylu Chola… Na hostelu potkávám Paula popíjejícího White Russian s jedním Velšanem a jednou Číňankou, dám si s nimi jedno pivo, ale nemáme si moc co říct a jsem unavený, takže jdu spát.

Vyúčtování výletu v příštím příspěvku.