Poslední den už se nechceme dál na žádné vzdálenější místo, takže na vymýšlíme výlet na jednu z největších atrakcí Sichuanu, města Leshan. Nachází se asi 150 km jižně od Chengdu a je známé obrovskou sochou Buddhy vytesanou do skály. Socha je vysoká 71 metrů (tedy o 7 metrů vyšší než Petřínská rozhledna nebo o pár metrů nižší než Fakulta strojního inženýrství v Brně :) ). Některé zdroje uvádějí, že jde o nejvyšší sochu Buddhy na světě, což rozhodně není (ta nejvyšší je v čínské provincii Henan a je o polovinu vyšší), ale rozhodně je největší sedící sochou Buddhy, největší kamennou sochou Buddhy a prý s přehledem největší sochou pocházející z předmoderní doby.
Z Chengdu opět odjíždíme z nádraží Xinnanmen, teď už víme, jak se tam dostat, takže je to bez problémů. Autobusy do Leshanu jezdí po dvaceti minutách, takže za chvíli sedíme v autobuse a kvůli únavě opět usínáme. Cesta trvá zhruba tři hodiny, z čehož zhruba hodinu a půl trvá vymotat se z ucpaného rozkopaného Chengdu.
Buddha je od autobusového nádraží ještě asi pět kilometrů. Na nádraží je hned šipka na stanoviště autobusu, který k Buddhovi jezdí, pochopitelně jenom v čínštině, aby i taxikáři na cizincích něco vydělali :)
Jako to bývá u ostatních větších atrakcí v Číně, vstupné do areálu je pěkně drahé, studenti ale mají nezanedbatelnou slevu, většinou okolo 50 %. Tady je to poprvé, co se vůbec podívali na můj ISIC (a následně potvrzení o studiu), zrovna dva dny po tom, co mi vypršelo. Průkaz od čínské univerzity jsem v té době ještě neměl, takže plná cena, šílených 90 kuaiů.
Za vstupem do areálu
Celý areál je mnohem větší, než jsem si myslel. Není tady jen Buddha, ale i několik pagod a chrámů a docela trvá, než se člověk k samotnému Buddhovi dostane.
Proč tady vůbec byla vytesána do skály obří socha Buddhy? Původní myšlenka pochází už z 8. století. Leshan totiž leží na soutoku tří řek. Když lodě proplouvaly tímto místem, byly často strhávány silnými proudy. A právě projíždějící lodě má Buddha chránit. Realizace celého výtvoru trvala téměř sto let. A výsledek? Na řece je od té doby mnohem bezpečeji. To je v dnešní době odůvodňováno tím, že při stavbě skončilo v řece takové množství kamení, které dotyčné proudy zablokovalo :)
Pagoda
Jezírko
Pohled na město Leshan za soutokem. Buddha je vytesán právě v této skále vpravo dole.
Buddhova hlava - lidi v pozadí slouží jako dobré měřítko.
Chrám u Buddhovy hlavy
Pohled na Buddhu z výše kolen. Schody po levé straně jsou přístupová cesta k Buddhovi, zespoda se k němu dostat nedá.
Měřítko
Buddha shlíží přímo na řeku.
Celá socha zespoda
Po prohlídce máme hlad, všechno tady ale vypadá turisticky (=předraženě), okolo nádraží zase nic nemůžeme najít, takže kupujeme jen sušenky a vracíme se do Chengdu.
Co tady asi prodávají?
Na každé stanici metra a nádraží (autobusovém i vlakovém) je třeba se při vstupu podrobit kontrole (detekční rám, zavazadla přes rentgen). Velmi často na to zaměstnanci totálně kašlou, nikdy jsem neviděl, že by někoho více zkoumali, naopak jsem viděl holku lakující si nehty nebo tady borce, co si hraje s mobilem :)
Do Chengdu dojíždíme už za setmění. Z Xinnanmenu do hostelu je to něco přes čtyři kilometry a je příjemné počasí, takže se vydáváme pěšky. Podél hlavní třídy Renmin Lu je spousta pěkně osvětlených budov, stejně tak je pěkně osvětlené náměstí Tianfu. Ani není takový provoz, takže Chengdu naráz působí velice příjemným a uvolněným dojmem.
Noční náměstí Tianfu
Noční náměstí Tianfu
Noční náměstí Tianfu
Další den už nemáme program vůbec žádný. Já musím odpoledne na letiště, Ondra shání suvenýry. Původně jsme měli v plánu Sichuanské muzeum, ale nakonec nespěcháme a vyjíždíme jenom k severnímu nádraží na trhy. A po dvou hodinách se vracíme, protože na nic zajímavého nenarážíme.
Trh u severního nádraží
Po obědě jdeme znovu na metro, jedeme pár zastávek na jih, odkud mi jede bus na letiště – v 17 hodin bych měl odlétat do Guiyangu. Na zastávce se loučím s Ondrou, který odlétá zítra ráno, a zhruba za půl hodiny jsem na letišti (ta rychlost je docela překvapení, na 14milionové město, které je ještě neustále ucpané).
Letiště Shuangliu v Chengdu je velice moderní a čisté, což se samozřejmě od mezinárodního letiště dá čekat, ale přece jen jsem si už v Číně na podobné věci odvykl.
Odletová hala letiště Shuangliu
Vše probíhá v pořádku až do té doby, než dojdu na gate (samozřejmě v nejzazším koutě letiště). V době boarding time se ozývá hlášení, chystám se, že se budu zvedat, když postřehnu, že hlásí zpoždění. Hodinu. Smůla, zase si sedám. O půl hodiny později si všímám, že spoustu lidí nosí jídla v krabičkách. Pátrám po jejich původu, taky začínám mít hlad. Nakonec zjišťuju, že (evidentně kvůli zpoždění) se začíná rozdávat jídlo v krabičkách přímo na gate, oproti boarding passu. Tenhle styl cateringu teda vidím poprvé, evidentně se rozdává jídlo, které bychom jinak dostali v letadle. Rýže se zeleninou a houbami, k tomu nějaké dvě housky a voda – na to, že to je hodinový let, jsem překvapen, protože tolik jídla se dnes běžně nedává ani na vnitroevropských segmentech, které jsou podstatně delší.
Catering ještě na letišti
Za chvíli je ohlášeno další, zhruba půlhodinové zpoždění. Když už se konečně nastává (aktualizovaný) boarding time, jdu si stoupnout do fronty. Přesněji tedy do čínské fronty (neorganizovaný tlačící se dav lidí). Gate se otevírá, dopředu davu se protlačují lidé s prioritním nástupem. Těch je nějak moc, po chvíli je začnou vyvolávat, z čehož pochopím, že jsou to lidé, kterým navazuje let z Urumqi. Ti nastupují asi 15 minut. Zatím se v okolí přepážky objevilo pět chlapů (o hlavu vyšších než slečna za přepážkou sbírající prioritní passy) a hlasitě se začínají dožadovat nástupu (ne že bych jim moc rozuměl, ale je to docela evidentní). Slečna se s nimi v tuto chvíli ještě relativně slušně baví, po tom, co na ni 10 minut v kuse řve pět chlapů, už ji to trochu přestává bavit, několikrát přepočítává přijaté prioritní passy a vyvolává dva chybějící lidi z Urumqi. V jednu chvíli se dav lidí pokusí násilím (!) protlačit přes gate, ale strhává je ochranka.
Po chvíli vychází najevo, že se slečna při počítání spletla (a nedivím se jí, když na ní celou dobu okolí řvalo) a všichni, co letí z Urumqi, už jsou v letadle. V tu chvíli oněch pět lidí začne řvát ještě víc (nečekal jsem, že to ještě jde), požadují po ní, ať se omluví a vyhrožují, že jí vylískají.
Původně jsem byl naštvaný na leteckou společnost za to zpoždění, po nějaké době mi zpoždění naprosto přestalo vadit a začal jsem místo toho být totálně vytočený tím, že se Číňani chovají jako idioti (tak nějak obecně v podobné situaci; jejich přístup k ženám, který tady pozoruju každý den, radši ani nekomentuju). Čekal jsem od letu pohodovou, klidnou a kulturní záležitost (ve srovnání s jízdou vlakem), ale to jsem se teda sekl.
Přistáváme někdy po desáté hodině (tedy zhruba s dvouhodinovým zpožděním), ještě naštěstí jezdí busy do města, busy na univerzitu do Huaxi už bohužel ne, takže to řeší taxi za 50 kuaiů, po cestě ještě kupuju pivo a jsem rád, že jsem doma v klidu…
Zajímavá cedule na nádraží v Guiyangu :)