Na dlouhé cesty vlakem už si pomalu začínáme zvykat, takže dvanáctihodinovou cestu do Chongqingu už bereme jen jako nějaké nutné zlo, s tím, že už to nějak přežijeme (a z minulé cesty už jsme navíc poučeni, že jedna erguotou nestačí). Ani tentokrát se mi nedaří dlouho usnout. Až zhruba v 6 ráno stojíme na nějaké větší zastávce, kde značné množství lidí vystupuje, zabírám čerstvě uvolněnou trojsedačku. Vleže usínám naprosto okamžitě. Zhruba po půlhodině přisedají další lidé, místenky na daná místa evidentně nikdo nemá, a i když jsem přesvědčen, že by se rádi nacpali místo mě, tak vzhledem ke své únavě a k obecné ohleduplnosti Číňanů ve vlacích z toho ani výčitky nemám, takže zhruba každých 20 minut se nějakým nárazem probudím, převalím na druhou stranu a znovu usínám. Až do chvíle, kdy se podívám z okna, vidím venku světlo, zcela šedou oblohu a spoustu betonu. Situaci okamžitě hodnotím – jsme v Chongqingu!
Chongqing je na Západě relativně neznámým městem, přestože byl krátkou dobu ve 20. století dokonce hlavním městem Číny. Chongqing je historicky součástí provincie Sichuan, od roku 1997 však získal status samosprávního města, celkově čtvrtého v Číně. Nutno však zdůraznit relativní pojem slova “město”. Chongqing má udávanou populaci okolo 30 milionů obyvatel, ale také má rozlohu podobnou jako celá Česká republika. Velkou část “města” totiž tvoří venkov se stále nerozvinutou infrastrukturou, proto je třeba tvrzení o Chongqingu, jakožto největším městě světa (ano, z Číny jsou podobné hlasy slyšet), brát s rezervou. Nic to však nemění na faktu, že Čína do Chongqingu stěhuje velké množství lidí z venkova a město ještě čeká ohromný rozvoj.
Chongqing nemá moc dobrou pověst. Když jsem do něj chtěl jít studovat, všichni mě odrazovali. Zaprvé je to jedna z tří čínských “pecí”. V létě je zde horko a velmi vlhko (přesvědčili jsme se), celý podzim prší, v zimě je zima (a topení není). Obloha je neustále šedá, slunce vysvitne málokdy. Město je velmi znečištěno. Asi týden po našem odjezdu se na internetu objevila zpráva, že Dlouhá řeka v Chongqingu zčervenala a nikdo neví proč. Město je taky neblaze proslulé svou kriminalitou a organizovaným zločinem. Mě velkoměsta fascinují, proto jsem i na Chongqing byl šíleně zvědavý…
První pohled na Chongqing
Po výstupu z vlaku se rozdělujeme. Já s Ondrou máme rezervovaný hostel u řeky, Martin s Anet jedou autobusem do čtvrti Shapingba na univerzitu, kde si zařizují kolej. Sraz máme večer na předem neurčeném místě. My jsme taky chtěli jet autobusem, ale instrukce pro cestu autobusem mám v notebooku, který se mi z neznámého důvodu vybil, takže jdeme na metro, které sice vůbec neznáme, ale tušíme, ve které části města bydlíme, tak to zkusíme nějak dojet. Vytipujeme si stanici, na které vystoupíme, a od ní se vydáváme směrem k řece. Seběhneme několik schodišť (Chongqing je šíleně kopcovité město!) a… nevíme, co dál. Hostel by měl být někde v této čtvrti, ale víc nevíme, ani mapu nemáme. Nakonec vlezeme do nějakého skladu s botama a ptáme se místní rodinky, jestli bychom si mohli na chvíli zapojit notebook do zásuvky. Chvíli trvá, než to zprovozním, nakonec najdu podrobné instrukce. Zjišťuju, že hostel je sice v sousedním domě, akorát musíme seběhnout ještě jedno schodiště a celý blok obejít. I tak dobrý úspěch na to, že jsme šli v podstatě naslepo.
Ubytováváme se, zkoušíme místní pivo (chongqingské pivo teda opravdu nic moc), chvíli jdeme na net. Připojuju se přes PC na hostelu na Seznam, naráz zjišťuju, že Seznam je jedna z posledních navštívených stránek, což je podivné. Když dostaneme klíče od pokoje (dorm pro 8 lidí), vidíme u jedné postele na krosně položený český průvodce Čínou. Čecha jsme nepotkali na známých místech, jako je Xi’an nebo Peking, ale v naprosto neturistickém Chongqingu, u kterého stěží hledám důvody, proč by tam cizinci měli jet, je z prvních lidí, koho potkáváme.
Chceme si chvíli odpočinout, předtím ale ještě vyrazíme na oběd. Bydlíme přímo u cesty táhnoucí se podél Dlouhé řeky, jdeme chvíli podél ní, všude samé sklady s botama, nic, kde by se dalo najíst. Nakonec jdeme o ulici výš (výš doslova, jak jsem zmiňoval, Chongqing je postavený na šílených kopcích) a tam je pár stánků podél cesty. Netřeba zdůrazňovat, že průměrně rozmazlený Evropan by se u podobného stánku asi nikdy nenajedl.
Oběd
Pouliční restaurace
Kuchyně
Vracíme se na hostel a potkáváme svého spolubydícího – jmenuje se Milan a je doktorand z Mendlovy univerzity v Brně. Co dělá v Chongqingu? Koupil letenku od Finnairu za zaváděcí cenu. Do Chongqingu totiž existuje jediná pravidelná linka z Evropy, konkrétně z Helsinek, a byla zprovozněna letos v červnu. A ze začátku byly ceny velice příznivé. Milan během několika týdnů procestoval několik provincií v centrální Číně a pozítří odsud odlétá zpátky domů.
My jsme teda po cestě vlakem unavení a jdeme na chvíli spát.
Večer plánujeme navštívit jeden club – Nuts. Je blízko Chongqing University, kde budou studovat Anet s Martinem, takže prý abychom se podívali, kam budou chodit. Víme jen, že je ve čtvrti Shapingba, takže tam jedeme metrem zhruba půl hodiny, a díváme se po taxíku (který by měl stát pár kuaiů). Hned se nás chytá banda motorkářů, co nám odvoz nabízí za 10 kuaiů. Bereme, sedáme na motorky a jedeme zhruba 15 minut. Sice bloudí a několikrát se otáčí, ale nakonec club najdeme. Cena je sice dvojnásobná oproti tomu, co jsme chtěli dát za taxi, ale vůbec toho nelitujeme. Projížďka nočním Chongqingem na motorce je úžasný zážitek.
V clubu však vybírají vstupné 30 kuaiů, pivo mají předražené, je tam mrtvo… navíc ani Anet s Martinem tam nejsou. Zjišťujeme od personálu, že zhruba před půlhodinou odešli. Nakonec se potkáváme venku – šli na večeři. Hledáme teda, kam půjdem. Na stejné ulici je několik dalších clubů, všude je ale stejně mrtvo. Nakonec jdeme kolem karaoke, přichází nápad – co tam skočit? Karaoke je v Japonsku můj oblíbený druh zábavy a v Číně jsem na něm ještě nebyl (a ostatní taky ne). Jdeme do toho, je to strašně zapadlý podnik jen s pár buňkami, které snad nejsou ani trošku izolovány (takže si personál náš několikahodinový řev musel pořádně užít). Padá několik piv a jedna půllitrová maotai (nebo něco podobně odporného). Anet s Martinem mají být na koleji do půl dvanácté, přesvědčujeme je, že to nemá cenu, hned první den musí naučit vrátného, co jsou Češi zač. Takže nakonec odcházíme lehce znavení okolo půl druhé ranní.
Karaoke
Metro dávno nejezdí, takže my s Ondrou jsme smířeni s tím, že jedeme taxíkem. Zhruba 20kilometrovou trasu z velké části po dálnici jedeme ani ne 15 minut, platíme 30 kuaiů (opět na české poměry dost směšná částka). Ondra má hlad, takže taxikáře poprosí, ať nás hodí do nějaké dobré restaurace. Říká, že ok, ale stejně to na mě působí, že okolí nezná, tak prostě někam jede a u prvního podniku nás vyhodí. To je restaurace s huoguo (hotpot) – asi nejznámější chongqingské jídlo, pro nás ale premiéra. Jde o velký kotel uprostřed stolu, do kterého si naobjednáváme ingredience podle vlastního výběru. Kupujeme maso, máme chuť na maso. Dostáváme tolik masa, co jsme za celou cestu Čínou neviděli, ale taky za to podle toho zaplatíme – 90 kuaiů. Každopádně dostáváme kotel plný něčeho červeného. To je olej s hromadou chilli a sichuanského pepře. Mám rád ostrá jídla, z tohohle jsem měl celou dobu chuť brečet, aneb taky jsem narazil na svou hranici. Sichuanský pepř je ještě horší než chilli (na které jsem si po chvíli zvykl). Stačí rozkousnout jednu kuličku a zhruba minutu člověku brní ústa, jazyk, rty, nic necítí. A těch kuliček tam plavou desítky, ne-li stovky.
Peklo. Kotel plný chilli a sichuanského pepře.
Po jídle a zaplacení šílené částky jdeme pěšky domů, jsme ale trošku dezorientovaní. Dobrým orientačním bodem se ukazuje rozestavěný most přes řeku, bydlíme přímo u něj.
Rozestavěný most. Světla nahoře vypovídají o tom, že se přes noc pracuje.
Po chvíli přemýšlení však docházíme k tomu, že tady něco nesedí, tento most je rozestavěný jen z jedné strany, náš z obou. Jsme u jiného mostu. Co hůř, u jiné řeky! Takže nás čeká zhruba půlhodinová cesta domů. Sejdeme k řece, jdeme k soutoku a podél druhé řeky dál. Cesta je rozestavěná, takže bohužel musíme dál od pobřeží, tedy do kopce, vylézt desítky schodů a obcházet. Šilená cesta, na hostel docházíme okolo půl čtvrté.
Druhý den vstáváme někdy po poledni, nemáme žádný zásadní program. V Chongqingu toho hlavně moc není (zajímavých míst v okolí by se pár našlo, ale nemáme na ně moc náladu a já navíc počítám, že se ještě párkrát v Chongqingu ukážu). Spíš se jen tak bezcílně procházíme po okolí, pak se snažíme sehnat něco k jídlu. Chceme navštívit muzeum městského plánování, o kterém jsem dříve slyšel. Všude v okolí je však beton, beton, beton, všude se staví…
Vidět starou budovu (resp. staře vypadající budovu) je v centru neobvyklé.
Všude šedo, beton a lešení
Tady jsme obědvali...
...a pak se podíváme ze schodů dolů a zjistíme, že je pod námi asi deset pater. Tolik k "kopcovitosti" města.
Fotka, která o Chongqingu mnoho vypovídá
Soutok řeky Jialing s Dlouhou řekou
Jakési centrum města stojí právě na poloostrově, který je ohraničen řekou Jialing a Changjiang (Dlouhá řeka). Dlouhá řeka je nejdelší řekou v Číně a se svými 6300 kilometry třetí nejdelší na světě.
Náměstí Chaotianmen je přímo na výběžku poloostrova nad soutokem řek.
Stánek vedle našeho hostelu. Postavený z bas od piva a plachty.
Další fotka podávající zajímavý obrázek o Chongqingu
Dlouhá řeka v noci
Do muzea městského plánování se nám nepodařilo dostat, zavřeno. Odkládáme na zítřek.
Budovy vzadu mě zaujaly už přes den. Na první pohled vypadaly jako Petronas Twin Towers, když bylo později trochu méně smogu, připomínaly Chrysler Building v New Yorku. A v noci přišlo překvapení, že pravá budova je jeden velký reklamní display...
Ráno se rozhodujeme, že odjedeme do Guiyangu. Martin s Anet už mají vše vyřízeno a mají pár dní volna. Teď pojedu zařizovat já. A jelikož už máme dost nočních přesunů, volíme denní vlak. Většina vlaků jezdí 12 hodin, nejrychlejší ale vyjíždí ve 2 odpoledne a jede jenom 8 hodin, takže je rozhodnuto. Ráno ale ještě chceme stihnout muzeum, co nám nevyšlo včera.
V muzeu je popisováno, jak má město vypadat v roce 2020. Jak jsem zmiňoval výše, čínská vláda má s městem velké plány.
Model města (cca 20x20 metrů)
Vizualizace poloostrova nad soutokem
Plány na železniční spojení Chongqingu s Evropou
Plány na výstavbu vysokorychlostních železnic - do Pekingu za 7 hodin (momentálně jezdí nejrychlejší vlak 25 hodin, my to jeli dohromady cca 36 hodin).
Model města, detail "centra" - soutok řek. V dolní části fotky u řeky se nachází dříve zmiňovaná čtvrť Shapingba, kam jsme jeli metrem cca půl hodiny. Jen pro představu o rozlehlosti města.
Vizualizace nějaké nové čtvrti
Čtyři z osmi nejvyšších budov světa v Chongqingu?
Propagační video (a pod ním onen obří model města)
Muzeum obsahuje spoustu dalších fotek a plánů, vizualizací nových čtvrtí, nádraží, letištních terminálů… mimochodem, v současné době fungují v Chongqingu tři linky metra, v roce 2020 jich má být osmnáct.
Chongqing vypadá na fotkách a videích jako opravdu krásné a moderní město, ve kterém bych klidně hned žil. Pak člověk vystoupí z muzea ven a uvidí chongqingskou realitu…
Chongqingská realita
Do odjezdu vlaku nám zbývají zhruba dvě hodiny, jdeme si vyzvednout na hostel krosny a na taxi. Původně jsme přijeli na severní nádraží, teď odjíždíme z centrálního. Nevíme pořádně, jak se tam metrem dostat, navíc máme metro sice zhruba 500 metrů od hostelu… ale celou dobu nahoru po schodech a do kopce. Na taxíka máme opět nějakou smůlu, nejdřív dlouho žádný prázdný nejede, když už chytnem, tak asi nepochopil, kam chceme, protože se motá po uličkách evidentně zcela náhodně, když mu znovu důrazně zopakujeme, že chceme na centrální nádraží, řekne aha a vrátí se do místa, odkud jsme vyjížděli, a jede na druhou stranu… vysadí nás na ulici, že dál nemůže jet, zaplatíme, vystoupíme a zjistíme, že jsme u autobusového nádraží. No, naštěstí ve výsledku jen naše neznalost, vlakové nádraží je asi o 200 metrů dál.
Akvárko místo světla?
Chongqingské centrální nádraží
A nastupujeme. To v dálce je náš vlak, který má 16 vagonů. Když máme vagon číslo 1, je s naším štěstím samozřejmě jasné, že to je ten na druhém konci...
Osm hodin do Guiyangu ubíhá pěkně pomalu a já lituju, že jsme nevzali lístky na spací vlak, které byly výjimečně k dispozici…
Výsledný dojem z Chongqingu? Je to brutální město. Strašně brutální. Neptejte se mě jak, neumím to popsat. Je to prostě dojem, pocit z toho města. Nikdy jsem nic podobného nezažil, i když jsem už nemálo velkoměst navštívil. Ale na rozdíl od jiných velkoměst bych tam asi žít nedokázal a jsem rád, že jsem nakonec skončil na škole v Guiyangu…
Pingback: Čína | zennie.cz