Xi’an – východní konec Hedvábné stezky, domov Terakotové armády

Xi’an, hlavní město provincie Shaanxi, je v zahraničí především znám jako místo, kde byla rolníky v roce 1974 objevena Terakotová armáda. Xi’an se však dříve jmenoval Chang’an (doslova “věčný mír”) a po dlouhou dobu byl hlavním městem Číny. Jeho význam byl zcela nesporný, zmiňoval jsem ho už v zápiscích o Japonsku, kdy podle něj byla vymodelována hlavní města Heijōkyō (dnešní Nara) a Heiankyō (dnešní Kyoto). Kromě toho bylo město také centrem obchodu ze Západem, protože zde končila Hedvábná stezka. Díky tomu je dodnes ve městě velká muslimská čtvrť. Kromě Terakotové armády v okolí města najdeme také spoustu dalších významných hrobek.

Zhruba tisícikilometrovou trasu z Datongu jezdí do Xi’anu denně jediný přímý vlak. Je to ten zmiňovaný “bezpísmenkový” a celou trasu ujede za 17 hodin. Této cesty jsme se všichni obávali, a to naprosto právem, samozřejmě jsme celou cestu seděli na tvrdých sedačkách. Já vsedě usínám velice stěží, musím být opravdu unavený. A dostatečně unavený jsem byl až po cca 15 hodinách cesty, tedy zhruba v 7 ráno začínám trochu dřímat. V 9 jsme na místě, kde nás čeká nepříjemné překvapení.

Zvládli jsme to (ale ještě nevíme, co nás čeká dál).

Po nepříjemných zkušenostech z Pekingu a Datongu jsme si zarezervovali hostel předem. Dokonce jsme se s nimi dohodli na vyzvednutí z nádraží, měli na nás čekat. Jenže okolo osmé hodiny večerní (tedy ve chvíli, kdy jsme už tři hodiny seděli ve vlaku do Xi’anu) mi došel z Hostelwordu mail, že mi ruší rezervaci z důvodu, že se jim nepodařilo strhnout peníze za zálohu z mé karty. Hostelworld používám už řadu let a touto událostí si u mě udělal docela významný šrám. Už jsem přes ně udělal celkově několik desítek rezervací, nikdy s tímto problém nebyl, na kartě bylo peněz dost, což se i potvrdilo i tím, že když jsem dělal další rezervaci druhý den, nebyl problém. Kromě toho jsem také předpokládal, že peníze strhávají ve chvíli rezervace, která je obratem potvrzena. Tak nějak jsme doufali, že se k hostelu tato zpráva nedostane a přijedou nás vyzvednout (když jsme se pár hodin před “zrušením” rezervace domlouvali), bohužel smůla, nikdo na nás nečeká. Samozřejmě byla i naše chyba, že jsme si nenapsali adresu hostelu v čínštině, ale věřil jsem Hostelworldu, že problém nebude (podotýkám, že ta částka, kvůli které to zrušili, byly směšné dva dolary). Takže jsme po 17 hodinách vylezli polámaní z vlaku, venku šílené horko, davy otravných lidí nabízejících výlety, já zase se svými 40 kg zavazadel, a ubytování nemáme. Fronta na taxi je ohromná, tak jdeme radši dál do města a chytáme taxi na ulici. Je nám to k ničemu, přečtené adrese v pinyinu nikdo nerozumí, hostel nikdo nezná, podle mapy jet nechtějí. Když změníme taktiku a chceme odvézt k Západní bráně (cca kilometr od hostelu), není to o nic lepší, taxikáři nám sice občas zastaví, ale jsou nepřátelštější než obvykle, nechtějí se s námi vůbec bavit. Baví se s námi akorát soukromník, který za cestu k východní bráně chce 150 kuaiů (cena s taxametrem je okolo 15). Smůla. Pěšky je to moc daleko, hledáme jiný hostel v Lonely Planet a máme štěstí, jeden je necelý kilometr odsud.

Nakonec ho najdeme, soukromý pokoj za 80 na osobu. To je docela dost, tak aspoň krademe jejich wifi a zjišťujeme adresu našeho původně zarezervovaného. Během toho nás personál hostelu osloví s nabídkou dorm za 50, akorát budeme pohlavně separováni, nakonec bereme a jsme rádi, že máme kde odpočinout. Je něco po jedenácté hodině, sprcha, odpočinek. Nikam se nám nechce, u souseda kupujeme pivo, hrajeme billiard, pingpong, badminton. Mimochodem, hostel si pochvalujeme, je to staré rekonstruované velitelské stanoviště z dynastie Tang. Abychom den úplně nezabili, nakonec se před druhou rozhodujeme vyjet na Terakotovou armádu, jakožto jediný dnešní program, a prohlídku samotného Xi’anu nechat na zítra.

Náš hostel

Terakotová armáda je od města vzdálená okolo 40 kilometrů. Autobusy k ní odjíždí ze zastávky kousek od nádraží (trochu nám trvá ji najít), je tady jen čínské značení, takže nenarážíme ani na cizince, ani na otravné naháněče. Bus stojí jenom 8 kuaiů (netroufnu si odhadnout, kolik stojí organizované výlety od naháněčů). Fronta je však pěkně dlouhá, tak stejně čekáme.

Fronta na autobus na Terakotovou armádu

Jedeme něco přes hodinu a všichni postupně v autobuse usínáme, když se probereme, máme naráz obavy, že jsme to už přejeli. Naštěstí ne, takže po dalších 15 minutách vystupujeme. Jak se dá čekat, oblast je šíleně turistická. Od parkoviště k pokladně je to asi kilometr, od pokladny ke vstupu do areálu další kilometr, celou dobu lemováno obchody se suvenýry a restauracemi. Platíme studentské vstupné (okolo 60 kuaiů) a jdeme dovnitř.

Terakotová armáda se nachází celkově ve třech jámách, první z nich je největší a nejznámější. Velká část vojáků je odkryta, ale stále se na tom pracuje. Jámy 2 a 3 jsou podstatně menší a je tam toho k vidění podstatně méně. Některá místa však byla znovu zasypána, aby byla armáda zachována i pro příští generace, jelikož s turisty přichází vlhkost a další negativní vlivy.

Určitě nejznámější pohled na jámu 1

Detail

Bohužel to dost kazí ty davy všude...

Jáma 2

Jo, vyfoťte se s kulisou Terakotové armády, aneb vytřískat z toho co nejvíce peněz, když už to tu je.

Ve výkopu v jámě 3 toho je vidět zdaleka nejmíň, zato tady ale mají několik postav vytažených ven, takže si je lze prohlédnout zblízka.

Detail

Mé výsledné dojmy z Terakotové armády jsou dost rozporuplné. Přišlo mi, že většině naší party se tam ani moc nechtělo, já sám taky váhal. Terakotová armáda je zcela jistě místo s ohromným významem a je fascinující. Problém je, že to všechno okolo ten dojem strašně kazí. Šilené davy turistů, otravní obchodníci všude okolo (nám se k tomu ještě přidala otrávenost z neprospané noci). Takže jakkoli zajímavé místo to je, je podle mého názoru strašně nadhodnocené. Rozhodně to není “osmý div světa”, jak místní rádi tvrdí (a jak teda o sobě teda tvrdí spoustu dalších míst na světě), protože podobně zajímavých míst je v Číně mnohem víc, jen nejsou zdaleka tak zprofanovány… což je pro ně dobře, protože to aspoň tolik nekazí výsledný dojem.

Nevadí, jdeme zpátky na autobus, po cestě se ještě díváme, co zajímavého prodávají.

Obchod s rudými knížkami

Rudé knížky tu prodává týpek ve všech možných jazycích, Ondra bere do ruky italskou, prodavač hned přichází a ptá se odkud jsme. Ondra se italsky ptá, kolik knížka stojí, prodavače to ani trošku nevyvede z míry a… italsky odpovídá. Tohle nevyšlo, tak přichází na řadu čínská verze (a přechod z italštiny do čínštiny). Nakonec si nás “cetkař” zve dovnitř a ukazuje všechny nesmysly, co prodává…

Prodavač se nám snaží vnutit všemožné blbosti.

Máme hlad a naráz vidíme restauraci, kde mají nudle biangbiangmian. Je to specialita provincie Shaanxi, která se proslavila především znakem, kterým se zapisuje (není to ve skutečnosti znak coby součást jazykového systému, co bychom našli ve slovníku, ale uměle vytvořená místní záležitost). A je to vlastně jedna nudle, dlouhá téměř čtyři metry, v polévce.

Vlevo biangbiangmian

...a takto se to píše.

Jedeme zpátky do Xi’anu a večer se už nijak nenamáháme, máme toho dneska dost. Na vedlejším pokoji v ubytovně potkávám jednoho Japonce – v Číně úplně prvního, takže aspoň trošku procvičím jazyk. Před půlnocí jdeme spát…

Večerní čtení mouder z Knížky

Tady se někdo krásně projel po Číně - Kunming-Lhasa-Golmud-Dunhuang-Urumqi-Xi'an.

V rámci šíření dobrého jména školy samozřejmě musíme zanechat i svůj podpis.

Ráno vstáváme okolo jedenácté a ještě hodinu a půl nám trvá, než vymyslíme plán a vyhrabeme se z hostelu. Plán je půjčit si kola na hostelu, dojet k Velké pagodě divoké husy, podívat se na městské hradby a do muslimské čtvrti. V 9 večer nám pak jede vlak do Chongqingu. Ne všechno nám však úplně vyšlo…

Silnice v Xi'anu

Většinou se to dá, na křižovatkách to ale úplně příjemné není. Město je ale pravoúhlé, takže nudných odbočení je minimum.

Zvonová věž

Taky cyklista...

Půjčujeme kolo a jedeme na jih, zhruba po dvou kilometrech si všímám, že vzadu něco drhne, nedaří se mi najít příčinu, jsem ve skupině poslední, tak radší pospíším, aby mi neujeli. O další kilometr později mě zastaví kolemjdoucí, zjišťuju, že zadní duši mám značně podhuštěnou a potřebuje akutně dofouknout. Volám na zbytek party, neslyší mě a jedou dál. Místní to chtějí dofouknout, nefunguje jim pumpička. Posílají mě někam za roh, kde mi to bude opraveno, já to odmítám, protože chci počkat na své kamarády, jestli se neobrátí. Evidentně si mé nepřítomnosti všimli až po dalším kilometru, takže po deseti minutách čekání to jdu zkusit nějak nechat spravit. Naštěstí jeden ochotný kolemjdoucí Číňan s taškou s nápisem 为人民服务 (sloužím lidu) nabízí, že mě tam dovede. Sám neví, kde to je, takže chodíme deset minut po uličkách, až se mu podaří doptat se na ono místo. To je jeden slunečník, pod ním sedí tři lidi a hrají čínské šachy. Po pěti minutách čekání se ptám, jestli mi to tady někdo spraví, že prý jo, ale že je týpek na obědě.

Snaha o opravu mého kola

Čekám dalších 10 minut, ptám se, kdy přijde – nikdo neví. Týpek vidí, že mám v ruce mapu od hostelu, tak mi ji hned bere a zkouší tam volat, co s tím, řekli mu, že se nedá nic dělat (ani jsem nečekal, že by se něco dalo, na druhou stranu, když jsou jedním z nejlepších 10 hostelů na světě, jak o sobě prohlašují, tak bych čekal, že si třeba pro kolo přijedou, když zdarma vyzvedávají lidi na nádraží, ale co). Kašlu na to a rozhoduju se vrátit se na hostel (přispělo tomu hlavně uvědomění, že za opravu bych beztak zaplatil několikanásobek toho, co jsem platil za půjčení), spojuju se se zbytkem party smskou (ještě v té době nemáme čínské simky), ať jedou dál k pagodě, že se sejdeme pak třeba v muslimské čtvrti. Na hostel je to asi 3 km, chvíli kolo vedu, když zmizím z dohledu, tak na něj sedám a je mi jedno, jak duše v kole dopadne, protože jsem maximálně rozladěný.

Na hostelu už o mně ví, říkají, ať si kolo vyměním. Teď už si vybírám pečlivěji, bohužel zdá se, že každé kolo má nějakou vadu, tak beru to, co je nejvíc v pohodě, ale je malé. Přesto se na něm jede mnohem líp. Takže spěchám, jak to jde. K pagodě to vypadalo tak na 3-4 kilometry, nakonec je to kilometrů skoro 8. K pagodě ani nejdu, je tam taky spoustu turistů, navíc mám kolo. Fotím jen z dálky, počítám totiž, že hned pojedu do města, kde máme sraz. Píšu sms a zjišťuju, že na mě čekají kousek od pagody, takže se konečně sejdeme, vyprávím, co se stalo, a chvíli odpočíváme. Zvolňujeme program, kvůli tomuto všemu nakonec nestíháme městské hradby, což je škoda. Hradby mají v obvodu 16 kilometrů a dají se celé objet na kole, prý s krásnými výhledy do okolí.

Velká pagoda divoké husy

Rozhodujeme se místo toho zajet k Malé pagodě divoké husy, není to až taková zajížďka. Dokonce na místě zjišťujeme, že ani jako cizinci neplatíme vstupné (pokud nechceme nahoru, na což nemáme čas). Je to pěknější místo než Velká pagoda, asi hlavně proto, že tu nejsou ty davy lidí.

Xi'anské muzeum

Vlevo Malá pagoda divoké husy

Malá pagoda divoké husy

Průjezd hradbami do centra

Po pár kilometrech cesty od pagody jsme zase v centru, u Bubnové věže, v jejíž blízkosti necháváme kola a pěšky se vypravujeme do muslimské čtvrti. Máme hlad, takže hledáme něco k jídlu. Na muslimskou kuchyni se těšíme (nakonec jsme si bohužel nevybrali moc dobře).

Muslimská čtvrť

Naše jediné větší jídlo za celý den

Snědli jsme grilované maso s chlebovými plackami. Bohužel předražené a co hůř – dvojí ceny. Přímo na stolech je menu v čínštině, nám jsou naúčtovány ceny z anglického jídelního lístků (výsledný rozdíl 20 kuaiů). S tím nesouhlasíme, ukazujeme na ceník na stole, obsluha jen řekne ok, cenu přepíše. A i tak je to jedno z našich nejdražších jídel.

Jdeme hledat Velkou mešitu, která je zašitá v uličkách. Značení žádné, mapu máme málo podrobnou, času málo, únavy hodně, takže po neúspěšném pokusu na to kašlem a jedeme zpátky na hostel.