Datong je městečko (cca 1.5 milionu obyvatel) na severu provincie Shanxi, zhruba 350 km západně od Pekingu. Máme lístek na vlak s odjezdem okolo deváté hodiny večerní. Z výletu na Zeď jsme unavení, do Pekingu se vracíme později, než jsme čekali, proto padá plán zajít někam na večeři a nakoupit zásoby na cestu. Ve chvíli, kdy dorazíme na hostel, nám zbývá zhruba hodina do odjezdu vlaku. A zrovna zhruba hodinu předem jsem plánoval na nádraží být. Naše první cesta vlakem v Číně, o tom, jak to na nádraží probíhá, jsem slyšel docela dost na to, abych tam fakt rád byl předem, což se úplně nedaří. Vynecháváme večeři i shánění zásob na cestu a hned mizíme na nádraží. Západní nádraží, ze kterého odjíždí většina dálkových vlaků na západ, je totiž od našeho hostelu ještě asi 13 kilometrů. Metro tam nejezdí (resp. nejbližší zastávka je asi kilometr, což je se 40 kg zavazadel docela dost), autobusy pomalé a není čas, takže stejně nezbývá nic jiného než taxi. Jak to mají čínští taxikáři ve zvyku, cizince často ignorují, jako první nám asi po pěti minutách staví soukromník, který si drze říká o 150 kuaiů, takže ho zase posíláme pryč. Po dalších několika minutách konečně sedíme. Naštěstí je doprava po hlavních třídách plynulá a k nádraží přijíždíme 40 minut před odjezdem. Jenže jsme na druhé straně osmiproudové silnice, taxikář říká, že pojedeme ještě kousek dál, kde se otočí a hodí nás přímo před vchod do nádražní budovy, kde je oficiální taxi stanoviště. Druhý směr je ale pěkně ucpaný, takže poslední úsek cesty trvá dýl než cesta z hostelu, vystupujeme 20 minut před odjezdem. Platíme 30 kuaiů.
Na čínských nádražích je třeba hned při vstupu ukázat lístek a pas, tady naštěstí žádné zdržení, stejně tak ani na bezpečnostní kontrole (zavazadla přes rentgen, rám, často ještě kontrola ručním detektorem), takže 10 minut před odjezdem docházíme na nástupiště. Každý vlak je přiřazený ke určitému “gate” v určité čekárně, 5 minut před odjezdem vlaku se “gate” zavírá. Ani tady tedy nestíháme koupit zásoby na cestu.
V Číně existuje několik tříd vlaků, od nejrychlejších rychlovlaků (G, D) až po obyčejné hrkače (nejčastější) T, K a případně “bezpísmenkové”. Za celý výlet jsme se stihli jednou provézt v D (a taky si za to pořádně zaplatili), zbytek v nejobvyklejších vlacích K, s výjimkou jednoho bezpísmenkového (šílený zážitek, o kterém se rozepíšu později). I cesta do Datongu byla ve vlaku K. V rychlovlacích je většinou první a druhá třída, ve většině vlaků je však systém jiný. Nejdražší je měkké lehátko (čtyři lehátka v uzavřeném kupé), pak tvrdé lehátko (šest v “kupé” otevřeném do uličky), občas měkké sedačky a… tvrdé sedačky. A do určité kapacity pak ještě místa na stání. No a jak jsem zmiňoval, jediná místa, co na nás zbyla, když jsme kupovali lístky, byla právě místa na tvrdých sedačkách. Do Datongu je to jenom 7 hodin, což se teda vydržet dá, později to bylo horší.
Přicházíme tedy těsně před odjezdem vlaku, naše místa jsou samozřejmě zabrána lidmi, co mají lístky na stání. Vyhazujeme je a snažíme se někam uvelebit se svými zavazadly. Není to tak jednoduché, vagon je narvaný i stojícími lidmi a poličky na zavazadla jsou plné. Chvíli nám trvá popřehazovat zavazadla a vytvořit místo na moji krosnu. Něco nacpeme ještě pod sedačku, zbytek necháváme na klíně nebo někde okolo.
Pohled do vagonu s tvrdými sedačkami
Jak to vypadá v čínském vlaku? Je narváno. Přestože má být vagon klimatizovaný, je horko, protože klimatizace běží maximálně pět minut každou hodinu. Samozřejmě jsme za exoty, v lehátkových vozech bychom třeba na nějaké cizince narazili, ale za cca 60 hodin, co jsme nacestovali přes srpen a začátek září, jsme na tvrdých sedačkách nepotkali jediného. Při nástupu se nás někdo zeptal, odkud jsme, zhruba o půl hodiny později už slyšíme, jak se kus vedle někdo baví o Praze, u sousedů si všímáme otevřené encyklopedie v mobilu, kde vidíme český státní znak… no jsou zvědaví. Taky je všude hlučno. Lidi si povídají, řvou, ale taky třeba jen tak pouštějí nahlas různá zvonění na svém mobilu. A vedle nás sedí týpek s mobilem v ruce a pouští si hudbu nahlas, i když má na stole položená sluchátka. Ten je teda okolím několikrát napomenut, moc ho to nerozrušuje, až o půlnoci si bere sluchátka a máme aspoň trochu klid.
Kouření ve vlaku je zakázáno, toleruje se v prostoru mezi vagony, nicméně čím později je, tím běžnější je, že se kouří uprostřed vagonu. Každou chvíli projíždí vagonem personál s vozíkem, na prodej je pití, instantní nudle (a nějaké další drobnosti k jídlu, třeba slepičí pařátky ;) ), občas se objeví celá balená jídla, v některých vlacích pak jezdí vozíky se zásobníkem rýže a několika jídel. Občas se objeví nějaký průvodčí (soudě podle uniformy) evidentně se snahou přivydělat si ke svému platu, např. nabízí pásky. Ty samozřejmě nejdřív pět minut před celým vagonem předvádí. My u vozíků nakupujeme nudle v kelímcích, protože v každém vagonu jsou zásobníky s horkou vodou (a máme hlad). Ve vagonu je zpočátku pořádek a relativně čisto, to se během cesty ale rapidně mění. Občas přijde protivná paní v uniformě a vymetá všechen nepořádek. Ke konci vagonu už je ho pořádná hromada. Záchody jsou samozřejmě “turecké”, bez papíru k dispozici a po pár hodinách jízdy taky nevypadají nijak vábně. Tvrdé sedačky až zas tvrdé nejsou, problém je spíš v tom, že jsou kolmé a nedají se sklopit (a je málo místa na nohy), takže se mi osobně nedaří usnout ani na chvilku, a to navzdory únavě z výšlapu na Zeď.
Do Datongu dojíždíme v nejhloupější čas, co to jenom jde, a to 02:41. Jiný vlak nebyl (jedině bez sedačky a časy ne o moc lepší… no škoda mluvit). Nejdřív jsme mysleli, že nějak přežijeme do rána, pak uvažujeme, že bychom mohli přece jenom sehnat nějaké ubytování. Když přijíždí vlak z Pekingu, ještě by na to některé ubytovny mohly být připravené, a ostatně v okolí nádraží by jich mohlo být dost. Na jednu dostáváme tip z Lonely Planet.
Přijíždíme tedy před třetí hodinou ranní do Datongu a objevuje se početný dav kšeftuchtivých taxikářů, který bych tady čekal ve dne, ale ne v tuhle hodinu. Odmítáme, jdeme směr hotel doporučený v LP, bohužel jsme trošku dezorientovaní, tak se přece nakonec s taxikáři zapovídáme. Prý je zavřený. No jo, obvyklá finta, pomyslím si, ale evidentně nekecá (prověřeno druhý den, podnik je nefunkční). Nabízí, že nás za 50 kuaiů doveze do jiného podniku. Kolik chtějí? Nejdřív mluví o hotelu za 250 (pro všechny), což je pro nás moc, pak tvrdí, že jiný okolo 150. Nakonec souhlasíme s tím, že několikrát zdůrazníme, že pokud nás za ty prachy neubytujou, nedostane svých 50 kuaiů. Zavazadla se do kufru nacpat nedaří, menší auto než taxikáři v Pekingu, tak prostě hodí dvě krosny do kufru, mávne rukou a jedeme s otevřeným kufrem. Asi se to v noci moc neřeší, stejně jako červená na semaforu, která zjevně znamená něco jako “malinko zpomal”.
Jedeme asi 15 minut na jih od nádraží po hlavní třídě, než někde zastavíme. Ještě předtím naráz mění na 150 kuaiů za osobu, ale jsme klidní, nezaplatíme mu, dokud nám nesežene ubytování ve slíbené kategorii. První podnik totiž vypadá mnohem luxusněji. Jde se poptat, ale vrací se s neúspěchem. Cizince neubytovávají. Sedáme do auta a jedeme dál, za chvíli vystoupíme jinde, v podniku, co budí dojem napůl masážního salonu (za čímž se obvykle v Asii skrývá ledacos, teda hlavně v zemích, kde je oficiálně zakázaná prostituce, což v Číně je). Taxikář se jde zeptat, pokoj prý mají, a to za zhruba 40 kuaiů na osobu. Pokoj se vydáváme prohlídnout, je to maličká místnost s dvoupostelí, jinak nic, koupelna asi někde na chodbě. Pak ukáže dražší pokoj, mnohem větší, dvě samostatné postele, stůl, koupelna. Ptáme se na cenový rozdíl, ten je minimální. Ok, dohodnuto, jdeme na recepci domluvit dva tyhle dražší pokoje. Vyneseme všechna zavazadla nahoru… přichází týpek z personálu, ukazuje nám pokoj. To znamená především, že zapne televizi a ukazuje nám jeden program po druhém, což mu trvá několik minut, a to o půl čtvrté ráno, kdy bychom se opravdu nejraději viděli v posteli. Ptáme se ho, co druhý pokoj, zjišťujeme, že o ničem neví, že myslí, že máme jeden. Jdeme zpátky za ženskou na recepci, u ní stojí taxikář… co tam dělá, když jsme se s ním rozloučili? No jo, v tuto dobu mi to už moc nemyslí a vše mi do sebe začne zapadat až později.
Každopádně vzniká nějaký problém. Prý tady nespíme. Nemůžeme. Něco je s našimi pasy, nerozumíme, nevíme, proč. Když se Ondra ptá recepční, co je za problém, odsekává, ať se zeptáme svého řidiče. Takže jsme pěkně naštvaní, snášíme věci dolů a taxikář, že nás teda zaveze někam jinam (a ještě se ztrácí Ondrův pas, který se po pěti minutách z neznámého důvodu nachází v mé kapse). Nakládáme věci znovu do auta a odjíždíme. Taxikář obvolává své známé. Dlouho vykecává, pak zastaví a jde to dořešit ven. Až pak mi nějak dochází, že domlouvá provize za ubytování (tak, abychom ho neslyšeli). Dochází mi, že v tomhle byl evidentně problém s prvním ubytováním. Taxikář si domluvil provizi z ubytování čtyř lidí, ale z nějakého důvodu se s recepční nepohodli, proto nás vyhodili a byli na sebe vzájemně naštvaní (a my na oba). Důvod jejich hádky tipuju na to, že jsme si řekli o dražší pokoj, než nám zajistil on, a recepční nám řekla oficiální cenu – tedy bez provize pro taxikáře. Samozřejmě to taky vysvětlovalo, proč se tam taxikář zjevil ještě po rozloučení a našem ubytování (načež se pohádali a vykopli nás). A současně to vysvětluje, proč se taxikářovi vyplatí nás ještě “zdarma” nekde vozit, i když už jsme mu zaplatili (a nebylo to rozhodně moc peněz).
Jedeme další čtvrthodinu, už to vypadá, že vyjíždíme z města (a čekáme, kde v přítmí zastaví a jeho kolegové si nás podají – ostatně Ondra vyprávěl, jak na něj před pár dny na odlehlém místě vytáhl taxikář nůž s žádosti o peníze), když fakt zastavujeme u nějakého podniku. Prostor před hotelem je sice zarostlý neopečovávaným křovím, ale samotný podnik působí poměrně draze (aspoň na recepci). A jo, nabízí nám zhruba 80 za osobu za noc, pokoje pěkné (že teda dveře do koupelny jsou větší než futra, ve kterých jsou usazeny, to sice úplně nechápeme, ale budiž, no…), je to sice dražší, ale co se dá dělat, bereme, jsou čtyři ráno pryč a chceme spát. Domlouváme cenu na recepci, ptáme se, jestli sedí, recepční zaváhá, podívá se na taxikáře, který to odsouhlasí :) Teď už je jasný, znovu se s ním loučíme, pozorujeme, jak čeká venku, do dveří hotelu znovu vchází pro provizi přesně ve chvíli, kdy zacházíme za roh.
Než se vybalíme, vysprchujeme a uložíme ke spánku, je zhruba půl šesté ráno. Jsme zničení a ani se nemůžeme dohodnout, kdy budeme vstávat, takže si dáme trošku slivovice na dobré spaní a svalíme se do postele…
Pingback: Čína | zennie.cz