Hora Fuji je jedním ze symbolů Japonska. Nachází se zhruba 100 kilometrů jihovýchodně od Tokya a její vrchol dosahuje nadmořské výšky 3776 metrů. Je to spící sopka, poslední erupce byla zaznamenána roku 1708.
Výstup na Fuji evidentně patří v poslední době k oblíbené aktivitě jak Japonců, tak i cizinců, kterých člověk po cestě snad potká ještě víc než Japonců. Ostatně, co jsem se spousty Japonců ptal, jestli někdy byli na Fuji, tak téměř nikdo nebyl a všichni se divili, že jsem tam vylezl. Nahoru se běžně chodí jen v červenci a srpnu, v omezeném měřítku i v červnu a září, kdy tam není tolik lidí, ale zase tam nejedou autobusy, jsou zavřené chaty a existuje i riziko tajfunu. Po zbytek roku se na vrchol prakticky nedá dostat (je třeba horolezecké vybavení a nahlásit se úřadům), každopádně každý rok tam takto pár lidí zůstane.
Na vrchol vedou čtyři hlavní trasy, výstup od páté stanice každé trasy (kde se obvykle začíná) trvá obvykle od čtyř od devíti hodin. Většina pátých stanic je v nadmořské výšce 2200-2400 metrů, nejnižší z nich, Gotemba, je ale už ve 1400 metrech a výstup z ní trvá nejdéle. Nejpopulárnější je výstup ze stanic Kawaguchiko (kvůli snadnému přístupu z východního Japonska, jezdí sem přímé busy ze Shinjuku, kterým jsme teď právě jeli) a Fujinomiya (nejsnazší dostupnost z východního Japonska, touto trasou jsem šel minule).
To, že znovu půjdu na Fuji, jsem vůbec neplánoval. Byl jsem tímto úkolem pověřen den před odletem, kdy už jsem byl dávno nabalený a nemohl jsem si už ani přibrat rozumné boty, které jsem samozřejmě neměl, a že bych boty svojí velikosti sehnal v Japonsku, nepřipadá v úvahu. To mě štvalo, ale byl jsem pak uklidněn, že tahle trasa jsou v podstatě jen “schody” a není problém ji vylézt v sandálech.
Existuje japonské přísloví 一度も登らぬ馬鹿二度も登る馬鹿, čili zhruba “Hlupák je ten, kdo nikdy nevyleze na Fuji, a hlupák je ten, kdo na ni vyleze dvakrát.” Krátce po odchodu z páté stanice jsem toto téma nahodil a na dotaz, proč hlupák, jsem neuměl úplně odpovědět. O pár hodin později jsem ale už měl úplně jasno.
Z hotelu v Asakuse v Tokyu vyjíždíme před šestou hodinou, bus nám jede 19:30 z nádraží Shinjuku. Zbývá nám trochu času, tak se před odjezdem jdeme podívat ještě na místní radnici. Ta se nachází právě v mrakodrapové čtvrti Tokya – západní Shinjuku. Se svými 243 metry je to nejvyšší budova v Tokyu a ve 43. patře obou věží je zdarma přístupná rozhledna.
Vlaky v Tokyu jsou vybaveny informačními panely, které zobrazují následující stanice a všechny možné přestupy (dole). Kromě toho také pak řazení vagonu a kde bude který vagon (v blízkosti eskalátorů, výtahů, stánků) na následujícím nádraží stavět.
Pohled zespoda na radnici
Výhled ze 43. patra severní věže
Výhled na západní Shinjuku
Po návratu na nádraží Shinjuku sedáme na bus, který na pátou stanici Kawaguchiko jede zhruba dvě a půl hodiny. Snažíme se trochu spát, já neúspěšně. Vystupujeme a první zklamání – prší. V Tokyu celý den (nebo spíš celé dny) nesnesitelné horko, minimální oblačnost a tady déšť. Ne moc silný, ale dostatečně silný na to, abych si šel rovnou koupit pláštěnku (500 yenů) a rukavice (200 yenů). To se ukazuje ve výsledku být velice dobrou investicí, protože na další stanici už to samé stojí 2000+1000 yenů. Převlékáme se, dáváme si horké kafe na cestu a pomalu vycházíme. Prodavače v obchodě se ještě ptám, jestli netuší, jaká je předpověď, jestli má celou noc pršet nebo co, ujišťuje mě, že celou noc rozhodně pršet nebude (…).
Odchod z páté stanice: 22:08, 2344 metrů nad mořem
Vzhledem k tomu, že trasa má být zvládnutelná za 4 hodiny, mi 385 minut přijde přehnaně moc. O pár hodin zjišťujeme, že ani ne.
Při odchodu z páté stanice už neprší, dále jen lehce mrholí. Terén v pohodě, široká rovná cesta po vulkanickém štěrku s mírným stoupáním.
Pohled ze šesté stanice dolů. Už v buse mě překvapilo, že jel poloprázdný (výstup přes noc je nejpopulárnější), i samotného výstupu se účastnilo docela málo lidí, jak je vidět na fotce. Fakt, že když jsem nahoru šel poprvé, tak to bylo o víkendu. Lidí bylo mnohem víc (a počasí bylo nesrovnatelně... normálnější).
Na šesté stanici se však vše radikálně mění. Výstup začíná být mnohem strmější, terén náročnější. Měsíc je schovaný za mraky a lidi nejsou, takže i s malou baterkou, co jsem dostal, je na cestu vidět docela blbě (při prvním výstupu jsem naopak na šesté stanici hodil baterku do batohu, protože svítil měsíc… a stovky lidí okolo). Kromě vulkanického štěrku se občas objevují velké skály a pomocné řetězy. A co je na tom všem úplně nejhorší, začalo znovu pršet.
V tomto počasí jdeme tedy několik hodin, déšť nás dost zpomaluje, na osmé stanici už si začínáme být nejistí, jestli východ slunce na vrcholu stihneme. Na deváté stanici už víme, že asi ne, ale zjišťujeme, že má vycházet na straně, která je nám viditelná – takže bychom ho i během stoupání viděli, kdyby… nebyla brutální mlha.
Zhruba něco takového vidíme ve 4:16, krátce před východem slunce.
Slunce už vyšlo, my stále okolo deváté stanice. Nejde vidět vůbec nic.
Po deváté stanici je nám všem třem šílená zima a docházejí síly. Výstup po poslední ceduli (200 metrů) mi trvá snad několik desítek minut, prudké stoupání po kamenech. Na vrchol dorážíme okolo půl šesté ráno, tedy hodinu po východu slunce, zhruba dvě až tři hodiny poté, co jsme očekávali. Výstup nám trval více než sedm hodin. Na vrcholu jsou všechny obchody zavřené, takže se ani nijak nezdržujeme. Do suchého se nemá cenu převlékat. Jen přebaluju batoh, aby mi nepromokl pas ještě víc, stejně tak jako veškerá elektronika co mám u sebe. Pas vkládám mezi suché oblečení v batohu otevřený na straně s japonským vstupním razítkem, aby se mi stránky aspoň tady neslepily a abych se dostal ven.
Vrcholové foto :) Neupravené, myslím, že atmosféru vystihuje skvěle.
Přebalování mě trochu zdrží a ostatní mi mezitím zmizeli v mlze. Dále jsem se sám zdržel tím, že mi trvalo aspoň hodinu, než jsem se naučil rozumně v sandálech chodit *z kopce* v tom vulkanickém popelu (částečně blátě), což bylo zase něco úplně jiného než nahoru, ehm. No takže pak se snažím pospíšit, nahlížím do každé chaty, jestli tam nejsou, až asi po hodině se smiřuju s tím, že se sejdem dole u busu a doufám, že ani jeden z nás nezabloudí, protože se trasa dělí a značení není nic moc, sám jsem málem špatně odbočil. Každopádně trasa je v jednom okamžiku rozdělena na trasu pro výstup a pro sestup. Až později zjišťuju, že ostatní šli dolů stejnou cestou jako nahoru, ja ne. A to se ukázalo být velkou výhodou – na sestupové trase nejsou žádné skály, celou dobu jen po štěrku.
Okolo půl osmé přestalo pršet, začlo se vyjasňovat a objevovaly se první pěkné pohledy. Bohužel jsem až do druhého dne měl na foťáku zamlženou čočku, špatně ostřil atd.
Sestup
Sestup
Na zbytek skupiny jsem narazil šťastnou náhodou těsně poté, co se obě trasy zase spojily. To už bylo jen asi kilometr po rovině k páté stanici. Trochu jsme přidali do kroku, protože v 10 jel autobus do Tokya. Měli jsme koupené lístky na 11, ale dělal jsem si naděje, že by šly na místě změnit. Přišli jsme asi deset minut před desátou, u busu už byla fronta a paní u okýnka mi řekla, že je bohužel plný – byl to první bus ten den. To znamenalo, že nám zbývala více než hodina času.
Nakonec to nebyl vůbec problém – dostatek času sednout do klidu, dát si pivo, začít sušit věci, zalepit hromadu puchýřů na nohou a prostě odpočinout. Náš bus byl krásně prázdný, takže se aspoň dalo roztáhnout a vyspat :)
Sušíme pasy, odpočíváme a pijem pivo...
Závěr: už naprosto chápu, proč ten, kdo leze na Fuji podruhé, je hlupák, a doufám, že už tam nikdy nepolezu…
No a kdyby někoho zajímalo, jak vypadá východ slunce z Fuji, když je jasno, tak přikládám jednu fotku ze svého prvního výstupu...
Pingback: Japonsko | zennie.cz