Z Casablancy jsme odjeli odpoledne, když po 250 kilometrech přijíždíme k Marrákéši, už je tma. Na předměstí odbočujeme severně směrem na Fez. Naším cílem je dojet k vodopádům Cascades d’Ouzoud, kde máme v plánu se pár dní zdržet a odpočinout. Je to ale ještě daleko a jezdit v noci není moc příjemné a kolikrát ani bezpečné (např. narážíme na zatopenou cestu), takže po dalších 100 kilometrech hledáme místo, kde bychom mohli přespat. Bohužel hlavní silnice, okolo příkop, nikde se moc nedá z cesty sjet. Narážíme na benzinku, v myšlence, že rozbalíme stany někde v její blízkosti, zastavujeme, ale je tam až moc živo, takže nakupujeme pití a jedeme dál. Po nějaké době sjíždíme na polní cestu, po které jedeme pár kilometrů směrem k horám, než narazíme na most přes vodní kanál, kde sedí pár lidí. Dojeli jsme do berberské osady, je asi půl dvanácté.
Vystupujeme a jdeme se lidí zeptat, jestli tady můžeme přespat. Jak se dá čekat, angličtina nefunguje, francouzština o poznání líp, zdaleka nejspolehlivější je však gestikulace. Berbeři od nás dostávají cigaretu, nám je zase jedním z nich nabídnuto, ať jdeme přespat k jeho baráku. Sedá na svůj moped, my do auta a po hlíně jedeme za ním ještě další kilometr.
Noční cesta uprostřed ničeho
Po chvíli přijíždíme k jeho domu, vybalujeme spacáky… jsme zváni na přespání do jeho domu, což odmítáme, vystačíme si s venkovním spaním. Nabízí tedy aspoň, že přinese čaj, takže čekáme. Po chvíli čaj přináší… na celém stolku s chlebem, medem, melounem, fíky a tradičními sladkostmi. K tomu ještě velký koberec, aby se nám na tvrdém oraništi lépe spalo. Pohostinnost Berberů je opravdu fascinující. Ještě nějakou dobu si s ním povídáme a pak jdeme všichni spát.
My a náš hostitel
Jsme v předhůří Atlasu.
Ráno se s naším hostitelem setkáváme znovu. Hned po probuzení nám přináší čerstvé vynikající chleby s olivovým olejem, k tomu kávu s čerstvým kozím mlékem. Tenhle obyčejný chleba s olivovým olejem je opravdu vynikající a pokud jde o kávu, nevím, jestli jsem někdy (ať už poté nebo předtím) měl chutnější. Po snídani si ještě povídáme, než náš hostitel odjíždí do práce, během toho se samozřejmě stáváme atrakci pro davy místních dětí, co se seběhly. Hrajeme si s dětmi, rozdáváme pár suvenýrů. Samotnému našemu hostiteli navíc dáváme na památku českou pohlednici s poděkováním.
Na pohlednici jsem se snažil napsat krátký vzkaz v arabštině. Bohužel kromě děkovného شكرا nepřečte nic, latinku už vůbec ne. Přestože jazykově jsou Maročané vybaveni velice dobře (arabštinou mluví téměř všichni, jedním z hlavních třech berberských jazyků většina obyvatel, francouzsky téměř všichni a angličtina kromě venkova taky funguje), gramotných je pouze okolo 60 % populace.
Snídaně
Děti
Děti, vpravo dům našeho hostitele
Další z místních
Další pohoštění před odjezdem
Děti
Děti
Odjíždíme z vesnice. Vlevo je vidět kanál zásobující oblast pitnou vodou.
Po důkladném poděkování a rozloučení tedy odjíždíme dál na východ, přejíždíme předhůří Atlasu a dojíždíme až do městečka Ouzoud.
Cesta do hor
Cesta do hor
Po cestě
Ouzoud
Do Ouzoudu jedeme kvůli jedné z nejznámějších atrakcí v Maroku, což jsou 110 m vysoké vodopády Cascades d’Ouzoud. Bohužel se tím pádem taky jedná o jednu z nejturističtějších oblastí Maroka, to znamená otravné naháněče, neslušné vystupování místních, nečestné obchodní praktiky, přehnané ceny a turisti. Jinými slovy naprosto jiné Maroko, než se kterým jsme se setkali ráno.
Přijíždíme, na parkovišti platíme parkování na tři dny a jdeme shánět kemp, kde se ubytujeme. Těch je v okolí spoustu, jedním naháněčem se necháváme zlákat, ať se jdem podívat k němu, že je to kousek. Poslechnout ho byl blbý nápad, protože dva se oddělujeme od naší party (a pak se těžko hledáme) a v šíleném horku jdeme několik kilometrů, z toho asi polovinu dolů po prudké stráni, já v sandálech s pětilitrovým barelem vody a oblečením na koupání v ruce. Vede nás záměrně oklikou, aby nás na ubytování nemohl ukecat nikdo jiný. Nad kempem dýl přemýšlíme, nelíbí se nám jeho způsob přesvědčování, samotná lokalita ale jo. Nakonec tedy svolíme, cenu usmlouváváme na polovinu (okolo 20 korun na noc) a máme nádherný výhled přímo na vodopád. Znova se tedy hrkáme do kopce do auta pro věci a všechny je přenášíme dolů.
Vodopád je bohužel dneska zablácený a ne moc pěkný.
Pohled na vodopád přímo z našeho kempu
Původně jsme v Ouzoudu chtěli trávit okolo tří dnů, abychom si pořádně odpočali. Mně osobně ale místo úplně neokouzlilo, navíc kvůli dalším událostem jsem neměl nejlepší náladu, tak jsem byl rád, když jsme se nakonec rozhodli zmizet už druhý den večer. Druhý den jsme se rozhodli trochu podívat po okolí, konkrétně k nedalekým jeskyním. Bylo šílené horko a tenhle výlet mi taky bohužel úplně nesedl. Šli jsme s člověkem z kempu, jelikož neměl zákazníky, tak se nechal ukecat, že nás tam zavede i zdarma. Ještě jednou teda zdůrazním, že byl ramadán. To znamená, že náš průvodce se přes šílené vedro nenapil ani kapky vody. To bych asi nepřežil, když jsme našli pramen, napustil a vypil jsem celou flašku…
Procházka po okolí
Procházka po okolí
Když jsme dorazili na místo, do jeskyně, byli jsme velice nepříjemně překvapeni. Náš “průvodce” začal lézt to každého zákoutí, vyšplhal do výšky (v žabkách, ehm) a začal ulamovat krásné skalní útvary, s tím, že nám je házel, ať si je vezmeme na památku. Je docela smutné, jakým způsobem si svoje památky ničí.
Náš průvodce, ulamuje ze zdi jeskyně kameny. A všimněte si jeho obuvi, ve které tam vyšplhal.
Vodopády však dneska byly o poznání čistší a krásnější.
Večer ještě odpočíváme v kempu, ostatně jako po většinu pobytu v Ouzoudu. Odpoledne jsme se tam seznámili s jedním Berberem, co vypadal naprosto jako Obama :) Trochu jsme s ním pokecali, říkáme, že odjíždíme do M’Hamidu, 600 km vzdáleného města v Sahaře. Odvětil, že tam má rodinu. Tak ať jede s náma. Prý jo. Že se nabalí a jede. Za odměnu nás zve, ať se v jeho obchodě stavíme na hariru (místní polívka) a pak že pojede s náma.
Za pár hodin se teda za ním stavujeme. Hledáme ho, nikde není. Donesem věci do auta, že se pak případně stavíme, pokud ho nenajdem, jedem. Pak ho potkáváme, usazuje nás, ukazuje nám bubny, co dováží ze Senegalu a prodává. Pak nás usazuje ke svému známému do vedlejšího podniku. Hariru dostáváme, k tomu čaj, sladkosti. A když nás někdo “pozve” na jídlo s tím, že my ho za to svezeme alespoň 1000 km, dá se čekat, že to nebude chtít platit, opak je v Ouzoudu bohužel pravdou. Nakonec nám říká, ať počkáme dvě hodiny do západu slunce, že celý den nic nejedl a rád by se najedl. To už nám začínají docházet nervy a říkáme, že ne, pak se necháme ukecat, že ať ho hodíme domů, vezme si věci a jídlo na cestu a půjde. Doma čekáme, čekáme, čekáme. Než dočekáme, zjišťujeme, že už se blíží západ slunce a Obamova rodinka nám posílá kávu a chleba, zatímco vevnitř zdlouhavě večeří. Než dovečeří, už je tma. Co teď? V noci jsme jet nechtěli.
Svoláváme poradu. Byly dvě možnosti, jak jet. Chceme jet do M’Hamidu, původní varianta byla jet přímo přes Atlas po menších cestách. Celá trasa je asi 500 km dlouhá, ale je to na dva dny, s tím riskem, že se tam kdykoli může sesypat silnice (nebo spíš cesta, asfalt tam není) a museli bychom se vracet. Druhá možnost byla jet zpátky do Marrákeše a odtud po hlavní cestě. Je to přes 600 km, ale po krásných silnicích, dá se to odjet za 10 hodin. Hlasujeme a bohužel jsem jediný, kdo je pro první, dobrodružnější variantu, takže jedeme po hlavní cestě. A přestože jsme chtěli v noci někde kempovat, nakonec místo toho raději volíme cestu přes noc a rovnou se vydáváme směr Sahara.
Rodinka, u které čekáme
A o Sahaře příště :)
Pingback: Maroko |