Shangrila – obří modlitební mlýnek, národní park Potatso a jačí hamburgery

Shangrila (Xianggelila) je malé městečko na severozápadě Yunnanu. Přijde vám název divný nebo povědomý? Není divu, město se totiž do roku 2001 jmenovalo Zhongdian (a dodnes je ve městě nebo např. na cedulích autobusů starý název vidět), pak jej čínská vláda přejmenovala, aby přitáhla turisty. Městečko se už nachází relativně vysoko (cca 3 200 m n. m,) a obyvatelstvo je převážně tibetské. Turisté sem jezdí kvůli starému městu, tibetskému klášteru Sumtseling (čínsky Songzanlin) a okolním přírodním atrakcím jako jezero Napahai či národní park Potatso.

Výhled z autobusu do Shangrily

Autobusem z Lijiangu přijíždíme zhruba o půl osmé večer. Číňani, se kterými jsme se v buse seznámili, si mezitím rezervovali stejný hostel jako my, takže nakonec máme společnou cestu. Víme, že z autobusového nádraží musíme přejet ke starému městu autobusem č. 1 a odtud kousek pěšky, nakonec to ani nebylo třeba, protože před nádražím už čekal naháněč se svým autem, že nás odveze za 10 kuaiů (dohromady asi 7 lidí). Proč tak levně? Kromě nabídky ubytování se začlo hned mluvit o cenách odvozů na různá místa v okolí města. Na většinu přírodních atrakcí v okolí je totiž často nejjednodušší jet pronajatým autem než veřejnou dopravou. Takže chytat takhle lidi, vozit za cenu nákladů a rozdávat vizitky podle mě není vůbec špatný nápad. Dojeli jsme, ubytováváme se. Číňani se ptají, jestli s nimi zajdeme někam na večeři, nicméně my už máme vybráno, chceme vyzkoušet místní jačí hamburger. 38 kuaiů (včetně pití), ale vynikající. Vůbec tento hostel je super, na internetu mě zaujal jako první. Vlastní ho Korejec s manželkou, před lety cestoval po Yunnanu, seznámil se se slečnou z etnika Naxi, vzali se, založili business. Romantika, co? Na hostelu ale vzápětí potkáváme jednu Američanku (kterou jsme potkali den zpátky na soutěsce), která si postěžovala, že když se chtěla ten den dívat na film, Korejec si přes Skype volal s maminkou, 20 minut brečel a pak si jí (Američance) stěžoval, že se chce rozvést. My Korejce nepotkali vůbec, jen jsme slyšeli paní, jak na něj nadává, že celý den spí. Hostel je však v krásném tibetském domku, výzdoba je krásná, je čisto. Máme velký soukromý pokoj (i když normálně spíme v dormech, tady byl rozdíl jen 5 kuaiů). Je tady pěkná zima, topí se jen v krbu ve společné místnosti, ale máme postele s elektrickými dekami, které hřejou opravdu pořádně (na rozdíl od těch, co jsme měli v Lijiangu), takže super.

Pokojíček

Společná místnost

Jačí burger

Večer se jdeme projít ven. Bydlíme na kraji starého města, nedaleko odsud je náměstí, z něj je na kopci vidět chrám a nějaký podivný zlatý válec – co to je, zjišťujeme až další den, protože teď se nám nepodaří najít vstup. Chceme si kromě toho dát něco menšího k jídlu, sice jsme měli burger, ale přece jen to nestačilo, když jsme celý den nejedli. Staré město už je celé zavřené, tak jdeme do nového, tam ujdeme asi kilometr, pořád nic. Vracíme se a před vstupem do starého města náhodou objevujeme stánek se shaokao – všechno možné na špejlích – maso, houby, zelenina, jiaozi… vynikající. Objednáváme pěknou hromádku, počkáme, než nám to na uhlících opeče a jsme zase šťastní.

Noční staré město

Noční staré město

Noční staré město

Vybíráme večeři

Po návratu na hostel jdeme do společné místnosti, kde jsou Číňani z našeho busu a ještě dvě čínské krásky, co jsme potkali už předtím ve městě. Diskutujeme plány, my žádné nemáme. Banda z busu jede na kola k jezeru Napahai, holky jedou do národního parku Potatso, kam už mají zajištěný odvoz (a mají ještě místo). Dohledáváme informace, u jezera Napahai jsou sice v zimě nějací vzácní ptáci, ale Potatso vypadá z popisu mnohem pěkněji a zajímavěji, jen nás odrazuje vysoká cena vstupného. Nakonec to promyslíme a volíme Potatso a necháváme si zařídit odvoz (za cenu, na kterou bychom to jako cizinci sami těžko usmlouvali). Sraz v 9 ráno.

Ráno na hostelu

Ráno jdeme společně do nedaleké rodinné ubytovny, odkud je zajištěný odvoz, tam se ještě přidává jeden čínský pár. Jelikož nikdo z nás nesnídal, stavujeme se ještě na nudle. Do národního parku je to asi 30 minut cesty, zatím se seznamujeme se spolucestujícími. Holky pochází z města Liuzhou v autonomní oblasti Guangxi (městem jsem zhruba před týdnem projížděl), je jim 19 a jedna studuje angličtinu a ekonomii, druhá studuje dendrologii (tohle slovo nám i v angličtině trvalo, než jsme mu porozuměli, ačkoli jsme se bavili čínsky, tohle ani čínsky radši nezkoušela). Onomu páru je okolo 30 let a pochází z provincie Jiangxi, kam jsme taky následně pozváni.

Přijíždíme k parku a kupujeme lístky. Zvlášť se platí vstupné a zvlášť lístek na bus (a případně na loď). Prý si máme koupit na bus. Když jím nějakou dobu jedeme, nechápu moc, jak by se to dalo objet bez busu, protože park je dost rozhlehlý a vlastním vozidlem se tam (předpokládám) nesmí. Bus nás vyhodí na krátkou dobu na několika vyhlídkách, nakonec však končíme u jednoho jezera, které si musíme obejít sami k východu (aspoň že tak). Ráno, když jsme vyjížděli, bylo -11 °C, takže jezera byla pokryta vrstvou ledu, který však postupně taje (když jsme odjížděli, bylo okolo +10 °C), což umožnilo velice pěkné výhledy. Mnohem pěkněji tu je ale prý na jaře a v létě, kvůli nadmořské výšce tu není tak horko a všechno tu kvete. Po cestě zpátky nám řidič říká, že zima je dost špatný čas na návštěvu Shangrily, ale já jsem za to rád, líbilo se a hlavně tu bylo minimum turistů (a právě masové turističnosti jsem se bál).

Národní park Potatso

Národní park Potatso

Naše parta, se kterou trávíme ještě další dva dny

Fascinace ledem

Národní park Potatso

Po cestě zpátky se v autě začne řešit další možnost výletu, a to k hoře Kawagarbo (resp. čínsky Meili Xueshan). Ta se tyčí na yunnansko-tibetské hranici nedaleko městečka Deqin, kam jsme se sami chystali, ale nevěděli jsme, jestli to zvládneme. Cesta projíždí vysokými průsmyky, které jsou většinou v zimě neprůjezdné, navíc jsem měl informace o tom, že se cesta nedávno opravovala a místo 4-5 hodin autobus jezdil 8-12 hodin (v takovém případě bychom to nezvládali). Nakonec ostatní začnou projevovat zájem a z ceny 100 kuaiů na osobu to holky pohotově srazí na 90, když jsme se do toho zapojili my, dostalo se to na 80, když seženem sedmého člověka s sebou. Ale vynikající, plán na další dny hned zajištěn. Výlet se za jeden den moc stíhat nedá, prý hlavně kvůli tomu, že na hory je nejlepší výhled ráno. Holky hned nato začnou shánět ubytování.

Do města se vracíme okolo třetí hodiny odpolední, holky se ptají, jestli s nimi půjdeme na chrám na kopci. Chtěli jsme jet ke klášteru Sumtseling, ale vzhledem ke změně plánu a zajištěné cestě do Deqinu si uvědomujeme, že na to budeme mít čas po návratu, tak se domlouváme na odpočinek a v 17:30 sraz na odchod do města. Během toho zajdeme s Martinem na oběd a já konečně seženu banku a vyberu peníze, splácím část dluhu a mám zase chvíli z čeho žít. Po návratu sedím ještě chvíli ve společné místnosti, když přijdou dvě holky, povídají si velice potichu, ale mám pocit, že se jedná o japonštinu. Oslovím je japonsky – trefil jsem se. Za celý půlrok v Číně jsem kromě studentů doteď potkal Japonce přesně dva. Asi tu není pro ně teď úplně ideální klima, hlavně když si vybavím protijaponské cedule v Lijiangu z předchozího dne.

Náhodný hotel ve městě

Muzeum

Chrám nad městem je taky velice pěkný, ale mnohem více nás zaujal onen zlatý válec, o kterém jsem psal, že je vidět z náměstí. Na místě zjišťujeme, že je to ohromný modlitební mlýnek. Ve třech ho zkoušíme roztočit, pak se podívat nad těch 20 metrů nad sebou a uvědomuju si tu hloupost a bezmoc. Prý je k pohnutí třeba 20 mužů. Tady se potkáváme s párem, co s námi byl ráno v národním parku, paní je nadšená a začne obíhat chrám a shánět lidi, abychom to roztočili. Nakonec se sešlo 26 lidí, co se do toho pustilo. Velká část však byly ženy a děti, roztočit se nám nepovedlo. Ve mlýnku je vepsáno 12.4 miliard (!) súter, které jsou jedním otočením vyřčeny. Mlýnek je vysoký 21 metrů a váží 60 tun.

Staré město

Staré město

Obří mlýnek

Ale nepohli jsme.

Výhled na město

S Martinem jdeme pak dolů a vracíme se na hostel, naráz jdeme kolem jedné restaurace se skleněnými stěnami, uvnitř na mě někdo mává. Poznávám “stereotypní Číňanku”, která s námi šla v Soutěsce skákajícího tygra. Jdeme za ní do restaurace, krátce pokecáme, ale nemáme si moc co říct. Vracíme se na hostel.

Na hostelu potkáváme další lidi. Jednoho Ira, kterého jsme taky zahlédli na soutěsce. Radí nám, jak se do kláštera Sumtseling dostat zdarma (to už mi radil Číňan v soutěsce). Pak jednoho Itala a Němku. V této partě se na dlouho zapovídáváme u rozpálených kamen a diskutujeme své plány. Pak zmíním, že jsem tu dneska potkal dvě Japonky, přičemž z Němky vypadne, že by si s nima pokecala, že se učí japonsky šest let. Přecházíme okamžitě na japonštinu, docela jí to jde. Za chvíli přijde drobná Asiatka, co na nás mluví relativně pěknou angličtinou, až jsem si myslel, že to není Číňanka, ale nakonec se ukazuje, že je z Chongqingu. Diskuze pokračuje nad dalším jačím hamburgerem, já a Němka jsme nakonec šokováni, když Číňanka z Chongqingu vytáhne průvodce Tibetem v japonštině. I s tou se zapovídáme japonsky, zjišťuju, že se začala učit před rokem, ale mluví velice dobře a chystá se na zkoušku JLPT úrovně N3 (kterou máme doporučenou dělat po ukončení Bc. z japanistiky, jen tak mimochodem – ale chápu, že pro Číňany je to lehčí, ale stejně). Prý se během studií v Itálii seznámila s fajn Japonci a začla se učit. Ptám se jí, jestli tedy umí italsky, prý jo. Posílám ji za Italem a poslouchám, jak jí to krásně jde. Nakonec jsme měli krásný mnohojazyčný večer a tolik kontaktu s japonštinou jsem neměl skoro měsíc, od té doby, co jsem odletěl z Guiyangu…

V Shangrile jsme později navštívili chrám Sumtseling, ale to až po návratu z Deqinu, takže bude zmíněn až v následujícím postu :)