Dandong – co by kamenem dohodil od Severní Koreje

Vzhledem k tomu, že jsem měnil plány na poslední chvíli, jsem až ve vlaku z Harbinu do Shenyangu teprve zkoumal, co bych tam mohl navštívit, a jelikož se mi nechtělo zůstávat celé dva dny v nepříliš zajímavém velkoměstě, nakonec jsem zjistil, že město Dandong, které leží na hranici se Severní Koreou, je ze Shenyangu zhruba čtyři hodiny cesty, rozhodl jsem se ho navštívit. Čtyři hodiny tam zpět není úplně málo, takže bylo třeba vyjít brzo a vrátit se pozdě. Den předem jsem koupil lístky, v 7 ráno do Dandongu (příjezd o půl dvanácté), o půl sedmé večer odjezd zpět, návrat okolo desáté, před druhou hodinou ranní (dřívější lístky vyprodané) odjezd zpět do Harbinu, odkud jsem další den odlétal (moje letenka neumožňovala odlet zpět z jiného místa). Koupě všech těchto lístků mi trvala asi 10 minut (kvůli některým vyprodaným vlakům a několika následným změnám, abych stíhal přestupy), během kterých se za mnou vytvořila solidní fronta, Číňani měli zajisté z hloupého cizince radost :)

Vycházím tedy zhruba po šesté hodině ranní, chytám taxíka na nádraží, jde to rychle. Na nádraží vyřizuju úschovu svojí krosny na celý den, to jde taky nakonec rychle, takže mám asi ještě půl hodiny do odjezdu vlaku. Ten je plný mladých lidí, evidentně studenti, co se vrací ze zkoušek domů. Máme asi půlhodinové zpoždění, okolo dvanácté jsme v Dandongu. Hned se vypravuju na autobusovou zastávku, můj první plán je totiž dojet na úsek Dlouhé zdi, která se nachází kousek od města. Místo, kde zeď najdeme, se jmenuje Tygří hora a je to nejvýchodnější část Dlouhé zdi, táhne se podél hranice se Severní Koreou. Podle informací v průvodci by tam měl jezdit autobus z nedalekého autobusového nádraží. To nacházím hned, doptat se na konkrétní autobus už je těžší, každý, koho se ptám, mě posílám jinam. Nakonec mě posadí na jeden bus, evidentně to není bus přímo ke zdi, o kterém píše LP, ale normální dálkový bus, který jen projíždí okolo. Sedám si dozadu, hned na první zastávce o kousek dál nasedá spousta lidí, takže jsem vyhozen stát dopředu, protože prý vystupuju jako první. 15 kilometrů jedeme asi čtyřicet minut.

Vstupní brána do areálu - všude zavřeno

Když vystoupím, vidím velkou bránu ohrazující prostor ke zdi. Jedná se o opravený úsek, takže se vybírá vstupné. Brány jsou však zavřené, turnikety zakryté, pokladna zamřížovaná. To by mě mrzelo, kdybych se nedostal dovnitř, takže jdu podél plotu, za chvíli narážím na stopy ve sněhu, které po chvíli zmizí nedaleko místa, kde je lehce přehlédnutelná díra v plotě. No, aspoň jsem ušetřil 60 kuaiů za vstupné, není to úplně málo. Pěšky jdu k místu, kde to vypadá, že se dá na zeď vystoupat, je to tak půl kilometru v nevyšlapaném sněhu. Během celé cesty nikoho nikde nevidím, když se blížím k věži, kde by mohl být vstup, zaregistruju autobus, ze kterého vyleze skupinka lidí. Jdu blíž, skoro u brány mě chytne týpek v uniformě a chce po mě lístek. To jsem nečekal. Nemám. Prodá mi ho tedy za těch 60 kuaiů. Evidentně není zeď tak zavřená, jak to vypadalo u brány, jenom se tady teď mimo sezónu asi dá dostat jen z druhé strany, což jsem neviděl. Tak jsem neušetřil zase nic a ještě jsem se zbytečně brodil sněhem.

Dlouhá zeď

Výstup na zeď je strmý, jdu až k nejvyššímu úseku, což mi zabere asi půl hodiny. Sněží. Zasněžená zeď vypadá pěkně, ještě když tu nejsou žádní lidi (skupinka z autobusu se vydává nahoru asi 10 minut po mně, takže mi ani nelezou do fotek). Škoda jen, že je úplně šedá obloha, to na atmosféře moc nepřidá.

Na zdi

Na zdi

Nahoře si dávám svačinu a jdu zpátky, po cestě se ještě zastavuju u místa Yibukua, znamená něco jako “stačí jediný krok”. Je to místo, kde je řeka, co tvoří hranici mezi Čínou a KLDR, nejužší. Přístup ze zdi k Yibukua se zdá zavřený, ale nakonec zjišťuju, že je jen naopak zavřený přístup zespoda na zeď (protože by tam někdo musel kontrolovat lístky, což se asi nikomu teď mimo sezónu nechce), takže přelézám bránu a jdu se podívat. Hraniční řeka je široká opravdu jen několik metrů. Na obou stranách řeky vede ostnatý plot, na druhé straně se prochází severokorejský voják. U břehu je taky cedule, co se tady všechno nesmí, mimo jiné se nesmí házet předměty do Severní Koreji. Všechny zákazy jsou doplněny ilustracemi, tady je obrázek, jak někdo hází přes řeku balíček, na kterém je napsáno “jídlo”. Jak trefné.

Zákazy na hranici

Hranice Číny a KLDR

Nastává čas se vrátit do Dandongu. Jdu na autobusovou zastávku, akorát projíždí jeden bus, který mi ani po mávání nezastaví. Tak chvíli stopuju, je mi jedno, jak se do města dostanu, asi po 10 minutách mi zastavuje jedna dodávka, že mě vezmou za 10 kuaiů. Ani nesmlouvám, beru, není to moc, mrznout se mi nechce, jedou přesně tam do města, kam potřebuju (na rozdíl od autobusů) a trvá to třetinovou dobu. Zrovna předchozí den jsem přemýšlel nad tím, že čím více se blížím Korejskému poloostrovu, tím častěji slyším někde hrát Gangnam Style (v Shenyangu už to bylo několikrát za hodinu). Tady v autě hraje Gangnam Style na repeat…

Vyhazují mě u mostu u řeky, což je akorát místo, které jsem potřeboval. Za pár minut po rozloučení se znovu setkávám s lidmi, se kterými jsem jel, a zapovídávají se se mnou a chtějí se fotit. Proč ne. K tomu mi dávají do rukou plechovku, že prý dandongské jahody, moc dobré. Netuším, proč jsem je dostal, ale zase, proč ne, za pár dni se mi hodily jako snídaně.

Dandong je známý jako město, kudy probihá velká část obchodu mezi Čínou a KLDR. A to jak obchod legální, tak i nelegální. Je zde most přes hraniční řeku Yalu, po kterém jezdí kromě aut vlaky na trati Peking-Pyongyang. Pokud byste někdy jeli na zájezd do KLDR, který zahrnuje pozemní cestu, budete vyjíždět právě tady. Kromě toho je vedle ještě jeden most, starší. Při korejské válce ho Američani “nechtěně” vybombardovali, takže byl v takovém stavu, že se vyplatilo postavit nový. Korejci si svou část mostu rozebrali (věřím, že se jim získané suroviny hodily jinde). Číňani byli o poznání chytřejší, most lehce opravili a udělali z něj turistickou atrakci, tedy stroj na peníze, 25 kuaiů za vstup není vůbec málo. Jako student platím 10 kuaiů a jdu se projít až do půlky řeky, kde most končí. Koukám na most do KLDR, nějaký provoz na něm je, většinou kamiony, ale ukázalo se i pár osobních aut. Ale směrem z Číny do KLDR jsem viděl jen jediný autobus, všechno ostatní opačným směrem. Asi v Koreji sklidili úrodu ženšenu a potřebují něčím zaplatit topivo na zimu.

Dva mosty

Funkční most do KLDR

Nefunkční most do KLDR

Poničený most

Pohled do KLDR z konce mostu

Na nábřeží je taky spoustu obchodů s korejským zbožím a severokorejských restaurací. Ostatně od jednoho šmelináře jsem koupil sadu severokorejských bankovek. Vzhledem k tomu, za jak směšnou cenu jsem je koupil (z 30 kuaiů usmlouváno na 15), ještě chci zkontrolovat cenu korejského wonu, protože by mě zajímalo, jestli je na tom severokorejská měna tak strašně špatně, že se někomu vyplatí to pašovat a prodávat, nebo jsou tištěné v Číně. Prolézám obchody, v jednom nuda, většina zboží evidentně z Jižní Koreji a předražené, v druhém nakonec koupím severokorejskou ženšenovici. Stojím u ní asi pět minut, než ke mně konečně někdo přijde (prodejci jsou obvykle až moc rychlí a otravní), zeptám se slečny, kolik za to chtějí, ta následně zavolá směrem ke svým kolegyním, že mluvím čínsky, které se všechny naráz začnou smát. Asi se celých těch pět minut hádaly, kdo půjde obsloužit cizince, když se s ním beztak nedomluví. Evropanů v tomhle městě asi moc neviděli…

Severokorejská restaurace, personál se akorát chystá do práce.

Původně jsem chtěl vylézt na kopec nad městem, kde je pagoda, muzeum a památník vzdoru americké agresi a pěkný výhled na město a na řeku, ale je zima, jsem unavený a stejně je tak hnusně, že by nešlo nic vidět, tak jdu radši na večeři, posedím v teple a pak se dříve vracím na nádraží. O půl sedmé odjíždím ve vlaku, který zrovna jede z Pyongyangu do Pekingu. Cesta do Shenyangu trvá tři a půl hodiny, o půl jedenácté jsem na jižním nádraží. Problém je, že odjíždím dál ze severního (jediný noční vlak z jižního do Harbinu byl vyprodaný). Autobusy teď večer nejezdí, chtěl jsem to jít pěšky, podle mapy, co jsem koukal dřív, to vypadalo na tři kilometry. Zapínám tedy mapu a zjišťuju, že je to šest kilometrů. Na taxíky je fronta, platit se mi nechce, času mám hromadu, mám u sebe jen brašnu s foťákem a tašku jídla a hodí se mi se trochu před noční jízdou vlakem unavit, tak na taxíky kašlu a jdu pěšky. Cesta ubíhá rychle, asi za hodinku jsem na severním nádraží. Vyzvedávám krosnu v úschovně a stejně mám ještě asi dvě hodiny čas.

Zasněžený Shenyang

Není mi úplně jasné, co se tím snaží říct...

Zasněžený noční Shenyang

Vlak, do kterého nasedám, přijíždí až z dalekého Guangzhou. A je docela plný, mám problém někam hodit svou krosnu. Naproti mně sedí parta mladých holek, která mě asi minutu instruuje, jak věci nahoře přeházet. Dělám podle toho, nakonec si tak napůl pro sebe čínsky zmíním, že mě to takhle nenapadlo, načež jsou holky zděšěny a ptají se mě, jestli mluvím čínsky. Ne asi, když na mě čínsky celou dobu mluvíte a já to podle toho přeskládávám. Nevím, proč na mě teda vůbec čínsky mluvíte, když jste tak přesvědčené, že nerozumím :) S holkama pak prokecám asi první tři hodiny cesty, než začnu být unavený a schopen aspoň tak na hodinku usnout.

Do Harbinu přijíždím okolo osmé hodiny ranní. Letadlo mi letí až v 16:45, ale jsem unavený, je tu pěkná kosa a mám zavazadla, takže žádný program nehrotím a rovnou na nádraží se holek před rozloučením vyptávám na bus na letiště. Na letišti se můžu odbavit až pár hodin před odletem, takže zalézám do kouta v odletové hale, kde je zásuvka a taky wifi (sice placené, ale čtyři hodiny prostě sedět a čumět do blba se mi nechce). Ještě ověřuju letenku, čekám totiž, jaké překvapení na mě čínské aerolinie nachystají dnes. Na check-inu ani nikdo nemluví anglicky, baggage tag mi přilepí na krosnu, aniž by strhli starý (a já si toho všímám ve chvíli, kdy krosna odjíždí do útrob letiště), takže mám obavy o to, jestli ji ještě někdy uvidím. Kupuju si klobásu (jsou v Harbinu vyhlášené a opravdu dobré, na rozdíl od těch pokusů, o které se pokouší v jiných částech Číny, doporučuju ani nezkoušet) a jdu dovnitř. Samozřejmě je let napsaný úplně u jiného gatu než co mám na boarding passu (to už mě nepřekvapuje), a to o 30 minut později (to mě taky nepřekvapuje). Když nastane onen opožděný čas odletu, začíná teprve boarding. Nemám slov a doufám, že v Sanya nebudu mít problém, psal jsem jim mail, že dojedu okolo půlnoci. Z Harbinu letíme přes šest hodin včetně krátkého technického stopu ve městě Wuxi (provincie Jiangsu), kde nás asi na 20 minut vyženou z letadla, pak nastupujeme znovu. Do Sanya přilétáme se dvouhodinovým zpožděním okolo jedné hodiny ranní…