zennie.cz » Island

Island

zennie — Sun, 10 Aug 2014 14:15:33 +0000

Na Island jsem se chtěl podívat dlouho, nikdy však nebyly konkrétní plány, začlo to v květnu 2013, kdy jsem zrovna byl v Hong Kongu a přišel mi mail, jestli se nechci přidat k výpravě, ať je nás osm na dvě … Read the rest of this entry →

Island, den čtrnáctý – Blönduós, Þingeyrarkirkja, Kolufossar, Sigríðarstaðavatn, Hvítserkur, Reykjavík

zennie — Sun, 10 Aug 2014 13:14:35 +0000

20. srpen 2013

Poslední den naší báječné cesty na Island. Už jsme dost unavení, na letiště to máme pořád ještě asi 350 km. Původní plán byl jet vysočinou vnitrozemím ostrova po F35, ale ve stejném plánu byl návrat na západ ostrova o den dřív (a možná návštěva poloostrova Snæfellsnes, který se nestihl kvůli přeplánování Grímsey). A nejen, že horských cest už máme dost, ale také nechceme riskovat, že nám kvůli píchlé pneumatice ve vnitrozemí pár hodin před odletem uletí letadlo, tak nakonec volíme návrat do Reykjavíku po RR1.

Času máme dost, letadlo nám letí až před půlnocí. Celý den je víceméně ve znamení improvizace, až po cestě sledujeme, kam bychom mohli zajet. První zastávkou je Blönduós s velice pěkným moderním kostelíkem.

Blönduós

Přichází zima. I když doteď nebylo ani trochu vzácné vidět na horách sníh, dnes je vidět, že napadla čerstvá várka. Na okolních kopcích se utvořila zřetelná sněžná čára, která se táhne asi po 100 km.

Přichází zima.

Za chvíli zastavujeme u pěkného kostela Þingeyrarkirkja, což je nejstarší kamenný kostel na Islandu.

Þingeyrarkirkja

Velice pěkně vypadá vodopád Kolufossar v kaňonu Kolugljúfur, takže i když už máme vodopádů dost, k tomuto ještě odbočujeme a nelitujeme toho.

Kolufossar

Kolugljúfur

Po chvíli opět z RR1 odbočujeme na sever, abychom objeli poloostrov Vatnsnes. První zastávku děláme u vikinské pevnosti Borgarvirki nad jezerem Vesturhópsvatn.

Borgarvirki

Vesturhópsvatn

Jen několik kilometrů na sever je pak jezero Sigríðarstaðavatn, které přes mělčinu přímo ústí do moře. Až chvíli před návštěvou se dočítám, že se v této mělčině snadno dají pozorovat tuleni. Tuleně jsem nikdy v divoké přírodě neviděl (s výjimkou občasné trčící hlavy ve fjordu), takže to jedeme vyzkoušet. A je jich tady opravdu dost, řádově desítky, možná víc.

Mělčina u jezera Sigríðarstaðavatn

Tuleni

V pěší vzdálenosti je pak často fotografovaný skalní útvar Hvítserkur.

Hvítserkur

Pohled zpět k jezeru Sigríðarstaðavatn

Jelikož máme ještě dost času, dočítám se o dalším místě, kde je dost tuleňů, máme to po cestě, tak se ještě zastavujeme. Ale je to docela kus pěšky a není jich tam zdaleka tolik.

Tuleni

Pak už upalujeme na jih po RR1 zpátky do Reykjavíku. Zhruba na dvě hodinky se rozdělujeme na dvě skupinky, jdeme se ještě trochu projít po městě a najíst se.

Hallgrímskirkja

Reykjavík

Naše auto po dvou týdnech islandských cest

A o pět minut později. Musíme ho vrátit v rozumném stavu.

Poslední zastávkou na cestě na letiště je dříve zmiňovaná Modrá laguna. Je to jedno z nejznámějších míst na Islandu, ale cena je natolik přestřelená, že jsme raději zašli do podobných, ale levnějších koupelí u Mývatnu. Ale je jen kousek od letiště a máme dost času, tak se jdeme podívat, jak to tady vůbec vypadá. Určitě ne špatně.

Modrá laguna

Přesun na letiště

Loučení s Islandem

Na letišti jsme s dostatečným předstihem. Vracíme auto, koukáme po suvenýrech a čekáme. Čtyřhodinový let s Niki do Vídně je dost nepříjemný.

…ale Island je perfektní! Spokojenost na maximum a snad někdy znovu :)

Island, den třináctý – polární ostrov Grímsey

zennie — Sun, 10 Aug 2014 12:52:07 +0000

19. srpen 2013

Dnes nás čeká výlet na ostrov Grímsey, který je protínán polárním kruhem, a tak je nejsevernějším obydleným místem na Islandu.

Na Grímsey se dá dostat buďto letecky z Akureyri nebo trajektem Dalvíku, který jezdí dvakrát týdně. Volíme o dost levnější a praktičtější druhou možnost, což nám ve výsledku přináší nemalé potíže. Cesta trvá asi tři hodiny a když slečna na lodi hned zpočátku roznáší blici pytlíky, ze zvyku ho odmítnout (nikdy jsem neměl žádné podobné problémy) se málem ukazuje jako chyba. Naštěstí jen málem, nicméně moře je rozbouřené tak, že během plavby stejná slečna mezi lidi nestíhá zásobu čistých pytlíků roznášet. První půlhodinu jsem v pohodě, pak se mi začíná dělat špatně (takže si bohužel nechávám ujít venku plavající delfíny), takže zbytek plavby trávím v sedačce v částečně úspěšné snaze usnout. I když je z naší skupiny asi všem dost špatně, nakonec mám při výstupu dojem, že jsme jediní, kdo cestu přežili bez zvracení. Minimálně na mě takový dojem dělá pohled okolo a skupina Čechů, která na sebe přes celou loď volá, kolik sáčků kdo stihl použít.

Přístav v Dalvíku

Vyplouváme.

Na Grímsey je… hnusně. Hodně. Máme zhruba čtyři hodiny na to si malý ostrov obejít, což se zdá jako spousta času, ale nakonec ani všechny zajímavosti nestíháme, protože nás natolik zpomaluje intenzivní vítr a zima. Takže pěšky dojdeme na polární kruh a pak procházíme útesy na severu.

Útesy

Golfové hřiště musí mít na Islandu všude - i na polárním kruhu.

Já na polárním kruhu

Polární kruh

Grímsey

Letiště

Grímsey

Na severním cípu ostrova

Grímsey

Trošku fouká...

Zpět v osadě

Jižní část ostrova tedy nakonec vůbec nestíháme (prý jsou tam zase pěkné čedičové sloupy, ale co, už jsme jich viděli dost), takže se vracíme zase do “teplého” subarktického pásma do Dalvíku. Z cesty máme všichni strach, ale moře už je klidnější, a tak cestu přečkáváme v pohodě. Z Dalvíku řídíme až do Varmahlíðu do stejné “stodoly”, kde jsme spali předevčírem.

Island, den dvanáctý – Glaumbær, Hólar, Hófsos, Siglufjörður, Ólafsfjörður, Dalvík

zennie — Sun, 10 Aug 2014 12:40:39 +0000

18. srpen 2013

Zatímco včera jsme do Varmahlíðu přijeli z Akureyri vnitrozemím po RR1, dneska to máme v plánu projet severem. První zastávkou je vesnička Glaumbær s krásnými tradičními domky. A potkáváme tu slovinský zájezd.

Glaumbær

Z Glaumbæru jedeme dále na sever do Hólaru. I když je to vesnička o sotva 100 obyvatelích, je docela významná. Sídlilo zde totiž druhé ze dvou islandských biskupství (první na jihu ve Skálholtu). Dnes je tu dokonce univerzita, kde se dá studovat nauka o koních. Vedle je právě muzeum věnované pozoruhodnému islandskému koňskému plemeni. A kostel a pár pěkných domků okolo. A v centru toho všeho je budova, která slouží zároveň jako obecní úřad, obchod, univerzita, bazén a kdo ví co ještě. Nejvíce mě ale dostává, že se mi v té budově podaří chytnout eduroam.

Cesta do Hólaru

Hólar

Propagace místní univerzity

Další zastávku máme ve vesnici Hofsós. Kromě toho, že jsou tu pěkné čedičové sloupy, se tu nachází muzeum emigrace do severní Ameriky. Muzeum nakonec nevypadá moc zajímavě a je drahé, tak se na něj vykašleme a místo toho jdem vyzkoušet místní doporučovanou restauraci (přičemž počet našich návštěv restaurací stále zůstává spočitatelný na prstech jedné ruky) na polévku a palačinku.

Hofsós

Pak okolo útvaru Þórðarhöfði, který vypadá jako ostrov, ale s pevninou ho spojují dvě kosy, jedeme do Siglufjörðuru, městečka, které proslavil lov a zpracování sleďů ve 40. a 50. letech. Sledi se tady ale po čase přestali vyskytovat a jediné, co tady po nich dodnes zůstalo, je muzeum věnováno právě jejich lovu a zpracování.

Þórðarhöfði

Cesta do Siglufjörðuru

Siglufjörður

Kemp uprostřed města

Předposlední zastávkou na naší dnešní cestě je Ólafsfjörður, taktéž zapadlá díra kdysi žijící z rybolovu, která má pár stovek obyvatel.

Cesta do Ólafsfjörðuru

Ólafsfjörður

Nakonec míříme do Dalvíku, což je náš dnešní cíl, chceme tu nocovat, protože nám odsud ráno odjíždí trajekt. Jelikož den byl docela krátký, jsme tu už v pět hodin, tak si jdeme městečko projít. I když tu bydlí asi 1 400 obyvatel, moc to tu nežije, všechno zavřeno. V kempu by po nás ani nikdo nechtěl platit, kdybychom sami nevyhledali personál v nedalekém bazénu.

Dalvík

Island, den jedenáctý – Mývatn, Dimmuborgir, Goðafoss, Akureyri

zennie — Sun, 10 Aug 2014 12:28:06 +0000

17. srpen 2013

Dnes si konečně trochu objedeme jezero Mývatn. Začínáme u jeskyně Grjótagjá. Je zatopená vodou, která byla dříve populární pro koupání (a dokážu si představit, že koupel v temné jeskyni může být zajímavá). Její teplota se však v 70. letech začla zvyšovat a dnes je příliš horká.

Jeskyně Grjótagjá

Prasklina nad jeskyní

Přejíždíme podél jezera do oblasti Dimmuborgir, doslova “temné hrady”. Nachází se tady spousta zajímavých lávových útvarů, takže obcházíme nejdelší okruh, bohužel počasí je pro účely focení velice špatné.

Dimmuborgir

Další zastávku děláme u pseudokráterů na jezeře.

Mývatn

Od Mývatnu vyjíždíme dále po RR1 směrem na Akureyri, po cestě je opět jeden z nejznámějších islandských vodopádů – Goðafoss.

Goðafoss

RR1

Po další hodince cesty od Goðafossu přijíždíme do města Akureyri. Parkujeme a jdeme si ho projít. Ačkoli má jen 17 500 obyvatel, je to druhé největší město na Islandu a oproti všem místům kromě Reykjavíku, co jsme na Islandu navštívili, se tu opravdu docela člověk cítí jako ve městě.

Akureyri z dálky přes fjord

Akureyri

Botanická zahrada v Akureyri

Chtěli jsme nocovat u Akureyri, ale kemp nemůžeme najít a máme dost času, tak se rozhodneme popojet dalších 90 km do osady Varmahlíð, kde by mělo něco být. Klepeme na jeden domek, kde to vypadá, že je kemp. Paní nám nabízí ubytování uvnitř v domě, což úplně nepotřebujeme, tak se ptáme na stanování. Dá se, ale za téměř stejnou cenu jako nocování v domku na zahradě, kde to stojí ještě míň, než jsme zvyklí platit za stan. A když se podíváme, jak to tam vypadá, bereme. Místnost s asi patnácti postelemi máme celou pro sebe, vedle je stodola, kde je nám k dispozici kompletně vybavená kuchyně a pohodlné místo k sezení aspoň pro padesát lidí. Takže vaříme a spoustu sedaček používáme k natažení a vysušení stanů. A stejný nocleh si dohadujeme rovnou na pozítří, kdy tady budeme projíždět.

Naše "stodola"

Island, den desátý – velryby u Húsavíku, Hverir, Krafla

zennie — Sun, 10 Aug 2014 12:15:40 +0000

16. srpen 2013

Húsavík je známý především velrybami, které se v přilehlém fjordu vyskytují téměř pořád. Spoustu lodí tu každý den vyjíždí na moře velryby pozorovat a šance spatření je opravdu velká, takže se rozhodneme jedné dvouhodinové výpravy také zúčastnit. Kupujeme lístky a máme ještě chvíli čas, tak se procházíme po městě.

Húsavík

Plavba začíná, většina lidí zabírá s foťáky místa dole u zábradlí, já nakonec mířím nahoru ke kapitánovi, sice jsem od mořské hladiny dál, ale stejně jsem pro tuto příležitost vybaven teleobjektivem a hlavně mám výhled na všechny strany a nemusím se prodírat lidmi, když se něco ukáže na druhé straně lodi.

Vyjíždíme!

Dlouho vidíme jen tuleně.

Lodí je tu víc.

Velryby

Pozorování velryb se vydařilo a my se posouváme dál směrem na jih, k jezeru Mývatn. U něj sháníme ubytování, ale nijak se tady nezdržujeme a míříme od jezera pryč k hoře Námafjall, pod kterou se nachází oblast Hverir plná fumarol a bublajících bahenních sopek. Působivé.

Příjezd k Mývatnu

Hverir

Námafjall

Hverir

Nedaleko odsud je pak sopka Krafla, kde je vybudována významný elektrárna využívající právě geotermální energie. Také je tu kráter s jezerem, který se stejně jako v Askja jmenuje Víti, tedy “peklo”.

Typický Island - ovce a kouř

Geotermální elektrárna

Víti

Zbytek dne trávíme v místních termálních koupelích. Mají zajímavě namodralou vodu, stejně jako Modrá laguna nedaleko letiště Keflavík, ale celý komplex je o dost menší a hlavně o polovinu levnější.

Termální koupele

Island, den devátý – Selfoss, Dettifoss, Jökulsárgljúfur, Ásbyrgi

zennie — Sun, 10 Aug 2014 12:02:27 +0000

15. srpen 2013

Ráno se ještě před úplným rozloučením s Askja vydáváme prozkoumat vodopády v krátkém (pár set metrů) kaňonu, pak sedáme do auta a míříme na sever k RR1

"Kaňon" v Askja

Zpět do civilizace to tentokrát bereme po druhém břehu řeky Jökulsá á Fjöllum (silnice F88), na RR1 je to asi 90 km. Po cestě máme tři brody, které jsou o poznání náročnější. U druhého z nich je řeka dost široká a asi ve třetině se náhle propadáme tak, že se nám převalí vlna vody přes kapotu, což způsobí minimálně u mě dost velké leknutí a starost o to, jestli ještě vyjedeme. Hned poté proti nám jede autobus, takže zastavujeme a díváme se, jak si s tím poradí on. Mnohem lépe, kromě toho, že je na to lépe stavěný, tak ví, kudy přesně má jet. A my bychom to věděli taky, kdyby na naší straně brodu byla stejná cedule jako na protější straně, která ukazuje, že se nemá jezdit kolmou cestou. Ale nejsme sami, kdo to nevěděl, o den později čtu na jistém českém blogu o skupince, která při průjezdu tímto brodem narazila na skupinku Němců, co tady auto utopila.

Cesta do civilizace

Herðubreið

Náročný brod, kde jsme pěkně zapadli

Další z brodů

Manuál, kudy jet - před průjezdem raději opisujeme číslo pro případ nouze...

Nasadit nejvíce heavy-duty režim a jedeme.

Tentokrát bez problémů.

I tady se cesty udržují.

Po RR1 jedeme jen asi dva kilometry, než se znovu odpojíme na sever. Míříme k vodopádu Dettifoss na řece Jökulsá á Fjöllum, který se označuje za nejmohutnější vodopád v Evropě, přičemž po cestě z parkoviště ještě zacházíme k Selfossu, který je jakýsi jeho předstupeň asi o půl kilometru vedle.

Jökulsá á Fjöllum

Selfoss

Dettifoss

Jen o pár kilometrů níže po proudu je relativně sympatický Hafragilsfoss

Hafragilsfoss

Údolí Hafragilsfossu

Další zastávkou je (bývalý) národní park Jökulsárgljúfur o kousek dál na sever. Tady si dáváme asi jedenapůlhodinovou procházku mezi pěknými skalními útvary, bohužel na fotky moc počasí nepřeje.

Jökulsárgljúfur

O další kousek na sever je pak Ásbyrgi, údolí ohraničené 25m vysokými kolmými skalami v takovém tvaru, že vypadá jako otisk obří podkovy, která podle legendy patřila osminohému koni boha Odina. Ze samotného údolí však nejde jeho tvar zachytit, takže přidávám odkaz na fotku shora.

Ásbyrgi

Přejíždíme do nejbližšího města Húsavíku a nocujeme v kempu.

Island, den osmý – Seyðisfjörður, Askja

zennie — Sun, 10 Aug 2014 11:48:27 +0000

14. srpen 2013

Dnes nás čeká asi nejdobrodružnější cesta do vyprahlého vnitrozemí k sopce Askja, ale ještě předtím zajíždíme do městečka Seyðisfjörður na konci stejnojmenného fjordu. Přestože je Seyðisfjörður městečko o ani ne 700 obyvatelích, je velice významné, protože do zdejšího přístavu přijíždějí trajekty z kontinentální Evropy a Faerských ostrovů, takže každý čtvrtek to tady ožívá. Tento trajekt je prakticky jediným způsobem, jak se na Island dostat autem, a ostatně aut z kontinentu jsme viděli dost, většinou švýcarských, německých a nizozemských, ale i jedno české.

Cesta do Seyðisfjörðuru

Seyðisfjörður

Téměř v nejvzdálenějším bodě RR1 od Reykjavíku

Náhodný vodopád po cestě

Ze Seyðisfjörðuru jedeme do vnitrozemí. Návštěvu sopky Askja jsme neměli v původním plánu, vešla se tam proto, že jsme rušili výlet k útesům s papuchalky, a taky proto, že jsme slyšeli důrazné doporučení. A když už máme terénní auto, tak by byla škola se zase držet jen na asfaltových cestách, že jo. Takže sjíždíme z RR1 a míříme po divoké cestě do vnitrozemí. Od sjezdu z RR1 je to po Fkové cestě asi 100 km (trasa F905, F88 a F910). Cesta je nádherná, zpestřují nám ji výhledy na posvátnou horu Herðubreið, mohutnou ledovcovou řeku Jökulsá á Fjöllum a asi tři středně náročné brody.

Po cestě k Askja - toto ještě není silnice třídy F

Odbočka na F

Cesta k Askja

Křižovatka v pustině

Herðubreið v pozadí

Řeka Jökulsá á Fjöllum

Cesta k Askja

Důležité upozornění...

Když se člověk podívá na krajinu okolo, není divu, že tuto oblast NASA vybrala v 60. letech pro trénink účastniků mise Apollo, což dává pojmu “měsíční krajina” nový význam.

Na úpatí Askja je kemp a dvě chaty s ubytováním, větší je úplně plná kvůli nějakému zájezdu, v menší se naštěstí místo najde, což je pro nás oddech, protože na kamenité půdě by se stavěl stan a spalo opravdu špatně, nehledě na velice silný vítr a pravděpodobně velice nízkou teplotu v noci. Po ubytování vyrážíme do kráteru, k parkovišti, odkud se jde pěšky, je to ještě 8 km.

Cesta k Askja

Sopka Askja nebyla moc známá až do roku 1875, kdy popel vyvržený při erupci do širokého okolí otrávil velké množství půdy a dobytka, což způsobilo vznik migrační vlny do severní Ameriky a také vytvoření jezer Öskjuvatn a Víti. Podstatně větší jezero Öskjuvatn je dnes druhým nejhlubším jezerem na Islandu a při jeho průzkumu na lodi zmizeli v roce 1907 beze stopy dva němečtí vědci, jejichž těla nebyla nikdy nalezena. Jezero Víti (doslova “Peklo”) je podstatně menší a je bohaté na různé minerály (což přispívá k jeho kalné barvě). Jelikož je trvale teplé, je oblíbené na koupání, což teda nezkoušíme, protože vzhledem k tomu, že se z něj neustále uvolňuje oxid uhelnatý, nám to nepřijde jako dobrý nápad (a taky se nám dolů k němu nechce).

Cesta do kráteru

Askja

Víti

Askja s lidmi jakožto měřítkem mohutnosti

Víti

Öskjuvatn

Cesta zpět

Na chatku se vracíme okolo půl osmé. A opravujeme auto. Už před pár dny jsme postřehli, že plech, co kryje olejovou vanu, úplně nedrží a po dnešních 100 km po Fkové cestě se zdá, že už mu nechybí moc, aby odpadl úplně. A rozbít si vanu uprostřed této divočiny není úplně věc, po které bychom toužili, takže sháníme drát a drátujeme místa po vypadlých šroubech. Teď by to chtělo ještě vyřešit to, že auto při výjezdech do kopců solidně vaří, ale s tím bohužel nejsme nic moc schopni udělat…

Oprava v provizorních podmínkách

Island, den sedmý – Höfn, Djúpivogur, Stöðvarfjörður, Skriðuklaustur, Hengifoss

zennie — Sun, 10 Aug 2014 11:22:29 +0000

13. srpen 2013

I dnešek je poměrně odpočinkovým dnem. Přejíždíme východní Island, který je rozhodně jednou z těch méně zajímavých oblastí. Ale přesto nechceme sedět dlouho v autě a oblast jen projet, takže se aspoň na chvíli zastavujeme na zajímavě znějících místech.

První krátká zastávka je ve vesnici Höfn, kde si procházíme přístav (nic moc jiného tu ostatně není).

Höfn

RR1

Další zastávka po 100 km z Höfnu je vesnice Djúpivogur. Opět se stavujeme na nákup a taky v informačním centru, kde zjišťujeme, že místo, kam jsme chtěli jet kvůli pozorování papuchalků, můžeme vynechat – už jsou pryč. V Djúpivoguru je podél pobřeží řada kamenných vajíček, které tvarem a velikostí reprezentují vejce všech ptáků žijících na Islandu.

Djúpivogur

Kousek za Djúpivogurem bereme ruského stopaře, ale nevezeme ho moc dlouho, brzo chce odbočovat. My pokračujeme do vesničky Stöðvarfjörður, kde se nachází Steinasafn Petru neboli Petřina sbírka kamenů pojmenovaná po paní, která se celý svůj život (tj. více než 80 let, do roku 2012) věnovala sbírání kamenů, čímž vytvořila největší soukromou sbírku na světě.

RR1

Sbírka kamenů

Pak popojíždíme do vnitrozemí ke 120 km vzdálenému klášteru Skriðuklaustur. Kromě toho, že je pěkný, jsme dostali doporučení na místní dorty, které rádi vyzkoušíme. Oproti kupování jednotlivých kousků vychází o dost výhodněji možnost neomezené konzumace, takže dopadáme tak, že si po této večeři musíme ještě vyběhnout k nedalekému vodopádu, abychom aspoň trochu neutralizovali výčitky z přecpání se sladkým.

Skriðuklaustur

Kousek od kláštera je vodopád Hengifoss, po Háifossu čtvrtý nejvyšší vodopád na Islandu. Pěší cesta k němu a zpět je zhruba na hodinku a půl volnou chůzí.

Cesta k Hengifossu

Hengifoss

Nocujeme v nedalekém kempu Atlavík. U kterého je mimochodem největší les na Islandu, projet ho autem trvá asi dvě minuty.

Atlavík

Island, den šestý – Dyrhólaey, Systrafoss, Kirkjubæjarklaustur, Svartifoss, Jökulsárlón

zennie — Sun, 10 Aug 2014 04:03:22 +0000

12. srpen 2013

Po včerejším treku máme dneska trochu odpočinkovější den, velkou část ho prosedíme v autě. Naší první zastávkou po 30 kilometrech ze Skógaru je mys Dyrhólaey známý majákem, skalním oknem, spoustou papuchalků a výhledem na nedaleký čedičový útvar Reynisdrangar.

Dyrhólaey

Reynisdrangar

Dyrhólaey

Popojíždíme do vesnice Vík, zastavujeme především kvůli doplnění zásob v supermarketu Bónus. Když už tu jsme, jedeme se podívat k moři, je tu pěkná černá pláž s výhledem na Reynisdrangar. K těm jsme chtěli dojet blíže, ale nepodařilo se nám najít odbočku a nemáme čas se ji vracet hledat.

Pláž ve Víku

Po nákupech míříme směrem k městečku Kirkjubæjarklaustur. Po cestě nás ještě stihne upoutat vodopád Systrafoss, tak u něj krátce zastavujeme. Já sám vybíhám rychle nahoru, protože bych chtěl vidět jezero Systravatn, ze kterého vodopád teče.

Systrafoss

Výhled od Systravatnu

Systravatn

Systrafoss shora

Popojíždíme ke Kirkjugólfiðu, což je místo, na kterém se dlouho věřilo, že v minulosti stál kostel, a to kvůli “podlaze” – pravidelně vypadající formaci poskládané ze šestibokých hranolů, o které nikdo nevěřil, že ji mohla vytvořit příroda. To, že je opak pravdou, přinesly až poznatky o tom, že čedič při chladnutí krystalizuje právě do šestibokých hranolů, což je zrovna na Islandu k vidění velice často.

Osamělá ovce na útesu

Kirkjugólfið

Po dalších sedmdesáti kilometrech po RR1 dojíždíme k národnímu parku Skaftafell. Pěkných míst je tam více, bohužel na ně nemáme dostatek času, takže se spokujujeme s jedenapůlhodinovou procházkou k vodopádu Svartifoss. Na rozdíl od většiny proslavených islandských vodopádů není nijak mohutný, zajímavý je tím, že je obklopen právě čedičovými sloupy.

Cesta do Skaftafellu

Sopečná pustina

Skaftafell

Svartifoss

Tady se ukrývá nejvyšší hora Islandu - Hvannadalshnúkur.

Posledním bodem na dnešním programu je pak ledovcová laguna Jökulsárlón, což je jedno z míst, na které se na Islandu těším nejvíce. Jedná se o jezero přilehlé k čelu ledovce Vatnajökull, do kterého každou chvíli odpadávají kusy ledu, které pak velice pomalu odplouvají do moře.

Jökulsárlón

Přijíždíme až úplně k jezeru, kde dvě společnosti pořádají plavby po jezeře, o kterou bychom měli zájem. Jedna je v obouživelných vozidlech, což vypadá sice zajímavě, ale je to moc velké a nedostane se to daleko. Volíme společnost s menšími čluny, které se dostanou až k čelu ledovce. Problém je, že zjišťujeme, že na všech posledních pár dnešních plaveb už je plno. U jedné z nich jsou psána čtyři místa, která jsou rezervována, ale pokud dotyční do 15 minut nepřijdou, budou nám uvolněna. Tak čekáme a připravujeme se, že pravděpodobně budeme muset čekat do zítřka, což moc praktické není, protože nejbližší místo, kde můžeme nocovat, je o 30 km dál, a museli bychom se zbytečně vracet.

Jökulsárlón

Dotyční nakonec přicházejí, ale slečna říká, ať ještě počkáme, že něco zkusí vymyslet, několikrát někam volá, až nakonec oznámí, že její šéf osobně nás asi za hodinku, až se vrátí z plavby, vezme na svém vlastním menším člunu. Super. Navlékáme se do záchranných vest, posloucháme bezpečnostní školení a vyrážíme.

Jökulsárlón

Čelo ledovce je vysoké asi 10 metrů.

To prý máme do whisky.

Jökulsárlón

Plavba byla super. Vracíme se okolo deváté hodiny, takže rychle mizíme dále na východ, kde stanujeme. A zjevně je to tím, že jsme kousek od ledovce, že nás čeká asi nejhorší noc – šílená zima, opakovaně se v noci budím.

Noc pod ledovcem