Maroko jsem navštívil s dalšími osmi lidmi v rámci více než deset tisíc kilometrů dlouhé cesty autem trvající tři týdny. Vlastnit auto bylo velkou výhodou, která nám umožnila mimo jiné kempovat v přírodě, objevit zapadlé vesnice a setkat se s milými a pohostinnými obyvateli. Většinu pobytu v Maroku jsme trávili tedy v přírodě, ať už na pobřeží, v horách či na poušti.

Navštívili jsme tedy jak známé památky v Casablance a Marrákeši, ochladili se u vodopádů v Ouzoudu, ohřáli v poušti a vylezli na nejvyšší vrchol severní Afriky, Jebel Toubkal.

• Jak jsme jeli do Afriky…
• Po pobřeží Atlantiku – Pláž národů, přírodní rezervace Lac Sidi Boughaba a Casablanca
• Do marockého vnitrozemí – pohoštění v berberské vesnici a vodopády Ouzoud
• Sahara – tři dny v poušti
• Královské město Marrákeš a Jebel Toubkal – nejvyšší hora severní Afriky
• Rabat, Tanger a zpátky do Evropy

Dojmy z cesty mám veskrze pozitivní, přesto nenaplnila mé očekávání ve všech ohledech, a plánuji se do Maroka v následujících letech vrátit, nejlépe sám.

Nakonec je kolektivně dohodnuta návštěva Rabatu. Rabat je hlavním městem Maroka, ne však zdaleka nejznámějším a největším (jeho populace je oproti Casablance zhruba desetinová). Je však součástí většího souměstí s městem Salé, o kterém jsem psal dříve.

Z vnitrozemí tedy jedeme po dálnici od Marrákeše. Po únavě z Toubkalu nevolíme noční přejezd, zhruba ve dvě v noci zastavujeme na dálničním odpočívadle, kde na karimatkách pod širákem vedle dálnice spíme zhruba do sedmi. Pokračujeme dál do Rabatu, později zjišťujeme, že jsme ztratili dálniční lístek (kvůli mýtnému) z Marrákeše. Přemýšlíme, co teď, nikde ho nenacházíme, necháváme tomu nakonec volný průběh. Úsměv řidičky na personál mýtné brány u Rabatu stačí k tomu, aby nám uvěřili, odkud jedeme, neplatíme tedy nic navíc a ještě je nám pochválena zvířecí hlava na kapotě. Mýtné je v Maroku vybíráno na většině dálnic, ale na rozdíl od Evropy netvoří zásadní položku v rozpočtu.

Před Rabatem ještě zajíždíme do Salé pro pár nákupů, pak na návštěvu pár památek v Rabatu a nakonec si dáváme rozchod.

Mauzoleum Mohammeda V.

Mohammed V. byl vládcem Maroka v letech 1927 až 1961. Spolu s ním je v mauzoleu pohřben jeho syn a nástupce Hassan II., předposlední vládce Maroka.

Mauzoleum

Mauzoleum

Před mauzoleem

Autem společně přejíždíme do centra, dáváme si pár hodin volno. Já mířím do nedaleké mediny, tou procházím až do kasby (pevnosti) – Kasbah des Oudayas. Pomalu trochu jinou cestou pak zpátky.

Rabatská medina

Rabatská medina

Kasbah de Oudayas

Uvnitř Kasbah de Oudayas

Uvnitř Kasbah de Oudayas

Uvnitř Kasbah de Oudayas

Zde se vlévá do moře řeka Bou Regreg, která odděluje Rabat (vlevo) od Salé (vpravo).

Celkově jsem měl z Rabatu velice dobrý pocit. Asi právě proto, že to není turisticky atraktivní město, takže v medině nejsou otravní naháněči, vlastně tam ani nebyly žádné nápisy ve francouzštině (natož v angličtině). Ani jsem necítil nebezpečí, že by mě někdo chtěl okrást (na rozdíl od Marrákeše). Medina taky velice pěkná.

Večer nás čeká znovu návštěva Carrefouru (poslední výměna peněz), po ní se stavujeme na čerpací stanici. Potřebujeme, aby tam brali karty, takže jedeme místo lokálních řetězců k Shellu. Tam jsme vybídnuti, ať se stavíme na jídlo, až zapadne slunce. Zvažujeme to, máme ještě hodinu čas.

Během té hodiny míříme na nedalekou poštu, co jsme zahlédli z auta. Píšeme a posíláme pohledy, ve zbylém čase se zakecáváme s místními (a nakonec vymlátíme pravou mlhovku na autě). Smůla, blbá náhoda. Vracíme se nakonec k Shellu.

U Shellu na venkovních stolcích už sedí spousta lidí s harirou a chleby. Ale nejí, slunce ještě nezapadlo. Harira je tradiční polévka, obvykle se jí právě při ramadánu. Po několika minutách se ozývá z mešity hlas imáma a místní se pouštějí do jídla. My si taky jdeme pro hariru a chleby, bohužel, nádobí je rozebráno (takže někteří dostáváme do hrnků, někteří vůbec) a chleby si už taky lidi rozebrali. Když nás místní vidí zmateně chodit tam a zpátky, nakonec nás obdarovávají svými polévkami i chleby. Velice příjemný zážitek.

Je pozdě a z Rabatu už daleko nedojedeme. Původní plán jet na pláž nakonec zavrhujeme a na noc se uchylujeme do nedalekého národního parku, kde jsme strávili svou první noc v Maroku. Na místo trefíme už jednoduše. Okolo půlnoci už půlka lidí spí, ostatní se chystají, v tom přijíždí dva lidi na motorce a vyhazují nás. Kempování zakázáno. Teď už se nám nechce budit ostatní, vše balit a jít hledat jiné místo na spaní. Volíme taktiku nerozumění francouzštině a po čase dostáváme svolení tu zůstat, pokud vypadneme v 6 ráno. Což jsme stejně měli v plánu.

Do Tangeru ráno nám zbývají asi dvě a půl hodiny cesty. V Tangeru si dáváme poslední zastávku, asi hodinu a půl volna. Opět mířím do mediny a k pobřeží se zastávkou na trhu pro něco dobrého. Kupuju si skvělý chleba za pár dirhamů a sladkosti domů.

Tanger

Tanger

Medina v Tangeru

Na trhu

Tanger

Z Tangeru jsem měl podobný strach jako z Marrákeše, kvůli tomu, že je nejčastějším cílem turistů na jednodenních výletech ze Španělska. Sice jsem potkal pár organizovaných davů, ale nic hrozného, město bylo docela prázdné, asi štěstí na čas. Medina velice pěkná a bez lidí.

Sedáme do auta a jedeme pro naftu. Nafta je tady o dvacet korun na litr levnější než v Evropě, takže bereme zásoby. Pak už jen do přístavu. Tam bohužel tentokrát projíždějí rentgenem úplně všechna auta (obvykle jen vybraná), takže celý proces, než se dostaneme ke španělským břehům, trvá téměř půl dne.

Na pláž v Maroku jsme se vykašlali, většina na pláž chce, takže se pro tento účel zastavujeme ještě v Tarifě, do Málagy už to do setmění nestíháme. Kvůli téhle zastávce nestíháme Gibraltar, škoda. V noci dojíždíme až do Granady, nocujeme u opuštěné chatky v horách kus za městem.

Pláž v Tarifě

Ráno musí auto podstoupit servis v Granadě, takže máme celý den volno. Město jsme prochodili už dřív, necháme se vysadit na předměstí, kde jsou obydlené jeskyně. Tam se procházíme, kecáme s místníma lidma (většinou černoši, dostali jsme i pozvání dovnitř – nejsou vybaveny vůbec špatně).

Pohled na Granadu od jeskyní

Pak už jen dlouhé hodiny čekáme, než je auto připraveno, ve mestě nakupujeme poslední zásoby na cestu (pivo, víno, jídlo…) a jedeme domů. Tentokrát naplno. Výlet už máme za sebou, neděláme zbytečné zastávky (občas na navaření, WC, protáhnutí se), vystřídá se několikrát všech pět řidičů a po dvou nocích a dvou dnech s minimem zastávek dojíždíme zpátky domů na Moravu…

K Marrákeši se blížíme v noci po přejezdu hor. Bohužel ani tentokrát nic nevidíme, protože přejíždíme už za tmy. Když už sjedeme z cesty s tím, že tady přespíme, ozývá se náš naštvaný “kamarád”, že jsme mu přece slíbili, že ho svezeme do Marrákeše. To odmítáme, až do Marrákeše nejedeme, máme toho dneska dost, ale hodíme ho do nejbližšího města, s čímž je spokojený (a nám všem je zase o něco líp) a jdeme znovu shánět jiné místo na spaní. To se nakonec vyplatilo.

Chceme spát na nějaké louce, hned vedle polní cesty, zhruba 50 metrů od hlavní asfaltky. Jen co začneme vybalovat a chystat se na spaní, vidíme kamion na hlavní cestě. Odbočuje k nám. Co se děje, jdou nás vyhodit? Naopak, přijedou, zastaví a jako první na nás francouzsky volají, jestli nejdeme spát k nim domů :) Tak přijímáme. Vybalené věci házíme v rychlosti do auta, nasedáme (někteří do našeho auta, někteří na korbu kamionu) a jedeme asi deset kilometrů směrem k Marrákeši. Dojíždíme k baráku a jsme dovedeni do nádherně vyzdobeného pokoje, nabízí se nám čaj nebo káva. Tak tedy čaj. Jsme všichni šíleně unavení, ranní pochod, dlouhá cesta autem, už je po půlnoci a chceme spát. Ale když nás rodina pohostila, bylo by neslušností hned jít spát a ani se nebavit. Proto nás trochu trápí, když stále čekáme, 10 minut, 20 minut, čaj nikde. Po půlhodině přišli naši hostitelé. Nejen s čajem, ale s ohromnou večeří. Pečené kuře, brambory, spoustu zeleniny…

Ráno se opakuje totéž. Ohromná snídaně. K tomu dostáváme po několika dnech možnost si dát “sprchu”. Proč v uvozovkách?

Sprcha tady na venkově je obvykle jen sud s vodou, menší nádoba na nabírání a odtok. Tady na to však nemají místnost v domě, ale samostatné místo venku. Je to zhruba 180 cm vysoká betonová stavba válcového tvaru, průměr něco přes metr. Pod podlahou je však vyhlouben zvenku přístupný otvor, v něm dřevo, které se pálí. Takže nejen sprcha, ale rovnou i sauna v jednom. Nevím, jestli mi to úplně sedlo, ale fakt, že když jsem z toho těsného prostoru ven do 35stupňového chládku, cítil jsem se skvěle osvěženě. V téhle době už jsem bohužel neměl funkční foťák, takže fotka z netu, takhle nějak to vypadalo.

Berberská sprcha (zdroj: eveandersson.com)

Ještě dlouho se bavíme s rodinou, jíž nejsme schopni zcela vyjádřit naši vděčnost. Nabízí nám přespání i na další den, to už odmítáme, místo toho zanecháváme pár drobností na památku a odjíždíme. Ranní zpoždění nevadí, protože kvůli únavě z předchozího dne jsem místo výšlapu na Jebel Toubkal navrhnul dát si nejdřív den v Marrákeši, což bylo všemi schváleno.

Marrákeš je třetím největším městem Maroka, ale pravděpodobně největším cílem turistů. Jinými slovy největší pastí na turisty. Z tohoto důvodu se toho města docela děsím. A můj předsudek se taky naplnil.

Parkujeme nedaleko mešity Koutoubia, jedna z nejznámějších staveb. Odtud jdeme pěšky na nejproslavenější místo v Marrákeši, náměstí Djemaa el-Fnaa.

Mešita Koutoubia (zdroj: maroc-evassion.info)

Na náměstí el-Fnaa to moc nežije. Je známé jako místo, kde můžeme neustále potkat kouzelníky, zaklínače hadů, hudebníky, vypravěče příběhů… vsadím se, že z 90 % jen pro turisty. Teď je tu jen pár stánků s pomerančovými džusy, hm. Asi kvůli ramadánu.

Náměstí Djemaa el-Fnaa (zdroj: alovelyworld.com)

Další zajímavá místa jsou všechna zavřená, takže trávíme čas na trzích, které se táhnou od náměstí široko daleko. Kupovat si tady něco moc nepřipadá v úvahu. Ostatní se pak dělí o zkušenosti, kdy obchodníci neměli zájem smlouvat, ceny naprosto přestřelené, prodejci otravní. Zájem smlouvat na rozumné ceny chybí úplně, jelikož v místě, kam míří všichni turisti, není třeba smlouvat. Když to za přestřelenou cenu nekoupí jeden turista, tak to brzo koupí druhý či třetí… Moje negativní zkušenosti eskalují tím, že přistihnu dva mladé borce, jak se mi snaží dostat do batohu.

Nakonec se i přes to všechno odhodlám něco koupit. Chtěl bych kovovou konvičku, ze jakých tady místní pijí čaj. A bojím se, že pokud ne tady, už nebude možnost koupit jinde. Procházím spousty obchodů, všude přestřelené ceny, neochota smlouvat, nekvalitní a hnusné zboží anebo všechno dohromady. Asi po hodině a půl nakonec narazím v zapadlé uličce na rozumný výběr a z ceny 400 dirhamů za konvičku + 100 dirhamů za 6 skleniček se zhruba po dvaceti minutách smlouvání dostávám na 150 za komplet (a asi by to šlo ještě níž, kdybych neudělal pár smlouvacích chyb). Nakonec jsem spokojen, i když vím, že by to šlo levněji.

Konvička a 4 skleničky, 2 bohužel nepřežily cestu do Evropy.

Dojmy z města jsou pro mě osobně velmi negativní. K tomu ten kontrast, co jsme zažili předchozí noc, pouze 30 km odsud. A ještě hůř na mě působí to, když si uvědomím, že toto je přesně to, z čeho si názor na Maroko udělá drtivá většina návštěvníků (srovnatelná je už snad jen návštěva Tangeru, kam se pořádají denní zájezdy z jižního Španělska). Případně nejen na Maroko, ale taky rovnou na “Araby”.

Odpoledne tedy z města odjíždíme na jih, směrem k vesničce Imlil, odkud zítra ráno započneme výstup. V horách nocujeme.

Ráno zastavujeme u vody na umytí se a vaření.

Během toho se u nás zastavuje týpek na motorce, snažící se prodat nám drahokamy z Atlasu. Fakt, že ceny jsou docela nízké, kameny krásné a u nás by šly prodat za mnohonásobně vyšší cenu.

Vyjíždíme do Imlilu. Nadmořská výška Imlilu je okolo 1700 metrů, první den máme v plánu vylézt na chatu ve výšce okolo 3200 metrů nad mořem. V Imlilu si zaplatíme parkování u soukromého ubytování, za 20 dirhamů dostáváme ještě obložené housky na cestu. Máme zpoždění, vycházíme místo rána až někdy ve dvě odpoledne. Jak jsem v prvním postu zmiňoval, že v létě proběhly tři podobné výpravy do Maroka, byli jsme nakonec jediná, co na Toubkal vylezla.

Cesta do hor

Osada Aroumd. Hned kousek nad Imlilem. Poslední civilizace, se kteoru se po cestě setkáváme.

Takto si chlapík chladí pití na prodej (bouda o pár kilometrů dál).

Až do 3200 m n. m. na chatu je možné si pronajmout muly na zavazadla, což taky většina západních turistů dělá. My si věci neseme sami.

Výše v horách

Došli jsme. Po několika hodinách jsme u dvou chat, posledního možného ubytování.

Ani nevíme, jestli se tady chceme ubytovat nebo spát venku. Pro jistotu jsme si vzali spacáky, takže venku by to šlo. Ale už k večeru je tady šílená zima, natož v noci. A začíná foukat. Poptáváme se po ubytování. V první chatě není topení. Taky tam nikdo nebydlí a majitel není ochoten o ceně smlouvat. V druhé chatě topení je, cena je podobná. Pán za přepážkou u první chaty nám při tomto argumentu odvětí “tak běžte spát do druhé chaty”. Asi není moc dobrý obchodník. Poslechneme a jdeme se ubytovat do druhé chaty, kde je docela živo (i přesto, že za den jsme potkali jen pár lidí). Přenášíme odložené věci z jedné chaty do druhé, nerozumně vybíhám schody, což u mě ústí v první příznaky uvědomění si toho, že jsme přes 3200 metrů nad mořem. Zas tak moc to ještě není, ale je to dost na to, abych sebou po vyběhnutých schodech málem praštil na zem a rozbolela mě hlava. Kupodivu mě další den při výstupu hlava nebolela, na rozdíl od obou výšlapů na o něco nižší Fuji (3776 m n. m.)

A právě při stěhování do chaty potkáváme tři Čechy. Vlastně jediná skupina Čechů, co za celý výlet v Maroku potkáváme. Večer trávíme pokecem s nimi, vyměňujeme si zkušenosti z cestování po Maroku a druhý den spolu míříme na vrchol.

Výhled od chaty v 5:50 ráno

Spát jdeme brzo a ráno vstáváme v 5, ať jsme na vrcholu brzo, musíme se totiž do večera vrátit zpátky do Imlilu. Většinu věcí necháváme na chatě, bereme teplejší oblečení a vycházíme. Čeká nás náročný úsek cesty, dlouhý pouze necelých šest kilometrů, avšak v horším terénu s téměř kilometrovým převýšením.

Cesta na vrchol

Cesta na vrchol

Výstup mně trvá přes tři hodiny, na vrcholu jsem před desátou hodinou. I když jsem se bál, že výšlap nezvládnu, podařilo se. Stojíme tedy na nejvyšším vrcholu nejen Maroka, ale zároveň celé severní Afriky. Nadmořská výška vrcholu je 4167 metrů.

Vrchol

A když odpočtu letadlo, tak taky nejvyšší pivko v mém životě ;)

Výhled z vrcholu

Výhled z vrcholu

Panoramatický výhled z vrcholu

Cesta dolů na chatu

Dojdeme na chatu, krátce odpočíváme a mizíme zpátky do Imlilu. Počasí nás bohužel trochu zradilo. Už předchozí den při výstupu občas kapalo, ale nic hrozného. Teď nás zhruba na půlce sestupu chytl intenzivní déšť, který neustával a nebylo se před ním kde schovat, takže po pár hodinách jsme přišli do Imlilu zcela promáčení. Odjeli jsme o kus dál do údolí, kde se sušíme, vaříme, umýváme a večer odjíždíme do Rabatu.

Zastávka krátce po východu slunce

Zagora

Cesta do M'Hamidu

Cesta do M'Hamidu

Varovné cedule "pozor poušť" :)

M'Hamid, městečko na konci cesty

Krátce stavíme ve městě Zagora, pak pokračujeme až do M’Hamidu. M’Hamid je městečko pár kilometrů od alžírské hranice, cesta tady končí. Náš spolucestovatel nám slíbil, že nás ubytuje u své rodiny, z čehož se vyklubal další podvod. Po příjezdu do M’Hamidu nás tedy vítá Obamův bratranec, který na nás už čeká s džípem, co nás odveze do pouště za jeho rodinou. Jenom za 800 dirhamů (skoro 2000 Kč), no super cena. Hádáme se, až ho posíláme někam, že opravdu nemáme zájem, do pouště si dojedeme sami naším autem (na to samozřejmě tvrdí, že to přece nejde) zadarmo. Když ho posíláme, že my jedem do pouště na jedno místo, co známe, ať si jede za svoji rodinou, naráz nemůže, protože na to nemá peníze. Co se dá dělat, je z toho hádka, nakonec ho tam nechat nechcem, jede s náma. Místo v poušti opravdu vyhlédnuté máme, pod poledním sluncem tam ale jet nechcem, vyjíždíme kousek před město a rozbalujeme věci na vaření.

Marocké dirhamy

Náš “kamarád”, co leží ve stínu, zatímco my si chystáme oběd, se spřáteluje s další partou Berberů, kterým zpočátku nechceme věřit ani slovo (turistická oblast), nakonec bereme jejich nabídku na vykoupání se v bazénu za 20 dirhamů. Co se dá dělat v létě pod poledním sluncem v poušti než skočit do bazénu, že? :) Stejně nemáme co na práci, na místo spaní máme v plánu dorazit až večer.

Bazének

Dále pokračujeme po takovéto cestě...

...až zmizí a my dojedeme až sem, na místo pod dunami, kde strávíme pár nocí.

Poušť

První pohled na písečné duny

Toto je jedna z mála oblastí v Maroku, kde najdeme písečné přesypy. Přestože většina lidí, co nikdy nebyla v poušti, si ji představujou takhle, není to pravda. Poušť je vyprahlá krajina, samotné duny zabírají minimální plochu. V Maroku jsou oblasti s většími dunami pouze dvě.

Duny

Duny

Večer chvíli blbneme v dunách, po setmění kecáme s Berbery u stanu.

Ráno se dělíme na dvě party, většina z nás chce dál blbnout v dunách, já se přidávám k menší skupině – jedeme na trhy do nedaleké vesničky Tagounite.

Týpek, jemuž patřil stan, kde jsme těch pár dní spali

Tagounite. Přestože je od turistického M'Hamidu kousek, na turistu jsme tu nenarazili a ceny byly od M'Hamidu naprosto odlišné.

Stánek se vším možným

Řeznictví

Kořenářství

Mandle

Další ze stánků

Největší část trhu - ovoce a zelenina

Trh

Trh

Trh

Trh

Trh

Tagounite

Zbytek dne je opět relaxace, flákání se v poušti.

V poušti

V poušti, naše obydlí. Velbloud má na sobě pro označení jedno z písmen tradiční berberské abecedy, tifinagh.

Projížďky na velbloudech.

Třetí den ráno máme na programu peší pochod do Tagounitu. Z toho bohužel fotky nemám, kvůli technickým potížím s foťákem. Z Tagounitu odjíždíme zpět do Vysokého Atlasu, kde máme v úmyslu zdolat nejvyšší vrchol, Jebel Toubkal.

Vystupujeme a jdeme se lidí zeptat, jestli tady můžeme přespat. Jak se dá čekat, angličtina nefunguje, francouzština o poznání líp, zdaleka nejspolehlivější je však gestikulace. Berbeři od nás dostávají cigaretu, nám je zase jedním z nich nabídnuto, ať jdeme přespat k jeho baráku. Sedá na svůj moped, my do auta a po hlíně jedeme za ním ještě další kilometr.

Noční cesta uprostřed ničeho

Po chvíli přijíždíme k jeho domu, vybalujeme spacáky… jsme zváni na přespání do jeho domu, což odmítáme, vystačíme si s venkovním spaním. Nabízí tedy aspoň, že přinese čaj, takže čekáme. Po chvíli čaj přináší… na celém stolku s chlebem, medem, melounem, fíky a tradičními sladkostmi. K tomu ještě velký koberec, aby se nám na tvrdém oraništi lépe spalo. Pohostinnost Berberů je opravdu fascinující. Ještě nějakou dobu si s ním povídáme a pak jdeme všichni spát.

My a náš hostitel

Jsme v předhůří Atlasu.

Ráno se s naším hostitelem setkáváme znovu. Hned po probuzení nám přináší čerstvé vynikající chleby s olivovým olejem, k tomu kávu s čerstvým kozím mlékem. Tenhle obyčejný chleba s olivovým olejem je opravdu vynikající a pokud jde o kávu, nevím, jestli jsem někdy (ať už poté nebo předtím) měl chutnější. Po snídani si ještě povídáme, než náš hostitel odjíždí do práce, během toho se samozřejmě stáváme atrakci pro davy místních dětí, co se seběhly. Hrajeme si s dětmi, rozdáváme pár suvenýrů. Samotnému našemu hostiteli navíc dáváme na památku českou pohlednici s poděkováním.

Na pohlednici jsem se snažil napsat krátký vzkaz v arabštině. Bohužel kromě děkovného شكرا nepřečte nic, latinku už vůbec ne. Přestože jazykově jsou Maročané vybaveni velice dobře (arabštinou mluví téměř všichni, jedním z hlavních třech berberských jazyků většina obyvatel, francouzsky téměř všichni a angličtina kromě venkova taky funguje), gramotných je pouze okolo 60 % populace.

Snídaně

Děti

Děti, vpravo dům našeho hostitele

Další z místních

Další pohoštění před odjezdem

Děti

Děti

Odjíždíme z vesnice. Vlevo je vidět kanál zásobující oblast pitnou vodou.

Po důkladném poděkování a rozloučení tedy odjíždíme dál na východ, přejíždíme předhůří Atlasu a dojíždíme až do městečka Ouzoud.

Cesta do hor

Cesta do hor

Po cestě

Ouzoud

Do Ouzoudu jedeme kvůli jedné z nejznámějších atrakcí v Maroku, což jsou 110 m vysoké vodopády Cascades d’Ouzoud. Bohužel se tím pádem taky jedná o jednu z nejturističtějších oblastí Maroka, to znamená otravné naháněče, neslušné vystupování místních, nečestné obchodní praktiky, přehnané ceny a turisti. Jinými slovy naprosto jiné Maroko, než se kterým jsme se setkali ráno.

Přijíždíme, na parkovišti platíme parkování na tři dny a jdeme shánět kemp, kde se ubytujeme. Těch je v okolí spoustu, jedním naháněčem se necháváme zlákat, ať se jdem podívat k němu, že je to kousek. Poslechnout ho byl blbý nápad, protože dva se oddělujeme od naší party (a pak se těžko hledáme) a v šíleném horku jdeme několik kilometrů, z toho asi polovinu dolů po prudké stráni, já v sandálech s pětilitrovým barelem vody a oblečením na koupání v ruce. Vede nás záměrně oklikou, aby nás na ubytování nemohl ukecat nikdo jiný. Nad kempem dýl přemýšlíme, nelíbí se nám jeho způsob přesvědčování, samotná lokalita ale jo. Nakonec tedy svolíme, cenu usmlouváváme na polovinu (okolo 20 korun na noc) a máme nádherný výhled přímo na vodopád. Znova se tedy hrkáme do kopce do auta pro věci a všechny je přenášíme dolů.

Vodopád je bohužel dneska zablácený a ne moc pěkný.

Pohled na vodopád přímo z našeho kempu

Původně jsme v Ouzoudu chtěli trávit okolo tří dnů, abychom si pořádně odpočali. Mně osobně ale místo úplně neokouzlilo, navíc kvůli dalším událostem jsem neměl nejlepší náladu, tak jsem byl rád, když jsme se nakonec rozhodli zmizet už druhý den večer. Druhý den jsme se rozhodli trochu podívat po okolí, konkrétně k nedalekým jeskyním. Bylo šílené horko a tenhle výlet mi taky bohužel úplně nesedl. Šli jsme s člověkem z kempu, jelikož neměl zákazníky, tak se nechal ukecat, že nás tam zavede i zdarma. Ještě jednou teda zdůrazním, že byl ramadán. To znamená, že náš průvodce se přes šílené vedro nenapil ani kapky vody. To bych asi nepřežil, když jsme našli pramen, napustil a vypil jsem celou flašku…

Procházka po okolí

Procházka po okolí

Když jsme dorazili na místo, do jeskyně, byli jsme velice nepříjemně překvapeni. Náš “průvodce” začal lézt to každého zákoutí, vyšplhal do výšky (v žabkách, ehm) a začal ulamovat krásné skalní útvary, s tím, že nám je házel, ať si je vezmeme na památku. Je docela smutné, jakým způsobem si svoje památky ničí.

Náš průvodce, ulamuje ze zdi jeskyně kameny. A všimněte si jeho obuvi, ve které tam vyšplhal.

Vodopády však dneska byly o poznání čistší a krásnější.

Večer ještě odpočíváme v kempu, ostatně jako po většinu pobytu v Ouzoudu. Odpoledne jsme se tam seznámili s jedním Berberem, co vypadal naprosto jako Obama :) Trochu jsme s ním pokecali, říkáme, že odjíždíme do M’Hamidu, 600 km vzdáleného města v Sahaře. Odvětil, že tam má rodinu. Tak ať jede s náma. Prý jo. Že se nabalí a jede. Za odměnu nás zve, ať se v jeho obchodě stavíme na hariru (místní polívka) a pak že pojede s náma.

Za pár hodin se teda za ním stavujeme. Hledáme ho, nikde není. Donesem věci do auta, že se pak případně stavíme, pokud ho nenajdem, jedem. Pak ho potkáváme, usazuje nás, ukazuje nám bubny, co dováží ze Senegalu a prodává. Pak nás usazuje ke svému známému do vedlejšího podniku. Hariru dostáváme, k tomu čaj, sladkosti. A když nás někdo “pozve” na jídlo s tím, že my ho za to svezeme alespoň 1000 km, dá se čekat, že to nebude chtít platit, opak je v Ouzoudu bohužel pravdou. Nakonec nám říká, ať počkáme dvě hodiny do západu slunce, že celý den nic nejedl a rád by se najedl. To už nám začínají docházet nervy a říkáme, že ne, pak se necháme ukecat, že ať ho hodíme domů, vezme si věci a jídlo na cestu a půjde. Doma čekáme, čekáme, čekáme. Než dočekáme, zjišťujeme, že už se blíží západ slunce a Obamova rodinka nám posílá kávu a chleba, zatímco vevnitř zdlouhavě večeří. Než dovečeří, už je tma. Co teď? V noci jsme jet nechtěli.

Svoláváme poradu. Byly dvě možnosti, jak jet. Chceme jet do M’Hamidu, původní varianta byla jet přímo přes Atlas po menších cestách. Celá trasa je asi 500 km dlouhá, ale je to na dva dny, s tím riskem, že se tam kdykoli může sesypat silnice (nebo spíš cesta, asfalt tam není) a museli bychom se vracet. Druhá možnost byla jet zpátky do Marrákeše a odtud po hlavní cestě. Je to přes 600 km, ale po krásných silnicích, dá se to odjet za 10 hodin. Hlasujeme a bohužel jsem jediný, kdo je pro první, dobrodružnější variantu, takže jedeme po hlavní cestě. A přestože jsme chtěli v noci někde kempovat, nakonec místo toho raději volíme cestu přes noc a rovnou se vydáváme směr Sahara.

Rodinka, u které čekáme

A o Sahaře příště :)

Tanger, přístavní město a jedna z hlavních vstupních bran na africký kontinent

Koupání ve Španělsku předchozí den nás navnadilo k tomu si něco podobného co nejdříve zopakovat, na což nám byla doporučena Pláž národů v blízkosti hlavního města Maroka – Rabatu. Takže hned z přístavu ve městě Tanger se motáme na dálnici táhnoucí se na jih podél Atlantiku. Vzdálenost z Tangeru do Rabatu je zhruba 250 kilometrů.

Po asi dvou hodinách se tedy blížíme hlavnímu městu, během čehož ještě stíháme zjistit, že nám cosi smrdí v autě, což následně ústí ve vyprázdnění hrnce s čočkou, co vezeme ještě z Granady. Sjíždíme na Salé, aglomerace srostlá s Rabatem, odděluje je jen řeka (“Rabat-Salé? To je něco jako Frýdek-Místek.”). Vzhledem k tomu, že v předražené západní Evropě jsme se velkým nákupům vyhýbali a už by se hodily zásoby nakoupit, zastavujeme se u Carrefouru v Salé. Ten se stává naší hlavní nakupovací základnou, celkově jsme tam byli alespoň čtyřikrát – nejen kvůli nákupům, ale i kvůli jedné z mála směnáren, ve kterých během celého výletu vůbec měníme peníze, dnes poprvé. V Maroku se platí dirhamy a kurz je okolo 2 korun za každý dirham.

Jak se dá čekat, hned po sjezdu z dálnice se koná zásadní změna oproti Evropě. Zatím ani ne tak v rázu krajiny (severozápad Maroka je relativně zelený) ani v počasí (v oblastech chlazených oceánem je příjemnější teplota než v rozžhavené vnitrozemské Granadě), ale třeba v dopravě. Přestože jsem v Maroku sám neřídil, zmatky na silnicích mi nepřišly zdaleka tak šilené jako třeba v Libanonu (Tripolis – moje největší noční můra) nebo třeba v Kambodži, přesto kolikrát ťuknutí auta kolikrát unikáme dost těsně. Ale řidič, který poprvé přijel z Evropy, by se asi divil hodně. Jízda na červenou je jedna z těch naprosto běžných věcí, ale dějou se i zajímavější věci. Například v Marrákeši později nás naráz začal “pronásledovat” gang autobusáků. Na čtyřproudové silnici se řítí vysokou rychlostí minimálně čtyři autobusy držící těsně při sobě. Když dojde k situaci, že přijíždíme na křižovatku, kde ve vnitřním pruhu brzdíme na červenou a pravý pruh je zablokovaný auty, co udělají autobusáci? Za intenzivního troubení nás bez jakéhokoli přibrždění objíždí zleva přes dvojitou plnou čáru protisměrem.

Na marocké silnici u Salé

Z Carrefouru se už přesouváme rovnou k blízké, dříve zmiňované Pláži národů. Pojmenovaná je tak kvůli tomu, že v její blízkosti v minulosti sídlila všemožná velvyslanectví a ambasády, pročež se stala oblíbeným místem vyslanců, diplomatů a jejich rodin.

Pláž národů

U širého oceánu už jsem sice v minulosti stál (byť ne u toho Atlantského), ale koupal jsem se v něm poprvé. Jaký byl hlavní rozdíl oproti moři, ve kterém jsme koupali den předtím? Vlny. Obrovské vlny, které tu jsou trvale, často dosahují i několika metrů (kdy už se ale nedá koupat vůbec). Nám foukal slabší vítr, takže vlny “akorát”, rozhodně největší, do kterých jsem kdy asi vlezl.

Vlny na Pláži národů

Vlny na Pláži národů

Program v předchozích dnech jsme měli docela nabitý, takže i když jsme dneska měli v plánu dojet až do Casablancy, nakonec většinu dne trávíme relaxem na pláži. A přichází i to, co v Maroku nějak tak očekáváme, tedy nějaké pozvání místních na večeři. Zve nás místní učitel surfingu.

Do Maroka jsme totiž přijeli v ramadánu, svatém měsíci, kdy se muslimové postí – v době, kdy svítí slunce, až do zvoláni imáma po západu slunce nejí, nepijí, nekouří, nesouloží (do jaké míry to kdo dodržuje, to by byla druhá věc). Vzhledem k tomu, že ramadán, určený lunárním kalendářem, letos připadl na srpen, věřím, že to není nic příjemného (přesto se někteří z nich úspěšně drželi i později na Sahaře). A právě před východem a po západu slunce se rodina pravidelně schází a konají se velké hostiny.

Právě na jednu takovouto oslavu jsme zváni. Náš hostitel bydlí kousek, slibuje, že u něj můžeme přespat a zaparkovat přes noc auto, současně nabízí hašiš. Přestože bychom se rádi ramadánové hostiny zúčastnili, o přijetí pozvání hlasujeme a diskutujeme, za poslouchání o špatných zkušenostech s hašišáky (spojenými s těmi, že týpek nevypadá úplně důvěryhodně) nakonec rozhodujeme odmítnout a počkat si na příští příležitost.

Vracíme se na nedaleké parkoviště pro auto, vysmátému Arabovi platíme pár dirhamů bakšiše za pohlídání auta. V Maroku se málokdy dá parkovat zdarma. I když člověk neparkuje na soukromém parkovišti, kdekoli na ulici se motá někdo, kdo se k ní samozvaně hlásí. Na škodu to rozhodně není, protože stačí zaplatit pár dirhamů a dává to aspoň nějakou záruku, že je auto pohlídáno. Po zaplacení Arab pořád ještě dolézá a otravuje, že od nás chce gâteau. S Tatrankou spokojen nebyl, dáváme mu nějakou místní sladkou blbost a mizíme.

Sice jsme měli plán dnes dojet do Casablancy, je už pozdě odpoledne a máme hlad, takže místo toho se rozhodujeme najít ještě za světla místo, kde můžeme nerušeně přespat a uvařit večeři. Casablanca je od Pláže národů asi 100 km na jih, my se však vracíme na sever, protože pobřežní oblast mezi Rabatem a Casablancou je relativně hustě osídlena, v opačném směru očekáváme více přírody, přestože máme tušení, že kempování bude ve většině míst zakázáno.

Na cestě, banda bělochů v autě s ostravskou SPZ budí pozdvižení.

Kousek na sever od pláže nacházíme značení na autokemp, který vidíme jako krajní možnost, kam zajet, nakonec však po šipkách dojíždíme do nějaké přírodní rezervace, kde se hned setkáváme s další zajímavostí.

Jezírko v přírodní rezervaci

Vidíme z cesty auto zapadnuté v jezeře, tak zastavujeme. Čumilů je tam více, asi deset lidí stojí v hloučku na pobřeží a baví se. Týpek v autě z toho nijak nešťastný není, naopak se směje, pózuje pro fotografy a dokonce nás zve, ať jdem k němu se vyfotit. V jednu chvíli prohlásí ke svým kamarádům něco ve smyslu, že už se těší, až to dá na Facebook. Stopy po kolech vedou přes bláto a travnatý porost přímo zpět k cestě, jak se mu tam však podařilo dostat, netušíme, každopádně evidentně už čeká na někoho, kdo ho přijede vytáhnout.

V blátě u jezírka

Přírodní rezervace se jmenuje Lac Sidi Boughaba a i když to bylo pěkné místo, nejdřív jsem moc nechápal, proč je vyhlášeno rezervací, resp. dokonce národním parkem. Tvoří ho dvě jezírka a lesy v okolí (a prý se tam vyskytuje nějaké vzácné ptactvo). To mi dochází až zpětně, kdy si uvědomuju, že zelená krajina, jak ji běžně známe z Evropy, je v Maroku velikou vzácností.

Výhled z našeho tábořiště

Nakonec nacházíme velice pěkné místo u jezírka, kde parkujeme auto, vytahujeme vařič a už za soumraku připravujeme večeři, stavíme stany a jdeme spát.

Naše tábořiště - hrátky s foťákem

Ráno vstáváme okolo osmé… asi. Měli jsme totiž za to, že čas je oproti středoevropskému posunutý o jednu hodinu, pak jsme odjinud dostali informaci že o dvě. Tohle nás na další dny zmátlo na tolik, že až asi třetí den v Maroku jsme zjistili, kolik je vůbec hodin, takže jsme se řídili českým časem, což taky vyústilo v několik zmatků. Po krátké rozcvičce a snídani sedáme do auta a míříme zpět přes Salé na dálnici směrem na Casablancu.

Ráno v Lac Sidi Boughaba

Technické služby v Maroku - chlap s oslíkem a vozíkem

V Salé

Od května 2011 mezi Rabatem a Salé jezdí šalina. Nové vozy působí mezi otřískanými auty a budovami dost zvláštně.

Cesta do Casablancy nám zabrala asi dvě hodiny, během čehož jsme stihli vymyslet hrubý plán na celý den. Do Casablancy jsme jeli především kvůli její známé mešitě. Shodli jsme se, že nám to bude stačit, protože jinak je město příliš turistické a nepříliš zajímavé.

Mešita Hassana II.

Mešita Hassana II. (král Maroka v letech 1961 až 1999) je jedna z nejvýznamnějších památek v Maroku. Stavěna byla od roku 1986, a to vysušené půdě na břehu oceánu, aby byl z jejích prostor krásný výhled. Je to sedmá největší mešita na světě a její 210 metrů vysoký minaret je nejvyšším minaretem na světě úplně. Do útrob mešity se vejde 25 000 věřících, dalších 80 000 do dvorů.

Mešita Hassana II.

Dovnitř jsme se bohužel nedostali. Měli jsme rozpis, kdy se provádějí prohlídky mešity pro nemuslimy, bohužel jsme netušili, že v ramadánu se časy liší. Takže jsme strávili zhruba hodinu času prohlídkou mešity zvenku a okolí.

Mešita Hassana II.

Mešita Hassana II.

Mešita Hassana II.

Cesta na záchody v mešitě ;)

Pohled od mešity na moře

Širokoúhlý panoramatický pohled na mešitu

Po prohlídce se shodujeme, že začínáme mít hlad a vzhledem k tomu, že nás čeká daleká cesta, dáváme na doporučení vedoucího výpravy na podnik s grilovanými kuřaty, který se nachází poblíž, což má být naše první návštěva restaurace (a možná i poslední). Tu chvíli hledáme, nakonec zjišťujeme, že zbytečně. Jak se dá čekat, v ramadánu jsou téměř všechny podobné podniky zavřené. Proto se nakonec usazujeme bohužel do restaurace určené turistům.

Ulice Casablancy

Ulice Casablancy

Oběd

V restauraci nakonec volíme tradiční volbu, tedy tajine, který je často považován za marocké národní jídlo. Ve skutečnosti však tajine není označení jídla, ale nádoby, ve které se dělá. Je to keramický talíř s kuželovitým poklopem, do kterého se “něco” (existuje spousta variací) vloží a celá nádoba se umístí na rozpálená kamínka, kde se jídlo udělá. Přímo v tomto se pak podává. My si dali tajine s masem a vejcem. Cena na místní poměry ohromná, v přepočtu 170 korun, pořádně jsme se toho ani nenajedli. Na druhou stranu aspoň ochutnáno něco z místní kuchyně… No na zbytek dne jsme si u nedalekého stánku nakoupili hromadu čokoládových koblížků (v přepočtu kus za korunu), kterými jsme se dojídali po zbytek dne.

Vracíme se do auta, vyjíždíme do vnitrozemí, po dálnici do Marrákeše. To je asi 250 kilometrů. Během cesty se už začíná stmívat.

Dálnice do Marrákeše. Pokud by někoho zajímalo, co je to vlevo dole, tak ať zavzpomíná na fotky z Pyrenejí. Tento den ráno jsme připevnili "Heřmánkovu hlavu" :)

Po cestě do Marrákeše

Po cestě do Marrákeše

Do Marrákeše dojíždíme za tmy, v každém případě však není cílem naší cesty, sem se budeme vracet později. Míříme do předhůří Atlasu, k vodopádům Ouzoud. To je ještě dalších 150 kilometrů po státní cestě, které nezvládnem. Zaprvé bychom asi nenašli drobnou odbočku z hlavní cesty, co potřebujeme, zadruhé jsme unavení a za tmy se v Maroku nejezdí zrovna nejlíp, koneckonců nás několikrát překvapila voda na cestě, až v jednom okamžiku byla cesta zaplavená tak, že před námi způsobila nehodu.

Na obchvatu Marrákeše se rozhodujeme vzít stopaře stojícího u cesty, co pravděpodobně potřebuje jet stejným směrem jako my. Domluva trochu vázne, což svádíme na jazykovou bariéru. Za chvíli vytahuje meloun a dává nám ho, za což my mu dáváme naše koblížky. Kromě se za chvíli chce dělit o další věc – sedím v přední řadě a zezadu, kde seděl, naráz ucítím charakteristický zápach, otáčím se a zjišťuju, že vytáhl lepidlo a sáček a nabízí. Současně ukazuje, “jak na to”. Nefunkční domluva se nám naráz vysvětluje, asi za ni nemohla jen jazyková bariéra :) Po nějaké době nás začíná už štvát, takže ho vysazujeme, to je mu evidentně úplně jedno. Meloun nám nechal, jen doufáme, že není napuštěný lepidlem.

Správně osvětlené auto ;)

Pokračujeme dál, dlouho hledáme vhodné místo na přespání, až skončíme v zapadlé berberské osadě, kde se nám dostalo skvělého pohoštění i okolo půlnoci, kdy jsme dorazili. O tom zase příště :)