16. březen 2014
O půl šesté ráno se vyhrabeme ze stanu a míříme do vesnice shánět školní autobus, který by nás měl odvézt do Chúru. Autobus najdeme, v šest hodin tady nikdo ještě není. O půl hodiny později se objevuje někdo, kdo nás pouští do budovy vedle autobusu, že to ještě chvíli nepojede, ale alespoň víme, že nás vezmou.
Odjíždíme. Tady moc dětí nenasedá, ale přibývají po cestě, takže za chvíli je narváno a s krosnama sedíme dost stísněně. Do Chúru přijíždíme asi za hodinu.
Odsud chceme pokračovat dál na východ do Tabásu, kde je prý pěkné solné jezero. Bohužel zjišťujeme, že další bus do Tabásu jede až zítra. Vlastně kamkoli jinam než do Jazdu (Yazd) dneska nic jiného nejede. A autobus do Jazdu už tady stojí. Tak je to vyřešené, není třeba nad ničím dlouze přemýšlet. Cesta trvá asi šest hodin, což mě netěší, protože jsem čekal jen krátkou cestu do Tabásu a při rychlé změně plánu mi nedošlo, že bych si mohl vytáhnout z krosny aspoň knížku nebo cokoli, co by mě zabavilo, když už v buse nemůžu spát.
V Jazdu sháníme ubytování, což jde docela rychle. Pak vyrážíme rovnou do města. Jazd leží v oáze na pomezí dvou obrovských pouští a je znám jako centrum zarathuštrismu (či zoroastriánství), dominantního náboženství regionu před příchodem islámu. Zarathuštrovské svatyně si však necháváme až na další den a vyrážíme pěšky do starého města.
Po chvíli docházíme do starého města, kde se nachází Velká (či Páteční) mešita (zobrazená na jedné z íránských bankovek). Vstupní brána je nejvyšší ze všech mešit v Íránu, stejně tak její minarety.
Procházíme dále krásnými uličkami starého města. Spousta budov je tady opatřena větrnými věžemi, známým prvkem perské architektury, který slouží k ochlazování vzduchu v budovách během rozpálených dní.
Ve starém městě se nachází Alexandrovo vězení. Pojmenováno je po Alexandru velikém, přestože s ním zřejmě ta budova vůbec nemá co do činění a pravděpodobně ani nikdy nesloužila jako vězení. U vstupu se poprvé setkáváme s relativně nedávno zavedenými dvojitými cenami. Rozdíl mezi místní a cizineckou cenou je dost podstatný, často pěti až desetinásobek. To se nelíbí Silvestrovi a za cenu se hádá, nakonec tady projdeme za cenu o něco málo vyšší než je ta íránská. V podzemí je místnost, kde sedáme na čaj a zákusek.
Vracíme se k Velké mešitě. Silvestr zkouší někoho ukecat, ať nás pustí nahoru na minaret, ale nedaří se. Posílají nás na vyhlídku jinam, tam to taky nejde, tak nás posílají na mešitu, okolo které jsme procházeli a stejně to máme po cestě zpět. Tam se to taky nedaří, protože je kvůli svátkům zavřeno.
Zbylo nám do setmění trochu času, takže se po cestě zastavujeme v muzeu vody. Co v něm je? Jak jsem psal výše, Jazd se nachází na pomezí dvou velkých pouští a vody tady rozhodně není přebytek. V muzeu je demonstrováno, jakými způsoby tady tedy dodávka vody byla řešena (důmyslné podzemní kanály).
Opět se snažíme najít místo, kam bychom sedli na vodní dýmku. Procházíme trhy, až najdeme na jedné místo, kde konečně máme nějaký výhled na město.
Vracíme se na ubytování. Mě ještě čeká noční obíhání ulic. Snažím se sehnat internetovou kavárnu, což je téměř nemožné. A potřebuju to dost akutně, protože musím přeposlat chybějící dokumenty k vyřízení čínského stipendia na příští rok. Kavárnu nenajdu, nakonec se mi podaří dostat na internet v prodejně Samsungu, kde mi půjčí notebook. Ani tak nemám vyhráno, protože Seznam, kde mám mail, je zablokován íránským firewallem, který je ještě o kus horší než ten čínský. Dá to práci, ale nakonec se mi mail podaří poslat těsně, než mě vyhodí, že zavírají.
Pingback: Írán | zennie.cz