12. srpen 2013
Po včerejším treku máme dneska trochu odpočinkovější den, velkou část ho prosedíme v autě. Naší první zastávkou po 30 kilometrech ze Skógaru je mys Dyrhólaey známý majákem, skalním oknem, spoustou papuchalků a výhledem na nedaleký čedičový útvar Reynisdrangar.
Dyrhólaey
Reynisdrangar
Dyrhólaey
Dyrhólaey
Popojíždíme do vesnice Vík, zastavujeme především kvůli doplnění zásob v supermarketu Bónus. Když už tu jsme, jedeme se podívat k moři, je tu pěkná černá pláž s výhledem na Reynisdrangar. K těm jsme chtěli dojet blíže, ale nepodařilo se nám najít odbočku a nemáme čas se ji vracet hledat.
Pláž ve Víku
Pláž ve Víku
Po nákupech míříme směrem k městečku Kirkjubæjarklaustur. Po cestě nás ještě stihne upoutat vodopád Systrafoss, tak u něj krátce zastavujeme. Já sám vybíhám rychle nahoru, protože bych chtěl vidět jezero Systravatn, ze kterého vodopád teče.
Systrafoss
Výhled od Systravatnu
Systravatn
Systrafoss shora
Popojíždíme ke Kirkjugólfiðu, což je místo, na kterém se dlouho věřilo, že v minulosti stál kostel, a to kvůli “podlaze” – pravidelně vypadající formaci poskládané ze šestibokých hranolů, o které nikdo nevěřil, že ji mohla vytvořit příroda. To, že je opak pravdou, přinesly až poznatky o tom, že čedič při chladnutí krystalizuje právě do šestibokých hranolů, což je zrovna na Islandu k vidění velice často.
Osamělá ovce na útesu
Kirkjugólfið
Kirkjugólfið
Kirkjugólfið
Po dalších sedmdesáti kilometrech po RR1 dojíždíme k národnímu parku Skaftafell. Pěkných míst je tam více, bohužel na ně nemáme dostatek času, takže se spokujujeme s jedenapůlhodinovou procházkou k vodopádu Svartifoss. Na rozdíl od většiny proslavených islandských vodopádů není nijak mohutný, zajímavý je tím, že je obklopen právě čedičovými sloupy.
Cesta do Skaftafellu
Cesta do Skaftafellu
Sopečná pustina
Skaftafell
Skaftafell
Skaftafell
Svartifoss
Svartifoss
Tady se ukrývá nejvyšší hora Islandu - Hvannadalshnúkur.
Posledním bodem na dnešním programu je pak ledovcová laguna Jökulsárlón, což je jedno z míst, na které se na Islandu těším nejvíce. Jedná se o jezero přilehlé k čelu ledovce Vatnajökull, do kterého každou chvíli odpadávají kusy ledu, které pak velice pomalu odplouvají do moře.
Jökulsárlón
Jökulsárlón
Jökulsárlón
Přijíždíme až úplně k jezeru, kde dvě společnosti pořádají plavby po jezeře, o kterou bychom měli zájem. Jedna je v obouživelných vozidlech, což vypadá sice zajímavě, ale je to moc velké a nedostane se to daleko. Volíme společnost s menšími čluny, které se dostanou až k čelu ledovce. Problém je, že zjišťujeme, že na všech posledních pár dnešních plaveb už je plno. U jedné z nich jsou psána čtyři místa, která jsou rezervována, ale pokud dotyční do 15 minut nepřijdou, budou nám uvolněna. Tak čekáme a připravujeme se, že pravděpodobně budeme muset čekat do zítřka, což moc praktické není, protože nejbližší místo, kde můžeme nocovat, je o 30 km dál, a museli bychom se zbytečně vracet.
Jökulsárlón
Jökulsárlón
Jökulsárlón
Jökulsárlón
Jökulsárlón
Dotyční nakonec přicházejí, ale slečna říká, ať ještě počkáme, že něco zkusí vymyslet, několikrát někam volá, až nakonec oznámí, že její šéf osobně nás asi za hodinku, až se vrátí z plavby, vezme na svém vlastním menším člunu. Super. Navlékáme se do záchranných vest, posloucháme bezpečnostní školení a vyrážíme.
Jökulsárlón
Jökulsárlón
Čelo ledovce je vysoké asi 10 metrů.
To prý máme do whisky.
Jökulsárlón
Jökulsárlón
Plavba byla super. Vracíme se okolo deváté hodiny, takže rychle mizíme dále na východ, kde stanujeme. A zjevně je to tím, že jsme kousek od ledovce, že nás čeká asi nejhorší noc – šílená zima, opakovaně se v noci budím.
Noc pod ledovcem