Island, den čtvrtý – vodopád Seljalandsfoss, ostrov Heimaey

10. srpen 2013

Po ranní snídani vyjíždíme směrem k vodopádu Seljalandsfoss, přičemž po cestě se zastavujeme opět ještě asi u dvou drobných nepojmenovaných vodopádů.

Ráno v kempu

Okolní krajina

Neznámý vodopád

Ledovec Eyjafjällajökull

Seljalandsfoss je jeden z nejznámějších islandských vodopádů. Nachází se přímo u hlavní okružní silnice RR1, takže je velice snadno dostupný. A zajímavý je mimo jiné tím, že se dá snadno projít za ním.

Seljalandsfoss

Za chvíli k vodopádu přijíždí moje kamarádka a bývalá spolužačka Gabča, která momentálně na Islandu pracuje a ozvala se, jestli bychom ji nevzali na ostrov Heimaey, největší ostrov v souostroví Vestmannaeyjar, kam se dneska chystáme. Proč ne – tak se právě u Seljalandsfossu scházíme a míříme na jih do přístavu Landeyjahöfn, odkud odjíždějí trajekty na Heimaey.

Přístav na Heimaey

Ostrov Heimaey se dostal do povědomí cizinců v roce 1973 při erupci sopky Eldfell. Erupci nepředcházelo žádné větší varování. Jeden den začly velice slabé otřesy (detekovatelné pouze měřicími stanicemi), o několik hodin později se uprostřed noci objevila 2 km dlouhá prasklina a po další půlhodině začla okamžitá a úplná evakuace ostrova. Z praskliny následující den tryskal až 150 metrů vysoký proud lávy. Intenzita erupce postupně slábla, ale než se uklidnila, trvalo to zhruba půl roku. Až poté se lidi mohli nastěhovat zpět. Z obyvatel ostrova nikdo nezemřel, jedinou obětí byl jistý narkoman rabující lékárnu na ostrově, který se udusil sopečnými plyny.

Podloží ostrova však nadále zůstalo žhavé a hned rok po erupci byl vytvořen experimentální systém využití této energie a do pěti let byla rozvody horké vody vytápěna většina domů na ostrově. Systém fungoval ještě asi deset let, než podloží ostrova vychladlo.

Jedním z dalších následků erupce byl ostrov Surtsey, který se vynořil z moře. Od té doby je druhým největším ostrovem v sousotroví Vestmannaeyjar, je však (jako všechny kromě Heimaey) neobydlený, ale hlavně je na něj zcela zakázán přístup kromě několika vědců, kteří na něm zkoumají procesy osidlování míst bez jakéhokoli života.

My se z městečka vypravujeme rovnou na procházku na vrchol Eldfellu, který je dnes v nadmořské výšce okolo 200 m, což je zhruba o 20 metrů níže než čerstvě po erupci.

Městečko Vestmannaeyjar

Cesta na Eldfell

Památka na unikátní systém vytápění domů

Cesta na Eldfell

Eldfell

Z půdy na Eldfellu se stále kouří a země je teplá, když člověk sáhne do díry ve skále, snadno se může i spálit.

Na vrcholu Eldfellu

Výhled na městečko

Z Eldfellu slézáme k sousední sopce Helgafell, kterou obcházíme, a po silnici se vracíme zpět do městečka. Poobědváme a ještě vyrážíme na náhodné kopce okolo.

Helgafell

Místní letiště

Procházka po kopcích

V dálce ostrov Surtsey

Procházka po kopcích

Papuchalci

Procházka po kopcích

Poté, co z kopečků sejdeme, akorát mizíme do přístavu na trajekt a pak autem 40 km do osady Skógar. Ve Skógaru pak dvě noci spíme v tělocvičně hotelu, kde pracuje Gabča. Ta nás taky nakonec přemluví, ať zajdeme k nim do hotelu na bufetovou večeři, což je i s vyjednanou slevou asi nejdražší jídlo, co si za výlet dopřejeme. Ale je super a posílení na zítřejší trek se hodí. Ještě před večeří se jdeme podívat ke slavnému místnímu vodopádu Skógafoss.