Kōya – hora lotosového květu

Jižně od Ōsaky se rozkládá hornatý poloostrov Kii, na něm najdeme i horu Kōya. Přesněji řečeno se však nejedná o jednu horu, ale o celou oblast devíti pahorků, kde se kolem jedné nižší stolové hory rovnoměrně rozkládá osm vyšších vrcholů tak, že pohled na celou scenérii připomíná lotosový květ, na kterém je tradičně zobrazován Buddha. Alespoň právě takto to vnímal mnich Kūkai (často známý pod posmrtným jménem Kōbō Daishi, který mimochodem založil i chrám kopci Misen na Itsukushimě, o kterém jsem psal nedávno), když sem začátkem 9. století připutoval a založil chrám.

Dnes tu stojí malé městečko a chrámů je více než stovka. Docela populární jsou návštěvy právě za účelem nocování v buddhistických chrámech. Třeba to taky někdy vyzkouším, může to být zajímavá zkušenost.

Kromě toho je hora Kōya dodnes sídlem buddhistické školy Shingon. Vrchním chrámem Shingon je Kongōbuji, který navštěvujeme hned po příjezdu.

Cesta z Ōsaky trvá zhruba hodinu. Z jižního nádraží Namba vlakem do městečka Gokurakubashi, odtud se dále musí pokračovat lanovkou a autobusem.

Ranní shon v ōsackém metru - metro jezdí po méně než minutových intervalech, přesto se kolikrát nepodaří nastoupit do prvního, co přijede, stejně tak po výstupu v rušné stanici stihnou projet další dva vlaky dřív, než se člověk dostane z nástupiště.

Lanovka na horu Kōya

Chrám Kongōbuji - sídelní chrám školy Shingon

Kongōbuji - ve své současné podobě byl postaven v roce 1861.

Necelých deset minut chůze od Kongōbuji najdeme chrámový komplex Garan. Jméno Garan je v japonštině velice netypické – pochází totiž ze sanskrtu, původně se jím označovalo místo, kde se scházeli mnichové s mistrem, dnes se používá už jen pro označení buddhistických chrámů. Komplex Garan má na svědomí právě samotný mnich Kūkai.

Garan

V zahradě jednoho z mnoha chrámů opodál

Co se však většině návštěvníků zaryje do paměti nejhlouběji, je nedaleký hřbitov Okunoin, jehož součástí je i mauzoleum mnicha Kūkai. Okunoin je současně největším hřbitovem a jedním z nejposvátnějších míst v Japonsku. Mít zde hrobku (a nejen po smrti, mnozí zde ještě během života pohřbí např. své vlasy) je prestižní záležitostí. Proč? Věřící jsou totiž přesvědčeni o tom, že Kūkai nezemřel, ale ve svém mauzoleu ve věčném spánku medituje a vyčkává příchod Miroku, buddhy příštího věku, který jednou přijde, a svému okolí zaručí spásu. Mauzoleum je na úplném konci cesty v hlubokém lese (a v jeho okolí se nesmí fotit, takže bohužel bez fotek).