10. – 18. únor 2013
Po dvou a půl hodinách v pomalém vlaku z Taoyuanu přiíjždím do Changhua. Než jsem nasedl do vlaku, kamarádka, která mě doprovázela, psala kamarádce do Changhua, kdy mě má čekat, takže jsem ji hned po příjezdu vyhlížel. Zahlédl jsem ji ještě než jsem prošel turniketem ven z nádraží, zamával a o pár desítek sekund později už směřoval k ní. Pozdravíme se a instruuje mě, jak naložit věci na její skútr. To je trochu komplikovanější, protože mám věcí docela dost. Během toho se mi ale něco nezdá. I když jsem si myslel, že to je ona, mluví na mě čínsky, na japonštinu (kterou jsme zvyklí se bavit) nereaguje, ještě víc jsem zaražen, když promluví anglicky (tu vůbec neumí) a když se na ni tak dívám, zjišťuju, že to možná není ona. První myšlenka byla, jestli to není náhodná taxikářka, ale to se mi taky nezdá, tak se nervózně rozhlížím, jestli svou kamarádku neuvidím. Nakonec mi řekne, že Yufen (na kterou čekám) je ještě v Taichungu, ptám se na Bena, amerického přítele od Yufen, prý taky pořád v Taichungu. To mě uklidnilo. Nasedám a jedeme k ní domů, kde už to poznávám. Evidentně mladší sestra, holt jsou si dost podobné a už jsem ji dříve viděl taky, tak jsem je nějak zaměnil. Sedáme na pohovku a povídáme si, jedna z prvních věcí, co mi říká, je, že ji překvapuje, že jsem ji po těch letech tak rychle poznal, to nějak přecházím mlčením.
Za chvíli přijíždí celá rodina ve třech autech, asi hodinu odpočinek, pak následuje večeře, na kterou jsem byl pozván. Jdeme do nedaleké luxusně vypadající restaurace, kde už je objednáno novoroční menu sestávající asi ze šesti chodů. Všechno velice dobré. Na pití čaj nebo whisky. Whisky se pije z miniskleniček o objemu sotva 2 ml (kromě tatínka rodiny, který si suverénně nalévá do třídecové sklenice, ze které ostatní popíjejí čaj). Ani trochu mi nechutná, ale když už jsem řekl, že ji teda zkusím, tak se pak těžko odříká, když to každou chvíli chtějí dolévat.
Novoroční večeře
Novoroční večeře
Novoroční večeře
Po večeři se vracíme, chvíli si povídám s rodinou, pak se nastěhuju se zavazadly do pokoje ve třetím patře a souhlasím se srazem ráno v 05:30. Jedeme někam na výlet. Nevím kam, říkali mi název, ale hned jsem ho zapomněl, tak se nechávám překvapit. Na poslední chvíli se odjezd posouvá na 06:00, takže se dneska stihnu vyspat celé dvě hodiny.
Ráno zastávka na kafe a onigiri v 7-Eleven a jedeme. Ve dvou autech, je nás asi 10. Kromě příbuzenstva a mě pak ještě dříve zmiňovaný Ben. Já, Yufen a Ben jsme před pěti lety studovali v Japonsku v jedné třídě. Když jsem rok poté poprvé přiletěl na Taiwan, Ben tam letěl taky, bohužel jsme se minuli, přilétal pár hodin po mém odletu (znovu jsme se o pár hodin minuli o pár let později v Kuala Lumpur, takže teď jsme se setkali po pěti letech). A vím, že spolu tihle dva v Japonsku vycházeli dobře, přesto mě překvapilo, když mi tehdy oznámila, že spolu chodí. Přece jen vztah napříč kulturami, přes půl zeměkoule (v té době žil v USA), ona ještě o pět let starší než on… celkově překvapení. Ale vztah jim drží dodnes, Ben momentálně čtvrtým rokem žije v Singapuru a vzájemně se každých pár měsíců navštěvují.
Na výlet jedeme do přírodní rezervace Xitou ve vnitrozemí Taiwanu. Je to jen pár desítek kilometrů od Alishanu či Sun Moon Lake, o kterých jsem psal před pár lety. Teď už se rád podívám na méně známá místa, kam bych se sám navíc těžko dostal.
Jak se dá čekat, je tady docela plno. Před vstupem do samotné rezervace je hromada různých stánků a blbostí pro děcka, takže velká část party (ti, co jsou zde se svými malými dětmi) tady zůstávají a my se jdeme radši projít.
Foukání bublin
Rezervace zase tak zajímavá není (alespoň pro toho, kdo vyrostl mezi horami a lesy), ale na výlet z města proč ne. Je zde docela dost tras, ale dáváme si za cíl dojít k “velkému stromu” a “velkému balvanu”, což jsou hlavní orientační body na druhé straně rezervace. Jdeme pomalu, po cestě ještě odbočujeme k rezervaci se stromy gingko, ale v zimě jsou opadané.
Bambusový les v rezervaci Xitou
Naše parta
Duhový most, prý
Velký balvan. Při velkém zemětřesení v roce 1999 se utrhl ze skály o kus výš na kopci.
Někde v Xitou
Někdy ve dvě hodiny přichází zpráva, že silnice směrem na pobřeží jsou úplně zacpané, že bude lepší jet tak za dvě hodinky, kdy si dáváme sraz u vstupu do rezervace. Nepomáhá. Hned po odjezdu je vše docela ok, naopak v protisměru je mnohakilometrová kolona. Ale to se postupně zhoršuje. Jelikož jsem v noci skoro nespal, jsem po vycházce docela unavený a cestu autem prospím, nicméně se každou chvíli budím a vidím, že stojíme mezi auty. Pak jsem vzbuzen na dálničním odpočívadle a je mi řečeno, že si dáváme pauzu na večeři. Konečně se nám podařilo dostat až na dálnici, poté, co jsme na nájezdu na ni za hodinu ujeli 600 metrů. Holt jsou prázdniny, celý Taiwan cestuje a takto to pak vypadá (a konečně jsem pochopil, proč jsme ráno vyjížděli tak brzo). Na odpočívadle trávíme asi hodinu, pak přichází zpráva, že se zácpa na dálnici trochu uvolnila, tak rychle nasedáme do auta. Aut je na dálnici pořád hromada, ale hýbe se to, asi za hodinu jsme doma. Celou asi stokilometrovou cestu jsme nakonec ujeli za 6 hodin.
Následující den večer Ben odlítá z Taoyuanského letiště, Yufen ho samozřejmě jede vyprovodit, takže já mám volno. Dávám nakonec na Benovo doporučení a vlakem jedu do městečka Jiji. Je podobným směrem jako Xitou, vlastně je to nedaleko, projíždíme pod dálnicí, na které jsme včera stáli, ale vlakem je to bez problémů, za hodinu jsem tam. Proč Jiji?
Jiji je jedno z mnoha typických taiwanských turistických městeček. Středem takových měst se táhne laojie (stará ulice, která v mnoha případech není stará ani trochu, jen stylizovaná), podél které se táhnou desítky stánků s různým jídlem. Jiji má navíc pěkné okolí (kopce) a jednu zajímavost, která mě sem přitáhla. Tou je zborcený chrám Wuchang. Padl při velkém zemětřesení v roce 1999. To bylo druhým nejsilnějším zemětřesením zaznamenaným na Taiwanu, zahynulo při asi 2 500 lidí. Jeho epicentrum bylo právě ve městě Jiji, takže zborcený chrám byl ponechán jako jakási památka. Při korekci tohoto postu náhodou zjišťuju, že dvě relativně velká (i když zdaleka ne tak smrtící) zemětřesení přesně tuto oblast postihla krátce po mé návštěvě, v březnu a červnu 2013.
Na nádraží v Jiji
"Stará ulice" v Jiji
"Stará ulice" v Jiji
Z nádraží plánuju jít přímo k chrámu, ale přímo přede mnou se rozléhá laojie a pokušení projít se a koupit něco k jídlu neodolávám. Hned odtud k chrámu. Působivé.
Zborcený chrám
Zborcený chrám
Zborcený chrám
Zborcený chrám
Kromě chrámu je ve městě pár dalších zajímavostí, ale ty mi až zas tak zajímavé nepřijdou, takže volím variantu vylézt někam na kopec. Jeden takový kopec v dálce vidím, není mi jasné, jestli je v mých silách ho stihnout, ale proč to nezkusit. Nedaleko za kopcem by se mělo nacházet jezero Sun Moon Lake, o kterém jsem psal dříve.
Jackfruit - největší ovoce, váží až 10 kg. Aby si člověk dával pozor, kudy jde, když se proplétá hájem těchto stromů.
Po cestě do kopců
Po cestě do kopců
Banánový háj
Cesta není tak jednoduchá, jdu dlouho po silnici a není jasné, která cesta je správná. Jdu tedy po šipkách na chrám Jianguo, který by podle všeho měl být někde na kopci. Nakonec trochu bloudím, po hodině cesty šipky naráz nikde a rozhoduju se, že na vrchol kašlu. Hledám místo s nějakým pěkným výhledem, ale celý kopec je zarostlý neznámou rostlinu, kterou až po delší době identifikuju jako banánovník. Jeden chrám se evidentně nachází nedaleko, dolů po svahu, tak se nakonec prodírám banánovým hájem a dojdu k němu. Po prohlídce zjišťuju, že mi vlak do Changhua jede za hodinu anebo za dvě a půl, tak spěchám dolů. Po cestě dolů se ještě stavuju ve “vojenském parku” a pak hurá na vlak. Pět minut před odjezdem vlaku jsem na nádraží, chci lístek do Changhua, slečna za pokladnou odpovídá něco, co jí nerozumím, ale začíná to, že je bohužel příliš mnoho lidí… ptám se tedy, jestli má nebo nemá, nakonec lístek dostanu, možná i tady zapůsobila laowai power. Vlak je nacpaný pěkně.
U chrámu
Cesta zpět
"Vojenský park"
Nacpané nádraží v Jiji
Večerní procházka po Changhua
Následující den jsem plánoval odjet, abych u kamarádky neotravoval moc dlouho, takže když se mě večer ptá na plán, odpovídám, že bych měl jet. Naopak mě ale přemlouvá, ať zůstanu, protože na mě doteď neměla čas. Že prý zítra bohužel taky něco má, ale pozítří můžeme zajet někam spolu na výlet. Tak beru. Na následující den na její doporučení plánuju jet do přírodní rezervace Dakeng.
Ráno se mi ale do vstávání nechce, než se vykopu ven, je skoro poledne a s tím přichází nabídka zajet někam na oběd. Sedáme na skútr a jedeme na rouyuan, masové koule v jakési škrobové hmotě. Bohužel restaurace zavřená, přece jen jsou pořád prázdniny. Tak končíme později na zhengjiao, taky fajn. Na nádraží jsem skoro v jednu, ve dvě v Taichungu, odkud musím dojet autobusem na kraj města. Ten taky nějakou dobu hledám.
Vystupuju na zastávce Dakeng a snažím se najít výchozí bod pro trasy na hřeben. Trasy jsou čtyři, všechny vedou na hřeben, podél kterého vede trasa č. 5. Dále jsou zde trasy 6-10, ale ty se zdají být nepříliš zajímavé, vedou jen na nízké kopečky okolo. Původní plán je vyjít po jedničce nahoru, po pětce přejít celý hřeben a po čtyřce se vrátit dolů. V jednom obchodě se na trasy ptám, prodavač mě pošle na jednu stranu, asi po kilometru si uvědomuju, že tady ne. Podle kompasu pak zjišťuju, že jdu přesně na opačnou stranu, skvělé. Než se vrátím a konečně naleznu mapu a šipku na trasy, které potřebuju, je půl čtvrté. Nebyl by to problém (výstup zase tak dlouhý není), kdybych z této mapy nezjistil, že jen k začátku tras je to odsud ještě okolo sedmi kilometrů do kopce. Po silnici, ale žádná veřejná doprava tady nejezdí.
Asi patnáct minut po odchodu ze začátku trasy se mi teprve ukazují hory, na které chci vylézt.
Váhám, co mám dělat, na ty méně náročné trasy se mi nechce, tak se nakonec opravdu rozhoduju jít k trase č. 3, vydávám se rychlým tempem po silnici vpřed. Asi za hodinu těch sedm kilometrů vyběhnu. Na trasu č. 4 ale kašlu, dvojka je kratší, nemám čas. Výstup je docela strmý a jelikož už jsem trochu unavený, trvá mi asi hodinu a půl. Potkávám už jen pár lidí, co jdou dolů (včetně dvou cizinců z USA a Kanady, tady docela překvapení). Ve chvíli, kdy vyjdu nahoru, akorát slunce nad Taichungem zapadá.
Cesta na Dakeng
Cesta na Dakeng
Občas je cesta zborcená a musí se obcházet...
Západ slunce nad Taichungem
Dolů se mi nechce po stejné trase, takže jdu chvíli po hřebeni a rozhoduju se vrátit po trase č. 2. Toho po asi dvou kilometrech po hřebeni lituju, protože je čím dál tím větší tma a cestu jsem si ještě prodloužil. Asi za hodinu se mi nějak podaří slézt dolů. Doufám, že nebude problém s autobusy do Taichungu, ale poslední vlak do Changhua jede až o půlnoci, tak bych to měl stíhat. Ve chvíli, kdy ujdu asi dva kilometry po silnici od dolního konce trasy č. 2, mě zastavuje auto a ptá se, jestli nechci svézt. Proč ne. O kilometr dál stejně tak nastupuje jeden páreček. Odvezeni jsme až na hlavní cestu, odkud jezdí autobusy, takže nasedáme. I tady potkávám dva cizince (tentokrát z JAR), opět překvapení. Bus mě odveze až na vlakové nádraží, odkud hned jedu do Changhua, asi v deset večer jsem zpět.
Začínám sestup
Na další den si dáváme odpočinek. Nebyli jsme schopni vymyslet nic, kam by se dalo dojet na skútru či vlakem (autem se to moc nedá), nebyl jsem tam a bylo to dostatečně zajímavé, takže nakonec volíme projížďku do Lugangu, kde už jsem před pár lety byl. Po cestě tam ještě zastávka na rouyuan, když to včera nevyšlo, a jedeme na skútru asi půl hodiny. Dále v Lugangu ještě jedna zastávka v muzeu, které je v domě jakéhosi vzdělaného a bohatého muže. Pár zajímavostí se tam našlo, ale jinak jen klasicky nudné muzeum. Pak nakupuju pudinkový čaj a přesouváme se k uličce Moruxiang, což se překládá jako “breast touching lane”. Vychází to z toho, že ulička je tak úzká, že když se v ní žena míjí s mužem, tomu nezbývá než se otřít o její prsa. No, to je vše. V uličce jsou davy turistů.
Kuličky rouyuan
Muzeum v Lugangu
Úzká ulička Moruxiang
A pak už jen klasický taiwanský turismus – jídlo, jídlo a jídlo :)
Všichni Taiwanci neustále chodí po stáncích a jí.
Jedno z nejznámějších taiwanských jídel - ústřicová omeleta
Všude je spousta jídla.
Večer se vracíme brzo, odpoledne odpočívám a pracuju, v deset večer přichází zpráva, jestli jedem na noční trh. Nabídka na další hromadu skvělého jídla se samozřejmě neodmítá :)
Noční trhy se moc neliší od toho, co jsme viděli odpoledne - spoustu lidí v ulici, kteří shánějí něco k jídlu.
Oblíbená pochoutka Taiwanců - smradlavé tofu
Na další den mi kamarádka naplánovala výlet. Pojedeme do prefektury Miaoli (něco přes 100 km na sever) do městečka Nanzhuang. Nikdy tam sama nebyla, ale znělo jí to zajímavě. Tato oblast je domovem menšiny Hakka a ze zajímavostí tam je… jídlo, jídlo. Pak taky trochu přírody a tak, ale jídlo je samozřejmě nejdůležitější. Ráno se stavujeme ve snídaňovém bufetu (skvělá věc) a vlakem do městečka Zhunan, odtud ještě asi hodinu busem do Nanzhuangu.
Vysmátý prodavač smažených sépií
Dezert
Nanzhuang není špatný. A jídlo tam taky není špatné :) Obzvláště mě překvapila smažená sépie. Sépie obecně nemusím a obvykle nejím, ale tahle byla opravdu vynikající.
Po pár hodinách procházení uličkami jedeme autobusem dál do malé přírodní rezervace. Pěkná párkilometrová procházka přírodou. Pak zpátky do Changhua.
Procházka za Nanzhuangem
Procházka za Nanzhuangem
Procházka za Nanzhuangem
Následující den beru jako odpočinek. Mám spoustu práce a příprav, co potřebuju udělat, takže tomu věnuju celé odpoledne. Takže ven se vyhrabu akorát na oběd do vietnamské restaurace, pak na procházku k velkému Buddhovi (asi jediná známější atrakce v Changhua), konfuciánskému chrámu a pak večer na nuomigao (lepivá rýže s mletým sušeným masem). Ráno jdeme ještě na poslední jídlo do snídaňového bufetu a hurá vlakem do Kaohsiungu…
Známá Buddhova socha v Changhua