V Harbinu se každoročně v lednu odehrává Mezinárodní ledový a sněhový festival, kvůli kterému jsem se na daleký severovýchod vypravil. Od chvíle, kdy mě to napadlo poprvé, tedy někdy koncem října, jsem tuto myšlenku neopustil. Dlouho jsem nad tím přemýšlel, když mi nevyšel první plán na levnou cestu letadlem, uvažoval jsem i nad cestou vlakem (zhruba dva až dva a půl dne cesty podle trasy), nakonec jsem přece jen zvolil pohodlnější cestu letadlem (teda aspoň jsem čekal, že bude pohodlnější, po těch všech starostech, co jsem popsal v minulém příspěvku, si nejsem až zase tak jistý). Do Harbinu přilétám 5. ledna po jedné hodině odpolední. Hned před letištěm mě vítá první ledová socha. Taky jsou pro mě překvapením převlékací kabinky na baggage claimu, což jsem nikde neviděl. Samozřejmě je to trefné, zrovna můj let, byť vnitrostátní, přiletěl z místa, kde bylo v tu chvíli o 40 stupňů více.
Ačkoli se Harbin nachází v podobné zeměpisné šířce jako Varšava či Berlín, je zdejší klima silně ovlivněno klimatem sibiřským, Jinými slovy je tu pěkná kosa, v lednu obzvlášť, zimy jsou však dlouhé. Teploty se po většinu času drží pod -20 °C, ale nezřídka klesají pod -30 °C a když se k tomu připočítá pocitový mráz způsobený větrem, dostáváme se až na hodnotu -45 °C. Bylo pro mě těžké se na tohle nějak vybavit, v Guizhou se nedá sehnat pořádný svetr/mikina a obecně je tam teplé oblečení drahé, takže jsem odjel jen se dvěma páry rukavic, tlustými ponožkami, čepicí a ohromnou vlněnou šálou, co mi k Vánocům kamarádka upletla (poté, co mě viděla, jak zoufale sháním v Guiyangu oblečení do Harbinu). Lehkou bundu, co jsem měl, jsem ztratil pár dní před odletem v Chongqingu. Smůla. Ale mám s sebou hromady triček, která plánuju vrstvit, než seženu něco lepšího. Mám v plánu koupit aspoň něco teplého a ne moc drahého, protože týden po příletu se zase vracím na jih a do příliš studených krajů se následující půlrok nechystám.
Co se týče ubytování, naplánoval jsem změnu a volím Couchsurfing, především kvůli tomu, že jsem sám (a už mě to nebaví). A teda samozřejmě se mi hodí ušetřit, no. Kromě toho je všechno rozumné ubytování dlouho dopředu vyprodané. Na tři noci mám domluvený nocleh u rodinky – manželský pár okolo 40 let, osmiletý synáček a dědeček. Z letiště jedu busem kamsi napůl cesty do města a pak přesedám na místní autobus. První konfrontace s místním počasím, -19 °C, jasno. Docela se to dá přežít, pokud člověk dlouho nestojí (jako já, když čekám na ten blbý autobus asi 15 minut). Přestože jsem unavený, jsem rád, že jsem dorazil včas a stihnu večerní zahajovací ceremonii festivalu s ohňostroji, což je důvod, proč jsem tak spěchal, ať se do Harbinu dostanu co nejdříve a absolvoval let s noční pauzou v Shenzhenu. Rodinka pro mě má špatnou zprávu, zahajovací ceremonie byla včera. Ano, když Číňani řeknou, že festival začíná 5. ledna, nenapadlo mě, že to znamená, že zahájení je 4. Nadávám na Číňany a současně i na sebe, že jsem si pořád ještě nezvykl na čínskou “logiku” a nepojistil se proti podobnému případu. Vzhledem k tomu, jak jsem unavený, si jen dávám večeři, kterou mě rodinka pohostí (výborná, ale kdybyste někdy měli vyzkoušet “furu”, nakládané tofu, tak se mu vyhněte obloukem, beztak to je důvod, proč mi bylo blbě ještě další tři dny, blé) a jdu spát.
V Harbinu plánuju strávit zhruba tři dny, pak se přesunout na pár dní na jihozápad do Changchunu (a pak zpět, protože musím z Harbinu odletět). První den mám nějaké plány, které jsou mi však velice brzo přerušeny. Šel jsem spát v 8 večer, budík mám na 7 ráno, přesto nejsem schopen vstát. I přes noc jsem se budil s tím, že mi bylo blbě, a to pokračuje přes celý den. Spím dál, okolo 12 mě rodinka budí na oběd. Na chvíli vstanu, ale nic nejím, omlouvám se, že mě bolí úplně všechno a za chvíli zase mizím do postele a usínám. Budím se večer, odmítám večeři, chvíli jsem vzhůru a flákám se přes mobil na netu, okolo půlnoci však zase usínám a další den v 9 ráno se mi ještě pořád vstává dost blbě.
I když to není pořád ideální, je mi lépe než předchozí den a vyrážím do města. Venku -33 °C, pocitový mráz -40 °C. Rodinka mi půjčuje obrovský péřový kabát, což se velice hodí. První zastávka je kostel sv. Sofie. Harbin je město, které bylo vystavené ruskému (a židovskému) vlivu, dodnes zde žije spousta Rusů. A pravoslavný kostel sv. Sofie se stal jakousi ikonou města, fakt, že vidět něco podobného v Číně působí dost zajímavě. Pěkný, dovnitř nejdu, jelikož je tam jen muzeum, které za ty peníze prý nestojí. O kousek dál je hlavní pěší třída Zhongyang. Také zde najdeme řadu ledových a sněhových soch, hned z dálky mě upoustá sněhový Psy, u kterého se fotí spousta lidí pózujících samozřejmě ve stylu Gangnam Style.
Pěší třída se táhne až k památníku obrovských záplav v roce 1958 na pobřeží řeky Songhua. Řeka je jako obvykle v tuto roční dobu zcela zamrzlá – aby ne, je totiž primárním zdrojem ledu na ledové sochy na festivalu. Na pobřeží řeky se konají různé aktivity – bruslení, ledová klouzačka, je možné si pronajmout psí spřežení či koně na jízdu na nedaleký ostrov. A spoustu dalších věcí, od projížďky modelem tanku až po vznášedlo. Dále po řece se běžně projíždějí auta.
Mým hlavním dnešním cílem je navštívit “Ice & Snow World”, hlavní a největší dějiště festivalu, na to mám však dost času, protože nejlepší je to až po setmění, takže se nejprve procházím Stalinovým parkem (ano, něco o ruském vlivu už jsem zmiňoval) podél řeky, pak neplánovaně odbočuju na vyšlapanou cestičku ve sněhu po řece na ostrov Taiyangdao (“Sluneční ostrov”). I tam se koná část festivalu (hlavní plochy jsou tři). Slyšel jsem, že to tady není zdaleka tak pěkné jako v “Ice & Snow World”, tak jsem to vzhledem k vysokému vstupnému ani neplánoval, ale vzhledem k tomu, že studentské vstupné už je lepší (120 kuaiů) a mám hromadu času, tak se rozhoduju to zkusit. Na pokladně je mi odmítnut můj čínský (!) studijní průkaz, že prý musím být Číňan. Chvíli se hádám, že na (dokonce anglickém) ceníku nic takového psáno není, pak to vzdávám a pomyslím si něco o idiotech, kterým 240 kuaiů teda rozhodně nedám. Jdu dál a za chvíli se vracím na řeku, tentokrát jinde, žádné vyšlapané cestičky. Nejde se mi po tom ledu úplně nejlíp (když tu nikdo není a nevidím, kam šlapu, samozřejmě ve sněhu se jde ještě o kus pomaleji), ale vracet se mi nechce. Po cestě narážím na skupinku rybářů co vytahují z vysekané díry dlouhatánskou síť, ve které se nakonec i nějaká ta ryba najde.
Všimněte si šíleného smogu. Ačkoli není zataženo, je pěkně šedo. Celé město totiž jede na uhlí. Když jsem přiletěl, bylo -19 °C a krásně modrá obloha. Tento den ráno přituhlo, teploty klesly pod -30 °C a lidi začali pořádně topit, což se na ovzduší podepíše. Kolmo nad hlavou je sice krásně modro, na horizontu to ale vypadá jako v Chongqingu.
V podstatě dva dny jsem nic nejedl (ještě ráno nebyla chuť) a dostávám konečně hlad. Nakonec končím v KFC, kde jsem byl naposledy před pár měsíci a nějak jsem neodolal. Po jídle ještě asi půl hodiny čekám a vzpamatovávám se ze zimy. Přichází první větší krize, je mi pěkná zima i uvnitř, natož pak znovu venku, kdy je první půlhodina opravdu utrpením. Sedám na autobus směrem k mostu přes řeku, tam přestupuju na jiný, co už mě zaveze přímo k místu, kde se koná ledový festival, Nemůžu se dočkat. Do stmívání stále zbývá asi hodina, což je ideální, že se na ledové sochy podívám i za denního světla a zároveň nemusím dlouho čekat na tmu, kdy se vše rozsvěcí.
Při vstupu další komplikace se studentským vstupným. Od pokladny mě pošlou kamsi jinam, že neví, jestli mi to můžou prodat, na onom místě mi pak vysvětlujou, že mi chybí nějaké blbé razítko. Netuším proč, prostě mi ho chytráci ve škole nedali, což po desetiminutové diskuzi ústí v to, že musím bohužel kupovat lístek za plnou cenu. Bolí to, ale nedá se nic dělat. 300 kuaiů. Mohlo by to být lepší, kdybych našel studijní potvrzení v ČR, které jsem si v září dával do peněženky. Mezitím zmizelo, netuším kam.
Festival je pěkný. Trávím tam asi tři hodiny, než opravdu začnu mrznout. Spoustu krásných budov, ledové bary, klouzačky, opodál opět sáňkování, bruslení apod. Jsem trochu překvapen, že se to odehrává na docela malé ploše. Dalším zklamáním je, že nepoznávám žádnou známou budovu – každý rok se mění “téma” festivalu a podle něj je zde možné najít ledové komplexy od Zakázaného města až po Eiffelovu věž. I tak je to super. Po skončení akce taxík na byt. Vzhledem k tomu, že hodně fotím (což je při těchto teplotách docela věda), jsem opravdu pěkně promrzlý a vůbec se mi nechce zjišťovat, jak se dostanu autobusem.
Další ráno není o moc lepší počasí, -29 °C, pocitový mráz -39 °C. V plánu mám rezervaci sibiřských tygrů, která se nachází na předměstí. Rodinka doporučuje cestu autobusem na konečnou a pak dojít pěšky, LP navrhuje jinou cestu, nakonec dávám na rodinku a dělám dobře. Sice je to od konečné zastávky 3 km (aspoň se projdu), ale aspoň tam dojedu, protože po autobusu, který doporučuje LP, na místě ani památky. Tygří rezervace je zajímavá, slyšel jsem doporučení tam jít spíš v létě, že jsou tygři mnohem aktivnější, na druhou stranu se mi takto velice líbil kontrast jejich barvy se sněhem, což člověk v evropské zoo neuvidí. Po koupi lístku se nastupuje do minibusu, který mezi tygry projíždí. To je bohužel nic extra, protože minibus je plný a něco vyfotit přes malá otevřená okýnka (když se o totéž pokouší celý autobus) není tak jednoduché. Následuje chůze po vyvýšené vyhlídce na tygry. Tady je možné zhlédnout jednu věc, kterou se zoo chlubí, což je krmení. Ne jen tak ledajaké, návštěvníci si můžou koupit živá zvířata, od slepice za 60 kuaiů přes různé bažanty až po krávu a kozu, která je pak tygrům vržena. Mám to štěstí, že tu jsou zrovna nějací Američani, kteří kupují dvě slepice. Živá slepice je uvázána za nohu na klacek, který je pak za řvu a šíleném cukání se slepice (ne že bych se jí divil) vystrčen do výběhu, zhruba dva metry nad zemí. Tygři se začnou sbírat ze země, procházet se okolo, v nečekaném okamžiku jeden z nich vyskočí dva metry nad zem a se slepicí v tlamě utíhá několik desítek metrů pryč od ostatních tygrů, kde si ji v klídku vychutná.
Autobus do města tady v okolí evidentně opravdu žádný nejezdí, takže musím absolvovat opět ony tři kilometry zpět a už to v tom mrazu není vůbec příjemné. Když dojedu konečně zpátky do centra, zase přichází “půldenní” krize, takže zalézám na jídlo, kde se zdržuju asi hodinu. Jsem znovu na centrální pěší třídě Zhongyang, tentokrát za tmy, sochy jsou nasvícené, takže to tu vypadá zase jinak. Nakonec se rozhoduju zajít do nedalekého parku Zhaolin, kde je další menší dějiště ledového festivalu. Tentokrát to zkouším jako první s anglickým potvrzení o studiu. “Nejde.” “Proč?” “Ne.” “Proč?” “Ne.” Aneb vítejte v dalším pokračování kurzu o čínské logice. Tak zkouším čínský, který mi byl několikrát odmítnut. Ten mi vzali. Hurá. 80 kuaiů je docela fér, plnou cenu 200 bych za to nedal.
V parku Zhaolin je taky pěkně, nejsou zde tak velké stavby jako v “Ice & Snow World”, spíše menší a abstraktnější záležitosti, ale zato je tady velice příjemná atmosféra a hlavně minimum lidí, mrzí mě, že se mi dneska nechtělo tahat stativ.
Další den ráno odjíždím na jihozápad do Shenyangu.
Pingback: Čína | zennie.cz