Dlouhou dobu předem jsme s Anet a Martinem byli předběžně domluveni, že na Vánoce dojedu do Chongqingu a spolu je nějak oslavíme. Komplikace se však dostavily velice brzo, především ty, že nám bylo hned ze začátku semestru oznámeno, že na 24. až 28. prosince připadají zkoušky. Nastala otázka, jestli pořádat akci víkend před nebo po. Shodli jsme se nakonec na tom, že po, ale ve výsledku to bylo úplně jedno, jelikož asi týden před Vánocemi mi přišla sms od Martina, že ten víkend (29.-31.) jsou ve škole (a pak je volno). Nebylo moc co dál řešit, z vánočního výletu jsme udělali novoroční. Lístek jsem koupil s odjezdem 30. prosince ráno z Guiyangu. Sám bych jel až 31., ale jelikož se v tuto dobu chystala do Chongqingu moje kamarádka Olga (studovala tři roky na tamní univerzitě) a brala s sebou ještě moji spolužačku Iru, navíc plánovaly jet ranním starým vlakem, který místo 70 kuaiů stojí jenom 40, nebylo moc co řešit. Ubytování zdarma v okolí Chongqing University se Martinovi pro mě nepodařilo sehnat, takže jsem nakonec zarezervoval hostel u Dlouhé řeky, který znám z dřívějška, přičemž tentokrát mě nestál 50 na noc jako v sezóně v létě, ale jen příjemných 35, tak si není moc na co stěžovat. Zarezervoval jsem tři noci s předběžným plánem návratu do Guiyangu okolo 2.-3. ledna – čtvrtého už jsem odlétal do Harbinu.
Ráno vycházíme z koleje něco po šesté hodině, budíme vrátného a jdeme na autobus do centra Guiyangu. Nacpáno, aspoň je to bez zácpy a za 50 minut jsme na vlakovém nádraží. Akorát. Počasí nic extra, den předtím sněžilo (poprvé, co jsem v Guiyangu), což je tady prý docela vzácné, ale stejně se nic neudrželo (škoda, těšili jsme se na výhled na zasněžené vrcholky naproti škole). Ve vlaku se to však mění, jen co vyjíždíme z Guiyangu, objevuje se zasněžená krajina, vydrží to asi dvě hodiny. Přestože je Chongqing 500 km severně, je tam mnohem tepleji, jako obvykle.
Zasněžená krajina v Guizhou
Cesta ubíhá docela pomalu. Zatímco já se vybavil jenom nějakými sušenkami, holky mají navařeno, nicméně ani jedna moc jíst nechce, takže nakonec všechno skvělé jídlo musím sníst já (pod pohrůžkou toho, že jinak bude vyhozeno). No proč ne. Do Chongqingu dojíždíme po šesté hodině večerní. Co nás hned zaráží? Je jasno. Modrá obloha a slunce je v Chongqingu nesmírně vzácného, tentokrát celý jev trvá asi tři dny. I místní tvrdí, že něco podobného už neviděli ani nepamatují. Proč ne.
Přejíždíme Dlouhou řeku před příjezdem do centra Chongqingu.
Jak to vypadá ve vlaku, ze kterého vylezou Číňani...
První večer nijak akční nejsem, holky odjíždějí do čtvrti Beibei, kde tráví většinu pobytu. Já se z vlakového nádraží snažím najít autobus směrem na náměstí Chaotianmen, v jehož blízkosti bydlím. Vím, jak se tam dostat metrem, ale to bych se musel drápat do obrovského kopce (nebo platit eskalátor), kupovat lístek, projít bezpečnostní kontrolou a zase jít z obrovského kopce dolů. Bus nemůžu najít, nakonec se doptám. Na hostelu dostávám stejnou postel ve stejném pokoji jako minule (zvláštní, že stejná náhoda se mi stala v Chengdu, když jsem opakovaně po měsíci a půl přijel na stejný hostel), ven už nejdu, v common room pokecám s pár lidma, sprcha a spát. Kromě klimatizace jsou v pokoji postele vybavené vyhřívanými dekami, takže super.
Ráno jsem s Olgou domluvený, že je přijedu navštívit do Beibei. Vím, že tam jede bus z autobusového nádraží Chaotianmen, takže se po snídani vypravuju tam. Během této krátké procházky zjišťuju, jak se za těch pár měsíců znovu Chongqing stihl změnit. Most, ze kterého stály jen sloupy, vypadá, že bude za chvíli hotov. Po budově, u které jsme se nemohli dohodnout, jestli ji staví nebo bourají, ani památky. A to jsem v této době ještě nevěděl, že linku metra, kterou jezdím, stihli za ty dva a půl měsíce protáhnout asi o 10 zastávek (připomínám, že když jsem se sem podíval v říjnu, zjistil jsem, že oproti srpnu celá nová linka metra přibyla).
Rozestavěný most
Náměstí Chaotianmen - ano, opravdu je krásně jasno.
Vpravo opera, vlevo most, ze kterého taky před pár měsíci nebylo skoro nic
Koš na nechtěné děti?
Asi po patnácti minutách bloudění a ptaní se konečně nacházím zastávku, odkud jezdí bus 503 do Beibei. Kupuju lístek za 7.50 a vydávám se na nejdelší souvislou MHD jízdu, co jsem asi kdy absolvoval, trasa dlouhá cca 60 km trvá autobusu dvě hodiny. V Beibei mě vyzvedává Olga a Ira a jdeme na oběd do korejské restaurace, kde se přidává jejich místní kamarádka, taky Olga, na místní univerzitě učí ruštinu.
Beibei
Kimbap k obědu
Pak už se jen pár hodin procházíme, z velké části po kampusu Southwest University, kde Olga (co se mnou studovala v Guiyangu) strávila v minulosti tři roky (a shodou okolností půl roku současně s jedním mým kamarádem z Brna, k dnešnímu dni jedním z pouhých dvou úspěšných absolventů Kulturních studií Číny). Mezitím se s Martinem domlouvám, kdy a jak se sejdem. Zatím trčí ve škole.
Southwest University
Southwest University
Southwest University
Southwest University
Pěkný kampus, rozhodně větší a zajímavější než ten náš :) U brány se pak loučíme a já chytám bus do čtvrti Shapingba. Pomalých busů mám dost, takže jedu dálničním busem (stejným jako když jsme kdysi do Chongqingu přijeli z Tibetu), co jede zhruba třičtvrtě hodiny. Martin už mě čeká u metra. Je pět večer, musíme vymyslet plány na dnešní, silvestrovskou noc, tak jdeme na kolej, kde uděláme poradu. Po cestě mě napadá, že bych měl sehnat lístek na vlak, usoudil jsem, že bych mohl jet zpátky stejným levným vlakem, který v opačném směru jezdí přes noc, takže na lehátku (protože pojedu sám). Bohužel, vyprodáno, takže jiným za plnou cenu, 130 místo 80, nedá se nic dělat (vzhledem k tomu, kolik věcí jsem měl následující den vyřídit, bylo rozhodně dobře, že jsem to nedal na sedačce, kde bych se ani trochu nevyspal). Ke koupi lístku je potřeba pas, který jsem si pro jistotu nevzal. Předpokládám, že to nevadí, že jim číslo zpaměti řeknu (nic víc se na pasu stejně nekontroluje), prý ne. Nejde. Smůla. Marně zkouším hledat v peněžence, co u sebe mám, když povytáhnu čínský studijní průkaz, prodejce hned zbystří a říká, že na ten to půjde. Tak ok. Vzal jsem si ho jen pro jistotu, ať mám u sebe nějaké ID. Pak jdeme na kolej Chongqing University, kde po mě vrátný chce do zástavy nějaké ID, nejlépe studentský průkaz, takže rozhodnutí vzít si ho s sebou se během půlhodiny vyplatilo podruhé.
Vánoční stromeček na pokoji
Na koleji se s Martinem a ještě Tomem zakecáváme na pár hodin, přece jen jsme všichni za ty dva a půl měsíce, co jsme se neviděli, stihli v Číně nasbírat hromadu vtipných zkušeností. Domlouváme plán na noc. Nakonec se shodujeme skončit v baru Helen’s, kde mají skvělé jídlo a ucházející pivo (na čínské poměry) za docela dobré ceny. Anet s Jančou se přidávají na večeři, ale pak mají jiné plány. Na místě zjišťujeme, že od 10 do 12 je pivo zdarma (a o půl dvanácté loterie o láhev sektu), takže máme o důvod víc tady zůstat. Někdy později v noci bychom se mohli podívat do nějakého clubu v Jiefangbei v centru města.
Helen's
Někdy před jedenáctou však dostávám hloupý nápad, že bychom se na půlnoc mohli podívat na náměstí Chaotianmen. Přeci jen je to takový středobod, velká plocha s pěknými výhledy, bude tam pěkně živo a půjdou pěkně vidět ohňostroje. Taxíky samozřejmě všechny plné, nakonec bereme heiche a necháváme se odvézt, nejdříve na Chaotianmen, vzhledem k tomu, že máme dost času, ještě naviguju řidiče na svůj hostel, kde si chci vyzvednout stativ, ať mám z těch ohňostrojů něco pěkného. Jaká smůla, když přijdeme na Chaotianmen a nikde nikdo, ticho, klid, totálně mrtvo. Ohňostroj ani jeden. Čína nad námi zase projednou vyhrála. Na celém náměstí jsou dvě zhruba dvě skupinky studentů, se kterými se trochu bavíme, po čase nám jedna z nich nabízí, že s námi dojdou pěšky do Jiefangbei, kde bydlí (sami bychom netrefili, tak aspoň šetříme za taxi). Po cestě nás ještě zvou na jídlo.
S místními studenty
Na jídle
Kdesi v nočním Chongqingu
Když docházíme do Jiefangbei, je zhruba půl třetí. Olga mi píše, že jsou v clubu True Color, jdeme nakonec tam. Setkáváme se tam s nimi, po čase Martin s Tomem potkávají ještě své kazašské spolužačky. Někdy před pátou zavírají, zbytek se přesouvá do Muse, já jsem už dost unavený a kašlu na to, jdu pěšky domů, kvůli zrádným klikatým uličkám mi trvá cesta asi hodinu.
Jiefangbei
V clubu
Jelikož jsem za posledních pár dní pořádně nespal, teď si to všechno vybírám a spím až do odpoledne, vlastně do večera. Pak se s Martinem a ostatníma dohodneme na srazu v Shapingba, kde jdeme na karaoke. Ještě předtím jdu na večerní procházku opět na Chaotianmen. Je tady rozhodně živěji a lépe než včera v noci.
Večerní rozcvička na Chaotianmenu
Večerní Chaotianmen
Chongqingská opera
Z Chaotianmenu na kopec na zastávku metra Xiaoshizi (na Chaotianmen má být linka prodloužena, věřím, že až budu v Chongqingu příště, už tam bude), trochu bloudím, protože je tma, pár měsíců jsem tady nebyl a je to tu celé nějaké rozkopané. Na metru ve Shapingba mě má někdo čekat, když nikoho nevidím, volám Anet, se kterou jsem se domlouval, prý tam šel Martin, ale nemá funkční mobil. Tak asi 15 minut chodím všude okolo, než se najdeme.
Novoroční výzdoba v Shapingba
Sraz se zbytkem (Anet, Tom, Janča) máme v jedné restauraci, sejdeme se akorát. K večeři tamní výhlášený lilek a tangculiji a jdeme uskutečnit dnešní plán – karaoke. Po dlouhé době spolu. A chceme jít tam, kde jsme byli v srpnu. Tam jsme se dostali naprosto náhodou, totálně zapadlé místo, bez zvukové izolace, ale levné. Tentokrát nás to vyjde dráž (35 na osobu), ale pořád je to zlomek oproti tomu, co se platí za “lepší” karaoke. A je to super.
Karaoke
Písničky se dají vybírat i podle žánru. A je zde i žánr "revoluční" o_O
Ve dvě nás vyhazují, takže mně nezbývá nic jiného než taxi zpět těch 20 km do centra, ostatní pěšky na kolej.
Ráno musím vstát někdy v 10, abych se stihl sbalit a vypadnout do 12 z hostelu. Vlak do Guiyangu mi jede až ve 22:08, takže mám celé odpoledne volné. Píšu si s Anet, zdá se, že ze včerejšího karaoke a mandarinkovice jsou všichni zničeni natolik, že se nikomu nic nechce, nakonec Martin jako jediný dobrovolník se mnou jde do Ciqikou, starého městečka zhruba třičtvrtě hodiny pěšky od Shapingba. Dojedu tam busem (i když už tam pár týdnů evidentně jezdí i metro), chvíli se hledáme. Připomíná mi to staré městečko Qingyan kousek na jih od Guiyangu, akorát je tady mnohem víc lidí. Martin mi naštěstí dělá průvodce, takže se zkušeně bočními uličkami vyhýbáme největším davům. Ciqikou je určitě pěkné, když člověk zdrhne od davů, má i pěknou atmosféru. Procházím jako obvykle obchody s všemožnými blbostmi, ve snaze najít nějaký správný propagandistický sešit nebo něco podobného (když ten v Chengdu mi unikl). Nakonec kupuju pěknou placku na batoh.
Ciqikou
Méně frekventované uličky v Ciqikou
Vrchol místního umění - socha čurajícího chlapečka, i když v trochu jiné póze než v Bruselu
Jak nalévají čaj v Sichuanu
Trošku rušnější ulice v Ciqikou
Menší náklad vajíček
Zase jeden z obvyklejších pohledů na Chongqing - kopce, beton, šedo
Nákupy
Po procházce jdeme pěšky do Shapingba, znovu na kolej, kde na pár hodin vytuhneme. Společná večeře, všichni mě vyprovází na metro, loučení (s některými máme sraz za tři týdny v Yunnanu, s některými se možná dlouhé měsíce už neuvidím), cesta na hostel pro věci a noční vlak do Guiyangu…
Pingback: Čína | zennie.cz