Tokyo – Asakusa, Hamarikyū, Odaiba, Shiodome a svatyně Meiji

V Tokyu jsme bydleli ve čtvrti Asakusa, proto jsme další den začali svůj program právě tady. Asakusa je jedna z těch starších čtvrtí, alespoň duchem, protože byla při bombardování ve druhé světové válce značně poškozena. Je součástí oblasti, které se říkalo Shitamachi – doslova “dolní město”, což pochází z toho, že je položena nízko, v okolí řeky Sumida. Tam se rozkládálo už staré Edo, město, které zde existovalo v době, kdy hlavním centrem Japonska byla stále ještě oblast Kansai. Počátkem dvacátého století Shitamachi bylo především čtvrtí zábavní, kde bylo spoustu divadel. Dnes je to čtvrť, ve které si člověk připadá naprosto jinak než např. v moderním Shinjuku. Asakusa působí starobylým, klidným dojmem. Najdeme tu spoustu restaurací, ryokanů (tradiční ubytování), ale také třeba heren pachinko. Co však vévodilo Asakuse po celá dlouhá století, je chrám Sensōji.

Chrám Sensōji je suverénně nejstarší a současně jeden z nejvýznamnějších chrámů v Tokyu. Legenda, která se k němu váže, tvrdí, že dva bratři rybáři v blízké řece Sumida uviděli plovoucí sochu bohyně milosrdenství Kannon. Tu vylovili, na její počest byl postaven chrám. Právě bohyni Kannon je chrám zasvěcen a ona plovoucí socha by se měla v jeho útrobách nacházet (ale nikdo k ní nesmí a pravděpodobně ji nikdo nikdy neviděl ;) ). V době, kdy byl chrám postaven, se psal rok 645. Bohužel ani chrám Sensōji neunikl zkáze ve druhé světové válce a musel po ní být rekonstruován.

Brána Kaminarimon, za kterou následuje ulice Nakamise-dōri vedoucí k chrámu Sensōji. Škoda, že se před ní pořád motalo tolik lidí, že se nedala vyfotit rozumnější fotka.

Nakamise-dōri, ulice lemovaná spoustou obchodů s vějíři, kimony, sušenkami senbei a mnohým dalším

Sensōji

Jak vyplývá ze zmiňované legendy, od Sensōji je to jen kousek k řece. Od brány Kaminarimon zhruba tři sta metrů. U řeky se nabízí výhled na dříve zmiňovanou věž Tokyo Sky Tree a taky na ředitelství pivovaru Asahi.

Vlevo Sky Tree, uprostřed a vpravo pivovar Asahi. Levá budova má připomínat sklenici napěněného piva, zatímco druhá budova je proslulá podivným útvarem na svém vrcholu. Ten navrhl francouzský designér, má představovat "hořící srdce piva Asahi" (a jeho oficiální název je Asahi Flame). Každopádně většině lidí je tato struktura k smíchu. Místní jí přezdívají... zlaté hovno.

Hned vedle této vyhlídky je přístav, odkud jezdí po řece vyhlídkové lodě. My zvolili přesun touto cestou do zahrad Hamarikyū, které se nacházejí až při samotném ústí řeky. Cesta lodí trvá zhruba 40 minut.

Řeka Sumida

Neznámé květy v zahradě Hamarikyū

Zahrady Hamarikyū jsou dnes veřejně přístupné, v minulosti zde však stála soukromá vila rodu Tokugawů. Čím se tyto zahrady vyznačují oproti ostatním je to, že se nachází v těsné blízkosti futuristické čtvrti Shiodome. Kromě toho, že je jsou místem pro odpočinek od ruchu velkoměsta, jsou navštěvovány právě kvůli tomuto unikátnímu kontrastu mezi přirodou a moderní architekturou.

Hamarikyū - místo ohromujícího kontrastu mezi zelení a velkoměstem

V čajovém domku

Nálepka na WC: "Přestaňte kouřit! Smrdí to, je to hnusné, není to cool a obtěžuje to ostatní" (ano!)

O hodinu a půl později pokračujeme lodí dále až na umělý ostrov Odaiba, proslulý svou futuristickou architekturou.

Most Rainbow Bridge vedoucí právě na Odaibu je jedním ze symbolů Tokya. Postaven byl v roce 1993, dlouhý je zhruba 800 metrů a je osvětlen 444 světly, které mění svou barvu v závislosti na ročním období.

Sídlo televizní společnosti Fuji Terebi je asi nejznámější stavba na Odaibě.

Replika Sochy svobody je něco, co většinu návštěvníků zarazí nebo alespoň překvapí. Co tady dělá? Socha byla Japonsku věnována na dobu jednoho roku Francií pro připomenutí dobrých vztahů. Za tu dobu tady získala takovou popularitu, že se v roce 2000 Japonci rozhodli si vytvořit repliku vlastní.

Na Odaibě je jedna z pouhých dvou pláží v oblasti Tokya a Yokohamy.

Na pláži

Značné množství medůz ve vodě by mě osobně ke koupání moc nepřesvědčilo...

Na pevninu se vracíme linkou Yurikamome. Ta je zvláštní v tom, že je plně automatizovaná. Nikde žádný strojvůdce. To znamená, že pokud má člověk štěstí, narve se až před přední sklo. Vlakem dojedeme až do moderní čtvrti Shiodome, jejíž mrakodrapy byly vidět ze zahrad Hamarikyū.

Trať Yurikamome je vedena uvnitř mostu Rainbow Bridge.

Koleje jsou na pevnině vedeny ve výšce na pilířích a kličkují mezi mrakodrapy, proto jsou z vlaku pěkné výhledy.

Mrakodrapy v Shiodome

Zadní stěna mrakodrapu s přední svírá ostrý úhel. Proto, když se k mrakodrapu přijde dostatečně blízko, ztrácí budova viditelný třetí rozměr a vypadá jako vysoký dvojrozměrný útvar. Škoda, že to na fotce zdaleka tak dobře nevyniká.

Mrakodrapy v Shiodome

Staré nádraží Shimbashi, mezi mrakodrapy působí trochu zvláštně. Končila zde první železniční linka v Japonsku. Dnes je z něj už jen muzeum.

Nové nádraží Shimbashi, které je o pár kroků dál, je jednou ze zastávek okružní železniční linky Yamanote, která objíždí centrum Tokya. Tou se svezeme zhruba 25 minut na zastávku Harajuku do stejnojmenné čtvrti. Ta je známá hlavně ulicí Takeshita-dōri, která je lemovaná obchody s oblečením a doplňky k… řekněme alternativní módě. Její příznivci se pak o víkendech předvádí na nedalekém mostě Jingū-bashi. Přes něj procházíme do parku Yoyogi – jednoho z největších parků v Tokyu. V něm se skrývá svatyně Meiji, snad nejznámější svatyně v Tokyu. Postavena byla v roce 1920, zasvěcena císaři Meiji zesnulému roku 1912.

Most Jingū-bashi

Svatyně Meiji, v pozadí jeden z mrakodrapů v Shinjuku

Přání ve svatyni napsané v latince mě vždycky praští do očí, ale slovenské jsem viděl asi poprvé

Svatyně Meiji je příjemným místem pro relaxaci, proto se zde nějakou dobu zdržíme. Po cestě zpět na hotel procházíme ještě nákupní třídou Omotesandō, odtud metrem opět do Ginzy – tentokrát na večeři, pak už jen návrat na hotel.

Na Omotesandō je známý obchod, ve kterém se prodává... přesně to, co vás napadne při pohledu na jeho název. Kondomy ve všech možných provedeních z celého světa. Vevnitř jsem ještě nebyl, asi bych tam měl zajít, až příště půjdu okolo sám...