Tokyo – velkoměsto velkoměst

Miluju velkoměsta, obzvláště ta asijská. Všechna mají něco do sebe a přijde mi, že se strašně liší od těch západních, ačkoli rozumně nedokážu popsat, v čem přesně. Možná jen v nějaké atmosféře, duchu. Nejvíc mě zatím fascinoval Hong Kong, v těsném závěsu za ním stojí právě japonské Tokyo. I třeba Bangkok a Phnom Penh jsou fascinující města, zase trochu v jiném smyslu. Věřím, že se mi tam v budoucnu ještě podaří vrátit. O tom ale někdy jindy.

V Tokyu jsem letos strávil osm nocí. Některé dny mezi nimi jsem strávil výlety se skupinou po okolí, zhruba tři dny jsem strávil přímo ve městě. Několikrát, když jsem seděl v metru a díval se na jeho plánek, jsem si pomyslel, že bych tohle město chtěl poznat blíže. Pár hodin už jsem v tom metru (i v městských vlacích) naseděl i nastál, přesto je to pro mě jedno velké bludiště. Jsou některé trasy, mezi jednotlivými částmi města, které bych zvládl ujet metrem či vlakem bez jakéhokoli plánku, ale drtivá většina cest byla a pravděpodobně vždy bude takových, před kterými musím strávit často i několik minut nad plánkem, abych našel rozumnou trasu s co nejméně přestupy. Přestože jsem si dřív mnohokrát říkal, že v Japonsku v budoucnu žít asi nechci, jedno z těchto rozjímání nad plánkem mě dostalo k myšlence, že by nebylo špatné zde pár let svého života strávit. Právě taková doba je podle mě nutná k tomu, aby se člověk s tímto městem dokázal sžít a trochu hlouběji ho poznat…

Myslím si, že nejlepší způsob, jak Tokyo lépe poznat a zorientovat se v něm, je ho prochodit. Ve městech, kde funguje metro, mívám specifický problém s orientací. Znám okolí stanic metra, ale už většinou ne (pozemní) spojení mezi nimi. A přestože si troufám říct, že mám docela dobrý orientační smysl, mám po častém používání metra mapu v hlavě poskládanou z jakýchsi útržků, které se velice těžce spojují. Nemusíme k tomu jezdit daleko, stačí např. Praha. Dojít pěšky z I. P. Pavlova na Můstek či z Můstku na Náměstí Míru bych zřejmě ještě nedávno nezvládl, i když vím, že jsou velice blízko sebe. Co hůř, kdybych na I. P. Pavlova vylezl z metra, nebyl bych asi dříve schopen ukázat ani směr, kterým bych se měl vydat. Metro mě v tomto ohledu dokáže pěkně poplést.

Plánek metra v Tokyu

Něco podobného se mi stalo před třemi lety v Nagoyi, kdy jsme se s kamarádem vydávali z jedné čtvrtě (Sakae) do druhé (Osu). Podle Google Maps jsou to zhruba dva kilometry, vzdálenost, na kterou nerad dávám peníze za metro, pokud nejsem unavený nebo nespěchám. Raději si prohlídnu část města, kterou neznám, třeba narazím na něco zajímavého a… lépe se ve městě zorientuju. Zhruba v půlce cesty jsme zjistili, že jsme naprosto ztracení. Když jsme se ptali lidí, jak se dostaneme do Osu, ukazovali úplně jinou stranu, než ukazoval můj kompas v hlavě. Zorientovali jsme se až ve chvíli, kdy jsme narazili na stanici metra (jmenovala se 矢場町 – やばちょう – okamžitá asociace – やばい! Japanisti pochopí ;) ), která byla úplně mimo naši trasu. Jak se nám podařilo ztratit?

Řešení té záhady mi došlo po pár hodinách náhodou samo. Vlezli jsme na krátký nákup do jednoho z obchodů konbini, který byl na rohu dvou ulic, z obou byl vstup do obchodu. Vešli jsme jedním, bez povšimnutí jsme vyšli druhým a pokračovali v cestě směrem, který jsme mysleli, že je správný. To, že se mi v hlavě otočí kompas o 90 stupňů je pak problém, kterého se těžce zbavuju, a to i když se snažím sám sebe přesvědčit u mapy. Právě i s mapou jsem totiž měl později v těchto místech s orientací problém a když jsem navštívil Sakae znovu o pár dnů později, neměl jsem tušení, kudy bych se do Osu dostal a raději jsem zvolil metro. A právě podobně na mě působí i ty jízdy metrem. Někdy jsem po výstupu z metra podvědomě přesvědčen o tom, kde je v danou chvíli sever – mylně. A znovu, i když se zkusím orientovat podle slunce nebo dokonce podle kompasu, můj kompas v hlavě je tím jenom ještě více zmaten.

V Tokyu jsem na tom s orientací trochu lépe, kromě metra jsou tam dvě velice užitečné vlakové linky – JR Yamanote (35 kilometrů dlouhá okružní trať spojující hlavní “centra” města) a JR Chuo (linka křižující Tokyo ze západu na východ. Vlastně nejen Tokyo, linka pokračuje mnohem dál). Jsou po celé délce vedeny nad zemí, takže odpadá problém s orientací po výstupu z metra. Kromě toho už jsem taky pár hodin nad mapami Tokya strávil a pár čtvrtí pěšky prochodil. Asi nikdy nezapomenu na to, jak jsem se potřeboval dostat z baru v zábavní čtvrti Shibuya do sousední čtvrti Shinjuku. Vlaky už nejely, bylo zhruba půl druhé ráno. Moc jsem se v té oblasti nevyznal, GPS jsem neměl. Měl jsem cca 35 minut, než mi zavírali hostel. Vzhledem k tomu, že jsou to v podstatě sousední čtvrti, jsem se ničeho nebál, myslel jsem, že to bude procházka na půl hodiny pohodovým tempem. Naopak. Většinu cesty jsem musel běžet, když už jsem se s vyplazeným jazykem dostal do Shinjuku, zabloudil jsem. Naštěstí ani ve dvě ráno není většinou v Japonsku problém sehnat někoho, kdo vám ochotně poradí a nasměruje. Přiběhl jsem asi tři minuty poté, co se měl hostel zavírat, dovnitř jsem se ještě dostal. Tento noční běh měl ne moc šťastný následek, zhruba v 11 hodin dopoledne ten den jsem měl odlet zpět do Evropy z letiště Narita, které je z této části Tokya vlakem něco málo přes 100 kilometrů. Podařilo se mi dvě hodiny zaspat, což vedlo k tomu, že jsem musel místo lokálního vlaku zvolit předražený expres, na který jsem v tu chvíli ani neměl v hotovosti peníze a blízká pošta (jediné osvědčené místo, kde bankomaty akceptují zahraniční karty) ráno zavřená. Nakonec se vše podařilo, těsně jsem stihl letištní expres a dostal se na letiště 90 minut před odletem. Měl jsem štěstí – další expres jel právě až za 90 minut. Po příletu jsem na mapě vyměřil trasu, kterou jsem v noci uběhl. K mému překvapení měla zhruba 6 kilometrů, o kus víc, než jsem čekal. Na druhou stranu vím, že tyto dvě čtvrti už mám jaksi propojeny, vím, kudy se dá projít, co je po cestě, a neměl bych problém trefit podobnou trasu znovu. Právě kvůli rozhlehlosti města je však jeho prochození běh na dlouhou trať (vlastně skoro doslova), ale současně je to jedna z věcí, o kterou se chci časem pokusit.

Plánek vlakových linek Tokyu a jeho okolí. Barevné linky jsou metro.

Pokud jde o městskou dopravu, není ohromující jenom její síť, zajímavé je podívat se i na jednotlivá nádraží. My, co jsme z České republiky, těžko budeme něco zajímavého od nádraží očekávat. Co si budeme povídat – česká nádraží jsou většinou stará, ošklivá. Nemálokdy prolezlá bezdomovci, zapáchající, špinavá. Prostě nic, kde by člověk rád dobrovolně trávil svůj čas. Všechna čest výjimkám, za všechny např. krásné moderní svinovské nádraží v Ostravě. V Japonsku je vše jinak. Nádraží je jakýmsi centrem… všeho. Málokdy v Japonsku člověk narazí na nádraží, které není v centru města (vypustíme-li např. nová shinkansenová nádraží, která byla stavěna dodatečně někdy na okrajích měst, protože uvnitř už to prostě nešlo). I pokud není nádraží v úplném srdci města, vždy je kolem něj živo, plno obchodů a dalšího. V ČR se běžně setkáme s nádražími třeba v ne úplně nejbezpečnější čtvrti mimo centrum (Ostrava) nebo prostě kus za městem (Frenštát). Kromě toho, že japonská nádraží ve větších městech tvoří často architektonicky velice zajímavé budovy, soustředí se zde spoustu restaurací, často i obchodních domů. Drahých a kvalitních. Např. nádraží v Nagoyi má dvě věže, vyšší z nich má 59 pater. Prvních 12 pater a suterén zaujímá obchodní dům. V jedné z věží je hotel, v druhé sídlo společnosti JR Central. V nejvyšším patře jedné z věží jsou kavárny s krásným výhledem, kadeřnické salony a další luxusní podniky.

Vlakové nádraží v Nagoyi

Vlakové nádraží v Kanazawě

Pokud se vrátíme do Tokya, zde nalezneme pro změnu nejrušnější nádraží na světě. Přímo nádraží Tokyo, po kterém jsem bloudil, už jsem v jednom z dřívějších postů zmiňoval. To je svou velikostí i rušností nic oproti nádraží Shinjuku. Podle údajů z Wikipedie se jedná o nejrušnější nádraží na světě. Údaje z roku 2008 říkají, že zde denně projde zhruba 3 400 000 lidí, pokud k tomu připočítáme i přilehlé stanice (se kterými je nádraží propojeno bohatou sítí podchodů), dostáváme se k číslu zhruba 3 860 000 lidí denně. Nádraží má přes dvě stě vchodů a kromě toho, že se zde kříží tři linky metra (a několik dalších v přilehlých nádražích) a vlaky společnosti JR, je Shinjuku základnou pro linky dalších tří soukromých vlakových společností a nedaleko je i autobusové nádraží. Druhé nejrušnější nádraží, Ikebukuro, se nachází jen pár kilometrů na sever.

Davy lidí na nádraží Shinjuku

Původně jsem chtěl napsat obecně k Tokyu a začít s popisem a fotkami z toho, co se dělo. Obecným vyprávěním jsem se nechal unést úplně jinam a jsem na pochybách, jestli to vůbec někdo dočte až sem. Fotky a konkrétní vyprávění z Tokya tedy necháme na příště :)

This entry was posted in Cestování, Japonsko. Bookmark the permalink.

3 Responses to Tokyo – velkoměsto velkoměst

  1. Pingback: Japonsko | zennie.cz

  2. jarda says:

    napioste mi prosim ,potrebuji info oTokyu..dekujiv Breznu chceme letet do Tokya a do Hongkongu.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>