Cesta z Guiyangu do Chengdu je hororová. Všem nám je tak nějak blbě, jsme unavení, vlak jako obvykle přecpaný, místo na sedačce v uličce… 11 hodin přes noc. A to jsme teprve v Chongqingu, přesněji na centrálním nádraží. Vlak do Chengdu nám jede za tři a půl hodiny ze severního nádraží. To znamená vydrápat se do šílených schodů (to jsem ještě nevěděl, že tam existuje krytý placený eskalátor) na zastávku metra Lianglukou, odtamtud popojet 20 minut směrem na sever. Martin se od nás odpojuje, zůstává v Chongqingu kvůli obíhání úřadů, s tím, že večer nebo zítra přijede do Chengdu za námi. Na severním nádraží prší a máme hlad, takže nacházíme zapadlou jídelnu, když už jídlo dostaneme, stejně sníme jen část. Probíháme sílícím deštěm zpátky na nádraží, kde se naštěstí akorát otevřela další fronta na kontrolu lístků, takže procházíme hned a nemusíme čekat dlouhou frontu v dešti (teda po tom, co jsem prošel, vyplynulo, že tudy se jít nemá, protože Číňany za mnou nepouštěli, ostatní z naší skupiny prošli až když jsem řekl, že jsme teda spolu… evidentně něco jako japonská gaijin pawā v Číně občas funguje taky). Do odjezdu vlaku máme dvě a půl hodiny času, takže v rohu čekárny vybíráme volné sedačky, rozvalujeme se a na hodinu a půl spokojeně usínáme. Následná více než třísetkilometrová cesta Chongqing-Chengdu trvá něco přes dvě hodiny. Jedeme pohodlným a rychlým vlakem D. Vzdálenost Guiyang-Chongqing je o něco málo větší než Chongqing-Chengdu, ale druhá cesta trvá méně než čtvrtinu. A stojí o polovinu víc (70 vs. 117). Taky teda jedeme první třídou (a nevím proč, lístky jsem nekupoval).
Chongqingské typické počasí
Vlak je ale na trošku jiné úrovni než vlaky K.
Stejně tak jsou jinde ale i ceny.
...a rychlost.
Ve vlaku opět většinu cesty prospím. Sice většinou vsedě spát neumím (ukázalo se během noční cesty z Guiyangu), ale neprospaná noc a velice pohodlná sedačka udělala svoje. V Chengdu dojíždíme na východní nádraží na okraji města. Doprava odtud je ještě komplikovaná, busem č. 2 musíme dojet na severní nádraží, odtud jezdí jediná linka metra. Když už najdeme správnou zastávku, narazíme na cca 50 m dlouhou frontu. Čekáme přes půl hodiny a nastupujeme do sedmého nebo osmého autobusu. Uvnitř samozřejmě těsno, stojíme. Celé město je rozkopané, jedeme více než hodinu (teda z toho většinu stojíme někde v zácpě). Ze severního nádraží jedeme pár zastávek metrem na stanici Luomashi, kde máme zarezervovaný hostel. Ondra na čtyři noci, my ostatní na dvě a necháváme to otevřené. Ondra 5. září odlétá, já ve stejný den už musím být v Guiyangu, protože mám ráno rozřazovací test. Ubytováváme se, máme opět celý pokoj (tentokrát dokonce s krásnou koupelnou) pro sebe a jdeme si na pár hodin lehnout.
Náš hostel se jmenuje Lazybones a měl velmi vysoké hodnocení a reviews. Normálně bych se o hostelech nijak podrobněji nerozepisoval, ale po několika dnech pobytu jsem musel uznat, že je to asi nejpříjemnější a nejlepší hostel, kde jsem kdy bydlel, takže jsem se zařekl, že mě tam ještě určitě uvidí (a taky už od té doby viděli a stále předpokládám, že se tam ukážu). Organizují spoustu aktivit (o jedné se zmíním za chvíli), nabízejí taky spoustu organizovaných výletů (nevyužil jsem, ale něco by nemuselo být špatné), hlavně úžasný přátelský a informovaný personál (mluvící skvěle anglicky… případně japonsky) a hlavně příjemné prostředí – velice příjemná common room (a taky prostor na sezení venku). Některé hostely mívají své restaurace, které většinou nevyužívám (nemám moc dobré zkušenosti a v Asii je možností, jak se najíst, kdekoli spousta), tady jsme jedli každý den, někdy dvakrát – příjemné ceny a skvělé jídlo, rychle připravené. Vynikající dostupnost, krásné a čisté pokoje (hodně nad čínským standardem) a to vše za průměrnou cenu (dorm 50 kuaiů). A to jen vypisuju jakési “objektivní” parametry (které už jsem zažil ve více hostelech), ale co je hlavní, byl nějaký pocit, jak jsem se na daném místě cítil. Skvělá atmosféra. Takže můžu doporučit :)
Právě kvůli jedné z plánovaných “aktivit” jsem měl budíček nastavený na šestou hodinu, kdy měla začínat jiaozi party. Anet se ke mně přidává a jdeme se podívat dolů. U velkého stolu sedí asi 15 lidí a balí jiaozi. Těsto hotové a nakrájené, náplň taky připravená, takže stačí naplnit, zabalit a hodit na hromadu. Tak se přidáváme taky, posloucháme, jak se to dělá a balíme. Ne že bych to ještě nikdy nedělal, ale když je u toho s kým pokecat (a není třeba od základů dělat těsto!), je to sranda :) Po nějaké době jsou tácy odneseny do kuchyně a po další chvíli jsou spolu s omáčkou zpátky uvařené. Najíme se do sytosti. Zdarma, tahle akce se koná každý pátek a hostel si za ni nic neúčtuje.
Naše výtvory
Máme hotovo
Celá parta
Tohle není od nás :)
Mimochodem, tipy k výrobě nám dává slečna (z personálu hostelu) sedící naproti. Povídá si s jinou slečnou vedle sebe, za nějakou dobu zjišťuju, že ta druhá je Japonka. Obě evidentně umí čínsky i japonsky (i anglicky), takže přecházíme do japonštiny. S japonskou slečnou se zapovídávám ještě později, říká, že se teď chystá do Guizhou (konkrétně do vesniček národnostních menšin na východě provincie), když jí říkám, že v Guizhou studuju, dojde řeč na to, že její maminka má na mojí univerzitě kamarádku, která učí japonštinu. Dostávám kontakt. Ideální, infiltraci guiyangské japanologie jsem plánoval a tahle náhoda mi to značně usnadila. Mimochodem, onu slečnu jsem o dva týdny později náhodou potkal v Guiyangu přímo na své univerzitě při večerní cestě na jídlo do menzy (aby těch náhod nebylo málo).
Večer už se nic moc neděje, jsme unavení, takže se díváme na film a společnost nám dělá Qingdao. Martin nakonec přijíždí okolo jedné hodiny ranní. Jdeme spát a vstáváme až někdy okolo poledne. Plán na další den ani nemáme, vlastně ani na zbytek. Únavného cestování už máme za poslední týdny dost, takže si chceme spíš odpočinout. A vidět pandy (to necháváme na další den). Chengdu samo o sobě není moc pěkné ani zajímavé město. Snad jediná známá konkrétní věc je největší socha Maa v Číně. Ten je na náměstí Tianfu pár minut pěšky od našeho hostelu, takže se tam jdeme taky podívat.
Náměstí Tianfu (jeho větší část se ale skrývá za budovou v pozadí)
Náměstí Tianfu
A je tady - Velký kormidelník, největší v Číně.
Nedaleko náměstí Tianfu je Lidový park. Taky se tam jdeme projít, ale moc to nenatahujeme, protože prší.
Čajovna v Lidovém parku
Lidový park
Na posledních dvou fotkách můžeme pozorovat, čím je dál Chengdu proslulé. Nejen tedy Chengdu, ale celý Sichuan, včetně Chongqingu. Čajovou kulturou. Na každém rohu najdeme spousty čajoven, což v jiných částech Číny zase tak obvyklé není. Mnohé jsou venkovní (jako tady v parku). Chceme taky nějakou vyzkoušet, ale než nějakou profláklou zmíněnou v průvodcích, raději nějakou úplně zapadlou. Po chvíli se daří najít.
Dostatečně zapadlá čajovna
Uvnitř na čaji
Naše poslední zastávka je pak v klášteru Wenshu – nejvýznamnějším buddhistickém klášteru v Chengdu, starém téměř 1300 let. Je před šestou hodinou a hlavní vchod je zavřený, po chvíli ale najdeme jiný, dostáváme se dovnitř a ještě jsme svědky pravidelné večerní modlitby mnichů.
Mnichové se scházejí na večerní modlitbu v klášteru Wenshu.
Uvnitř probíhá modlitba.
Vracíme se na hostel, kde si dáváme večeři. Pak znovu vyrážíme do města. Dostáváme tip na uličku Kuanxiangzi, doslova “široká ulička”. V průvodci se o ní nedočteme, ale na hostelu získáváme informaci, že je to pěkné místo, a fakt, že asi nejpříjemnější v celém Chengdu, co jsem měl tu čest poznat. Sice docela turistické (čínsky), ale nevadí. Spoustu obchůdků, suvenýrů, v deset večer krásně živo.
Stylová dekorace na hostelu :)
Nedaleko uličky je "náměstí", kde hraje hudba a spoustu postarších párů tančí.
Ulička Kuanxiangzi
Dodnes lituju, že jsem si tenhle zápisník nekoupil :(
Profesionální čistič uší
Všude spoustu pandích suvenýrů
Před hostelem
Tato fotka vysvětluje, proč bylo celé město rozkopané a ucpané. Šíleným tempem se staví metro. Zatímco v této době ještě nefungovala ani druhá linka, před naším hostelem se stavěla čtyřka. Tohle způsobuje uzavřené ulice, zmatky v dopravě a zácpy po celém městě.
Hostelová kočka. Kočky jsou tu všude. A drtivá většina stejně zbarvená, např. černou kočku jsem tady ještě neviděl.
Příště o pandách :)
Pingback: Čína | zennie.cz