Do Guiyangu přijíždíme z Chongqingu zhruba o půl jedenácté večer. Guiyang zatím neznám, takže máme v plánu jet do hostelu taxíkem – mělo by to být něco okolo tří kilometrů. Opět to není tak jednoduché, žádný taxikář nás nebere a když už jsou vůbec ochotní se s námi bavit, tak neznají adresu. Nakonec se nás ujme skupinka místní mládeže, ví, kde to je, protože bydlí nedaleko. Tak slíbí sehnání taxíka, dělíme se na dvě skupiny a jedeme. I taxikář bloudí, druhá skupina se ztrácí z dohledu, když už dorazíme na místo, vedou nás chvíli po hlavní ulici, pak zatočíme do temné zapadlé uličky a ve chvíli, kdy už čekám, že nás přepadne nějaká ozbrojených týpků, si všímám cedule označující název naší uličky. V té chvíli už se nedívím, že tuhle uličku žádný taxikář nezná. S partou se loučíme a jdeme se ubytovat. Obsluha na recepci příjemná, dostáváme zdarma pivo a máme soukromý pokoj pro čtyři. Postele sice tvrdé asi tak, jako bychom spali na zemi (to vzápětí řešíme výměnou peřiny a prostěradla), klimatizace nefunguje, koupelna je výklenek 1×1 metr oddělený od pokoje jen závěsem s tureckým záchodem a probíjející sprchou.
Jsme unavení, ale chceme ještě vyrazit do města. V Lonely Planet jsme našli podnik, který se jmenuje “Lidová komuna” a je nedaleko našeho hostelu. Je to (podle LP) hospoda ve stylu čínské komunistické strany, kde se podává pivo ve smaltovaných hrncích a nic jiného než pivo nemají, protože koktejly jsou moc buržoazní. Je něco krátce před půlnocí, podle LP má být otevřeno do dvou. Hospodu nejdříve marně hledáme podle ne moc podrobné mapy, když se nám to nedaří, vyptáváme lidí. Na ulici Hequn, kde má být, je v noci velice živo, je tu spoustu stánků s místním specialitami, mimo jiné i s psím masem, které je tady populární (ve více částech Číny se dá sehnat v zimě, kdy se hlavně jí, tady v Guiyangu je k dispozici po celý rok). To taky chceme zkusit, ale většině naší výpravy není dobře, tak to odkládáme na později (sám se k němu dostanu asi až o dva týdny později).
Ulice Hequn
U stánků nikdo netuší, kde je Lidová komuna, až asi na pátý pokus vlezeme do nějaké zapadlé uličky do obchodu s alkoholem, kde hospodu znají, protože je asi dvacet metrů od nich (bez podrobné mapy nebo instrukcí je hospoda opravdu těžko dohledatelná). Bohužel zavřeno.
Lidová komuna
Je okolo jedné hodiny, přes škvíru ve dveřích vidím, že se uvnitř uklízí. Hned se nás ujmou dvě děti (okolo desíti let?), že je zavřeno, že nás dovedou do jiné hospody. Jdeme do ještě zapadlejších míst a v pochybném podniku si objednáváme pivo. Akorát se zeptají, jestli teplé nebo studené, vůbec nic jiného než jeden druh piva v daném podniku nemají. Samozřejmě dostáváme něco na zakousnutí (jako obvykle v Guiyangu, tak ostré, že se to nedá jíst) a kostky. K pivu samozřejmě, jak je to tady zvykem, panáky. Ani po měsíci a půl v Číně (kdy píšu opožděně tento příspěvek), jsem si na tohle nezvykl…
V hospodě
Dopijeme pivo a jdeme, platíme za každé šílených 10 kuaiů (podobnou částku jsem čekal dohromady za všechny 4). Komunu necháváme na zítřek (ani to se bohužel nepovedlo, takže jsem se tam nakonec podíval až o dva týdny později), pro jistotu se zastavujeme v obchodě pro jednu erguotou. Ptáme se kolik stojí, když nám řeknou, že 8, začneme se všichni smát (když jsme měli pivo za 10… a v severní Číně jsme za erguotou platili 15). Pak se nás ještě paní zeptá, jestli jsme ze Sovětského svazu… Jdeme na večeři ke stánku na ulici Shaanxi (nedaleko našeho hostelu). Na hostelu jsme asi deset minut po druhé hodině, zavřeno, asi 10 minut se zkoušíme dobývat dovnitř, než konečně někoho vzbudíme.
Večeře
Ráno sice plánuju brzo vstávat, protože jsem psal na studijní oddělení své čínské univerzity, že přijedu dopoledne, únava je ale silnější, takže se z postele vyhrabeme okolo poledne a jdeme shánět jídlo. Už máme dost šíleně ostrého jídla, takže poprvé za dobu, co tu jsme, končíme v KFC. Ostatní zůstávají, já se vracím na hostel pro věci, naposled balím těžkou krosnu a vydávám se shánět taxi do univerzitního kampusu. Kampus se nachází na jižním kraji města, ve čtvrti Huaxi, která je až za městským obchvatem, od centra zhruba 20 kilometrů. Z centra vede dálnice až ke kampusu, takže to jde rychle. A na to, jak je to daleko, cesta ani není drahá, 50 kuaiů (a to mě ještě obral, jak jsem zjistil později).
Křižovatka Penshuichi v blízkosti našeho hostelu
Chvíli mi trvá, než najdu kancelář pro vyřizování záležitostí mezinárodních studentů, pak už všechno jde rychle, nějaké papírování a cesta na kolej. Jsem tu evidentně jeden z prvních, je 28. srpna, máme přijet mezi 26. a 31. Podle informací na webu máme mít na kolejích buňky se třemi jednolůžkovými pokoji, realita je bohužel trochu odlišná. Udivuje mě, že je můj pokoj docela velký, načež se dozvídám, že sem přijde ještě jedna postel a jeden stůl a budu mít spolubydlícího (ostatní pokoje na buňce jsou opravdu menší a jednolůžkové). A spolubydlící prý z ČR. Jsem z toho trošku rozčarován, přece jen jsem chtěl být sám (nabídku single pokoje za 600 kuaiů na měsíc teda odmítám). Samozřejmě ještě větší překvapení je, že tu vůbec má být někdo z ČR. Každopádně si dám sprchu a zjišťuju, jak se dostat z Huaxi zpátky do města.
Kampus si nestíhám projít, každopádně vypadá dost velký. Co mě však dostává už během cesty taxíkem, je prostředí, jsme obklopeni kopci, hned přes silnici od kampusu je velký park, takže prostředí super.
Výhled z okna koleje
Knihovna
Před kampusem - hned okolo vede dálnice do města.
Prý má jet do města bus 203, na ten čekám neúspěšně asi 15 minut, pak přijíždí maršrutka s číslem 89 (které ani není napsáno na zastávce… což bude asi proto, že staví, kde kdo potřebuje) s cedulí, že jede na nádraží. 2 kuaie za cestu. Cesta trvá asi 45 minut, maršrutka je narvána. Někde jsem četl, že mají zakázáno zákonem brát pasažéry na stání, takže v případě, že je po cestě policejní hlídka, se všichni musí přikrčit. Nevím, jestli bych to chtěl zažít ;)
Bus nakonec končí na zastávce Tiyuguan (tělocvična), což je od nádraží ještě asi půl kilometru, tak mi trvá, než se zorientuju. Potřebuju od nádraží směrem na sever, ale přesnou cestu neznám, takže vytahuju mapu, hned nato se kolem mě sejde pět Číňanů ve snaze poradit. Když jim řeknu, že potřebuju do Penshuichi, tak mě stejně posílají na taxíka. Ono by to bylo nejrychlejší, nicméně si město chci projít, abych se tady zorientoval. Ale lidi jsou hodní, což je jedna z předností Guiyangu, které si všímám. Usměvaví a ochotní lidé. Ve spojení s tím, že město působí velice čistě a kultivovaně je to až podezřelé, takhle města v Číně nevypadají. Ale není důvod si stěžovat. Další věc, kterou v té chvíli oceňuju, je počasí, i když je Guiyang nedaleko od obratníku Raka, není zde horko. To vše mě utvrzuje v tom, že jsem rád, že jsem skončil v Guiyangu.
Zhruba po kilometru po hlavní třídě Zunyi docházím na Renmin guangchang – Lidové náměstí (velice originální jméno pro náměstí v Číně). Z jedné strany na něj shlíží jedna z největších soch Maa v Číně.
Lidové náměstí
Mao shlížící na Lidové náměstí
Když jsem zmínil, že je to tu velmi kultivované, myslel jsem i např. to, že na cizince nijak zvlášť nečumí (čekal bych opak, sem cizinci zavítají opravdu málokdy, provincie Guizhou je navštěvována velmi málo a samotný Guiyang ještě míň) a už vůbec na ně neřvou a potají nefotí. To obvykle, zrovna tady na náměstí si mě dva mladíci “nenápadně” fotili, což bych chápal, na rozdíl od toho, že mě pak asi půl kilometru “nenápadně” pronásledovali. Setřásl jsem je až tím, když jsem čekal desetiminutovou frontu na bubble tea (ale asi prvních 5 minut ještě čekali se mnou).
Penshuichi v noci
Ve chvíli, kdy docházím do Penshuichi, tedy čtvrti nočního života, kde máme hostel, už je tma a město začíná žít. Se zbytkem party se scházíme v hostelu a jdeme na večeři. Nakonec zvítězí hotpot. V restauraci se seznamujeme s pár Číňany, kteří nás zvou na erguotou. To napovídá, že dnešní večer bude zajímavý. A taky že ano, Číňani moc erguotou nezvládnou, proto naše středoevropské schopnosti obdivujou a zvou nás do hospody. Hned přiletí krabice piv (12 kusů), za velice zajímavý večer se spotřebují celkově tři. Z této legendární párty, co asi nikdy nezapomenu (a hlavně Číňani asi taky nikdy nezapomenou) se vracíme někdy ve dvě ráno, ani nevíme jak, a opět se musíme dobývat na hostel.
V hospodě
Náš stůl na hostelu ráno po probuzení
Budíme se okolo poledne a plánujeme zbytek dne. Měli jsme totiž plány vyjet k jeskyni Zhijin (největší jeskyně v Číně, zhruba 150 km od Guiyangu) nebo na guizhouský venkov (do náhodné vesničky), nakonec se plány mění na cestu do Sichuanu, konkrétně do Chengdu, odkud Ondra 5. září odlétá. Kazí to však to, že musím znovu do kampusu, prý se setkat s učitelkou, která mě rozřadí do konkrétní skupiny. Takže ráno nechceme znova do KFC, tak volíme Dico’s – čínský řetězec snažící se napodobit západní fastfoody. Já se odpojuju a zase jedu do kampusu (s taxametrem jenom 40 kuaiů) a stavuju se do kanceláře, kde si mě učitelka zaregistruje a řekne mi, že 5. září je test, ať přijdu. Do té doby volno. Takže mám neočekávaně o týden volna víc, ale tím líp, škoda je jenom to, že jsem kvůli tomuhle zabil celý den, mohli jsme být v Chengdu dřív.
Opět se maršrutkou č. 89 vracím do města a tentokrát už hledám na nádraží bus, který jede na Penshuichi. Ostatní měli zatím za úkol sehnat lístky do Chengdu. Vzhledem k tomu, že lístky z Chongqingu do Guiyangu byly k dispozici ve spacím vagonu i v den odjezdu, naivně jsme doufali v to samé. Nebyly. Co hůř, nebyly ani lístky na sezení do Chengdu (15-20 hodin). Sehnali lístky na tvrdé sedačky na noční vlak do Chongqingu (11 hodin) a odtud teprve do Chengdu (ale aspoň rychlým vlakem). Sice už jsme jeli i víc než 11 hodin, ale tahle cesta je asi nejhorší ze všech…
V Číně kouří skoro všichni. Třeba i při hře na flétnu...
Dneska odjíždím na 10 dní směr Tibet, takže další posty budou až pak :)
Pingback: Čína | zennie.cz