Výlet do Hamamatsu

Druhý den mám celý volný, takže se rozhoduju pro výlet za kamarádem (který mě ale vůbec nečeká a neví, že jsem v Japonsku) do Hamamatsu, kde je na studijním pobytu. Vstávám ve 4 ráno, vyřizuju ještě pár věcí, nachystám se a v 6 vycházím. Metrem jedu do Ginzy, přestupuju na linku Marunouchi a celkově asi po dvaceti pěti minutách vystupuju na nádraží Tokyo, odkud by mi měl jet autobus (nebo vlak).

Vychytávka! Tohle je ostatně přesně důvod, proč nesnáším výtahy s kovovými ovládacími panely, hlavně ten v Domě pánů z Lipé je strašná svině.

Nádraží Tokyo je jedním z centrálních nádraží ve městě Tokyo, ale ne tím největším ani nejrušnějším. Přesto je to jedno obrovské bludiště, z metra potřebuju dojít na jižní východ Yaesu, což je ve výsledku zhruba kilometr cesty podzemními tunely. Značení je docela dobré, ale přesto bloudím. A to tu rozhodně nejsem poprvé, před třemi lety jsem tady po cestě na Hokkaido měl tříhodinovou pauzu na to, abych našel úschovnu, kde mi na týden schovají kufr. Tři hodiny se na tenhle úkol tehdy ukázaly být tak akorát (se znalostí japonštiny; vyptával jsem se asi pěti lidí, nechci vědět, jak dlouho by to trvalo bez ní). Teď jsem nádražím prošel a nemůžu ani říct, že jednotlivé tunely a stánky po cestě poznával, že bych tudy už někdy šel. Až když se mi konečně podařilo najít požadovaný východ, tam už jsem jednou byl. Osvědčilo se mi pro orientaci použít kompas (fakt :) ).

U nádraží Tokyo

Pro cestu busem jsem se rozhodl z více důvodů, hlavně proto, že to je levnější. Na webu inzerovali slevu pro studenty i zpáteční slevu, se kterou to mělo být za 6000 yenů za zpáteční cestu. Nejlevnějším lokálním vlakem by to vyšlo asi na 9000, expresem ještě o kus víc a shinkansenem aspoň na 16000. Bus jede čtyři hodiny, vlak (lokální) asi šest a po cestě jsou dva přestupy. Problém je, že jsem netušil, jak budou volné busy, v Okazaki byl se sháněním busů do Tokya na poslední chvíli docela problém, takže záložní plán byl cesta vlakem. Nebyl třeba, podařilo se koupit lístek na bus (ale se studentskou slevou mě jako gaijina poslali někam, hlavně, že tu slevu inzerujou i na anglické mutaci webu).

U nádraží Tokyo

Zbývalo asi 40 minut, čas najít něco k snídani. Vzhledem k tomu, že jsem se obával vysokých cen na nádraží a hlavně toho, že tam nic rozumného nenajdu, jsem se radši vydal do okolí hledat nějaké konbini, což se mi kupodivu podařlio až cca po 15 minutách. Koupil jsem balené bento, nechal si ho ohřát a šel hledat místo, kde bych to v klidu snědl. Nabízely se nedaleké schody, které byly široké (takže bych nikomu nepřekážel), nehledě na to, že tam vůbec nikdo nešel. Jak se dalo čekat, jen co jsem si rozbalil jídlo, objevil se, netuším odkud, chlap v uniformě, co mi docela důrazně řekl, ať okamžitě vypadnu. Takže gaijin pawa-, na kterou jsem spoléhal, tentokrát nevyšla, takže jsem se musel uklidit za roh a sníst to ve stoje.

Bento - balený oběd, co v obchodě ohřejou v mikrovlnce. Pokud člověk nemá čas se zastavovat na jídlo nebo si chce jen něco teplého vzít na pokoj, ideální. Většinou docela dobré, zrovna tohle teda ale nic moc.

Bus byl ve výsledku na odjezdu poloprázdný, obavy byly zbytečné. Další důvod (ale ne tak důležitý), proč jsem chtěl jet busem, byl to, že mě právě fascinují komplexní dálnice a obrovské křižovatky), takže jsem poprvé viděl Tokyo z perspektivy dálnice, která se kroutí ve výšce mezi mrakodrapy. V Tokyu jsem byl několikrát, ale vždy jsem doteď přijel vlakem.

Tokyo z autobusu

Linka, kterou provozuje společnost JR Kanto, se jmenuje Tomei Liner. Liner evidentně znamená, že jede po dálnici se zastávkami, které jsou přímo na ní, ani jednou úplně nesjíždí, kromě cílové destinace. Tomei je název jedné ze dvou dálnic (po které bus celou cestu jede), které spojují Tokyo s Nagoyou. “To” 東 pochází ze slova Tokyo, “mei” 名 je jiné čtení znaku pro “na” ve jménu “Nagoya”. To je běžný způsob tvoření názvů linek v Japonsku, ale kvůli tomu, že ve jménech měst se většinou používají japonská čtení (Tokyo je jedno z těch, které se zrovna čtou sinojaponsky), zatímco v názvu linek sinojaponské, takže často není tak snadno patrné, že název linky je odvozen ze dvou měst, např. linka Senmou (釧網) na ostrově Hokkaido spojuje města Kushiro (釧路) a Abashiri (網走).

Když jsem chtěl jet busem, protože je mimo jiné rychlejší, nenapadla mě varianta ucpané dálnice a zpoždění. Možnost zpoždění hlásil řidič při startu, a taky že nás hned jedna velká zácpa chytla hned za Yokohamou. Pomalu jsme popojížděli asi třičtvrtě hodiny, než se to někde u Odawary konečně rozjelo, výsledné zpoždění naštěstí jen půl hodiny. Příjezd má být 11:53 a odjezd zpět mám koupený na 18:00, takže jsem při pohledu na tu ucpanou dálnici bál, abych neměl příjezd později než odjezd zpět :) V japonských dopravních prostředcích je také zakázáno telefonovat. Což nějak chápu, prostě to lidi otravuje. A v první půlce cesty to taky asi desetkrát (na každé zastávce) řidič říkal do rozhlasu. Ačkoli taky nemusím poslouchat, jak někdo řve do telefonu, tak mám pocit, že ještě víc mě otravuje to, že to desetkrát za sebou slyším v rozhlase :) Do Hamamatsu přijíždíme asi s půlhodinovým zpožděním, takže zhruba půl hodiny po poledni. Vlakové nádraži (před kterým nás vyhodili) je velkolepé, co mě ale zaujalo hned na první pohled, bylo značení v portugalštině, dokonce běžnější než v angličtině. Prý je tady hodně Brazilců, mám pocit, že podobně to bylo i v prefektuře Aichi, kde jsem před lety strávil necelé dva měsíce.

Portugalské přivítání v Hamamatsu

Z nádraží se snažím dostat na koleje shizuocké univerzity, které jsou vzdálené skoro 4 km, k dispozici mám adresu a mapu. Městem jdu kromě pár fotek téměř bez zastávky, s případnou prohlídkou počítám spíš po zpáteční cestě, takže asi za 45 min nacházím onu ubytovnu, do budovy, kterou mi ukázaly Google Maps. Zamčeno, nikde nikdo, zvoním, po chvíli přibíhá babička, které vysvětluju situaci, že jdu za kamarádem. Paní tvrdí, že jdu do špatné budovy, ale že to nevadí, že sem chodí všichni, a jde se mnou do protější budovy a shání paní vrátnou, která evidentně vyšla na procházku. Té vysvětlím situaci, chce kamaráda zavolat, přičemž ji oponuju, že bych ho raději překvapil, se po chvíli nechává přemluvit, že mu nebudu na obtíž, a jdu ho hledat. Před zaklepáním na dveře nachystám ceduli se vzkazem, který jsem dostal za úkol přidat, a za chvíli otevírá Martin, se kterým jsme se téměř rok neviděli.

Radnice v Hamamatsu

Že by koleje nalezeny?

Po chvilce vyrážíme ven, konkrétně k ruinám Shijimizuka, nachází se tam staré chatrče a jiné, za nimi městské muzeum. Při příchodu do muzea zjišťujeme, že Hamamatsu dnes slaví stoleté výročí získání statutu města a vstup je proto zdarma.

V městském muzeu

Záhadný německý vagon

Archeologické náleziště Shichimizuka

Slaměná chajda (jedna z mnoha)

Bambusový háj

Jsem velice rád, že jsem se dozvěděl, jakým znakem se v japonštině zapisuje rýč a motyka :)

The Landscape of This Park in Spring? Wtf? To jako v zimě na tomhle místě (je to pohled přímo ven z muzea) zůstává jarní scenerie?

Část muzea věnovaná modernímu období

Procházení této složky ve mně vyvolalo pár wtf momentů, které následovalo uvědomění, jak daleko jsou Japonci před náma, když ani neví, jak vypadala před pár desítkami let žehlička. Otázka vždy zněla, co je předmět na obrázku a k čemu slouží. Ano, tohle je opravdu žehlička, kdo by to byl řekl?

A co je tohle?

Hm, že by to fakt byla pumpa do studny? Ti, kteří nic podobného v životě nevidělo, mají dokonce na obrázku znázorněnu šipku, která naznačuje, co se s ní dělá :D

Je to valcha? Je to valcha!

A co je asi tohle, hmm? (...)

No, řekněme, že Japonce alespoň trochu omlouvá to, že jejich telefony jsou dnes opravdu jinde než ty naše.

A největší wtf moment na závěr? Co by tohle jenom sakra mohlo být? ;)

No, ještě že tam je napsané vysvětlení pro ty Japonce, co v životě neviděli gramofon :))

Lístky na autobus ze starých busů z Hamamatsu

Větší chajda

Opodál se nachází kus vykopané zeminy, ve které je docela tlustá vrstva mušlí. Jak to vzniklo, tam bylo napsané, ale číst se mi to nechtělo, japonsky rozumícím klidně fotku s informacemi poskytnu ;)

Dokonce ani nebyla prázdná, na rozdíl od ostatních.

Brouk z Hawaie, kterého jsme potkali dál po cestě k jezeru

Asi už tu nějakou dobu stojí. Ono i tohle o něčem vypovídá: http://maps.google.com/maps?q=34.712326,137.700246&hl=en&ll=34.712315,137.700271&spn=0.000287,0.000603&sll=49.817492,15.472962&sspn=7.373259,19.753418&t=h&z=21

Jezero Sanaru

Jezero Sanaru

Ovocný Calpis

Studna v hradu

Brnění

Výhled z hradu na centrum Hamamatsu

Znovu hrad

Kuřácké boxy u nádraží. Tak by to mohlo fungovat u nás, ale klidně by mohly být i uzavřené ;)

Přesně tohle místo už jsem nejednou fotil, stejně se u něj vždycky zastavím :) Přestupy na metrech jsou dlouhé někdy i několik set metrů, vzdálenosti jsou pečlivě každou chvíli značeny. A i když je nádraží Tokyo strašné bludiště, značení je aspoň dobré a přehledné.

Po cestě domů jsme taky měli asi dvacetiminuté zpoždění, kdo ví proč, v žádné zácpě jsme nestáli. Bylo to docela otravné, potřeboval jsem ještě něco vyřídit, kromě toho jsem byl pěkně unavený a v buse moc spát neumím. Takže jsem se dostal na hotel až o půl dvanácté a následující noc spal asi dvě hodiny.

Teď už tu mám docela náročný program, takže se budu ozývat spíš sporadicky, rozhodně ne po jednotlivých dnech :)