17. březen 2014
Na dnešní den máme domluvena dvě auta na výlet okolo Jazdu. Pojedeme se podívat na ruiny města Charánaq (Kharanaq) a pak do Čak Čaku (Chak Chak) – nejposvátnějšího místa zarathuštrovců. Domluveno s řidiči bylo ještě jedno místo, ale to už jsme bohužel nestihli.
Ráno míříme na specialitu, kterou navrhuje Silvestr. Jmenuje se kále páče, což znamená “hlava noha”, a je to ovčí hlava vyvařená spolu s ovčími kopyty. Jde nás jen asi půlka výpravy, takže si necháváme maso z hlavy obrat. Pokud by nás bylo víc, není problém objednat celou hlavu (včetně očí).
Musím říct, že dobré, lepší, než bych čekal. Vývar je ale ohromně silný a celkově je to dost těžké jídlo na ráno. Proto mě překvapuje, že se jedná právě o snídaňové jídlo. Po desáté hodině ranní už se prý nedá nikde sehnat.
Pak se stavujeme ještě pro nějaké sladkosti a vyrážíme do Charánaqu. Jednoho z našich řidičů potká smůla v podobě policejní kontroly, která mu uděluje pokutu 50 000 tomanů za každého nepřipoutaného člověka, čímž se hned zrána připravil o svojí celodenní odměnu tím, že jeho auto žádné bezpečnostní pásy nemá.
Charánaq tvoří krásné ruiny v poušti, po kterých se procházíme několik hodin. O kus novější než veškerá zástavba okolo je mešita, do které se dostat nedá, ale dá se vylézt na její velice úzký minaret. Alespoň do poloviny, i když některým se podaří velmi úzkým schodištěm prolézt až úplně nahoru.
Přejíždíme hory a pokračujeme pouští podél nich, pak stáčíme znovu do hor a dojíždíme až nakonec na samotný konec údolí, kde se nachází Čak Čak.
Čak Čak je svatyní ve skále, která je nejposvátnějším poutním místem pro zaratuštrovce. Parkujeme pod svatyní a nahoru se vydáváme pěšky. Středem je jeskyně, ve které je pramen (Čak Čak je citoslovcem kapání). Výhledy do vyprahlého okolí jsou taky super.
Vracíme se do Jazdu. Ještě máme trochu času, takže se vydáváme na místo, které jsme včera nestihli. A to “Chrám ohně” – další posvátné místo zarathuštrovců, kde hoří věčný oheň. Chrám mi však osobně nijak moc zajímavý nepřišel, není v něm moc k vidění.
Pak se stavujeme na večeři a protože nám zbyl čas do odjezdu autobusu, klasicky na čaj a dýmku (kde potkáme českou slečnu na výletě z tureckého Izmiru, kde studuje).
Pak míříme na autobusové nádraží. Nemůžeme sehnat taxíka, takže musíme vzít jednoho, který má plný kufr. To znamená, že čtyři lidi nastupujeme se čtyřmi krosnami. Tedy asi půlhodina utrpení v naprosté nemožnosti se v autě pohnout z dost nepříjemné polohy.
Ještě před pár hodinami jsme nevěděli, kam vůbec pojedeme, záleželo na dostupných lístcích. Jedeme do Bandar Abbásu na břehu Perského zálivu.
Great information…This can be superior. Another one checked out this particularly written copy therefore we are astonished. We are precisely attracted to one of these actions. Our store appreciate going up on your tape, and advantages doing in this. Please keep modifyin…