Uvedené informace vycházejí tedy z mých osobních poznámek, u některých
nejasných míst jsem konzultoval materiály, které poskytl vyučující, japonskou
wikipedii, online slovník http://kobun.weblio.jp/,?utm_source=rss&utm_medium=rss Učebnici klasické japonštiny od
Tomáše Klímy (2011, ISBN: 978-80-246-1885-2) a výjimečně jiné materiály. Výjimkou
jsou 5. a 6. přednáška, kterých jsem se neúčastnil, a proto je uveden jen velice
stručný souhrn informací z materiálů dr. Rumánka (na které bych doporučil
případným zájemcům se podívat přímo) jen pro úplnost tématu. Poznámky pod
čarou označují mé osobní připomínky k tématu.

Materiál je stejně jako předmět členěn do tří částí: první obsahuje teoretický úvod
a ukotvení japonského jazyka do kontextu areálu východní Asie, v druhé části jsou
probíránaspecifika klasické japonštiny oproti moderní, poslední část se zabývá
četbou a překlady vybraných klasických textů do češtiny (v některých případech jsou
pro snazší pochopení souvislostí uváděny i ekvivalenty výrazů v moderní japonštině,
ať už to jsou paralely sémantické se změněnou grafickou podobou či naopak).

Ke stažení: Úvod do klasické japonštiny – JAP305.pdf

Info o předmětu z ISu (https://is.muni.cz/auth/predmet/phil/podzim2013/JAP305):?utm_source=rss&utm_medium=rss
Předpoklady
Vynikajúce znalosti modernej japončiny na úrovni štyroch semestrov výučby jazyka
a písma.
Cíle předmětu
Cieľ predmetu: študent bude vidieť širší lingvistický kontext starej japončiny, zoznámi
sa so základnými systémovými rozdielmi, ktorými sa líšila od modernej japončiny,
získa základnú predstavu o chronológii vývoja jazyka a bude schopný porozumieť
jednoduchším textom klasickej literatúry.
Osnova
1. -3. prednáška: Genetická a typologická svojráznosť japončiny a chronologický
prehľad
4. – 8. prednáška: Fonologické, pravopisné a gramatické zvláštnosti starej japončiny
9. – 12. prednáška: čítanie vybraných textov klasickej literatúry
Literatura
Koten bunpó džújóten (Hlavní rysy mluvnice starého jazyka), Tókjó, Óbunša, 1969.
Komai, Akira and Rohlich, Thomas H. An Introduction to Classical Japanese , Tókjó,
Bondžinša, 1991. Sansom, George. Historical Grammar of Japanese, Oxford, The
Clarendon Press, 1928.

Při výběru cílové univerzity lze brát v úvahu spoustu aspektů, napadají mě především tyto – rozšířenost standardní čínštiny, jazykově-dialektová situace, používaná znaková sada, podnebí, dopravní infrastruktura, cenová úroveň, atraktivita okolí, místní kuchyně, národnostní složení studentů, specifika daného města a univerzity. Priorita jednotlivých kritérií je samozřejmě značně subjektivní záležitostí.

Pevninská Čína versus Taiwan

Pevninskou Čínu a Taiwan považuju za natolik odlišné destinace, že se k nim raději vyjádřím úplně zvlášť.

Taiwan je podle mého názoru velice vhodný pro lidi, kteří jsou v Asii poprvé a nechtějí utrpět velký šok. Je vhodný pro lidi, kteří si chtějí vyzkoušet něco jako Evropu. Taiwan je oproti pevnině rozhodně rozvinutější a mnohem západnější. Má to své výhody i nevýhody.

Mezi výhody rozhodně patří právě to, že zde všechno relativně funguje, podle mého názoru se nedá čekat velký kulturní šok (alespoň oproti pevnině). Je zde čisto, jsou zde slušnější a kultivovanější (dle západních standardů!) lidi, angličtina je tu v případě potřeby užitečnější než v Číně (to může být pro studium čínštiny nevýhoda – opět subjektivní záležitost). Podnebí na Taiwanu je teplejší než ve většině kontinentální Číny, od pozdního jara může být pořádné horko a vlhko, v zimě naopak docela chládek, i když klimatizace je na většině míst běžná (nemám však informace ze studentských kolejí). Během pozdního léta a brzkého podzimu je však třeba počítat s případnými tajfuny, následné záplavy taky nejsou výjimečné. Cenová úroveň na Taiwanu je o něco vyšší než ve většině Číny. Kuchyni (subjektivně) hodnotím jako skvělou, všudypřítomné noční trhy jsou úžasné a už se nemůžu dočkat února, až si na nějaký noční trh zase zajdu.

Pokud jde o výuku jazyka, dá se očekávat velice dobrá úroveň (avšak vždy záleží na konkrétních vyučujících), už jen proto, že se dá očekávat méně “čínského” přístupu orientovaného na učení se nazpaměť a více “západního” způsobu orientovaného na praktické využití. Čínština se tady dá naučit velice dobře. Prospívá tomu i jazykový vývoj v posledních dekádách. Zatímco v polovině 90. let byl prvním jazykem 67 % taiwanské populace jazyk minnan (“taiwanština”) a pouze pro 20 % standardní čínština (údaj převzat z mé seminární práce do předmětu Jazyky Austrálie a Oceánie), situace se do dnešní doby stihla obrátit. Standardní čínština funguje jako univerzální dorozumívací jazyk, mladých lidí ovládajících příbuznou řeč minnan ubývá, stejně tak jako lidí, kteří standardní čínštinu neumí. Běžně mluvený jazyk samozřejmě není naprosto čistá putonghua (to není skoro nikde), ale rozdíly jsou minimální. Typické je především splývání postalveolárních/retroflexních konsonantů s prealveolárními, tzn. splývání sh a s, zh a z, ch a c (hlásky zapsány v hanyu pinyinu, který zrovna na Taiwanu moc rozšířený není). Podobných detailů je více, mluvčí pekingské čínštiny může mít ze začátku problém, ale na tohle se dá zvyknout docela rychle. Existují i drobné rozdíly v tónech (u konkrétních morfémů, ne v celém systému) a slovní zásobě, což je způsobeno především vlivem minnan a japonštiny, ale opět se jedná o relativně malé rozdíly.

Co je však zcela zásadní rozdíl oproti pevninské Číně (a troufám si říct, že pro mnoho lidí může být hlavním faktorem pro rozhodování se), je použitá znaková sada. Zatímco na pevnině došlo zhruba v polovině 20. století ke zjednodušování, Taiwan si ponechal tradiční znaky. Opět, toto může být považováno i za výhodu, i za nevýhodu. Mnoho lidí má k problematice tradičních/zjednodušených znaků dost vyhraněný názor, já se pokouším k tomu přistupovat trochu s odstupem. Hned na začátek však uvedu, že jsem osobně více nakloněn zjednodušeným znakům, i když optimální možnost je samozřejmě umět (alespoň pasivně) obojí. K samotné znakové reformě bych měl výhrady, ale znaky už jsou zaužívány a pro mě osobně je nejvyšší prioritou praktičnost a aktuální situace, takže nevidím smysl v tom zabývat se kritikou už dávno proběhlé reformy.

Asi nejdůležitější výhodu vidím v tom, že zjednodušené znaky používá celá pevninská Čína (přes 1.3 miliardy obyvatel) s výjimkou Hong Kongu a Macaa, ale dále taky Singapur. Využití tradičních znaků je omezeno na Taiwan, Hong Kong a Macao (cca 30 milionů obyvatel) a pak případně čínské komunity v zahraničí, které se většinou také drží tradičních znaků. Další výhoda spočívá v tom, že… jsou prostě jednodušší. Některé znaky vůbec zjednodušeny nebyly, některé byly zjednodušeny trochu, některé však velice zásadně, a ruční psaní textu ve zjednodušených znacích je tedy rychlejší a samotný proces učení může být rychlejší (pokud člověk neumí japonsky). Také jsou snáze čitelnější (především v tištěné podobě malým fontem). Když znovu zopakuju svůj názor, že je optimální se postupem času naučit obojí, bude třetím argumentem pro zjednodušené znaky to, že je jednodušší se po zjednodušených znacích naučit tradiční než naopak (což vychází z procesů, které při zjednodušování proběhly). Ostatně i několik Číňanů mi potvrdilo, že s tradičními znaky větší problém nemají, zatímco Taiwanci mi potvrdili, že textům ve zjednodušených znacích rozumí jen obtížně nebo vůbec. Je to samozřejmě i věc přístupu, u překvapivě vysokého počtu lidí, kteří studovali na Taiwanu, jsem se mnohdy setkal s poněkud povýšeným přístupem, opovržením vůči zjednodušeným znakům (podložené argumenty jako že… jsou přece pěknější, ergo lepší atd.). Vzhledem k praktické využitelnosti zjednodušených znaků se tím však dotyčný sám o dost ochuzuje a trochu shazuje.

Samozřejmě i tradiční znaky mají své výhody. Pokud člověk plánuje žít na Taiwanu (nebo v jiných oblastech, kde se používají) a nemá v plánu přijít do styku s moderní literaturou nebo lidmi z pevniny, tak nemá moc smysl se věnovat zjednodušeným znakům. Tradiční znaky se také budou hodit všem, kteří mají v plánu přijít do styku se starší literaturou. Tradiční znaky jsou jednodušší pro lidi, kteří umí japonsky (nebo se naopak následně japonsky chtějí učit). Často se taky objevují argumenty postavené na estetických kvalitách tradičních znaků, ale opět záleží na tom, jestli se chce člověk věnovat umění anebo naučit praktickou čínštinu (takže u mě opět v tomto vítězí zjednodušené). Další argumenty pro tradiční znaky bývají to, že jsou při zjednodušování mnohdy vypouštěny důležité sémantické prvky a nahrazovány čistě fonetickými. To by vedlo spíše k diskuzi k procesu reformy, ale praktickým důsledkem je právě i to, že je těžší z tradičních znaků přejít na zjednodušené, jak jsem psal výše. Pokud se člověk nejprve naučí zjednodušené, tak mu tam ony prvky totiž nechybí. Zdelake ne všechny tradiční znaky ale mají sémantický (či fonetický) prvek, který by byl natolik jasný, aby značně usnadnil zapamatování daného znaku. No a abych nezapomněl – tradiční znaky najdeme skoro vždy v textech písniček na karaoke i na pevnině :) Dalším z argumentů, který však nezní moc často, ale osobně ho docela pociťuju, je pak menší míra ambiguity u tradičních znaků, což plyne z toho, že jsou případy, kdy dva tradiční znaky byly zjednodušeny do jedné podoby, protože se vyslovují podobně. Konkrétně např. příklad relativně často používaného znaku 发 (je jich samozřejmě víc), který je zjednodušením znaku 發 (čteno fā, poslat) ale také znaku 髮 (čteno fà, vlasy). Čtení je tedy dáno kontextem, což není problematické samo o sobě, kámen úrazu spočívá v podobné výslovnosti. Neměl bych problém s tím, kdyby měl znak dva odlišné významy a dvě odlišná čtení, stejně tak nemám problém se dvěma odlišnými významy se společným čtením (i když to na mě působí trochu divně), ale mám problém s tím, když jsou významy odlišné, ale čtení velice podobná, ne však stejná (fā a fà). To mě zbytečně plete při rychlejším čtení nebo mluvení. Podobných příkladů by se dalo najít víc, nicméně dost možná tento problém netrápí lidi, kteří začali se zjednodušenými znaky, ale opět se na mě podepisuje to, že jsem s tradičními znaky přišel do styku o řadu let dřív než se zjednodušenými.

Na závěr ještě jednu zásadní nevýhodu, kterou vidím v Taiwanu. Je to jeho malá rozloha a relativní odlehlost. To se projevuje zaprvé dražšími letenkami než do pevninské Číny, zadruhé tím, že je těžké z něj někam vypadnout. A osobně to, že nechci být rok na malém ostrově, bylo jedním z hlavních důvodů, proč Taiwan ne (mělo samozřejmě vliv i to, že jsem už na Taiwanu dřív byl a z velké části ho projel). Ne, že by na samotném Taiwanu nebylo nic k vidění (naopak, považuju to za velice příjemné místo pro cestování), ale přece jen bych se podíval i někam dál. A letenky nejsou nejlevnější. Relativně často se dají sehnat rozumné letenky na Filipíny či v poslední době Hong Kong či Singapur, ale pořád žádná sláva. Letenky přes úžinu do pevninské Číny jsou šíleně předražené, zkomplikované faktem, že se na Taiwanu nedá opatřit čínské vízum (tzn. pokud ho nechce člověk vyřídit jinde, je třeba ho svěřit agentuře, která jej posílá a vyřizuje v Hong Kongu, což stojí nějaký čas a peníze… o posílání pasu 800 km daleko, pokud nemá člověk druhý pas, ani nemluvě). Ve volnosti a možnostech cestování u mě tedy vede určitě pevninská Čína.

Stručně tedy shrnu, jaká vidím pozitiva Taiwanu:

• Velmi “čistá” čínština
• Kultivované prostředí
• Relativně příjemné podnebí
• Dobrá kuchyně

Jako hlavní negativa vidím:

• Omezené možnosti cestování
• Dražší letenky z Evropy
• Vyšší životní náklady než na většině pevniny

A ať každý posoudí, zda je pro něj plus nebo mínus:

• Tradiční znaky
• Relativně “západní” prostředí

Pevninská Čína – problém jazyka

Pevninská Čína je obrovská, stejně tak i rozdíly mezi chudou a bohatou vrstvou. Obojí (samozřejmě ve spojení s dalšími faktory) se odráží v komplikované jazykově-dialektové situaci.

Na začátek trochu teorie. Problémy s jazykově-dialektovou situací na počátku 20. století přirozeně vedly k standardizaci jazyka, jehož výsledkem je tzv. moderní standardní čínština neboli putonghua (často se také uvádí nepřesný termín mandarínština či mandarínská čínština, což je ve skutečnosti odlišný dialekt). Byla ustanovena za základě pekingského dialektu (přestože i pekingský dialekt a putonghua mají jisté odlišnosti). Putonghua se učí všude na školách a je oficiálně používaná v médiích. Teoreticky by proto měla být univerzálně použitelná. Prakticky to však tak jednoduché není. Podívejme se na jazykově-dialektovou mapu.

Jazykově-dialektová mapa Číny
Zdroj: wikipedia.org

Největší část zabírá jazyk označený jako “Mandarin”. Říkejme tomuto čínština, plochy ostatních barev považujme za odlišné (byť čínské) jazyky (a vím, že to není úplně přesné, ale přesná hranice se určit nedá a pro tyto účely zjednodušení postačí). Z mapy je zřejmé, že s jazykovou situací to je komplikovanější především na jihovýchodě Číny. Jazyky yue (především kantonština) jsou velice rozšířené v provinciích Guangdong a Hainan a v autonomní oblasti Guangxi. Kantonština je hlavním dorozumívacím prostředkem i v SAR Hong Kong a Macao, těmi se tady ale tady nezabývám, i když jsou sice v mnoha věcech specifické, jsou pro studenty MU na studium čínštiny nedostupné. Zkušenost s domlouváním čínsky v těchto oblastech nemám, ale slyšel jsem různé zkušenosti vypovídající o různých situacích od naprosté nepoužitelnosti až po bezproblémové domluvení, zároveň však vím o minimu studentů, kteří šli studovat čínštinu sem. Jazyky wu jsou používané především v Shanghai a v provincii Zhejiang, odkud mám sice velice omezené zkušenosti, ale s domluvou to nebylo o nic horší než tady v Guizhou (nicméně minimálně v Shanghai místní jazyk v posledních letech rychle vymírá ve prospěch čínštiny a angličtiny).

Nevybarvené oblasti jsou především ty, které nejsou osídleny etnickými Číňany, jejichž mateřský jazyk nepatří mezi čínské jazyky. Především Tibetská náhorní plošina (kromě Tibetské autonomní oblasti i provincie Qinghai a velká část Sichuanu), AO Xinjiang (Ujgursko či Východní Turkestán, oblast obydlená především Ujgury, kteří jsou však čím dál více sinizováni) či AO Neimenggu (Vnitřní Mongolsko) na severu Číny.

Jenže mapa nestačí, praxe není tak jednoduchá. Zaprvé jsem navštívil oblasti s téměř výhradně tibetským obyvatelstvem. Čínských nápisů bylo minimum, čínsky hovořících lidí taky velice málo (ale jednalo se o venkov). Ale když už někdy někdo čínsky mluvil, většinou to byla velice čistá putonghua – o mnoho srozumitelnější než čínština obyvatel z blízkého středního Sichuanu. Proč? Protože čínština je až sekundárním jazykem místních obyvatel, naučí se ho ve škole a setkávají se s ním v médiích. Jelikož jejich mateřský jazyk je nečínský, nemají kde pochytit šílený čínský dialekt. K podobné praxi může docházet i v jiných místech, kde čínština nefunguje jako primární dorozumívací jazyk.

Druhý problém je přesně opačný. To, že se někde mluví tím, co je na mapě znázorněno jako čínština, ještě v žádném případě neznamená, že to bude srozumitelné pro cizince, který je zvyklý na putonghua. Velmi čistá čínština se dá očekávat samozřejmě v Pekingu či blízkém Tianjinu. Kvalitní čínštinou se rádi chlubí obyvatelé oblasti dongbei (severozápadní provincie Liaoning, Jilin a Heilongjiang), kde se určitě dá čínština naučit rychle, avšak nevýhodou je velice nepříznivé podnebí. Praxe je však taková, že každá oblast má svůj specifický dialekt, více či méně vzdálený od standardu. Obzvláště daleko ve vnitrozemí je situace velice znát. Zkušenosti můžu potvrdit především odsud z Guizhou, ale podobná situace je údajně v Chongqingu, Sichuanu či Yunnanu.

Jak to tedy v Guizhou vypadá ve skutečnosti? Místnimu dialektu se říká guizhouhua (příp. guiyanghua) a od standardu se liší docela dost. Člověk postupem času získá schopnost mu částečně porozumět, ale není to nic jednoduchého (a za půl roku se nemá moc cenu o to pokoušet), liší se slovní zásobou i fonetickým systémem (včetně tónů). Standardní čínština se tu samozřejmě všude učí a domluvit se s ní zase takový problém není. Ve městě se to obvykle dá i se staršími lidmi (na delší pokec to není, ale zeptat se na cestu nebo si koupit svačinu není problém), ale mladí a vzdělaní lidé jsou jistota, tam většinou není problém. Horší je situace v menších městech a na venkově, kde už je vzdělaných lidí podstatně míň a i když putonghua lidé rozumí, nebudou vždy schopní v ní odpovědět (v Guizhou je situace komplikována ještě tím, že více než 40 % obyvatelstva je tvořeno nečínskými národnostími menšinami, což ve výše uvedené mapě zaznačeno není). Analogická situace s venkovem se však dá uplatnit na většinu částí Číny. Tak jako tak je však třeba si v Guizhou zvyknout na docela zásadní změny ve výslovnosti. Základem je splývání fonémů /zh/, /sh/, /ch/ s /z/, /s/ a /ch/ (to se vyskytuje v mnoha místech Číny, stejně tak i na Taiwanu), zmatky ve fonémech /f/ a /h/, změna /l/ na /n/ a další. Tohle se projevuje mnohdy i v případě, že se místní snaží mluvit putonghua.

Je na každém, kterou cestu zvolí. Když jsem se na toto téma bavil s Mgr. Pavlíkem z pražského Ústavu Dálného východu, doporučoval pro začátečníky volit školu někde na předměstí Pekingu s argumentací, že v “čistém” (co se jazyka týče) prostředí se naučí člověk nejrychleji, zatímco studovat v odlehlejších oblastech je mnohem náročnější proces, jehož výhodou je to, že se pak člověk naučí rozumět opravdu lecčemu (zatímco člověk, který se naučí dobře čínsky v Pekingu, může mít mimo Peking problémy). Nevýhodou téhož je pak ale podle něj to, že pak člověk snadno pochytí nějaké “zlozvyky” určitého dialektu, kterých může být obtížné se zbavit. V každém případě pro mě osobně je jasná volna jít studovat do vnitrozemí, přestože je to daleko větší výzva.

Sever či jih? Problém rozdílného podnebí

Podnebí je dalším faktorem, který je pro mnoho lidí důležitý. Čína se rozkládá v oblastech od tropického pásma až po subarktické, takže je opravdu z čeho vybírat. Najdeme oblasti, kde za celý rok neklesá teplota pod 20 °C, místa, kde v zimě teplota klesá k -40 °C nebo místa, kde se mění počasí každou chvíli a v říjnu nás nepřekvapí vánice jen půl hodiny poté, co svítilo slunce. Roli hraje především zeměpisná šířka, nadmořská výška, vzdálenost od pobřeží a vzdušné proudy. Opět si vezmu na pomoc pár map.

Teploty v lednu
Zdroj: chinatouristmaps.com

Teploty v červenci
Zdroj: chinamaps.org

Srážková mapa
Zdroj: wikipedia.org

To, že na severu je zima, na jihu teplo, není samozřejmě nic překvapivého, ale není to tak jednoduché. Podnebí na jihozápadě je monzunové, tudíž lze očekávat velké množství srážek a zvýšenou vlhkost vzduchu, která ve spojení s vysokými teplotami v létě určitě není příjemná (vztahuje se i na Taiwan). Také hrozí riziko tajfunů. S postupem dále na západ do vnitrozemí množství srážek a teplota klesá, nadmořská výška stoupá. Zatímco východní Sichuan a Chongqing leží v nížině (a v létě je zde obzvláště horko a vlhko), provincie Guizhou a Yunnan leží na náhorní plošině, takže v létě není zdaleka takové horko jako v Chongqingu, v zimě zato může pěkně přituhnout. Kunming v Yunnanu je přezdíván jako Město věčného jara kvůli svým příjemným teplotám, ale vzhledem k tomu, že leží téměř 2 000 metrů nad mořem, zde prý zima moc příjemná není. Zpátky na sever máme zmiňovaný Chongqing. Ten je pro své počasí neblaze proslaven, spolu s Wuhanem a Nanjingem tvoří “tři pece na Dlouhé řece”, což se odkazuje k šíleným vedrům a vzdušné vlhkosti přes léto (minimálně v Chongqingu potvrzuju osobní zkušeností). Je to však lidové pojmenování, tři města se skutečně nejvyššími teplotami jsou údajně Fuzhou, Hangzhou a… Chongqing. Následuje Changsha, Wuhan, Haikou, Nanchang, Guangzhou, Xi’an a Nanning.

Dlouhá řeka zhruba tvoří hranici mezi tím, co se běžně označuje jako “severní Čína” a “jižní Čína”. Zásadní projev tohoto je, že v severní Číně je standardem mít topení, na jihu ne. Samozřejmě přechod není takto ostrý a topení najdeme i v mnoha místech na jihu. U nás v Guiyangu každopádně není a myslím, že toto může být v zimě pro někoho velká nevýhoda. Mně osobně nevadí nižší teploty venku, mnohem náchylnější jsem na “bydlení” v chladu a k nachlazení ve spánku. Dá se samozřejmě koupit přímotop, ale taky to není úplně ono. V jižní Číně je na druhou stranu na mnoha místech dostupná klimatizace, kterou se v zimě dá topit, ale je třeba počítat s tím, že se jedná o velice málo efektivní způsob vytápění, což znamená, že vyhřátí místnosti může trvat poměrně dlouho, ale hlavně se to může pěkně prodražit.

Dále na sever od Dlouhé řeky je v létě podobně horko jako na jihu, akorát je sušší vzduch a v zimě teploty klesají pod bod mrazu. Teploty v Pekingu sahající k -10 stupňům nejsou ničím výjimečným. O dost horší je situace dále na sever či severozápad ovlivněný sibiřským klimatem. Ve Vnitřním Mongolsku a v provinciích Liaoning, Jilin a Heilongjiang jsou zimy velice kruté. V Harbinu je průměrná lednová teplota okolo -18 °C, nejsou však výjimečné teploty okolo -35 °C, když se k tomu přidá vítr, pocitový mráz klesá i na teplotu -45 °C. Ostatně z městečka Mohe, ležící na severu Heilongjiangu u ruské hranice (kam se mimochodem jezdí pozorovat polární záře), pochází čínský teplotní rekord -51.8 °C, přestože se nachází ve stejné zeměpisné šířce jako Berlín či Varšava. V létě však v severovýchodních oblastech dosahují teploty až k 35 °C, běžně je zde ale příjemný chládek oproti rozpálenému letnímu Pekingu, takže při zohlednění “čistoty” čínštiny v této oblasti to nemusí být špatné místo pro studium v jarním semestru (v podzimním už by to tak příjemné nebylo). Pokud by se náhodou někdo chystal studovat do oblasti severozápadní Číny, do Xinjiangu, což moc nepředpokládám (ne že bych to nechtěl doporučit, určitě to bude zajímavá zkušenost), musí se připravit na minimum srážek, horká léta a velice studené zimy.

Co se týče mých zkušeností z Guiyangu, byl jsem překvapený hned při prvním příjezdu. Zatímco v Chongqingu, odkud jsem přijel, panovalo šílené horko a vlhko, ve 400 km vzdáleném Guiyangu byl příjemný chládek. Guiyang je zhruba 1 300 metrů nad mořem a velká vedra a vlhkost se mu vyhýbá. Už v září se však začlo ochlazovat. Od října dál se už teplota pohybovala minimálně. Většinou bylo několik dní po sobě okolo 10-15 stupňů, zatažená obloha a častý déšť, v noci teploty dost klesají (na rozdíl např. od Chongqingu, kde je i po večech teplo), poté na několik dní vystoupala teplota ke 20 stupňům (ale jenom na den až dva, pak zase zima). V prosinci klesají teploty až k nule, výjimečně pod nulu. Sněží zde prý vzácně, předpověď to hlásila na předminulý víkend, nakonec k tomu ale nedošlo. Ale jenom týden předtím bylo o víkendu náhle 20 stupňů a obloha bez mráčků, takže jsme se šli koupat – začátkem prosince. Momentálně je 27. prosinec, čtvrt na jednu ráno a venku je údajně -1 °C (a na další dny předpověď sněhu, tak jsem zvědavý). Ve výsledku jsem překvapen, jak je zde klima chladné, jsme daleko na jihu a nadmořská výška taky není nijak závratná, přesto zde kolikrát byla teplota nižší než ve stejném okamžiku v ČR. Místní však tvrdí, že je letos chladněji než obvykle. Nepříjemné jsou pro mě hlavně chladné noci, především, dokud nebylo topení. Topení nám slibovala dodat škola, nakonec jsme usoudili, že se při rychlosti místního vyřizování nedočkáme a koupili si svoje (není tak drahé, takže to byla dobrá volba).

Ostatní faktory

Koho zajímá cestování, při výběru destinace zvažuje i jiné faktory než podnebí či jazyková situace. Mnoho lidí chce strávit svůj (půl)rok někde u moře, někdo zase chce hory či historii.

Čína je na krásnou přírodu velice bohatá. Na severovýchodě najdeme spíše nižší pohoří, ale také světoznámé krásy jako přírodní rezervace Changbaishan na hranici s KLDR. Krásné rozlehlé pastviny jsou doménou především hned sousedního Vnitřního Mongolska, které se táhne až do západní Číny, ale najdeme je také v Tibetu a Sichuanu. Toto jsou zase ideální oblasti pro návštěvu velehor. Yunnan také nabízí spoustu přírodních krás, hned na západ se rozkládá Guizhou a Guangxi, které jsou proslulé obzvláště hornatou krajinou, homolovitými kopci a jeskyněmi. Na jihu pak máme Hainan, dnes napůl ruský ostrov se spoustou pláží. Mezi další významné zajímavosti bych zařadil přírodní rezervace Jiuzhaigou, Huanglong a Emeishan v Sichuanu, Zhangjiajie v Hunanu, Huashan v Shaanxi či Huangshan v Anhui. Guizhou či Guangxi jsou zase zajímavým místem pro nahlédnutí do života národnostních menšin (Zhuang, Miao, Dong, Buyi, Tujia…). Další fakt k zohlednění je, že mnohá čínská města jsou postižena intenzivním znečištěním. Typicky Chongqing či Lanzhou jsou známá jako špinavá města, kde přes silný smog jen málokdy prosvitne slunce, umocněno je to ještě silně znečištěnou řekou (Dlouhá řeka v Chongqingu, Žlutá řeka v Lanzhou). Xi’an se zase nachází ve sprašové oblasti, je zde neustále velice prašno a slunce se také moc neukazuje.

Milovníci historie a čínské kultury si zase užijou ve městech jako Peking, Xi’an či Nanjing. Kromě nejslavnějších památek typu Zakázané město či Terakotová armáda v nich a jejich okolích najdeme stovky chrámů a významných hrobek. O Dlouhé zdi snad ani mluvit nemusím. Oproti tomu milovníci moderních velkoměst si přijdou na své v Shanghai, ale řekl bych, že i v Tianjinu, Shenzhenu a samozřejmě především v Hong Kongu. Málo navštěvovaným, ale přesto překvapivě moderním městem ve vnitrozemí je Chengdu.

Jelikož výše stipendia není ovlivněna výběrem destinace (v rámci jednoho druhu stipendia), i cenová úroveň daného města pro dost studentů může hrát roli při výběru. Tady je asi jasné, že cenová úroveň v městech, kde probíhá intenzivní rozvoj (Tianjin, Shenzhen, Xiamen…) může být o dost vyšší než v menších městech a chudších oblastech (Guiyang, Xi’an, Chongqing), ostatně v minulém článku padla informace o kolejích za 350 RMB v Chongqingu a 1 300 RMB v Shanghai. O cenové úrovni v Guiyangu se rozepíšu v dalších článcích.

V každé čínské oblasti taky najdeme jiné národnostní složení studentů, které se dá do určité míry predikovat. Shanghai je se svými vysokými cenami určitě atraktivnější pro bohaté Evropany a Američany než pro chudé studenty z jihovýchodní Asie. Ti se naopak soustředí v jižní Číně, kterou mají velice blízko a cenová úroveň není vysoká. Východ Číny (Peking, Tianjin, Shenyang, Jinan, Hangzhou…) je obecně velice populární pro studenty z Jižní Koreje, KLDR i Japonska. V čínském vnitrozemí zase častěji narazíme na studenty ze střední Asie. Proč to může být pro někoho relevantní? Záleží, jaké kultury jsou komu blízké a s kým se chce bavit. Nicméně Asiati často příliš neovládají angličtinu (což může být pro někoho motivace pro častější používání čínštiny), zase jsou některé komunity (Vietnamci, Korejci) často velice uzavřené a s cizinci se moc nebaví. O národnostním složení v Guiyangu se taky rozepíšu v jednom z příštích článků.

Poslední věcí, o které se rozepíšu, je čínská kuchyně. Ta je velice různorodá, takže jen obecně a stručně. Často se říká, severní kuchyně je slaná, západní kyselá a ostrá, jižní slaná a sladká, východní sladká. To je samozřejmě generalizace, kterou se moc řídit nedá. Ale opět, ať zváží každý sám podle dostupných informací na internetu, nemám dlouhodobé zkušenosti, abych z toho udělal nějaký závěr, snad kromě (jiho)západní kuchyně, která je podle mě pro průměrného Evropana nejproblematičtější. I v Guizhou je dost ostrého jídla, avšak není problém si říct o jídlo bez chilli, často se (alespoň cizinců) ptají automaticky. O kus víc si na ostrém jídle ujíždějí v Chongqingu a v Sichuanu, kde se navíc štědře používá sichuanský pepř (花椒). Má velice výraznou chuť (která přebije v jídle cokoli jiného) a paralyzuje ústa. Zatímco chilli mi nevadí skoro vůbec, na sichuanský pepř jsem si nedokázal zvyknout a jediná schovaná kulička v jídle mě dokáže naštvat. Nejostřejší kuchyně je prý ale v Hunanu, ale nemůžu soudit, nenavštívil jsem. V jižní kuchyni si zase přijdou na své ti, kteří rádi zkoušejí nové věci, říká se, že Kantonci sní všechno, co létá, kromě letadla, i všechno, co má čtyři nohy, kromě stolu. Není problém sehnat psí, hadí či kočičí maso, kromě toho určitě nezapomenu, jak nám Mgr. Kučera vyprávěl o jídle zvaném “tři myší písknutí” (čerstvě vyhlíhlé myšky, poprvé písknou, když jsou nabrány na hůlky, podruhé, když jsou namočeny do omáčky, potřetí, když jsou rozkousnuty). Neznamená to v žádném případě, že by se člověk, který experimentovat nechce, měl bát, tato jídla nejsou každodenní součástí jídelníčku a jsou většinou brány jako drahé speciality. Naopak, jižní kuchyně je vyhlášená. Obecně asi platí, že čím větší město, tím více zahraničního (ať už západní nebo třeba japonské) jídla se tam dá sehnat. Rozšířeno je KFC, o kus méně McDonald’s, Burger King a Pizza Hut. A hlavně Dico’s – takový čínský McDonald’s.

Chongqingské ohnivé peklo - to podlouhlého tvaru je chilli, to kulatého tvaru je sichuanský pepř.

Závěrem bych dodal, že jak bylo v článku popsáno, faktorů, podle kterých se lze při výběru destinace pro studium rozhodovat, je opravdu hodně, problematika toho, jak si vybrat, aby si z pobytu člověk odnesl co nejvíc (pozitivního, ne nenávisti k Číně), je složitá. Pokud máte pocit, že jsem na něco důležitého zapomněl, s něčím nesouhlasíte, chcete se zeptat nebo naopak podělit o své zkušenosti, je k tomu prostor zde v komentářích ke článku. V dalších článcích bych se rád rozepsal o samotném průběhu studia na Guizhou University a životě v Guiyangu.

Ke studiu sinologických oborů dle mého názoru výjezd do Číny/na Taiwan rozhodně patří. Netvrdím, že by se čínština bez výjezdu do Číny naučit nedala (i když teda na některých oborech, jako KSČ v Brně, by se o tom dalo pochybovat), ale zahraniční pobyt toto v mnohém usnadní a urychlí. Člověk je konfrontován s “reálnou” čínštinou a ne jen se vzorovou putonghua používanou v Pekingu. A hlavně je konfrontován s Čínou, což považuju za důležité. Jo, jsem si vědom toho, že někteří studenti sinologie do Číny v životě nechtějí, ale o to těžší je pro mě pochopit, proč se dali na studium sinologie.

Většina studentů se snaží vyjet do Číny ve třetím ročníku bakalářského studia. Z mých spolužáků někteří vyjeli už v druhém ročníku, teď tuším, že se tomu vedení oboru už snaží bránit. Osobně myslím, že čím dřív, tím líp, jelikož zahraniční pobyt je člověku mnohem praktičtější než indoktrinace dějinami čínského myšlení, alespoň tedy za předpokladu, že se člověk dal na studium proto, že ho chce prakticky využít a ne do konce života pitvat dějiny období válčících států. Málokdo si v druháku troufne vyjet, ale myslím si, že to může vést jen k dobrým výsledkům.

Stipendijní programy

Málokdo si chce/může dovolit platit studium sám, takže při výjezdu je třeba se zajímat o stipendijní programy, které studijní výjezd do Číny značně usnadňují. Aktuální info pro studenty KSČ by mělo být zde, avšak je zjevně neaktuální. Pokusím se je ve stručnosti představit:

1) Vládní stipendium

Možnost, kterou jsem zvolil já. Ministerstvo rozděluje kvóty mezi sinologická pracoviště na českých univerzitách. Pro akademický rok 2012/2013 byla Masarykově univerzitě udělena tři místa. V tomtéž roce však tato tři místa byla vedením KSČ rozseknuta na šest míst po jednom semestru, což je podle mě největší nevýhoda tohoto stipendijního programu. Doneslo se však ke mně, že na rok 2013/2014 už se toto změnilo a opravdu vyjedou tři lidi na roční pobyt.

V rámci tohoto stipendijního programu se nabízí:

• Výběr ze 164 univerzit po celé pevninské Číně s výjimkou provincií Qinghai, Shanxi, Hainan a Tibetské autonomní oblasti
• Školné a ubytování hrazené čínskou stranou
• Od české strany stipendium 6 500 Kč/měsíc (pro studenty bakalářského studia)
• Možnost proplacení cestovních nákladů z fondů MU

Výběr škol je opravdu bohatý, seznam pro akademický rok 2012/2013 zde. Student si vybírá tři preferované univerzity z nabídky, o výsledném umístění však rozhoduje čínská strana. Není moudré podat všechny přihlášky na jedno místo, zvláště pokud se dá čekat, že je populární (Peking, Tianjin, Shanghai…), protože se může snadno stát, že je pak člověk poslán úplně jinam. 6 500 Kč považuju za částku, která na vyžití v Číně vystačí (neplánuje-li člověk cestovat apod.). Stipendium se neliší podle destinace, takže je rozumné zohlednit, že cenová úroveň není všude stejná. Na stránkách KSČ je psáno, že si studenti cestovní výdaje hradí sami. To je pravda, nicméně lze podat žádost o přiznání stipendia na podporu mobility na CZS. Mé žádosti bylo vyhověno a jednosměrná letenka do Číny byla proplacena v plné výši. Stipendium se vyplácí po kalendářním roce, tzn. v září přišlo stipendium na čtyři měsíce, v lednu čekám ještě jednu měsíční dávku.

Co je třeba pro získání tohoto stipendia udělat, k tomu se dostanu níže.

2) Univerzitní stipendium

Toto stipendium je udělováno na základě smluv mezi partnerskými univerzitami. Už zde nenajdeme jen pevninskou Čínu, ale i Hong Kong a Taiwan. Podstatné taky je, že se (až na výjimku Chongqing University) nejedná o kvóty vyměřené sinologickým oborům, proto se může hlásit kdokoli z celé univerzity (naopak Hong Kong pro sinology vhodný není). Přijímací řízení tedy řídí CZS (a jak zohledňují studium/nestudium sinologie nevím), ale i tak je počítat, že do toho KSČ zasahuje, minimálně podmínkou účasti na testu pro získání doporučujícího dopisu (nejsem si však jistý, jestli existuje regule, která by přikazovala, že musí dopis být vydán vyučujícím z KSČ). Na webu KSČ se dále píše, že je stipendium udělováno na půl roku, přesto je momentálně v Číně minimálně jeden student, který toto stipendium získal na rok.

V rámci tohoto stipendijního programu se nabízí:

• Semestrální až roční studium na jedné ze čtyř univerzit
• Stipendium 10 000 Kč na každý měsíc
• Školné hrazené čínskou stranou

Měsíční stipendium je sice vyšší než v případě mezivládních dohod, avšak je třeba zohlednit, že je třeba z něj hradit ubytování a také vlastní dopravu, jelikož CZS v tomto případě neuděluje stipendium na podporu mobility. Ceny za ubytování se liší, na Chongqing University je od 350 RMB za měsíc, zatímco u nás v Guiyangu (na který se toto stipendium nevztahuje, ale pro srovnání) je nejlevnější ubytování na koleji za 500 RMB na měsíc. O situaci v Shanghai a Taipei přehled nemám, ale očekávám vyšší ceny. O cenách ubytování mimo studentské koleje také bohužel nemám přehled.

Stipendijní program se vztahuje na tyto univerzity:

• Shanghai University of Finance and Economics
• Chongqing University
• National Chengchi University
• National Taiwan University

Opět považuju informace na webu KSČ za neaktuální. Zaprvé jsou zde uvedeny dvě univerzity v Hong Kongu. Na ty se sice meziuniverzitní smlouvy vztahují, ale nevyučuje se na nich čínština (nehledě na fakt, že v Hong Kongu není rozšíření čínštiny úplně velké) a bylo nám řečeno, ať se na ně nehlásíme. Na druhou stranu zde chybí nová smlouva (první studenti v ak. roce 2012/2013) s Chongqing University. I v roce 2013/2014 na ni budou studenti z KSČ vyjíždět, nevím, proč v seznamu na webu chybí. Smlouva s Chongqing University se však prý vztahuje pouze na studenty sinologie (na rozdíl od ostatních univerzit).

Počet studentů, kterým je stipendium uděleno, není pevný. Počet vyjíždějících studentů se mění každý rok podle počtu studentů dané univerzity, kteří naopak přijíždejí na MU. V podzimním semestru 2012 jsou v Chongqingu čtyři studenti KSČ, z toho jeden bude pokračovat ve studiu do letního semestru.

Doplnění: Děkuju hydrandtovi za komentář. Kolej v Shanghai stojí 1 300 RMB na měsíc, byt se dá sehnat za podobnou cenu, jednopokojový byt kolem 2 000 RMB. Rozdíl oproti vnitrozemí je obrovský.

3) Taiwanské vládní stipendium

Toto stipendium je možností jak se dostat na Taiwan místo pevninské Číny. Vyřizování probíhá přes pražskou Taipeiskou ekonomickou a kulturní kancelář.

Výše stipendia je 25 000 NTD na měsíc. Ze stipendia si studenti hradí jak školné, tak i ubytování a dopravu. Student si sám vybírá univerzitu (a školné na jednotlivých školách se liší). Tento program je určen výhradně studentům čínštiny. Při získání stipendia je taky třeba dát si pozor na docházku a prospěch, protože při nedodržení požadavků je udělování stipendia pozastaveno.

Pobyt na Taiwanu s sebou nese zásadní rozdíly oproti pobytu v pevninské Číně. Podrobněji se k tomuto zkusím dostat později.

4) Slovenské vládní stipendium

Pokud občané SR studují na české univerzitě, mají možnost se hlásit na česká stipendia. Mají však také mnohem lepší nabídku v podobě slovenského vládního stipendia. Ze zjevných důvodů jsem se o tuto možnost podrobněji nezajímal. Mám však informace, že je hrazena doprava, školné i ubytování a dokonce i zdravotní pojištění a studijní materiály. Stipendium pokrývá dva semestry studia a v akademickém roce 2012/2013 bylo přijato 13 studentů ze 14, kteří podali přihlášku. Stipendium je tedy evidentně štědré a je snadné ho získat. Samotné měsíční stipendium se pak pohybuje mezi 1 500 a 2 000 RMB. Program je určen všem slovenským studentům VŠ, avšak sinologové mají přednost a jsou vyžadovány minimálně tři ukončené semestry VŠ studia a znalost čínštiny nebo jiného jazyka podle dohody.

Troufám si prohlásit, že tato možnost je pro občany SR zdaleka nejvýhodnější.

5) Ostatní možnosti

Možností, jak se dostat do Číny či na Taiwan je více. Všem studentům MU je umožněno zažádat si stipendium pro freemovers (a netýká se jen Číny/Taiwanu, ale všech zemí). Student si musí vše zařídit sám, najít univerzitu podle svého zájmu a splnit její požadavky pro přijetí. Na základě úspěšného přijetí a motivačního dopisu může (a nemusí) být ze strany MU uděleno studentovi stipendium v měsíční výši 7 000 až 8 000 Kč. Další kritéria, dle kterých je udělení stipendia posuzováno, jsou studijní výsledky, předchozí studijní výjezdy či znalost jazyka. Obvykle je stipendium jednomu studentovi udělováno maximálně jednou za studium. Výhodou tohoto programu je, že je v podstatě neomezený výběr univerzit, nevýhodou je relativní náročnost vyřízení a nízká výše stipendia.

Existují i stipendia ze strany soukromých subjektů. Slovenští občané mohou dostat např. grant na roční pobyt od Tatra banky. O podrobnosti a jiné subjekty jsem se nezajímal.

Další možností je požádat o stipendium samotnou cílovou univerzitu. Nevím o nikom, kdo by měl takto sponzorovaný krátkodobý (tj. do jednoho roku) pobyt, ale zrovna má čínská univerzita je docela štědrá v udělování stipendií na čtyřleté pobyty (rok studia čínštiny, tři roky magisterský program). Co je třeba k jeho získání? Podle slov lidí okolo si prostě stačilo o něj požádat.

Vládní stipendium

Jak se tedy ke stipendiu dostat?

Od podzimu 2011 je na KSČ získání většiny stipendií podmíněno absolvováním rozřazovacího testu. Pokud je mi však známo, tak kromě vládního stipendia (které bylo uděleno nejlepším šesti studentům) nebyl výsledek testu nijak relevantní (v roce 2011). Testu se účastnilo 22 studentů z druhého a třetího ročníku. O rok později už prý byla dle výsledků přidělovány i nároky na jiná stipendia, detaily nevím, ale zjišťovat nebudu, protože věřím, že toto se každý rok bude měnit. Od podzimu 2012 jsou k testu připouštěni jen ti, kteří v prvním semestru zvládli všechny povinné předměty. Absolvování testu není vyžadováno pro uchazeče o slovenské vládní stipendium. Jak je to s univerzitním stipendiem, si nejsem jistý, ačkoli je z nařízení vedení oboru test absolvovat pro získání doporučujícího dopisu, nevím o tom, že by doporučující dopis vyžadovaný CZS k přihlášce musel dle nějakého pravidla být od vyučujících KSČ (nepočítám teď stipendium do Chongqingu určené pouze pro sinology).

Test byl zaměřen na čínskou gramatiku, k tomu má obsahovat ještě jednu část, která není předem upřesněna, jelikož má testovat celkové znalosti a ne jen ty naučené těsně předtím. Zhruba po dvou týdnech nám byly oznámeny výsledky a vyřizování mohlo začít. Ještě v listopadu po nás bylo vyžadováno vyplnění a odevzdání elektronické přihlášky AIA a žádost o pobyt v zahraničí. Poté začalo dlouhé čekání.

Začátkem února přichází mail z Ministerstva školství s potvrzením nominace. Dostáváme seznam univerzit (přiložil jsem výše) a nějaké informace o stipendijním programu. Je po nás vyžadováno podání online přihlášky na čínském webu a dodání následujících dokumentů:

• přihláška ke studiu na čínské univerzitě
• notářsky ověřená kopie diplomu či maturitního vysvědčení
• potvrzení o studiu
• notářsky ověřená kopie výpisu zkoušek na VŠ
• studijní plán
• formulář o zdravotní prohlídce
• doklad o navázání kontaktu s čínskou univerzitou

Všechny dokumenty jsou vyžadovány ve čtyřech kopiích, vzhledem k tomu, že přihláška je na tři strany, výpis známek taky, vysvědčení včetně překladu na pět… tak je toho pěkný štos a nakonec posílám 73 papírů.

Byrokracie

Všechny dokumenty musí být v angličtině nebo čínštině. Pokud nejsou, musí být opatřeny soudním překladem. To je případ maturitního vysvědčení, za jehož soudní překlad platím zhruba 1 000 Kč. Potvrzení o studiu a výpis známek dostávám ve škole v angličtině (a jako “notářská kopie” nakonec stačí spojení tří stránek pečetí a orazítkováním ve škole). Studijní plán… k tomu nám neřekl nikdo nic podrobnějšího než to, že má být minimálně na 400 slov. Vzhledem k tomu, že čínskou vládou předepsané studijní programy čínštiny pro cizince jsou všude dost podobné a weby univerzit (ze kterých by šlo vyčíst něco o volitelných předmětech navíc, z čehož by se dal studijní plán sepsat) jsou většinou nefunkční, tak se to píše fakt blbě. Samotná přihláška na univerzitu je na tři stránky a vyplňuje se na něm hromada blbostí (jak jinak), ale taky konečně samotný výběr tří preferovaných univerzit. K přihlášce máme dodat také doklad o navázání kontaktu s cílovou univerzitou. Dvě univerzity kontaktuju, odpovědi jsem se nedočkal dodnes. Poslal jsem tedy aspoň kopii svého mailu univerzitě.

Formulář o zdravotní prohlídce je kapitola sama pro sebe. Je v angličtině (můj doktor většinu přečetl a co nepřečetl, stačil mu můj překlad… někteří mí spolužáci bohužel tohle štěstí neměli a měli to komplikovanější) a obsahuje spoustu šíleností, od řekněme relevantních informací (hmotnost, krevní tlak, výška, zrak, prodělané nemoci jako hepatitida, úplavice, dětská obrna, tyfus) až po úplné šílenosti a nesmysly jako barevné vidění, stav mízních uzlin, stav nosu či krku, výživa, vývoj, mor, lepra, či cholera. Doktor se naštěstí směje a neřeší, opět však někteří takové štěstí neměli. Čistá a zbytečná buzerace, protože i když jsme instruováni, že si tento formulář máme vzít do Číny, je nakonec k ničemu, protože v Číně nikoho nezajímá a studenti, co jsou tady na rok a dýl (takže mě to naštěstí minulo) museli povinně na důkladnou prohlídku, která testovala to, co už potvrdil český doktor, a stála 400 RMB. Při vyplňování formuláře jsem byl také ušetřen testů na HIV a syfilis jakožto student, co jede jen na semestr (instrukce z MŠMT tvrdí, že do 150 dnů není potřeba, já dostal vízum na 180 dnů bez problémů).

Po odevzdání těchto dokumentů následuje opět několikaměsíční pauza. 1. září by měl začít semestr, ale já bych do Číny chtěl odletět už okolo 15. srpna. Nakonec nečekám na potvrzení o přijetí, ale kupuju letenku, dokud je levná. Samotné potvrzení by totiž mělo být jen formalitou a to, na kterou univerzitu mě pošlou, taky není zase tak relevantní, protože tak jako tak chci letět do Pekingu a na místo určení dojet po zemi. Potvrzení o přijetí nakonec dostáváme až 23. července.

Co se týče mého výběru, jako první preferenci jsem si dal Sichuan University (Chengdu), Southwest University (Chongqing) a Guizhou University (Guiyang). Nechtěl jsem na pobřeží, nechtěl jsem do žádných turistických oblastí, naopak mě láká vnitrozemí s pěknou přírodou, kde se cizinci vůbec nevyskytují, proto tento výběr. Vlastně jsem chtěl přímo do Sichuanu (proto Chengdu a Chongqing), Guiyang byl jenom náhradní plán, se kterým jsem nepočítal (a vybral jsem ho především proto, že tamní univerzita měla jako jedna z mála funkční web a univerzita z něj působila velice sympaticky). A stalo se tedy to, s tím jsem nepočítal, byl jsem vyslán do Guiyangu. Nejdříve trochu rozčarování, pak jsem se začal zajímat, co v Guizhou vůbec je a nakonec… jsem si Guiyang zamiloval, je to skvělé město, ve kterém se mi líbí mnohem více než v Chengdu či Chongqingu (obojí jsem opakovaně navštívil).

V době přijetí dopisu jsem zrovna v Japonsku, až 2. srpna se vracím, takže hned o pár dní později hromadím všechny dokumenty a dodávám na Velvyslanectví ČLR v Praze. Papírů je potřeba hromada, opět zdravotní prohlídka, přihláška na školu, vízový formulář (tři stránky), žádost o studentské vízum (další formulář navíc), kopie letenky, akceptační dopis atd. Téměř vše je potřeba přinést i s kopií, takže nezapomenout na to. Moje žádost je přijata a jsem poslán vedle, ať si počkám na pana konzula, který bude muset odsouhlasit to, že mezi koncem školy a odletem zpět mám ještě asi týden (wtf). No po deseti minutách schváleno. Za vízum se platí 50 EUR (nutno složit v bance a přinést potvrzení na velvyslanectví), za týden mám vízum typu F na 180 dní.

Papírování stále není hotové, před odjezdem je třeba na CZS dodat kopii akceptačního dopisu, kopii letenky a žádost o přiznání stipendia na podporu mobility. Dále je třeba vyřídit learning agreement, vyplnit a nechat potvrdit na katedře, na CZS, vzít do Číny a potvrdit hostitelskou univerzitou. Posledním krokem před odletem je pak evidování zahraničního pobytu v ISu včetně nahrání learning agreementu. To je nejproblematičtější krok, jelikož než mi z KSČ bylo odpovězeno na můj mail s žádostí o vyřízení agreementu, uplynuly dva týdny a já byl dávno v Číně, takže se to řešilo tisknutím, podepisováním, scanováním a posíláním si přes několik lidí. Kompletní agreement je třeba také pro přiznání stipendia na podporu mobility, které jsem obdržel začátkem prosince.

Stipendium od české vlády na rok 2012 přišlo začátkem září ve výši 26 000 Kč. Nějaký inteligent z MŠMT současně se stipendiem poslal domů dopis (ve kterém bylo ono potvrzení o udělení stipendia, jak jsem zjistil až později), který byl určen do vlastních rukou. Zhruba týden po oficiálním zahájení semestru v Číně. Chytré, co?

Studenti, kteří mají vízum typu X (déle než půl roku), musí krátce po příjezdu do Číny vyřizovat další formality, především povolení k dočasnému pobytu (samotné vízum X opravňuje jen k třicetidennímu pobytu). Jak jsem zmínil výše, je také většinou třeba znovu absolvovat předraženou lékařskou prohlídku.

To je z papírování ke stipendiu asi vše (fuj, sepsat to bylo skoro stejně otravné jako to všechno vyřizovat). Teda alespoň to předodletové papírování, další bude následovat po návratu. Příště bych rád sepsal něco k výběru místa pro studium čínštiny.